Dvě křesťanské odpovědi na odsun ze Sudet: Paulus Sladek

Autor: Angelus Waldstein-Wartenberg - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/4 (Osobnosti)

Převzato (zkráceně) z Ackermann-Gemeinde Mitteilungsblatt, 5/2002.

V den všech věrných zemřelých, 2. listopadu 2002, zemřel ve věku 94 let augustinián Dr. theol. habil. Paulus Sladek, jedna z nejvýraznějších a nejaktivnějších kněžských postav mezi sudetoněmeckými katolíky. Celý život a dílo orientoval podle svých patronů Pavla a Augustina: vnášel se statečným srdcem do společnosti hluboce teologicky fundovanou a horlivou duchovní péči.

Narodil se roku 1908 německo-českým manželům, jeho otec byl učitelem v Třebnici, jižně od Litoměřic. Studoval na reálném gymnáziu v České Lípě, přímo proti klášteru augustiniánů, do něhož později vstoupil.

Intenzivně vnímal potřebu životního elánu německé menšiny, odkázané v nově vzniklé Československé republice na sebe. Tento elán měl být čerpán i z náboženských kořenů. Tomu vyšlo vstříc tehdy se rodící hnutí za liturgickou výchovu lidu, řízené z rakouského kláštera Klosterneuburg P. Piem Parschem, pocházejícím z Moravy.

V zápalu katolického mládežnického hnutí byl Sladek jako novic v Münnerstadtu a student teologie v Praze otevřen pro prožívání církve jako „tajemného těla Kristova“, v němž jsou všichni členové aktivní, pro bohoslužbu v národních jazycích i pro „Katolickou akci“, působící ve společnosti. Po kněžském svěcení 1931 a prvním kaplanském roce v České Lípě kromě přípravy na doktorát teologie (1933) a následné habilitace (1934) dostal na starost řádový dorost. Od roku 1934 suploval na katedře dogmatiky německé teologické fakulty v Praze, osiřelé po smrti profesora Schmause. Stal se i kazatelem pro německou akademickou mládež v pražském kostele Svatého Salvátora.

Později rád s humorem vyprávěl, jak tam nechal zřídit velký „oltář čelem k lidu“ a jak mu pojem „lidová liturgie“ vynesl podezření na nejvyšším církevním místě, takže byl povolán k vysvětlení.

Na mladou generaci sudetských Němců tenkrát působilo slovo „lidový“ (národní) stále sugestivněji.

Spektakulární prožitek anšlusu Rakouska k Německu v březnu 1938 měl za následek posun, který přivedl téměř všechny aktivisticky smýšlející skupiny, usilující o vyrovnání s českým národem, do Henleinova sjednocujícího hnutí, které pak zakrátko bylo zcela zglajchšaltováno v Hitlerově Říši.

Zato augustiniánský klášter v Praze měl šanci stát se v dlouhodobé perspektivě jedinečným východiskem česko-německého porozumění. P. Augustin Schubert, který měl stejně jako P. Paulus české i německé příbuzné, se stal vzdělavatelem české katolické organizace mládeže Orel – v roce 1942 však zahynul v německém koncentračním táboře. P. Paulus, který byl stále více špiclován a omezován ve své činnosti, se nakonec dobrovolně přihlásil ke zdravotnické službě v německé armádě.

Po válce a vyhnání německého obyvatelstva z pohraničí se už na podzim 1945 setkal v Mnichově se starým přítelem, křesťansko-sociálním politikem Hansem Schützem. Oba se s dalšími přáteli ihned zapojili jako pomocníci v překonávání těžké materiální nouze poválečné doby. Současně se však energicky věnovali také péči o nové náboženské zakotvení krajanů, které bylo třeba chránit před zoufalstvím a nenávistí.

Odsun sudetských Němců, který Postupimská konference nejprve pozastavila, nyní pokračoval „řízenými humánními transporty“ i do americké okupační zóny. Tam P. Paulus vytvořil rozsáhlou síť „pastorace uprchlíků“. Vzniklo Středisko církevní pomoci v Mnichově jako záchytná adresa a Ackermannova obec jako přátelský kruh vzájemnosti. V zakládací modlitbě Ackermannovy obce čteme mj.: „Nesnažme se pídit po hříších těch druhých, musíme přiznat svou vinu.“

Až do roku 1980 byl P. Paulus spolkovým duchovním rádcem Ackermannovy obce a do roku 1981 vedoucím „Katolického pracoviště pro vyhnance z vlasti – Jih“. Mezníkem se v této době stalo jeho kázání v Haidmühle při německo-české bohoslužbě poblíž české hranice, při němž prosil jménem svých krajanů za odpuštění všeho bezpráví, způsobeného Čechům. (Stejná prosba Čecha Prchaly při Sudetoněmeckém dnu v Norimberku téhož roku zůstala bez jakékoli odezvy na české straně.) Podle P. Pauluse může pouze oboustranné vyznání vlastní viny a oboustranná prosba za odpuštění osvobodit oba národy od zla, které oba zatěžuje. Tento postoj vyvolal vůči němu a Ackermannově obci kritiku od Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Roku 1988 zpochybnil P. Paulus oficiálně udávaný počet přímých obětí odsunu – 250 000 sudetských Němců – a označil jej za přehnaný, což později konstatovala i německo-česká komise historiků.

P. Paulus Sladek se i nadále hlásil o slovo jak ve vnitrocírkevních problémech, tak v otázkách vyhnanců, přičemž tematika zůstala v podstatě stejná dodnes. Jeho zásadou bylo „Smíření jako křesťanský úkol“. Tak se nazýval i jeho článek u příležitosti Svatého roku 1975, v němž předložil „některé teologicky a psychologicky fundované myšlenky k tématu“. Bylo mu stále zřejmější, že je třeba hledat a uskutečňovat smíření nezávisle na běžné politice.

Změny roku 1989 přinesly vrchol jeho díla, když jako 82letý mohl 23. června 1990 vstoupit na kazatelnu pražského kostela sv. Tomáše a pronést německé a české kázání u příležitosti opětného otevření kláštera augustiniánů. Poté se odmlčel, ubývalo mu tělesných sil, ale duševně zůstal bdělý a svěží až do konce. 8. listopadu 2002 jej doprovodili spolubratři a přátelé ke hrobu v bavorském Zwieselu.