Josef Kořenek, Lékařská etika

Autor: Dagmar Pohunková - Číslo: 2003/4 (Recenze)

Josef Kořenek, Lékařská etika. Triton, Praha, 2002, 276 str.

Staré rčení praví, že lékař sám o sobě je již lékem. Osobnost lékaře, jeho lidská zralost, mravní kvality, schopnost empatie a komunikace s pacientem jsou základní faktory, podmiňující kvalitu terapeutického vztahu založeného na vzájemné úctě a důvěře. To je východisko publikace MUDr. Josefa Kořenka, teologicky vzdělaného lékaře s dlouholetou zkušeností v první linii péče o nemocné. Na rozdíl od obvyklých učebnic lékařské etiky nepředkládá čtenářům řadu pouček a nesnaží se řešit aktuálně diskutované problémy, ale věnuje se především osobnostní formaci lékařů, jejich mravní kultivaci, a nijak se neostýchá žádat po nich tradiční lékařské ctnosti. Je to kniha křesťanská, katolická, není však úzce konfesní a diskuse s jinými názory je věcná a racionální. Poměrně rozsáhlý text je rozčleněn na devět kapitol, z nichž první dvě (71 str.) jsou věnovány převážně obecné etické tematice. Speciálním otázkám jednotlivých lékařských oborů – pojednaným velmi stručně – je věnována pátá kapitola (34 str.). Závěr knihy, kapitoly 7., 8. a 9, se opět zabývají mravní osobností lékaře, kultivací lékařského étosu, kultivací vůle a lékařskými ctnostmi. V těch vidí autor morální ideál lékařské praxe.

Tím se autorův pohled liší od řady současných učebnic a encyklopedií bioetiky, které od posledních desetiletí minulého století kladou větší důraz na ochranu důstojnosti a práv nemocných, na dodržování principů spravedlnosti a autonomie nemocného, na mezinárodní úmluvy a na jejich začlenění do zákonodárství jednotlivých států. Jejich autoři ovšem jen obtížně vysvětlují, odkud se lidská práva berou, proč je máme respektovat a na koho se vztahují. Na každého příslušníka lidského druhu od početí do smrti? Na osobu? A kdo je osoba – kdo je kompetentní to u jednotlivce určit? Nedávnými slovy jednoho našeho publicisty: Jak to, že má člověk právo na nějaká práva?

Za základ správné lékařské praxe se považuje respekt k dodržování smluvených norem, současní lékaři se stále více musí chránit před právním postihem, ale nejsou vedeni k tomu, aby usilovali o svůj mravní růst. „Ctnost“ je často považována nikoli za mužnou „virtus“, ale za jakýsi přežitek, a pokud je žádána, je to chápáno jako cosi fakultativního, cosi „navíc“.

Ve statečnosti a horlivosti dr. Kořenka, s níž žádá respekt k tradičním hodnotám, vidím klad recenzované publikace. Bohužel, její hodnota je snížena nedostatky danými jak autorskou publikační nezkušeností, tak ledabylostí redakce a korektorů. Vyjdeme-li z čistě formálních redakčních nedostatků: v textu nacházím mnohá vyšinutí z vazby, stírající smysl některých vět, mnoho překlepů, mnoho terminologických nejasností a chyb (tak např. na str. 33 se mluví o „katolické morální teleologii“, na str. 35 a další: „teleologická etika“ zřejmě ve smyslu „teologická“), opakovaně je citován zákon o péči o zdraví lidu č. 20/1996 Sb.– je myšlena zřejmě novelizace zákona č. 20/1966 Sb. Nepřesně jsou uváděna jména citovaných autorů, korektorovi unikla řada překlepů a časté jsou chyby v interpunkci.

Hlavní problém však vidím v autorově neobvyklém přístupu k rozsáhlému pramennému materiálu, který s velkou pílí shromáždil a prostudoval. Celý text je prostoupen obšírnými doslovnými citacemi z prací domácích i zahraničních autorů, a to různé odborné úrovně, aniž by bylo vždy zřejmé, co je vlastní autorský text a co je citace, a také není nikde uvedeno, zda citovaní autoři s tak rozsáhlými citacemi nebo s převzetím svých textů souhlasili. Text je proložen dokumenty různé relevance a právní závaznosti, úryvky z časopiseckých článků (ukázkově viz např. str. 89–105, nebo celou kapitolu o eutanazii na str. 156–172), přičemž je i v přílohách připojena řada logicky neutříděných textů různé závažnosti. Stejně tak nacházím v seznamu literatury primární i sekundární prameny, odborné i populární, včetně citací nevydaných autorových rukopisů. Pokud jsou citace uváděny v textu jménem autora, chybí u nich obvyklý odkaz na citované dílo. Tento přístup připomíná samizdatovou praxi při vydávání různých sborníků na aktuální témata, ale je nepřijatelný u profesionálně vydávané publikace, resp. učebnice. Tím spíše, jde-li o publikaci vysloveně křesťanskou, je třeba dbát na profesionálně dobře odvedenou práci.

Spoluprací se zkušeným lektorem a odborným redaktorem by bylo jistě bývalo možné vyvarovat se mnoha chyb, které snižují význam dobře míněné a užitečné publikace. Nakladatelství věnovalo značnou péči její grafické úpravě a výtvarné prezentaci. Škoda, že nevěnovalo stejnou péči korekturám. Snad tedy příště.