Jak vznikal dokument Pokoj a dobro

Autor: Cyril Martinek - Číslo: 2003/4 (Dokumenty)

Zatímco sociální encykliky papežů pojednávají převážně v teoretické (filosofické, ekonomické) rovině o aplikaci křesťanského poselství na sociální problémy doby, sociální pastýřské listy biskupů se zabývají bezprostředně nejtíživějšími sociálními problémy daného státu a naznačují možnosti jejich řešení.

K osmdesátému výročí encykliky Rerum novarum vydal v roce 1971 papež Pavel VI. otevřený apoštolský list Octogesima adveniens (Nadcházející osmdesáté výročí) adresovaný kardinálu Royovi, předsedovi Rady pro laiky a Papežské komise Iustitia et pax. V tomto listu papež vysvětluje, že nemůže dávat recepty na řešení sociální otázky v různých zemích, protože neexistují univerzální a vždy a všude použitelná řešení. Papež je nejvyšší autorita ve věcech víry a mravů, ale pokud jde o sociální situaci, je na místní církvi v čele s biskupy, aby objektivně posoudila situaci své země, vyložila ji ve světle evangelia a ze sociálního učení čerpala „základní principy, kritéria hodnocení a směrnice pro činnost". Papežovo vyjádření se stalo východiskem pro vydávání sociálních pastýřských listů biskupů.

První sociální pastýřský list biskupů vydala v době horečného zbrojení biskupská konference v USA v roce 1983 pod názvem „Mírová výzva – Boží příslib a naše odpověď". Biskupové USA v něm kategoricky odmítají atomovou válku, zbraně hromadného ničení a závody ve zbrojení, protože to všechno je „loupeží na chudých a slabých". Zároveň navrhují vytvořit „efektivní mezinárodní autoritu", pod jejímž dohledem by války mohly být „nahrazeny" jednáním. K tomu účelu mají Spojené národy zřídit „Mezinárodní pracovní společenství pro mír".

V roce 1986 vydali biskupové USA druhý sociální pastýřský list (dále SPL) „Hospodářská spravedlnost pro všechny", v němž se snaží aplikovat hlavní principy sociálního učení na hospodářství USA. Tento dokument je silně ovlivněn výzvou II. vatikánského koncilu „číst znamení doby" a výroky papeže Jana Pavla II. k sociálním otázkám. Biskupové uspořádali mnoho besed na různých místech ve všech částech USA a dostali téměř dvacet tisíc připomínek na tři předběžné návrhy svého SPL. Posuzují v něm hospodářský život z etického hlediska a objasňují dopady hospodářství na chudé. Dokument končí výzvou ke spolupráci „na novém americkém experimentu" a k angažovanosti všech lidí dobré vůle ve prospěch solidární budoucnosti.

V roce 1988 vydali rakouští biskupové základní text svého sociálního pastýřského listu s názvem „Smysluplně pracovat, solidárně žít", jehož úkolem bylo vyvolat co nejširší diskusi. Stanoviska a připomínky k SPL zaplnily 7 000 stránek formátu A4 a diskuse se účastnilo na 15 000 lidí. Konečné znění listu „Člověk je cesta církve" z roku 1990 navrhl prof. P. Schasching, poradce papeže pro sociální otázky. Dokument obsahuje na sedmdesáti stranách textu úvod a pět kapitol. Objasňuje hospodářskou a sociální situaci v Rakousku, pojednává o solidaritě a odpovědnosti ve společnosti, o nové sociální otázce a o změně společenského a politického klimatu, která by odpovídala duchu evangelia.

V roce 1996 vydali biskupové Anglie a Walesu SPL s názvem „Společné dobro a sociální učení církve". Uvádějí, že nikdy nebylo tak obtížné, ale i naléhavé, mluvit o morálních základech společnosti, jako dnes. Dokument není návodem na dokonalou společnost. Je to spíše soubor ukazatelů cesty k realizaci spravedlivé společnosti, která by sloužila každému a všem v duchu společného dobra.

V roce 1996 vydali Maďaři SPL „Za spravedlivější a bratrštější svět". Konstatují narůstající sociální problémy, zklamané naděje, těžkou situaci církve a vyzývají křesťany k aktivitě. Církev, která je součástí společnosti již dva tisíce let, se nemůže vyvázat z odpovědnosti a povinnosti podílet se na řešení společenských problémů a úkolů.

V roce 1997 vydala Rada německé evangelické církve a Německá biskupská konference ekumenický SPL „Pro budoucnost v solidaritě a spravedlnosti". Zástupci dvou největších církví v SRN vyzývají ke změně hospodářské politiky a k reformě sociální sítě, včetně zdravotnictví. Tento dokument se také kriticky zmiňuje o nezaměstnanosti, o úloze médií a o finančních trzích.

Čeští průkopníci

V roce 1993 se děkan Fakulty sociálních věd UK v Praze, prof. Ing. Lubomír Mlčoch zúčastnil konference na univerzitě ve švýcarském Fribourgu, jejíž Institut morální teologie připravil téma „Etika, ekonomie a rozvoj – učení biskupů pěti kontinentů“. Bylo zde zřízeno dokumentační středisko pro pastýřské listy biskupů jednotlivých diecézí, zemí i biskupských konferencí celých světadílů, které již tehdy archivovalo 1500 dokumentů tohoto druhu.

To inspirovalo profesora Mlčocha, který je zároveň vedoucím politologicko-ekonomické sekce České křesťanské akademie, ke svolání konference v Jihlavě v červnu 1997 na téma „Sociální pastýřské listy biskupů vybraných zemí“. Šlo o sociální pastýřské listy biskupů USA, Rakouska, Anglie a Walesu a o sociální učení církve ve Švýcarsku a ve Francii.

Na konferenci jsme se dohodli, že se budeme snažit vypracovat sociální pastýřský list, protože církev nemůže v této historicky ojedinělé situaci stát stranou, ale musí zaujmout stanovisko k aktuálním problémům doby. Kardinál M. Vlk, tehdy předseda ČBK, pak pověřil prof. Mlčocha, aby do připravované komise navrhl vhodné odborníky (celkem 12). Komise začala pracovat v červnu 1998 a scházela se průměrně jednou za dva měsíce do 10. listopadu 2000. V průběhu příprav se podařilo získat pro Ekumenickou spolupráci emeritního děkana Evangelické teologické fakulty v Praze prof. Dr. Jakuba Trojana a děkana Husitské teologické fakulty v Praze prof. Dr. Zdeňka Kučeru.

Závěrečnou redakcí všech písemných materiálů pověřila komise prof. Mlčocha, který v únoru 2000 předložil první verzi dokumentu. Po připomínkách členů komise vznikla druhá verze a po další redakci prof. Trojana verze třetí. Čtvrtá verze byla doplněna zmínkou o globalizaci a občanské společnosti a tato verze byla předložena představitelům

církví. Po jejich připomínkách a po schválení Českou biskupskou konferencí byla pátá verze dokumentu dne 14. 11. 2000 představena na tiskové konferenci v Arcibiskupském paláci v Praze, kde tiskový mluvčí ČBK P. Daniel Herman mimo jiné řekl:

„Při příležitosti blížícího se výročí 17. listopadu vydává Česká biskupská konference nejvýznamnější dokument o sociálních otázkách, který vznikl v katolické církvi od listopadu 1989. Cílem dokumentu je rozvinout diskusi a přispět k dialogu o řadě jevů, které provázely a dodnes provázejí naši společnost od roku 1989. Dokument pojmenovává nejpalčivější problémy naší společnosti v kontextu neuzdraveného dědictví minulosti a poskytuje analýzu polistopadového vývoje z hlediska sociálního učení církve. Autoři poukazují na to, že etická a duchovní dimenze je pro život společnosti a dlouhodobou spokojenost občanů nezbytná. List současně formuluje vize a nastoluje témata k veřejné demokratické diskusi, která by měla vést ke zlepšení sociálního klimatu v naší společnosti."

Protože se nepodařilo získat souhlas všech jedenácti protestantských církví v ČR, byl list vydán jen jako dokument ČBK.

Zásady

Podle jakých zásad jsme tedy přistupovali k hodnocení našeho desetiletého polistopadového vývoje? Alespoň ve zkratce je uvedeme:

Novodobé sociální učení církve je spojeno s první sociální encyklikou Rerum novarum papeže Lva XIII., který zdůrazňuje, že na řešení sociální otázky už nestačí charitativní činnost církve. Na jejím řešení se musí podílet církev, stát a zaměstnanci prostřednictvím odborových organizací. V encyklice RN byly vyjádřeny zásady sociální odpovědnosti vlastníků a zaměstnavatelů a formulováno zásadní negativní stanovisko k „evolučnímu socialismu" a marxismu a současně i kritické stanovisko k liberálnímu kapitalismu. Jezuita Oswald von Nell-Breuning, jeden ze spolutvůrců německého „hospodářského zázraku", řekl o kapitalismu, že má mnoho chyb, ale je stále schopen dalšího vývoje a postupného zdokonalování, závislého na dalším vývoji lidstva.

Během více než stoletého vývoje sociálního učení, kdy bylo vydáno devět sociálních encyklik a Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes, se ustálily základní principy sociálního učení, které mohou každému poskytnout orientaci v džungli nejrůznějších ekonomických teorií a hypotéz.

Základem sociálního učení je evangelium a zdravý lidský rozum. Proto je určeno „všem lidem dobré vůle". Může být i návodem k praktickému jednání podle tří kroků kardinála Cardijna: vidět, soudit, jednat.

Jinak řečeno: sociální učení církve je aplikací křesťanského poselství na sociální problémy doby. Může nabídnout jasné stanovisko, nikoli ovšem jistotu, že všechno ví. Není to sociální dogmatika, ale otevřený systém, který se stále vyvíjí a na základě křesťanské diagnózy skutečnosti dává na nové otázky nové odpovědi.

Nejdůležitější je princip lidské důstojnosti. Člověk je Božím obrazem, Bůh si ho vyvolil ještě před stvořením světa, má v Božích očích nekonečnou cenu. Viditelný vesmír zanikne, ale člověk bude s Bohem věčně žít.

Princip solidarity vychází z příkazu lásky k bližnímu a vztahuje se na všechny lidi bez ohledu na jejich národnost, rasu nebo třídu.

Princip subsidiarity (případné pomoci) znamená, že stát a společnost mají občanům a menším společenstvím poskytovat podporu a pomoc, ale ponechat jim svobodu. Společným dobrem je míněno dobro všech lidí: mír, právní řád, sociální jistota, pevná měna, pokud možno plná zaměstnanost apod. „Soukromé vlastnictví je ve shodě s přirozeným řádem" a pozemské statky jsou určeny k užívání všem lidem, tvrdí už papež Lev XIII. v RN.

Princip spoluúčasti a spolurozhodování znamená odpovědnou účast všech členů společnosti na rozvoji sociálního, politického a kulturního života. Podrobně se o tom rozepisuje papež Jan XXIII. v encyklice Mater et magistra.

Vlivem průmyslové revoluce je silně znečištěno životní prostředí. Proto má velký význam princip zachování zdravého životního prostředí i pro budoucí generace.

Důrazy

Při práci na listu jsme byli vedeni snahou zkoumat „znamení doby" a vykládat je ve světle evangelia, jak se o tom mluví v pastorální konstituci „Radost a naděje" 4,11. Znamením této doby, kdy u nás došlo k obrovské ekonomické, sociální a politické transformaci, je starost a odpovědnost za slabé a chudé, kteří se neumějí bránit. Církev musí vždy stát na straně chudého a slabého člověka a vidět v něm samotného Ježíše.

Špatné zkušenosti s reálným socialismem a deziluze z české cesty transformace v nás dnes vyvolávají nedůvěru sázet na vize, naděje a ideály jak v osobním, tak ve společenském měřítku. Falešné mesianismy však nesmějí být důvodem k rezignaci. Normou našeho chování je Ježíšova výzva k zásadní proměně celého života, kterou provází zvěst o přicházejícím Božím království.

Církve nesmějí k současné situaci mlčet, znamenalo by to jejich tichou spoluvinu. Jako křesťané však věříme v obrat, ve změnu poměrů, v naplnění Ježíšovy výzvy: „Hledejte nejdříve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno" (Mt 6,33). Hořícím ohněm Hospodinovým a nadějí chudých má být v této situaci křesťanské sociální učení. Církve se musejí – vhod i nevhod – stavět proti všem nespravedlnostem dnešního světa tak, jak to ve své době dělali starozákonní proroci.

II. vatikánský koncil i světová grémia protestantských církví vyzvala křesťany, aby se důkladně vyzbrojili vědomostmi a zapojili do hospodářského, sociálního a politického života. Jen tak totiž mohou napomoci řešení sociální otázky, kterou bez evangelia a všech lidí dobré vůle vyřešit nelze. V encyklice Fides et ratio Svatý otec tvrdí, že „víra ve spojení s rozumem jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy". Rozum ochuzený o světlo evangelia riskuje, že ztratí z očí svůj konečný cíl, věčný život a víra zbavená rozumu upadá do nebezpečí, že se z ní stane mýtus nebo pověra. Nestačí jen nadšení, horlivost a dobrá vůle.

Myšlenky křesťanského sociálního učení jsou životaschopné a inspirující i pro budoucnost. Ve věku informačních a komunikačních technologií se pronikavě změní sama práce. Decentralizace a individualizace práce klade velké nároky na samostatnost, tvořivost a odpovědnost člověka.

Netvrdíme, že na všechno známe recepty. Víme, že ideální společnost a ideální stát nikdy neexistoval ani existovat nebude. Ale vydejme se s odvahou na cestu k hledání nových alternativ a nových řešení. A pakliže se najdou lidé dobré vůle a citlivého svědomí, otevře se jistě dialog a s ním i toužebně očekávaná proměna – a pokoj a dobro, za něž se modlí a pro něž pracují.