Dvojí pojetí lidských práv
Autor: František J. Holeček - Číslo: 2003/4 (Studie)
Závěr rozsáhlejší studie „Pozadí a problémy geneze francouzské Deklarace práv člověka a občana“.
Americká a francouzská Deklarace lidských práv se lišily jak svým filosofickým statusem, tak pojetím „revoluce“, jejímž prostřednictvím se tato práva měla prosadit. Americká revoluce se inspirovala spíše myšlenkami anglického filosofa a teoretika státu a práva Johna Locka (29.8.1632–28.10.1704). Podle Jürgena Habermase1 se americká Deklarace z roku 1776 opírá o hluboce liberální2 myšlenku, že společnost ve své přirozené funkci naplňuje téměř automaticky lidská práva, jestliže stát vezme za své, že omezí své zásahy. Filosofie lidských práv by se pak měla vtělovat do politické skutečnosti prostřednictvím procesu iniciovaného zdola nahoru a proměňovat a korigovat porušený společenský řád. Americká revoluce se sice musela odpoutat od „starého režimu“, ale jen proto, aby dosáhla nezávislosti, a zakládala se na myšlence přirozeně dobré společnosti, správně chápaného osobního prospěchu a již dlouhodobě zažitém common sense, a ne tedy na jakési umělé obecné vůli, jíž by náležel úkol zlepšit společnost ve jménu nějaké morální idey.
1 Srov. L. FERRY, I diritti dell´uomo, v: F. FURET –M.BOFFA (ed.), L´eredità della Rivoluzione francese, Editori Laterza, Roma–Bari 1989, str. 273. –
2 Srov. G. BURDEAU, Le libéralisme, Éditions du Seuil, Paris 1979, zvl. první kapitolu Les sources, oddíl Les droits de l´homme, str. 33-39.
To se stalo v případě francouzské Deklarace, ačkoli byla dílem fyziokratů.3 Je to do značné míry paradoxní, protože by se bylo dalo očekávat, že ti, kdo se na ekonomické úrovni zdáli být horlivými zastánci laissez faire, laissez passer, budou spíše zastánci amerického modelu revoluce.4 Místo toho se postavili na stranu Rousseauova voluntarismu. Na rozdíl od liberálů, kteří věří ve spontánní harmonii, byli přesvědčeni, že „přírodní zákony“ společnosti už nepůsobí s nutností ordre physique (přírodního řádu), a je tedy třeba takový řád uměle ustavit na základě filosofického poznání a prostřednictvím politické moci. Je třeba, aby politická společnost byla výtvorem státu a aby byla diktována pochopením přírodních zákonů, jako tedy jakási revoluce shora dolů, protože harmonie se nerodí spontánně z egoistické hry bezprostředních zájmů, ale z osvíceného zájmu v rámci přirozeného řádu, organizovaného ve státě.5
3 Pojem označující „vládu přírody“ odvodil z řeckého základu již zmíněný Dupont de Nemours. Charakterizoval představu, že je třeba prosadit „přirozený“ hospodářský řád, k jehož úspěšnému fungování postačuje liberalistická politika „laissez faire – laissez passer“ (tj. ponechte všem věcem volný průběh). Hlavní rozkvět prodělal fyziokratismus mezi léty 1756–1778, k jeho nejvýznamnějším teoretikům patřili F. Quesnay, R.J. Turgot, V. de Mirabeau, Dupont de Nemours a Mercier de la Rivière. K pojetí „přírody“ srov. J. EHRARD, L´Idée de nature en France dans la premičre moitié du XVIIIe sičcle, Slatkine, Geneve – Paris 1981.
4 Srov. L. FERRY, I diritti dell´uomo, cit., str. 274.
5 Srov. J. HABERMAS, Prassi politica e teoria critica della societŕ, Il Mulino, Bologna 1973, str. 144-145.
Obě Deklarace, jakkoli jsou podobné, byly tedy neseny dvěma odlišnými pojetími lidských práv a svým způsobem se stále srážejí i v dnešní společnosti. Ve francouzské koncepci, založené na náhledu dějin optikou vůle a „ctnosti“, bylo zřetelně přítomno značné riziko politického násilí a Teroru. Jestliže jsou totiž přirozená práva člověka pojata jako univerzální a současně absolutně dobrý ideál, pak se objevuje nebezpečí, že konkrétní historická realita bude nahlížena jako hrubý materiál, který je třeba přetvořit násilím na základě tohoto ideálu, jakmile projeví sebemenší odpor.6 Americké verzi (kterou například Svatý stolec neodsoudil jako francouzskou Deklaraci) se podařilo podobnému nebezpečí vyhnout díky odlišnému náhledu dějin, v němž se předpokládalo, že skutečnost sama dosáhne ideálu lidských práv prostřednictvím stálého působení meziosobních společenských vztahů.
6 To výtečně postihl J. de VIGUERIE ve své studii La Vandea e l´illuminismo. Le origini intellettuali dello sterminio, ve sborníku La Vandea, red. P. CHAUNU, Casa Editrice Corbaccio, Milano 1995, str. 34-49, na základě rozboru termínů, jakými byli vendejští povstalci charakterizováni.
Mohla být Deklarace práv člověka v zásadním rozporu se samotnou ideou práva?
Americký filosof Leo Strauss7 poukázal již na sklonku padesátých let i na druhé nebezpečí, na skutečnost, že filosofie, která stojí za Deklaracemi práv člověka může být v zásadním rozporu s ideou práva samého.
7 Srov. L. STRAUSS, Diritto naturale e storia, Neri Pozza, Venezia 1957.
Pro možnost nalezení „nejlepšího řádu“ klade tyto podmínky: 1. aby bylo možné autentické právní myšlení, musí být uznána a připuštěna možnost odstupu mezi realitou a ideálem, mezi polis, jaká je, a polis, jaká by měla být. Jestliže by takový odstup chyběl, sama otázka po povaze ideálního řádu by ztrácela svou šíři i význam, jinými slovy řečeno, kritika pozitivního práva může být účinně uplatňována jen ve jménu „transcendentálního měřítka“ a jedině tehdy, jestliže je připuštěn rozdíl mezi pozitivním a přirozeným právem. 2. musí být připuštěna rozumná, ne-li již rozumová diskuse o povaze nejlepšího řádu (tedy o předmětu přirozeného práva), a tedy možnost dojít v této věci k pravdivému nebo přinejmenším pravděpodobnému názoru. Obecně řečeno, je nutné, aby se sféra práva nevymkla z jakékoli rozumné diskuse. To jsou ovšem podle Strausse dvě podmínky, které moderní filosofie a společenské vědy jako její poslední inkarnace ničí ve jménu historismu a pozitivismu – moderní filosofie práva totiž tím, že zakládá právní hodnoty na subjektivitě a vůli jednotlivců, zcela ponořených v dějinách, plodí historismus, který vrcholí v sociologii práva. Jestliže pak historismus v úzkém slova smyslu považuje každou právní, etickou a politickou hodnotu za prostý produkt historického a společenského prostředí, diskredituje tak současně pravomoc protikladu mezi bytím a tím, co má být, mezi pozitivním a přirozeným právem. Tak se rodí i moderní ideologie práv člověka, přispívající historismem a pozitivismem ke svému vlastnímu popření.8
8 Srov. L. FERRY, I diritti dell´uomo, cit., str. 276.
Straussovu výzvu lze shrnout v následující sylogismus:
Větší premisa: Lidská práva se zakládají na moderní – a tudíž subjektivistické a individualistické – koncepci práva, a jsou na druhé straně úplně vytržena z kořenů starého politického a právního myšlení jak platonismu, tak aristotelismu.
Menší premisa: Moderní právní a politické myšlení však, díky svému subjektivismu, od počátku nedělá nic jiného, než že pracuje na svém rozplynutí v současném historismu a pozitivismu.
Závěr: Nemůže tedy existovat, ve vlastním slova smyslu, nějaká „filosofie“ lidských práv, ale jenom jejich „ideologie“, která se ve svém celku vřadila do moderní doby a ohlašuje úpadek filosofie práva.
Tento proces proběhl následujícím způsobem:
V sedmnáctém a osmnáctém století přijala politická filosofie v zásadě formu filosofie přirozeného práva, a několik výjimek (např. Montesquieu) jen potvrzuje toto pravidlo. Naprostá většina velkých politických myslitelů tohoto období se věnovala vypracování „právních doktrín“, které považovaly za ústřední pojmy přirozeného stavu a společenské smlouvy. V souhlase s většinou badatelů lze dojít k závěru, že tyto doktríny mířily k odstranění tradičních představ politické legitimity. Oba výše uvedené pojmy, přes různé způsoby, jakými byly na různých místech pochopeny, a v protikladu ke starověkému pojetí a k pojetí všech tradičních teorií moci, v zásadě ukazují, že legitimní politická autorita nenásleduje přírodní nebo božský řád, ale zakládá se na individuální vůli, a tudíž (abychom užili vhodného filosofického termínu) na subjektivitě. V tomto slova smyslu jsou teorie společenské smlouvy jen jedním z aspektů, jimiž se projevuje subjektivizace světa, charakteristická pro moderní dobu. Bylo by je bezpochyby možno přirovnat ke „konstruktivismu“ karteziánských meditací, které rovněž ve vztahu k minulosti a tradicím přikračují k rázné tabula rasa, nebo k pojmu vkusu, který se objevuje ve stejné době a proměňuje filosofii umění v „estetiku“ tak, že to, co je krásné, bude nadále rozhodně nahlíženo z pohledu subjektivního vjemu. Tento první moment moderního politického myšlení tak představuje první podmínku, která umožňuje vznik filosofie lidských práv, a to v míře, v níž sám národ požaduje, aby bylo právo vymezeno pro a skrze jednotlivce.9
9 Tamtéž, str. 285-286.
Následně se pak moderní politická filosofie brzy přestala směšovat s právním naturalismem. Poslední klasickou politickou filosofií, která výslovně přijímala formu filosofie práva, byla filosofie hegelovská a po celé devatenácté století (až do Johna Rawlse) bychom marně hledali „právní doktrínu“. Bylo tomu tak proto, že se přenesl předmět filosofické reflexe – pohegelovští političtí myslitelé už nemuseli vymezovat myšlenku legitimity proti starému tradičnímu řádu, ale museli teoretizovat radikálně nové vztahy, vymezené pojmy občanské společnosti a státu. Pokud jde o otázku lidských práv, právo počalo být na prahu moderní doby představováno jako „subjektivní právo“, a následně se již v zárodku projevil rozpor mezi liberální a socialistickou koncepcí lidských práv v míře, v níž se dotkl klíčového problému mezí státního zásahu do občanské společnosti.
