Teologická etika a česká přítomnost

Autor: Jindřich Šrajer - Číslo: 2003/4 (Studie)

Redakčně kráceno.

Vstup do nového tisíciletí a druhé dekády svobodného života české společnosti, po čtyřiceti letech komunistické diktatury, je příležitostí k zastavení se a k zamyšlení. Nejde jen o zhodnocení dosavadních zkušeností života ve svobodě, ale především také o objevování perspektiv, orientací, jistot a cílů, které mají podněcovat, motivovat a usměrňovat naše každodenní snahy. Jaké etické úkoly a otázky před nás staví přítomnost a budoucnost? Bezpochyby zde jde o důležité oblasti lidského života, o správné pochopení a odpovídající praxi svobody a zodpovědnosti. Jinak řečeno: „Znamení času“ otevírají a definují prostor pro teologii, resp. teologickou etiku. Platí, že je třeba odkrývat Boha a jeho působení v dějinách a doprovázet lidi podle Božích přikázání na jejich cestách a při jejich svobodných a zodpovědných odpovědích.

Česká republika: „post“-komunistická země uprostřed „post“-moderní doby

(…) Po převratu dominovaly silné euforické emoce vzhledem k znovu nabyté svobodě, doprovázené nerealistickými očekáváními blízkých a snadných úspěchů. Určité politické síly a mediální skupiny podporovaly a stimulovaly tato očekávání, dílem v dobré víře, dílem se záměrem vlastního zájmu. Přeceňovaly se dílčí úspěchy, byla vyzvedávána takzvaná „česká cesta“ a podceňovány těžkosti ještě nikdy neprožité rozsáhlé transformace. Větší část společnosti podlehla této náladě a vytvořené atmosféře. Tím byla odvrácena pozornost od nahromaděných skutečných problémů a jejich řešení.¹ Teprve pozvolna a ponenáhlu byla odhalována skutečná realita. Pro mnohé to znamenalo nepříjemné procitnutí, srovnatelné s „kocovinou“, resp. „absťákem“, po silném opojení.

Mnozí z nás jsou silně rozčarováni z klopýtavého a nepřehledného průběhu ekonomické a politické transformace. Docházelo a stále dochází k četným evidentním nespravedlnostem, ke kriminálnímu hospodářskému rozkrádání bank a podniků skrze osobní obohacování od neprofesionálních „nových vlastníků“ a manažerů pochybného charakteru – byl pro to dokonce vynalezen speciální český pojem „tunelování“ –, ke zřejmé málo postižitelné korupci, k rozšířenému krácení daní atd. Sociální odstup mezi velkými skupinami chudších obyvatel a skupinami nápadně bohatých, mezi mocnými a bezmocnými se rapidně zvětšil. Do očí bijí ze starých nomenklatur pocházející pochybné praktiky otrlých prospěchářů transformace. Jen málo z nich se dostane před soud a u ještě méně z nich má člověk dojem spravedlivého rozsudku a trestu. (…)

Stává se stále více zřejmým, že pro zdar transformace v žádném případě nedostačuje změna politického systému, zavedení politických stran a svobodných voleb, změna vlastnických poměrů, změna rámů a fasád. Nutná je spíše nákladná, zdlouhavá a hluboká duševní a duchovní transformace ve vědomí a srdci člověka.²

Tento proces je tak zdlouhavý a klopotný také proto, že obzvlášť posledních dvacet let totalitního komunistického režimu – od roku 1969, po likvidaci „pražského jara“ – bylo roky morální prohnilosti a korupce. Mnozí se po ztrátě naděje na humanizaci systému zříkali naprosto bez zábran z pohodlnosti, kvůli kariéře nebo finančnímu prospěchu postupně svých vlastních názorů a přesvědčení. Neviděli žádný problém v tom přizpůsobit se, více či méně s režimem kolaborovat, a dokonce se stát jeho „praporčíky“. Často byla otevřená spolupráce spojena s udavačstvím. Skrze toto všechno byla do nás naprogramována hluboká nedůvěra vůči veškerým institucím a všemu oficiálnímu. (…) Mnozí namáhavě tápají po restabilizaci své identity a po smyslu svého života. Upadají do osobních krizí, nekriticky podléhají rafinované konzumní reklamě, opět se konformisticky přizpůsobují, vydávají se problematickým idolům nebo spásným učením. (…)

V těžkém období přechodu v České republice nejde tedy jen o osvobozování se od starých břemen totalitismu, nýbrž mnohem víc o důvěru v umění života ve svobodě, o naučení se zodpovědnosti za svůj vlastní život a za veřejné poměry, o transformaci snad pohodlné existence loutky k znalé, tvůrčí osobnosti, která je schopná a připravená rozvíjet se a odpovídat za vlastní život a jednání a přiměřeně příspívat k podobě společnosti a světa. (…) To potřebuje mimo jiné mnoho času a vytrvalosti, tomu se musíme učit.

Dědictví totality, frustrující průběh transformace, moderní pluralismus a otevření nebývalých možností seberealizace vytváří v jedinci i v celé české společnosti spoustu odstředivých sil. Dochází k uvolňování vazeb mezi lidmi navzájem, mezi jedincem a společností. Připočteme-li k tomu naše dědictví zmatku vzhledem k základním hodnotám, malou odolnost vůči ideové manipulaci a oslabenou mravní integritu, pak nemohou překvapit existující nebezpečné tendence ke krátkozrakosti, jednostrannosti a sobecké bezohlednosti. Za staromódnost, slabost, či neschopnost je často považována ohleduplnost k druhým, k obecnému blahu.³

Rozšířený nezájem o společenské úkoly a povinnosti v sociální sféře je také živnou půdou pro nárůst asociálních fenoménů, jako je kriminalita, konzum drog, alkoholismus, násilnosti, různé rodinné problémy a vysoká rozvodovost. Přílišná fixace na uspokojování egocentrických přání je příčinou malé spolehlivosti a nízké pracovní morálky a neochoty brát na sebe zodpovědnost. Ve stínu těchto problematických tendencí nesmějí však být přehlíženy existující a zčásti jen dřímající pozitivní potenciály našich občanů, např. k spontánní praktické solidaritě, která se ukazuje v kritických momentech.

Osobní svědomí – orientace v nepřehledném světě

Ve svém novoročním pozdravu z roku 2001 vyjádřil náš prezident Havel pocity mnohých z nás a jeho vyjádření jsou vzhledem k výše předloženým úvahám a reflexím vysoce relevantní: „Nejsem asi zdaleka jediný, kdo se občas diví světu, jenž ho obklopuje, propadá pocitu, že tomuto světu přestává rozumět a pochybuje o dobrém smyslu mnoha věcí, jež určují jeho pohyb.“⁴(…) Na otázku, co je základem a pramenem všech představ o dobru, odpovídá prezident Havel zcela jednoduchým a zcela zásadním odkazem na „mravní vědomí – nám všem známý a všemi tak či onak sdílený soubor zásad slušného chování, rostoucí zřejmě z podvědomého a hluboce zakořeněného předpokladu, že se přece jen někde všechno a navždy ví, a že nic tudíž neunikne spravedlivému soudu".⁵ Všichni přece víme, říká Havel, „že nemáme zrazovat přítele, krást, lhát, pohrdat někým proto, že má jiný tvar očí nebo tělesnou vadu, nerespektovat společné zájmy, byť by náš vliv na jejich ochranu byl sebemenší, a že máme myslet i na to, co se děje daleko od nás nebo co se bude dít dlouho po nás“.⁶ (…)

Svědomí člověka jako základ a pramen všech představ o dobru, představuje pro Havla onen bod, od kterého se ve společnosti odvíjí husté předivo cenných úkazů a vztahů, jako např. blíženská láska, spravedlnost, poctivost, čestnost, angažovanost pro dobro. Tak se vytváří odpovídající „morální klima“, které opět zlepšuje všeobecnou schopnost k morálním úsudkům.

Problém však spočívá v tom, jak dále Havel říká, „že o této důležité tkáni nemáme dostatek zpráv a míváme proto občas beznadějný pocit, že nic takového neexistuje“.⁷ Tento dojem vzniká skrze denní bombardování masmédii, která přinášejí senzacechtivě vytvořené negativní zprávy. Je známo, že mimořádné, šokující, negativní zprávy se obzvlášť dobře prodávají, a proto v médiích dominují. Tím vzniká falešný, zvlášť černý obraz reality a to posiluje tendence k rezignaci a přehnaně pochmurné názory o světě a společnosti. Havel by nám chtěl dát na vědomí, že osobní svědomí existuje, abychom je opět zřetelněji „viděli, vypovídali o něm, opatrovali je, pěstovali, posilovali, a abychom všechno, čím se projevuje, proměňovali do trvalých a vskutku odolných společenských skutečností.“⁸

Optimistická naděje, kterou Havel ve svém novoročním pozdravu zakládá na zkušenosti osobního svědomí, je jen pokračování jeho již před čtyřmi roky vyjádřeného přesvědčení na úvod „Fóra 2000“. Má-li dojít ke zlepšení v dnešní civilizaci, resp. v naší společnosti, musí předně dojít k tomu, „že se něco změní ve sféře ducha, v oblasti lidského vědomí, v samotném postoji člověka ke světu a v samotném jeho porozumění sobě samému a svému místu v celkovém řádu bytí“.⁹ Člověk si musí být vědom, co znamená ztráta víry v Boha „pyšným důrazem na lidského jedince jako na vrchol stvoření a jeho pána“:¹⁰ má to za následek „krizi respektu k mravnímu řádu přicházejícímu k nám shůry, nebo prostě (…) krizi úcty k jakékoli vyšší autoritě, než jakou je naše vlastní pozemské já a jeho materiální a veskrze pomíjivé zájmy“.¹¹

Mnoho myšlenek Václava Havla, který se sám veřejně neidentifikuje s žádnou církví a žádným náboženstvím, objevujeme v církevních dokumentech. V pastorální konstituci Gaudium et spes Druhého vatikánského koncilu nacházíme zdůraznění transcendentního charakteru svědomí, z čehož vyplývá, že orientace ve svědomí není přenechána žádnému subjektivismu nebo „slepé libovůli“.¹² Připomeňme si podstatné vyjádření koncilní konstituce: „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám nedal, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho neustále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu (…) Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; poslouchat ho je sama jeho důstojnost a bude podle něj souzen. Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomujeme onen zákon, který dosahuje svého naplnění v lásce k Bohu a bližnímu. Věrnost vlastnímu svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi k hledání pravdy a k pravdivému řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají jak v životě jednotlivců, tak ve společenském soužití. Čím více tedy převládá správné svědomí, tím více se jednotlivci a skupiny vzdalují slepé zvůli a snaží se přizpůsobit objektivním zásadám mravnosti.“¹³

Podobně zdůrazňuje současný papež Jan Pavel II., že lidský život a lidská společnost se mohou zdařit tím spíše, čím více se člověk otevře ve svobodě pro pravdu o sobě samém. Tato úvaha se objevuje již roku 1991 v jeho sociální encyklice Centesimus annus jako reflexe na události z roku 1989, pád komunistické diktatury skrze nenásilnou angažovanost lidí, kteří neochvějně „krok za krokem“ vydávali svědectví pravdě.¹⁴ Tyto významné myšlenky byly opět výslovně zopakovány roku 1993 papežem Janem Pavlem II. v jeho encyklice Veritatis splendor: „Neexistuje-li transcendentní pravda, které poslušen dospěje člověk ke své úplné identitě, pak neexistuje ani zásada, která by spolehlivě zaručovala vztahy mezi lidmi. Jejich třídní, skupinové a národní zájmy je nevyhnutelně uvádějí do vzájemného rozporu. Není-li uznávána transcendentní pravda, triumfuje síla moci a každý se snaží beze zbytku využívat prostředků, které má k dispozici, k prosazování svých zájmů a názorů bez ohledu na práva ostatních. Člověk je pak respektován pouze do té míry, že ho lze využít jako nástroje pro egoistický cíl.“¹⁵

Důraz na transcendentní charakter svědomí, nebo lépe řečeno znovuobjevení transcendentního charakteru svědomí, není jen stěžejní bod uzdravující nové orientace naší současné civilizace a speciálně také české společnosti. Současně to otevírá pro jednotlivce – který žije často s představou totální autonomie uzavřen do sebe a jako spoutaný ve své bezperspektivní přítomnosti – rozhodující nové možnosti. Není tu dáno jen pozvání k otevřenosti člověka pro opravdovou svobodu v pravdě o sobě samém, nýbrž ještě radikálnější otevřenost, ať explicitně nebo implicitně, skrze naději na nezničitelnou a nevypověditelnou budoucnost ze vztahu k živému Bohu.¹⁶ Z toho vyplývá mimo jiné důležité úsilí zprostředkovat všem lidem jako pozitivní šanci, že „zpytování svědomí je jednou z nejvýznamnějších chvil osobního života. Při něm totiž člověk stojí tváří v tvář pravdě svého života. Odhaluje tak, jak jsou jeho skutky vzdáleny od ideálu, který si stanovil.“¹⁷ Současně je třeba ukazovat, že je krásné sestupovat do svého nejhlubšího nitra, do „středu své osoby“, do svatostánku svého srdce a tam prožívat spojení s Bohem nebo ho přinejmenším intuitivně zakusit. Jinými slovy řečeno, jde především o možnost člověka disponovat se pro naslouchání Bohu. Tento „Boží hlas“ ve svědomí není v žádném případě utlačující nebo kořistnický hlas, jako celá řada jiných na nás působících „hlasů“, které v člověku více či méně vidí objekt svého vlastního zájmu (např. reklama). Boží hlas ve svědomí je hlas opravdové svobody a lásky, který ovšem zahrnuje pozvání a rozhodnou výzvu. (…)

Koncepce a aktuálnost teologické etiky

Když promýšlíme transcendentní charakter svědomí, dotýkáme se nejen nejhlubších antropologických dimenzí, nýbrž také koncepce a aktuálnosti teologické etiky.¹⁸ Je to centrální, nenahraditelný úkol křesťanských církví a křesťanských teologických etiků zprostředkovat poznání duševně-duchovní orientace, která odpovídá skutečně a opravdově hluboké touze po životě v plnosti (srov. Jan 10,10).¹⁹ Jistě nesmíme přejít skutečnost, že v křesťanství dlouhou dobu převládala etika založená na bázi strachu před věčným trestem, a proto nebyla v pravém slova smyslu etikou. Ale byla a stále je také jiná a skutečně křesťanská koncepce etiky, totiž ta, která je založena na vděčné odpovědi na Boží příklon. Základem této etiky, hybným základem k dobrému jednání, je vděčnost vůči Bohu za jeho skutky a dary, za stvoření, osvobození, vykoupení, doprovázení atd. Jinak řečeno, základ pro naše dobré jednání nespočívá v mravním výkonu, např. sebeovládání, ani v přítomném nebo budoucím užitku (jak je tomu v různých filosofických etikách), nýbrž je jím nezasloužený, již uskutečněný a od nás vnímaný a přijímaný Boží příklon.²⁰ Motiv jednajícího není tedy ani strach, ani kalkul, nýbrž především vděčnost a láska.

Prvořadým úkolem teologické etiky proto není ptát se, co má člověk dělat, nýbrž připomínat Boží spásné činy, tedy co Bůh učinil a ustavičně činí, a jak na to může a musí člověk adekvátně odpovědět. Předcházející Boží spásné jednání není tedy nejdříve požadavek, nýbrž umožnění našeho života a jednání, a pak teprve výzva a povinnost. Může se vycházet z toho, že Bůh určitě nevyžaduje nic, k čemu by člověka nejdříve neuschopnil. Naše jednání je tedy třeba chápat jako spolukonání a odpověď, jako putování po započatých cestách. Takové pojetí nezmírňuje etické požadavky, ale přináší odlehčení od morálky výkonu a dává osvobozující a povzbuzující perspektivy naděje.²¹ To je právě v naší situaci, ve které má mnoho lidí sklon k rezignaci, obzvlášť důležité. Stále se ptají: „Co mohu dělat? Co mohu změnit?“ Ale jsou často přetíženi požadavky, které před nimi stojí, a myslí si nebo říkají: „To a ono je sice hezké, ale není to nic pro mě. Je to nereálné.“ Zde je motivující křesťanská morálka nutná a nápomocná.

Specificky křesťanská etika staví tedy své náročné požadavky na bázi vděčnosti za předem zakoušený oživující a vykupující Boží příklon. Křesťanská etika má své základy v Boží inkarnaci v Ježíši z Nazareta, orientuje se na Ježíšův příklad a slova – jako např. „zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8) nebo podobenství o odpuštěném dluhu (Mt 18,23) – a na Ježíšovu vydanost vlastního života za své bratry a sestry (to zpřítomňuje každá eucharistie!). V tomto smyslu není morálka něco smutného, pochmurného, křečovitého, protože závislého na našem výkonu. Toto objasnění je obzvláště důležité vzhledem k dnešním převládajícím představám a zkušenostem: Nemusí se vždy všechno vyplácet, nýbrž existuje možnost konat dobro rád a velkoryse, bez kalkulu a povýšenosti (srov. Mt 18,23).

Není také úkolem křesťanské etiky představovat svědomí (a Boha) jako strážce „starých pořádků“, jak se to někdy ještě děje. Svědomí je spíše místo a orgán živoucího a někdy dramatického dialogu mezi člověkem a Bohem,²² skrze který člověk postupně nalézá své povolání a svou podobu. Může zde docházet k těžkostem v porozumění, nedorozuměním, odporům a rozporům (srov. např. Ex 3-4; Jonáš). To všechno není pro Boha důvod k odmítnutí člověka, on pokračuje trpělivým dialogem a vytrvalým povzbuzováním v pokračování na dobré cestě, daleko od sobectví a pýchy, směrem k otevřenosti pro skutečné lidské a božské perspektivy. Ve svědomí může každý člověk zakoušet touhu po Bohu a po společenství s ním a opět tam prožít s tím spojené začínající naplnění.

Závěrečné shrnutí

Tyto úvahy chtěly ukázat, že naše česká společnost, právě tak jako i globální civilizace, prožívají v současnosti období přechodu. V této situaci pociťují mnozí z nás dnešní svět jako nesmyslný a plný protikladů. Tyto každodenní zkušenosti a pocity jsou posilovány masmediální záplavou negativních zpráv z naší země i globálního světa a mohou v mnohých vyvolat dojem beznadějnosti a nezdaru, vlastní přetíženosti a bezvýznamnosti. Naše pozice se nám jeví jako pozice nepatrné součásti velkého řítícího se kolosu. Rádi bychom směr událostí korigovali nebo přinejmenším z tohoto řítícího se kolosu vystoupili, ale ani jedno, ani druhé se nám nezdá možné. Takto pociťovaná globální a společenská situace se zrcadlí v osobní rovině. Také zde se člověk často cítí frustrován a bezmocný. Chtěl by mnohé věci zlepšit, je o tom přesvědčen, dokáže pro to i plamenně horovat, ale když přijde na věc, nejedná nebo jedná zcela obráceně. Tak vzniká opět pocit nezdaru a přetíženosti, osobní i společenské frustrace. Touha po změně k lepšímu nestačí. Jak a kde se má začít, aby došlo k opravdovému zlepšení?

Václav Havel, jako i výše zmíněné církevní dokumenty, obrací naši pozornost ke zkušenosti našeho svědomí. Zde je onen nadějeplný bod nového začátku. Tato naděje je stvrzena impozantním svědectvím mnohých v době totality. Ti prokazovali věrnost svému svědomí a svému náboženskému a humánnímu přesvědčení, a to i za cenu pronásledování, šikanování, nebo dokonce smrti. Tento nevelký počet lidí nemá malý význam: Právě na jejich svědectví se zakládala a rostla naděje mnohých na překonání starého totalitního režimu a na svobodnou a lidsky důstojnou společnost. To potřebujeme také dnes, když hovoříme o svobodné a demokratické společnosti. Tato forma společnosti je bezpochyby nejlepším předpokladem pro svobodné formování lidsky důstojného života, ale neumenšuje nároky na věrnost svědomí.²³ Věrnost svědomí nejenom otevírá srdce člověka pro zkušenost s Bohem, ale spojuje ho také s ostatními lidmi v hledání pravdy a k pravdivému řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají jak v životě jednotlivců, tak ve společenském soužití.²⁴

Totalitní režim nabízel mnoha vynikajícím osobnostem příležitost osvědčit věrnost svému svědomí a přesvědčení. Byli mezi nimi mnozí křesťané, kteří tím dosvědčovali živost a sílu své víry. Také dnes můžeme a musíme jako křesťané dále vydávat toto svědectví. Nejsme už pronásledováni ani utlačováni, máme svobodný prostor k životu z víry. Tento svobodný prostor však nepředstavuje menší nároky než v době komunistického útlaku. Máme být hodnověrnými svědky radostné zvěsti, že Bůh je a zůstává Pánem dějin. Neopustil a nezatratil svůj lid, nýbrž zůstává s ním spojen ve své náklonnosti. Tento Boží příklon dává nám lidem odvahu k osobnímu lidsky důstojnému životu a k výstavbě lidsky důstojného světa. Vůči narůstajícím soudobým tendencím k pesimismu a rezignaci, k útěku před realitou života v různých podobách fikcí, snů a virtuálních světů se musí osvědčovat naše víra v biblického Boha, který nás očekává v reálném životě a reálném světě.²⁵

V tom spočívá potenciál, který musí křesťanská církev a teologická etika spravovat s naléhavou zodpovědností. Církev se nemůže separovat od společnosti a uzavřít se do ghetta, kde si řeší své problémy a chrání si své poklady.²⁶ Církev, tím méně teologická etika, nesmí vystoupit na vyvýšenou soudcovskou židli na pevnině, ze které vyslovuje rozsudky nad těmi, kteří veslují uprostřed rozbouřeného moře proti často obrovským vlnám. Její místo je vedle lidí na potápějící se loďce uprostřed moře, zvláště tehdy, když vlny padají do loďky. Protože je nutné, aby všichni dále společně veslovali ze všech sil. Tak se učí společně překonávat strach a pochybnosti v důvěře v Krista, který je a zůstává s člověkem. Jeho zdánlivý „spánek“ může provokovat naši důvěru v Boha a naši připravenost nasadit všechny schopnosti pro změnu a záchranu (srov. Mk 4,35-41; Mt 8,23-27; Lk 8,22-25). Je-li naše společnost a celý globální svět na přechodu, v těžkém mezidobí, pak je to nejen čas „po“, nýbrž i čas „před“ další epochou, na cestě k cíli dějin. Křesťané mají nezdolnou naději. Tím je období přechodu především novou šancí pro každého z nás, pro naši společnost a pro celé lidstvo, pro církev a teologickou etiku.