O smyslu symbolů v našem životě

Autor: Karel Vrána - Číslo: 2003/4 (Kultura)

O smyslu symbolů v našem životě, o tajemství pomíjivého času a potřebě naděje

Poprvé prosloveno na českém exilovém Popelci umělců v Mnichově 1973.

Poslední dobou se stále častěji ptám, co je tato moje, tato naše doba, do níž jsme se zrodili a kterou spolu neseme. Ale i ona nese nás, námi prostupuje, nás hněte, dotvořuje, poznamenává a zraňuje, vpaluje do našich tváří a do našich duší svou šifru a své jméno. Snažím se porozumět této její šifře a vyslovit její i naše jméno. Co se vlastně děje s naší dobou a s námi? – Zdá se mi, že se někam vracíme. Zdá se mi, že putujeme – nebo že jsme vlečeni, a v jakých poutech a po jakých pouštích? – do Babylonu, do babylonského zajetí. Co je podstatou této podivné pouti, těchto moderních nezvyklých karavan – této nové babylonizace? Židovská zkušenost babylonského exilu – prožitá a vyslovená proroky Nahumem, Ezechielem a Deuteroizaiášem – je přímo modelovou situací, která může odhalit i poslední smysl našich dnešních příběhů. Podstatu odvěké i dnešní babylonizace vidím v postupujícím matení jazyka, v rozvracení řeči, v umírání symbolů a v přetrhání mezilidských vztahů. Babylon – to je idolatrie moci a kvantity. Naše babylonizace znamená také ztrácení vnějšího i vnitřního domova, onoho důvěrného prostoru, v kterém si rozumíme s přítelem, sami sobě, s příchozím poutníkem, kde sedáme ke společnému stolu a kde víme, co je věrnost, pravda, láska a nenávist, chleba, únava, den a noc, život a smrt. Domov je prostor, kde jsme chápáni a kde chápeme; kde jsme milováni a kde milujeme, kde nám rozumí i němá tvář, kde nás oslovují i věci. Babylonizací pustne domov. V Babylonu už nerozumíme ani sobě, natož sousedovi. Odpovídáme už jen na matematické a kybernetické signály. Naše existence je propočítávána a mapována komputery. Víme, co je 50 pracovních jednotek, ale nevíme, proč pracujeme. Dohodneme se o tom, co je tuna ocele, ale nemůžeme definovat, co je svoboda, mír, válka, umění, právo a pravda. Babylon je vláda nesdílnosti a kvantity, království osamocení a prázdnoty, říše mrtvých a zpustošených symbolů, svět opotřebovaných nadějí a otupělých citů, je to němý, otrlý, hluchý, neprodyšný prostor organizovaného smetiště osobních osudů, je to lesk ocele, asfaltu, sláva čísel a neúprosné anonymní zákonitosti.

My jsme se dnes setkali také proto, že jsme přesvědčeni o porazitelnosti Babylonu a že odmítáme jeho lesklou, vyleštěnou lež. Věříme, že z něho vede cesta do země zaslíbené. Věříme, že jsou oázy na poušti a že i dnes má smysl kopat studni, postavit stan, sít a obdělávat půdu, vracet slovům jejich smysl, jejich duši a jejich lidství. Víme, že zdi Babylonu, zdi Ninive a Jericha mohou být prolomeny. Vítězící a osvobozující zvuk Jozuových trubek dosud nedozněl. I vy se dnes staráte o to, aby tato pradávná hudba, tato píseň nezemřela. Vaše umění nám připomíná – nám tak těžko léčitelným zapomětlivcům – a připomíná nám to dnes naléhavěji než kdy jindy – že člověk obývá svět poeticky a symbolicky. Prostor a čas, země a město, jeskyně i skleněný palác se stávají lidskými jedině tehdy, když do nich vestavíme, vneseme slovo a symbol, obraz, tón, tvar – prostě když se jich ujme umění, když jimi prostoupí a je poznamená svým duchem. Umění je i dnes pastýřem, andělem strážným a mateřským lůnem symbolů. I dnes staví domov pro člověka. Je v jeho podstatě polidšťovat a zpřístupňovat svět i podsvětí, zem i nebe. Už troglodyt maloval na stěny své jeskyně soba, gazelu, mamuta; do své zbraně vrýval neklidný sen o kráse, tepal z nejvzácnějších kovů šperk pro milovanou ženu, tesal do kamene tvář svou i tvář svého Boha. Umění bylo vždy protestem proti babylonizaci, je i dnes jejím nepřítelem, ve jménu svobody, pravdy, sdílnosti, ve jménu života a jeho věčné, neumírající naděje.

„Na zdech starých hradů – napsal Jakub Deml – v jeskyních, v kůře stromů, na nepřístupných místech hor a na vlhkých stěnách kobek žalářních najdeme jména, průpovědi, symboly, anebo alespoň letopočty a iniciály. Každý člověk se chce uplatnit, i ten odsouzenec touží se zvěčnit. Není ani jediného z nás, jenž by nebyl odsouzen na smrt. Ale každý člověk nějak cítí a ví, že smrt není konec, tak jako jeho narození není první počátek. Nekonečnosti jsou za námi a nekonečnosti jsou před námi.“

Vy patříte jako Jakub Deml k těm, kterým bylo svěřeno charizma umění a kterým byl také svěřen svět, aby ho činili obyvatelným a aby ho proměňovali v domov. Mapujete, osidlujete a zpřístupňujete vesmír lidské existence svými obrazy a symboly. Rozevíráte jeho smutky do prostoru nadějí, otevíráte vkleče a v odvážné pokoře studánky na suchopárech života, ujímáte se raněných, umírajících, hladových, vězněných. Vyslovujete svou něhu a lásku ke všemu ohroženému a křehkému, říkáte své „Ne“ ke všem podobám babylonizace. V tomto se vaše umělecké charizma podobá poslání církve. Neboť jejím úkolem nesmí být spolčování se s Babylony. Jejím i vaším úkolem bylo a je jít po boku člověka na jeho pouti domů, do země zaslíbené, do země sněné a milované, do země Slova, v němž vše – opravdu vše – svět, hvězdy, život i smrt, ba i sám Bůh je lidský.

Vraťme se nyní k našemu dnešnímu popelci, k vašemu popelci. Církev nám na začátku postní doby píše na čelo kříž popelem a říká: Pomni, že prach jsi… Odvažuje se tohoto realistického gesta a téměř tvrdé, na první pohled nemilosrdné řeči, protože je přesvědčena o její pravdivosti. I dnes platí Kristovo slovo: Pravda vás osvobodí. Nevíme, co si máme dnes počít s pozlacenou, leskle lákavou lží laciného jarmarečního optimismu. Měl jí dost až k umoření Kafka, a nejen on. Odvažuji se dělat na vaše čelo kříž popelem také proto, že vy této symbolické řeči rozumíte. Ona tvoří váš svět, svět vašeho umění. Snad bychom mohli říci, že každé velké umění není ničím jiným než tvořivým rozvíjením a prodlužováním popelečního symbolu do lidských příběhů. Obrazem, zvukem, tvarem, slovem vyslovujete často, vhod i nevhod, popelcovou pravdu všem zapomětlivým: Memento, homo… Ale velké umění vyslovuje svými symboly také to, co je nevyslovitelné. V tom je jeho paradox, sláva i riziko. Vyslovujete i pozadí a perspektivu popelcového gesta; říkáte dnešnímu člověku: jsi prach a jsi popel, ale jsi popel, do něhož se zamiloval sám Bůh. Dnešní člověk potřebuje vědět a prožívat obojí: pravdu pomíjejícnosti a perspektivu nepomíjející naděje.

Proti zotročující babylonské lži o věčném pokroku čísel a proti zpupnému klamu o všemohoucnosti bohů a pánů, proti klamu a přeludu o jejich nesmrtelnosti vpravdě mumijní, je třeba opět připomínat a naléhavě připomínat pravdu života a smrti. Charles Péguy to řekl za mnohé jiné silně a drsně: „Stačí jen škrtnout a statek shoří. Ale stavíš ho, stavět jsi ho musel léta. Není to těžké, není to zlé. Potřebuješ měsíce a měsíce, potřebuješ práci a práci, aby dozrála žeň. Ale jen škrtnutí stačí, aby shořela žeň. Trvá to léta a léta, než doroste člověk; aby se uživil, musí mít chleba a chléb, stojí to práci a práci, a stojí to všeliké práce, práce všeho druhu. A stačí jediná rána a zabit je člověk. Jediná rána šavlí a hotovo. Aby byl vychován řádný křesťan, pluh musí pracovat dvacet let. Aby byl pochován křesťan, stačí šavlí pracovat minutu. Je to pořád stejné. Je v podstatě pluhu – pracovat dvacet let. Je v podstatě šavle – pracovat jednu minutu, a pořídit tím víc; být silnější. Skoncovat s tím.“ Babylon vždy důvěřoval víc šavli než pluhu, více násilí než spravedlnosti, více číslům než pravdě. A pravda je ta, že i šavle, násilí a počtářství jsou z popela. Básníci dnes opět připomínají všem všemohoucím vládcům, že jim nepomůže ani mauzoleum a že je nezachrání ani mumifikace. I nad jejich domnělou všemohoucností, nad jejich šavlemi, nad jejich mumiemi a nad jejich vyhlášenou nesmrtelností vládne zákon popela. „Ubývá hodin dnů, dnů na krajíčku pláč“ – píše Halas – „na ranečku hlíny básník přezimuje. Má sen. Letí čas zlatý paroháč a všechno málo mu je, a všechno málo mu je.“

Ano, zákon popela vládne všemu a nade vším. Tuto pravdu věděl Hemingway, když psal svou novelu Stařec a moře. Znal ji i Samuel Beckett. Jejich zoufání a jejich smutky jsou snad prvním nesmělým pokusem proklestit si stezku k naději a ke špetce jistoty. Jsme popelem, ale nejsme popelem lhostejným. Jsme popelem hledajícím a doufajícím. Halas se jednou ptal: „Co to jenom ve mně potichoučku klíčí / Co to jenom zpívá v takých časech psích / Kdo to jenom ve mně na naději líčí…“ A umění je hlasem tohoto našeho hledajícího popela. Ujímá se jeho práv, jeho snů, jeho tužeb, jeho potřeby svobody a naděje. Umění je vlastně vyznání lásky k tomuto našemu lidskému a pozemskému popelu, je vyznáváním poslední naděje a poslední nahé víry – někdy třeba i v zoufání a v nevíře, že život stojí za to, aby byl žit – a svět stojí za to, aby byl milován. Proti všem babylonským klamům a šalbám umělec říká, že není a není, nemůže být a nebude nikdy výhodnější stát na místě kata než na místě oběti, na místě kata než na místě mučedníka. Umělec je dnes opět spojencem Boha. Mluví o jeho přítomnosti mezi námi, trpí jeho mlčením a jeho vzdáleností, ale vždy tvořivě zpodobňuje a vyslovuje jeho poslední tajemství – tajemství života a lásky – do našich klopýtavých příběhů. Velké umění pokládá vždy za svou povinnost, řekl bych za svou přímo evangelijní povinnost, neuhášet doutnající knoty našich lidských, malých i nesmělých nadějí a nedolamovat beztak už narušené, přetěžkané osudy. Umění, někdy třebas anonymně, prodlužuje a rozvíjí Kristovo gesto a Mariinu starostlivost. Jeho slova a symboly jsou jako ruce „věrné všemu vezdejšímu / co jako polštář třeba natřásati / pod hlavou syna i kdyby byl vrah“ – píše Holan a dodává: „Není mi lhostejný ani jediný krůček a pád dítěte v kopřivách.“