Františkáni a vyznavači islámu

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2003/4 (Články)

Ctirad V. Pospíšil, Ignazio Mancini, Gianfrancesco Sisto

Kdo zná dobře Františkánské prameny a život svatého Františka, ten jistě ví, že kontakty mezi františkánskou rodinou a vyznavači Alláha se datují již od počátku františkánského řádu. Na tomto místě lze pouze připomenout Františkův odchod z ležení křižáků u Damietty do tábora muslimských bojovníků, kde se setkal se sultánem Melek-el-Kamelem. Na základě tohoto setkání se pak František mohl vydat do Svaté země a navštívit místa spjatá s pozemským životem a působením Ježíše Krista. K tomu je třeba připojit zmínku pěti bratří, kteří šli ještě za Františkova života hlásat evangelium do Maroka, kde také položili život (Berard a jeho druhové). Velmi známou postavou je bezesporu světoznámý rodák z ostrova Mallorca Raimundus Lullus, který v druhé polovině třináctého a v prvních letech čtrnáctého století vykonal mnoho pro křesťanskou misii mezi muslimy. Dále je povinností připomenout trvalou přítomnost menších bratří v zemích, kde vládne půlměsíc. Není to pouze Kustodie Svaté země, ale také misie například v Lybii nebo v afrických zemích na jih od Sahary, kde se bratři denně setkávají s islámem. Totéž platí i o mnoha františkánských provinciích, které existují v Asii. Nesmíme zapomenout ani na relativně nedávno ustavenou františkánskou provincii v Egyptě. Ačkoli platí, že jednou z neopomenutelných charakteristik františkánství je jeho zvláštní orientace na dialog s vyznavači Koránu, přece dodnes neexistuje studie, která by tuto velmi bohatou historii souhrnně mapovala. Tato skutečnost je výzvou především pro historiky, ale také pro odborníky v oblasti spirituality a mezináboženského kontaktu.

Po tomto úvodu bych si dovolil předložit dva rozhovory s lidmi, kteří se po léta setkávali s různými podobami islámu, protože tvářnost tohoto náboženství je výrazně odlišná v arabském světě a v zemích na jih od Sahary. Setkání s těmito dvěma lidmi pro mne bylo velmi obohacující, a proto jsem se rozhodl o tuto zkušenost podělit.

Muslimové a křesťané v Palestině

U příležitosti své návštěvy v Římě jsem měl možnost sejít se s bratrem a otcem Ignazio Mancinim, který nyní pobývá v budově Delegace Kustodie Svaté země v Římě naproti Antonianu. Narodil se ve Ferentino v provincii Lazio v roce 1922. Když mu bylo osmnáct let, stal se františkánem. V letech 1935–1986 žil a pracoval ve Svaté zemi. Je doktorem morální teologie a vyučoval na teologickém studiu ve Svaté zemi. V letech 1980-86 byl vrchním představeným celé Kustodie. Dovolil jsem si položit mu pár otázek.

Jaké jsou vztahy mezi menšími bratřími Kustodie Svaté země a muslimy?

Po pravdě řečeno, je to komplikované. Oni nás tolerují, a dokonce k nám mají i úctu, vnímají nás jako duchovní osoby. Říkají nám “Frati della corda – Bratři s provazem”. Obdivují to, jak jsme dobře organizovaní, a dokonce k nám mají i jistou důvěru. Mnozí muslimové posílají své děti do našich škol, od mateřských přes základní po střední a vysoké. Vedeme i domy pro opuštěné děti a seniory.

Jak se stavějí naši bratři ke sporům mezi Palestinci a Izraelity?

Snažíme se být neutrální, chceme být nositeli míru a pokoje. Je jisté, že někteří bratři chovají více sympatií pro jednu nebo druhou stranu, ale řád je neutrální. Jednou jsem osobně nesl nějaké jídlo do domu jednoho chudého Palestince. Zastavil mne izraelský voják a ptal se: “Tak s kým tedy vlastně jste?” Já mu odpověděl: “Vždycky s tím slabším, s tím chudším, s tím, kdo potřebuje naši pomoc v nouzi. Když jste byli v Palestině těmi odstrčenými vy, tak jsme pomáhali vám. My jsme uprostřed jako ti, kdo chtějí usmiřovat, i když to s sebou nese riziko, že skončíme jako Kristus, který byl také ukřižován uprostřed.” Ten voják mi zasalutoval a nechal mě donést jídlo do rodiny Palestince.

Jak je to s mezináboženským dialogem?

Pořádáme různá setkání a také dny studia. Založili jsme Křesťanské informační centrum. Judaistů přichází celá řada, s nimi to jde velmi pěkně. S muslimy je potíž, protože oni nejsou organizováni jako my. Problém je, s kým vlastně vést dialog. Občas přijde nějaký učený muslim, ale oni moc na dialog nejsou. Vzpomínám si na jistého pana Tavoliho, právníka, ten se jako muslim na našich setkáních objevoval pravidelně. Byl to ale jenom jeho osobní zájem.

Zažil jste, že by se některý muslim obrátil na křesťanskou víru?

Pokud jde o Palestinu, tak si nevzpomínám. Židé se obracejí. Stát Izrael garantuje náboženskou svobodu, takže nikdo není za víru pronásledován. Muslimové na území izraelského státu také nesmějí nikoho, kdo by se obrátil na jinou víru, zabít. Je ale jasné, že ve společnosti to židé obrácení na křesťanství nemají právě jednoduché. Věnujeme těmto obráceným judaistům zvláštní péči. Nyní je má na starosti otec Pier Battista Pizzaballa, pracuje s nimi v Jeruzalémě, pochopitelně ve staré židovské části tohoto města. U muslimů je to především kulturní kontakt, naše školy a práce na poli charity.

Jak vidíte budoucnost v této oblasti?

Po pravdě řečeno, nečekám v příštích letech nic převratného. Naše snaha byla v posledních čtyřiceti letech skutečně obrovská, ale zatím jsme měli jen velmi chudou žeň. Musíme si uvědomit, že mezi judaisty a muslimy neexistuje bilaterální mezináboženský dialog. Snad se nám u mladých muslimů daří měnit představu o křesťanech. Jsem si jist, že ti, kdo zakusili naši dobrotu, nám jistě nikdy nebudou škodit. Je třeba říci, že sama naše katolická církev je dnes velmi opatrná ve věci přímého hlásání evangelia muslimům. Nechceme je provokovat. Je třeba se modlit a doufat v Boží pomoc. Koneckonců, oni znají Ježíše a přijímají ho jako proroka, mají v úctě Marii, vyznávají jediného Boha. Máme se od nich také čemu učit: věrnosti vlastní tradici, pevnosti víry, horlivosti a vytrvalosti v modlitbě. To oslovilo i svatého Františka.

Muslimové a františkáni v subsaharské Africe

Bratr a otec Gianfrancesco Sisto působil několik let v subsaharské Africe. Tento velmi příjemný a tichý bratr se narodil v roce 1967 nedaleko italského města Bari. Stal ze zubním technikem a po maturitě v roce 1986 vstoupil mezi Menší bratry. Již v době svých studií strávil několikery prázdniny mezi misionáři. Pár měsíců po kněžském svěcení se odebral do Tanzanie a tři roky působil ve městě Mwanda. V letech 1997–2000 žil v Ugandě. V roce 2000 se vrátil do Itálie, aby studoval františkánskou spiritualitu. Nyní dokončuje licenciátní práci o duchovním vedení ve formaci a moc se těší na návrat do Afriky.

Jak je to s počty křesťanů a muslimů v Tanzanii?

Oficiálně se tvrdí, že 30 % populace jsou křesťané všech vyznání, 30 % muslimové a 40 % animisté. Muslimové uvádějí ve svých statistikách, že neustále rostou, ale oni dost nadsazují. Podle mne rostou v Tanzanii hlavně křesťané, což působí muslimům dost starostí. Muslimští misionáři přicházející z arabského světa se nám snaží přetahovat věřící. Dělají to tak, že poukazují na nesrovnalosti v evangeliích. Prostí lidé jim často neumějí odpovědět, takže někdy mají úspěch.

Jak se přechází z jedné víry na jinou?

Muslimští misionáři někdy používají i ekonomických pobídek k přijetí islámu. Třeba se otevře nová továrna a při přijímacím řízení se člověk dozví, že zde mohou pracovat jen vyznavači Koránu.

Jak vycházejí bratři s místními muslimy?

Poměrně dobře. Subsaharští muslimové mají výrazně odlišnou mentalitu než arabští muslimové. Už jsem řekl, že hlavní je kmenová příslušnost. Války vedou mezi sebou kmeny a klany, ale ne vyznavači různých náboženství. V každém kmeni jsou křesťané, muslimové i animisté. Lze tedy říci, že soužití mezi náboženstvími je v zásadě pokojné. Kromě toho – jak domorodí křesťané, tak muslimové zachovávají řadu zvyklostí z animismu, jako kult zesnulých, kteří rodinu ochraňují, když se chová dobře, nebo trestají, když se chová špatně. Jednou přišel muslimský misionář z arabského světa a začal hlásat, že je třeba křesťany držet na uzdě, že je nutno proti nim ostřeji vystupovat. Místní muslimové ho přerušili a řekli mu, že mají rádi mír a klid. Musel odejít s nepořízenou.

Jaká je hlavní činnost bratří ve známém projektu “Afrika”?

Tento projekt začal v roce 1982. Naše provincie pokrývá území devíti států ve východní subsaharské Africe. Jsou zde bratři z mnoha zemí Evropy a Ameriky, ale zhruba polovina bratří jsou domorodci. Hlavní náplní je formace mladých bratří. Máme i farnosti. Farnost znamená nejen bohoslužbu, ale také školu, lékařskou asistenci, charitativní činnost, úsilí o zlepšení podmínek života žen. Ve farnostech existují jakési buňky, což je většinou pět rodin, jež se scházejí v neděli odpoledne. Hovoří se o Božím slově a probírají se praktické otázky, co je třeba udělat, kdo potřebuje pomoc a podobně.

Jak to vypadalo v Ugandě?

Ve městě Mbarara máme konvent shodou okolností v muslimské čtvrti. Přijali nás velmi hezky. Představitelé čtvrti k nám dokonce občas zajdou na večeři. Když se setkávám s opravdu duchovními lidmi jiných náboženství, zjišťuji, že to hlavní máme společné: schopnost přijmout druhého, být slušný, respektovat druhého, dokonce i určité tíhnutí k lásce. To je, podle mne, naše společná báze zdravé lidskosti, která je také mírou opravdové zbožnosti.

Co pro vás můžeme udělat my v Evropě?

Hlavní je být opravdovými křesťany a mít citlivost vůči chudým kolem sebe. Člověk vyznávající Trojjediného musí být otevřený vůči druhým a umět je přijímat takové, jací jsou. Mezináboženský dialog je dnes holou nutností a patří – i podle slov Jana Pavla II. – k jasným prorockým znamením pravého křesťanského a katolického života. Je to jedna z dimenzí univerzality Kristovy a naší lásky. My františkáni máme tuto otevřenost v krvi, je to naše duchovní DNA, kterou do nás vložil náš zakladatel. Když existuje tato duchovní základna, pak má smysl uvažovat o dalších formách spolupráce. Každé prázdniny k nám přijíždějí skupiny františkánské mládeže a také někteří bratři. Občas se objeví i misionářské povolání. Jistě nám můžete pomoci modlitbou, a nejen za nás. Je třeba se modlit za všechny, s nimiž se setkáváme. Kristova láska nezná mezí.

Těšíš se zpátky do Afriky?

Musím dokončit co nejdříve licenciátní práci a chci se vrátit. Kdo jednou okusil život v Africe, ten chce zpátky. Tam je všechno, na rozdíl od Evropy, jaksi opravdovější. Chudoba dělá lidi mnohem závislejší jednoho na druhém, a tak i společenství je tam prožíváno mnohem hlubším způsobem.

Ptal se Ctirad V. Pospíšil.