Náš otevřený dům

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2003/4 (Punctum saliens)

Církev není podnikatel a nesmí se snížit k podbízení. Přesto se musí stále ptát, jak nejlépe předložit lidem této doby duchovní hodnoty, které Bůh nabídl v Ježíši Kristu.

Nestačí jen stále znovu překládat Bibli do současného jazyka, ale i církev a její působení reformovat, upravovat do podoby umožňující co nejlepší realizaci jejího poslání. To je míněno slovy „aggiornamento“ a „staré pravdy sdělovat nově“ (Jan XXIII.). Druhý vatikánský koncil se vyrovnal s rysy moderní doby formou dokumentů, ale jeho uskutečnění není hotovo.

U nás jsme poměrně nejdále s liturgickou obnovou, ale řada dalších úkolů vázne. Mimo jiné je třeba – ne jednostranně – dopracovat postoj naší církve k nynějšímu světu. Ten se během třiceti pokoncilních let posunul zrychleným tempem do stavu, jehož klady a zápory je třeba střízlivě pozorovat a hodnotit.

Byli to nejprve laici, kdo si uvědomil potřebu nového vztahu mezi církví a moderním světem. V minulém století předseda strany německých katolíků „Centrum“ Windhorst nepřijal jistou radu papežského nuncia s odůvodněním, že v ryze politických záležitostech je odpovědný především svému lidu. U nás v třicátých letech katolický redaktor Doležal věcně vyložil některé nepříliš šťastné zásahy z Říma nedostatečným porozuměním české situaci. Předjal tím vybídnutí koncilu, aby vzdělaní laici v církvi projevovali svůj názor, a to, co Pavel VI. ve své první encyklice určil jako nový, závažný prvek života církve: dialog.

Různost názorů je v církvi přirozená a významná stejně jako kdekoli jinde. Dvě oči vidí lépe spojením dvou úhlů pohledu. Odedávna spolu zápolí stabilizující sklon k setrvačnosti, klidu, jistotě – a dynamický sklon k pohybu, změně, vývoji. V politice se mluví o konzervatismu a liberalismu, v církvi o tradicionalismu a progresismu. Vzájemně se vyvažují, protože při naprostém vítězství jedné nebo druhé pozice hrozí zánik buď zkameněním, nebo rozpadem.

Formální totožnost instituce, s celou slovní výbavou a fungujícím aparátem, by se mohla stát seschlou slupkou, v níž sotva najdou inspiraci a místo lidé s velkou touhou a ochotou darovat se naplno Bohu, který má právo žádat všechno, neboť dává víc než všechno.

Na současných nátlakových akcích katolíků je sice dobré, že upozorňují na potřebu řešit problémy, ale povážlivé je nejen to, že spíše ztěžují obnovující kroky vedení. Závažnější je, že imitují světské, politické metody prosazování vlastních zájmů bez ohledu na celek. V církevní oblasti je nadto velmi problematické jednat bez ohledu na nezadatelný základ víry a na nosné prvky soužití, které nelze zpochybňovat, aniž bychom se octli někde jinde. Opravdové řešení se kromě toho nedá hledat za pomoci vášní, jež zaclánějí celek skutečnosti a svádějí k nelogickým až nečestným argumentacím. Nehledě k slepotě vůči rostoucí úloze jednotné světové církve v nynější a budoucí epoše lidstva.

Naše zkušenosti s totalitou a krajní důraz současné civilizace na svobodu jedince a demokracii ve společnosti vyúsťují do touhy po ideálním, bratrsko-sesterském ovzduší, jaké se prožívalo a dodnes prožívá v malých volných společenstvích. Usazuje se vrstva nedůvěry a cizoty vůči biskupům, často aniž se ví, jak se oni snaží zápolit se svými břemeny.

Potřebujeme mít jasno o kritériu, jímž je třeba hodnotit různé představy a projekty. Autentickou směrnici představuje podle evangelia „hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré“ (Mt 13,52), schopné sloužit Božímu království.

Vraťme se k obrazu budovy. Pouhá údržba nestačí. Ale přestavba církve v něco jiného, v jednu z řady institucí „pro uspokojování náboženských potřeb“ a pro humanitární služby, by byla zradou Božího zjevení. Jedině třetí, autenticky koncilní projekt je řešením: upravit společný dům tak, aby byl opravdovým domovem všech dnešních věřících a jako takový přitahoval ty, kdo hledají lidské zázemí a najdou v něm navíc i „přebývání Boha s lidmi“.