Stesk po morálce
Autor: Gerfried W. Hunold - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/4 (Články)
Theologische Quartalschrift, 3/1996, 241-242.
Historické situace charakterizované rozpoložením mysli patří k vědomí času. Jejich psychogramem je trend, který tlačí nemilosrdně jednotlivce i kolektivy více či méně pod zákon epochální usazenosti v čase. I bez diagnostikujícího pohledu dosud relativně mladého výzkumu trendů si člověk západní polokoule stále víc uvědomuje, že několik let před koncem tisíciletí se šíří pocit Fin de Siécle a s olověnou tíží tlačí jeho duši. Zdá se, že je brzděna kariéra jím samým určených podmínek výstupu od bezútěšnosti pouhého uplývání života ke kvalitativnímu profilování vlastních potřeb a zájmů. Vykročil k tomu, aby sebe nově objevoval v každém okamžiku a sám navrhoval zdar svého života podle nároku instrumentálního rozumu, a náhle zjišťuje, že všude stojí jen sám proti sobě, vyzývající a zároveň narážející na své meze. Nabízené zboží vypůjčeného světového názoru při orientaci selhává, protože dodávané konfekční velikosti už nedostačují. Navíc politická záloha utopií měnících svět jak zleva, tak zprava je už spotřebována. Každý pokrok se platí ekologickou pokutou. Vyvzdorovaná kultura volby neomezené svobody se přitom dostává do podezření opulentního životního stylu, jemuž notoričtí chudáci na zastíněné straně tohoto světa beztak nedůvěřují. I nepolepšitelní individualisté se stálými sklony k proveditelnému musí mezitím uznat, že ani počasí, ani životní pouť člověka prostě nesledují lineární prognózy a přání. Světu vládnou rozpornosti. Život nese rysy experimentu s otevřeným koncem a tato komplexita nahání strach. Člověk se náhle cítí nejistě uvnitř zachytitelných souvislostí denního jednání, neboť roste cit pro to, že jsme v uplynulých čtyřech desetiletích žili na morální kredit. Klíčí stesk po morálce, touha po archimedovském bodu, z něhož bychom nevyhnutelné věci současné situace sice nemohli změnit, ale aspoň v nich obstát.
Touha po chápání života vykládajícím jeho smysl není emfaticky zaměřena na oživení minulých morálek a jejich hodnotových přesvědčení. Tato touha sama je dítětem přechodu. Sdílí tento základní rys s morálním steskem lidí v přelomových dobách uplynulých historických zkušeností. Vystupňovaná potřeba etiky tehdy jako dnes žije z civilizační bilance, bez jejíhož ujištění se nedá vykročit ke zvládnutí nového. Patří k závažnosti moderny, že dnešní člověk se ani tehdy, když se mu víra v pokrok drolí pod rukama, nemůže vyhnout otevřenosti vůči vlastní budoucnosti. Získaný mandát sebeurčení jej staví před prostor vlastních možností, který má utvářet. Soutěž různých řešení, výkladů smyslu a životních stylů je třeba dále uskutečňovat ve jménu svobody. Nelze zrušit mnohost morálek. To, co prýští z člověka jako etická potřeba ve stesku našeho přelomu času, není touha po naplánované morálce, nýbrž přání nebýt oddělen v odpovědnosti od ostatních lidí v mnohotvárnosti různých společenských, kulturních a náboženských morálních dialektů. To je nový mravní nárok, který se hlásí nepřeslechnutelně.
Přehlížíme-li množství současných hodnotových posunů bez ideologického pohledu, nemůžeme nevidět, že se za požadavkem nedělitelné odpovědnosti za humánní podobu tohoto světa skrývá otázka po smysluplném celku. Sklon k romantice, který se často účinně inscenuje v médiích, se nakonec odhaluje jako snaha znovu integrovat izolovaného jedince do přehlédnutelného společného světa. Přátelství se stává důležitějším než příbuzenství; vytváří volnost při optimálních vazbách. Zkoušejí se nové vztahy bez nepřátelství, kde se už nehledí na vymezení, nýbrž na vzájemné doplnění, v němž může růst angažovanost i uvolněnost. Půdu získává argument věrohodnosti, nárokující si jednoznačnost poznání sebe ve vlastním jednání. Stesk po morálce nabývá určitých obrysů. Člověk jím žádá vlastní hodnotu, mimo veškerou funkčnost a výkon. Naléhá jím na právo vlastní morální individuace, v níž ztrácejí svou dědičnou půdu předem daná pravidla. Žádá etickou věcnost, která se už nedá zajmout mentalitou dotčenosti. Konečně člověk sází na ochotu otevřenou k učení a schopnou korektury, která nebude potlačovat bolestné zkušenosti historie vlastních jednání, nýbrž připustí je jako skličující otázky své existence. Tento postoj vydechuje ducha ztracené modernity, která by mohla prolomit zakletí do beznaděje. Zpytování svědomí se nespokojuje s předávanými odpověďmi, nýbrž sází na podrobné prozkoumání přítomnosti, aby zjistilo, co za změněných podmínek může poskytnout skutečnou oporu. Stesk po morálce zjevuje zároveň daleko hlubší stesk člověka: teologicky upadlé mudrování o Bohu se musí znovu stát pravou řečí o Bohu.
