Od péče o tradici k dialogu s modernou

Autor: Ralph Sauer - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/4 (Články)

Pastorální vize francouzské církve

Pastoralblatt (Aachen aj.), 6/2002.

Německý katolicismus se v současné době nalézá v extrémně pesimistické náladě, a to od báze až po nejvyšší místa. Zděšený pohled na církevní statistiky nevěští pro budoucnost nic dobrého, a tak se všude šíří rezignace. „Příliš si lížeme rány a vůbec nevidíme šance pro nové začátky,“ poznamenal kardinál Meissner 18. 3. 2001 v interview listu Welt am Sonntag. Církev se do značné míry zabývá sama sebou. To se ukázalo mj. v diskusi o „kooperativní pastoraci“, která by chtěla pomocí strukturních reforem zvládnout „nedostatkové situace“: nedostatek kněží a řeholního dorostu a nedostatek věřících. O „misionářském vzepětí“, po němž volala výzva Německé biskupské konference v listopadu 2000, není téměř slyšet.¹ Předseda pastorální komise Německé biskupské konference, biskup Joachim Wanke z Erfurtu si stěžuje: „Naší katolické církvi v Německu chybí přesvědčení, že by mohla získat nové křesťany. To je v současnosti náš největší nedostatek. V normálním případě spoléháme jen na křest malých dětí pro získání dalších křesťanů.“ Biskup sám sází na „vizi německé církve, připravené k tomu, aby přivítala nové křesťany“.² A v jeho diecézi se skutečně nápaditě hledají cesty, jak oslovit nekřesťany a pozvat je k víře bez vnucování. Zde je skutečně cítit ono misionářské vzepětí a další diecéze by měly Erfurt následovat.

Zcela jiná byla reakce katolíků ve Francii na současnou obtížnou situaci církve, která se za Rýnem vyhrotila ještě dramatičtěji. Nehleděli ochromeně na nikterak slibná empirická data, ač by k tomu mohli mít dostatečný důvod. Místo toho opustili ghetto, do něhož se uzavřeli po odluce církve od státu v r. 1905. Vzdali se odmítání moderní společnosti, které bylo dosud běžné, a místo toho se bez předsudků otevřeli dialogu s modernou a diskusi s ní. V šestiletém konzultačním procesu, do něhož byly zapojeny farnosti, byla navržena pastorální vize, která byla představena v dopise francouzských biskupů katolíkům této země. Motto, resp. program, zní: „Navrhnout víru v dnešní společnosti.“ Už sama formulace vyvolává pozornost; je neobvyklé slyšet něco takového z úst církevně pověřených učitelů víry, za něž se biskupové považují: jim přece patří munus docendi, povinnost učit v jim předané plné moci Kristově. Málokde jsou biskupové tak skromní jako ve Francii. Obvykle zdůrazňují svou biskupskou autoritu a nárokují si být učiteli a strážci víry. Je to sice oprávněné, ale dnes jde v rozhodující míře o to, jak tento úřad vykonávají na veřejnosti, zda se tím cítí moderní člověk oslovován a vyzýván k dialogu, nebo spíš odpuzován, když nevidí upřímnou výzvu k dialogu. Ve druhém případě by byl stržen most k modernímu světu a nedošlo by ke komunikaci. Nebyly by prolomeny zdi, jak si žádal Druhý vatikánský koncil. Církev nesmí mít před současným světem strach a musí umět víc než dosud naslouchat, než začne poučovat.

Tón tohoto pastýřského listu prozrazuje odklon od poručníkování a vyjadřuje skromný – v textu se dokonce říká pokorný – postoj, ochotný k dialogu. Francouzská církev jako „nejstarší dcera Církve“ musela ujít dlouhou cestu, aby se probojovala k této nové skromnosti a otevřenosti ve styku s moderní společností. Ve třetí kapitole listu se praví: „Musíme přijmout Boží dar v nových podmínkách a zároveň nově objevit iniciativu evangelia: dar prostého a rozhodného nabídnutí Kristova evangelia.“³ Tuto novou podobu francouzského katolicismu nechápou a neschvalují všichni katolíci v zemi. Mnozí v tom vidí zradu převzatého dědictví, které je třeba uchovat, a kapitulaci před tzv. duchem doby, o němž se stále mluví v určitých církevních kruzích, když se církev vzpíná k novým počátkům. V jedné knize se psalo o ochotě křesťanských církví k dialogu s islámem jako o „dialogickém průmyslu“; stejnou výtku si mohou vysloužit francouzští biskupové za snahu nabídnout se za partnery dialogu moderní společnosti. Zde se hlásí ke slovu malá, ale vlivná menšina, která není reprezentativní pro francouzskou církev.

Obsah a záměr tohoto mimořádného pastoračního kroku byly ve středu německo-francouzského ekumenického kongresu, který se konal počátkem dubna 2000 ve Freiburgu im Breisgau. Kongresu se účastnil biskup Claude Dagens z Angouleme se svými spolupracovníky, s nimiž vypracoval příslušný text. Podali zprávu o nových počátcích francouzské pastorace. Jejich příspěvky byly doplněny zprávami z některých německých diecézí, kde se uskutečnily podobné pokusy formou diecézních synod nebo schůzí delegátů v Rakousku. Ukázal se do jisté míry rozdíl mezi francouzskou církví a německou jazykovou oblastí: německy mluvící církve se více zabývají otázkami struktur a proměnami vlastních institucí, Francouzi kladou větší důraz na dialog s nekřesťanskou veřejností a nebojí se tohoto styku, aniž by se přizpůsobovali společenským realitám. Je to tím úžasnější, že ve Francii dosud nevymizel laicismus a antiklerikalismus a stále se s obavami myslí na odluku církve od státu. Katolíci už nepovažují náboženskou neutralitu státu za zlo, jako v minulosti, ale za šanci plně rozvinout evangelijní svobodu, protože víra apeluje na osobní rozhodnutí jednotlivce. V dialogu se současnou společností hrají rozhodující roli znamení času, na něž důrazně upozornil Druhý vatikánský koncil. Jimi k nám hovoří Bůh a je nutno je dešifrovat, chceme-li hlásat evangelium za změněných podmínek. V tomto smyslu řekl papež Jan Pavel II.: „Církev musí hledět na člověka, na jeho život, na to, co ho poznamenává a co jím hýbe, abychom v lidech a s lidmi naší doby pocítili a ukázali Boží přítomnost.“

Teologicky zde vznikají zajímavé paralely francouzského přístupu s kontroverzní tezí Karla Rahnera o „anonymních křesťanech“, která ve Francii našla velké sympatie.⁴ H.-J. Gagey, který na zmíněném textu spolupracoval, poukázal výslovně na tuto blízkost. Podle něho nejsou „nevěřící bez pozitivního vztahu k Bohu, když již před objevením křesťanské víry žijí v rámci vlastní náboženské nebo humanistické tradice. Bůh není tomuto světu cizí. Je to nepoznaný Bůh, k němuž lidé tíhnou. Dává ducha lásky, který neviditelně působí v srdcích těch, kdo jsou dobré vůle. Víra musí člověku zjevit, že je všemi dimenzemi své existence v pozitivním vztahu k Bohu, ať už to ví, nebo ne.“⁵

List krouží kolem dvou ohnisek. Za prvé se snaží pohlédnout bez předsudků na současnou společnost, přičemž si všímá hodnot, které je třeba ocenit a uchovat. Všímá si však také negativních stránek (xenofobie, chudoby aj.), které se odrážejí i v životě církve, protože církev je součástí společnosti a je zasahována jejím vývojem. V těchto problémových sociálních oblastech je třeba nabídnout víru v Ježíše Krista. Tato víra je prvním základem našeho jednání a naší naděje, a to i v okolnostech, které tvrdošíjně odporují veškeré naději.⁶ Zde může být víra nabídnuta jako lék a osvobození.

Za druhé se biskupové pokoušejí proniknout „k srdci tajemství víry“, přičemž se zaměřují na to, co je ve víře podstatné. Snaží se o elementární teologii, což je záležitost, které si všímá zvláště současná náboženská pedagogika. Tato část trpí zkráceným a příliš strohým líčením, často se tu víc tvrdí než argumentuje, např. když se jedná o Bohu a o zlu ve světě nebo o úzké souvislosti víry s mravním jednáním. Je však jasné, že pastorální list nemůže být teologickým kompendiem; proto biskupové odkazují na Katechismus katolické církve a na Katechismus francouzských biskupů, v nichž jsou postoje víry podány detailněji a se zdůvodněním.

Do poháru radosti přilil ve Freiburgu kapku hořkosti evangelický farář ze Štrasburku. Právem litoval, že tento pastorální list nebyl sestaven a publikován jménem všech církví, které by mohly prohlásit, že plně souhlasí s obsahem a zaměřením tohoto listu. Zcela jistě jde o velké manko, kterému bylo možno se ve století ekumenismu jistě vyhnout. Jenom společně můžeme vést dialog s nekřesťanskou společností: rozděleni jsme příliš slabí, než abychom byli bráni vážně jako partneři v dialogu. Naše věrohodnost trpí nejednotností.

Francouzští biskupové navíc poukazují na některá znamení naděje v jejich zemi, která naznačují, že i ve třetím tisíciletí působí Boží Duch v jeho církvi: zmiňují rostoucí počet dospělých zájemců o křest, pokřtěných, kteří chtějí být znovu uvedeni do víry, a mladistvých, kteří se při přípravě k biřmování zabývají rozhodujícími otázkami o smyslu.

V listopadu 2001 se konalo v Magdeburku následné setkání pod heslem „Být pokřtěn a být v dialogu“.⁷ Na něm byla analyzována zvláštní náboženská a církevní situace ve východním Německu a byla srovnávána s francouzskými poměry. V Nových spolkových zemích je pokřtěno nanejvýš 30 % lidí, v prostoru Magdeburku je to jen 20 %. Stejná procenta platí i pro dospívající generaci v těchto zemích. Poprvé jsou křesťané konfrontováni s „masovou areligiozitou“ (E. Tiefensee). Stačí ještě náš dosavadní způsob hlásání pro žádaný dialog s těmi, kdo jsou „nábožensky nemuzikální“? Není potřebný nový náboženský styl řeči a též nové náboženské výrazové formy, přiměřenější modernímu nebo postmodernímu člověku? Tuto otázku formuloval na setkání v Magdeburku francouzský benediktin Allain Taiilard z Burgundska. Nemůžeme se prostě vrátit k tradičním náboženským artikulačním vzorcům, i když někteří po nich stále ještě pošilhávají. Jak by měl tento dialog s areligiózními lidmi vypadat, zůstalo v Magdeburku otevřenou otázkou, jíž se budeme muset dále zabývat...

Vcelku lze říci, že tento list a diskuse, kterou v evropských zemích rozpoutal, jsou nadějným znamením církve, která se obnovuje v těžkých podmínkách a bere vážně úlohu, kterou dostala od svého Pána: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu.“ (Lk 5,4)