Náboženská svoboda před koncilem a po něm

Autor: John Jay Hughes - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/4 (Články)

America, 18. 11. 2002.

„Z tohoto páchnoucího pramene indiferentismu vychází bludný a absurdní názor – spíše delirium – že svoboda svědomí musí být prosazena a ospravedlněna pro každého.“ Toto odsouzení náboženské svobody encyklikou Mirari vos papeže Řehoře XVI. (1832) bylo oficiální katolickou naukou až do začátku Druhého vatikánského koncilu v r. 1962. Je pravda, že bylo v praxi modifikováno. Tam, kde byli katolíci menšinou, mohla být náboženská svoboda tolerována kvůli účelnosti. Kde to však podmínky dovolovaly, snažili se církevní představitelé upravovat občanské zákony podle katolických norem. Trvali na tom, že bludy „nemají žádná práva“. Tento názor měl na koncilu mocné zastánce, především kardinála Ottavianiho, prefekta Svatého oficia. Konečnou změnu přinesl dokument Dignitatis humanae (DH), „Deklarace o náboženské svobodě“. Schválení DH na čtvrtém závěrečném zasedání koncilu v r. 1965 bylo jedním z největších průlomů. Kritikové dřívějšího postoje zdůraznili, že i když bludy žádné právo nemají, mají práva lidé. A jedním z nich je svoboda svědomí.

Nebylo to však snadné. Tak radikální změna si žádala dlouhou přípravu. Mirari vos prohlašovala: „Kvetoucí státy zahynuly skrze toto zlo: nemírnou volností názorů, libovůlí v mluvení a láskou k novotám.“ V Evropě 19. století to bylo konstatování faktů: prapor náboženské svobody, pozdvižený za Francouzské revoluce, třímali zavilí nepřátelé církve. Byli to zastánci všemocného státu, kteří se snažili omezit církev na přísně kontrolovaný soukromý klub. Pro ně znamenala odluka církve od státu úhelný kámen programu lidské svobody. Měl zmizet ancien régime, který ve jménu péče o lidské duše kladl na lidi těžší břemena, než mohli unést. Revolucionáři tvrdili, že není jisté, mají-li lidé duši; jisté však je, že mají mysl a vůli. Ani papež, ani král jim nesmějí nařizovat, jak mají myslit a jednat.

Američané takto nesmýšleli. Zde byl hlavním propagátorem náboženské svobody jezuita John Courtney Murray. Zdůrazňoval, že Otcové zakladatelé byli všichni věřící; všichni věřili v Boha, většina z nich byli křesťané. Antikatolicismus, i když byl ve Spojených státech silný, nevycházel z obrany lidských práv, ale z protestantského všeobecného podezírání Říma. Portugalský jezuita Herminio Rico, popisuje trvající rozdíl mezi Starým a Novým světem následovně: „V Americe je náboženství v politickém procesu všudypřítomné, kdežto v Evropě znamená sekulární ráz přísný laicismus, tj. téměř absolutní nepřítomnost náboženství a odkazů na ně v politické rozpravě.“

Dávno před koncilem prohlašoval Murray, že náboženská svoboda je pro církev velkou příležitostí. Jeho římští představení ho umlčeli v roce 1954, avšak o osm let později přišel znovu ke slovu, když si ho kardinál Spellman přizval na koncil jako teologického poradce. Tak se Murray stal jedním ze spoluautorů Dignitatis humanae. Ve své podrobné studii Rico připomíná argumenty pro náboženskou svobodu od francouzské školy, která dokazovala, že Murrayův filosoficko-politický přístup je neadekvátní, a vložila do deklarace teologické argumenty založené v Písmě. Výsledek nikoho zcela neuspokojil, ostatně jako většina textů vypracovaných ve výborech.

Rico analyzuje DH ze tří aspektů (nebo „momentů“, jak je nazývá). První je církevní přijetí ústavně garantované náboženské svobody, po jednom a půl století odporu, jako základního lidského práva, které nesmí být nikomu upíráno. Za druhé DH žádala náboženskou svobodu pro církev, tváří v tvář ateistickému komunismu. Třetí aspekt, který se dále rozvíjí, je komplexnější. Skládá se „na jedné straně z výzev katolické vizi lidské osoby od dominantní kultury demokratických pluralistických společností; na druhé straně od sporu uvnitř církve mezi různými názory na to, jak nejlépe odpovědět na tyto výzvy“.

Na koncilu měl zvláštní zájem o druhý aspekt DH mladý polský biskup Karol Wojtyla. Ten byl od r. 1958 pomocným biskupem, a arcibiskupem v Krakově se stal až v lednu 1964, po třetím zasedání koncilu. I když nebyl na koncilu ústřední postavou, pět z jeho 24 příspěvků se týkalo náboženské svobody. Přes polovinu Ricovy knihy zabírá využívání DH papežem Janem Pavlem II.

Rico píše: „Konflikt církve a státu byl (...) v zásadě vyřešen. Ale centrální problém konfrontace mezi katolicismem a liberalismem se vrátil v podobě debaty církve a společnosti o místě náboženských principů a veřejné role církve při vytváření veřejného konsenzu o hodnotách a právech, které tvoří podstatu lidské společnosti.“ Wojtylovy diskusní příspěvky na koncilu o náboženské svobodě nevykazují povědomost o nutnosti změn na straně církve. Jako papež mluví Jan Pavel II. pozitivně o demokracii, ale varuje, že tolerance může snadno sklouznout do etického relativismu. Pro Jana Pavla II. „pouze demokracie pevně zakotvená v hodnotách může splnit své cíle a dosahovat výhod, jež hlásá“.

Tento postulát však dnes splňuje jen málo demokracií a katolíci se liší v názorech, jak jednat v této situaci. Ti, kdo upřednostňují dialog, tvrdí, že je třeba hledat prvky pravdy, které vždy tkví v nitru omylu. Jan Pavel II. dává přednost konfrontaci, což se nejsilněji projevuje ve veřejné obžalobě dnešní „kultury smrti“: eutanazie a potratů na přání.

Rico souhlasí s papežovým poselstvím, zpochybňuje však jeho metodu. Ptá se, „zda tón a intenzita zavrhování a strategie k podpoře alternativ nezpůsobují nižší přijatelnost poselství církve ve společnosti. Jan Pavel II. snadno sklouzává k černobílým analýzám, přehlížejícím rozlišování odstínů. Tyto přístupy, ač mohou být rétoricky jakkoliv silné, mají tendenci podporovat rychlé, avšak zjednodušené soudy, neschopné reálně zachytit dobré úmysly a čestné kritické myšlení lidí středové pozice jak v církvi, tak mimo ni.“ Rico se obává, že církev ustupuje do svého opevnění a uzavírá se pokroku v sociální kultuře. To mění přístup Druhého vatikánského koncilu, který se snažil porozumět sekulární kultuře a zapojit se do ní, aby ji korigoval a napravoval dialogem, avšak bez kompromisů.

Rico uvádí tři důsledky této nové „mentality obklíčení“, kterou dnes v církvi vidí. Zaprvé: „tendenčně sektářské a integralistické skupiny jsou nejhlasitější. Zadruhé: neúměrná důležitost je přikládána dílčím otázkám (v devatenáctém století náboženské svobodě, nyní potratům), které se stávají kritériem buď-anebo ve všech soudech a ohniskem totálně jednostranných extremistických pozic. Zatřetí: souhrnné zavrhování celých hnutí nebo myšlenek nerozlišuje mezi základními principy a relativními aplikacemi.“

V devatenáctém století až do dvacátého takový postoj oslaboval vliv církve na společnost a zaháněl ji do slepé uličky a doktrinální nehybnosti. Rico dnes nevidí církev ve slepé uličce, nýbrž na křižovatce: „Je to čas rozhodování mezi alternativními důrazy, čas volby mezi soutěžícími historickými a teologickými inspiracemi pro sociální poslání církve.“