Bolest a naděje
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2003/4 (Dialog)
Plenární sněm nemůže být všelékem. Velmi mnoho bude již to, když dospějeme k pojmenování problémů a když toto pojmenování bude založeno na širokém konsenzu věřících. Doufat v to, že budeme ochotni sami něco změnit, je možné jenom tehdy, když nastane smysluplný dialog, který bude pro nás samotné věrohodný.
Svět lidí na přelomu druhého a třetího tisíciletí se potýká s nepřeberným množstvím problémů. Vezmeme-li vážně to, co stojí na prvních řádcích pastorální konstituce Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes, pak bychom z toho měli vyvodit, že problémy, s nimiž se potýká církev, budou buď totožné, nebo alespoň velmi podobné povahy jako problémy světa, v němž žijeme.
Církev je specifické spolubytí a soužití těch, kdo uvěřili. Současná reflexe nad problematikou společnosti a veřejnosti ukazuje, že základním svorníkem spolubytí je především jazyk, který umožňuje komunikaci a který v sobě obsahuje základ toho, čím osoba a společnost v nevyhnutelné interakci vlastně jsou. Zdá se tedy, že základním problémem našeho církevního spolubytí nemůže nebýt problematika jazyka, úroveň komunikačních úkonů a dialogické argumentace směřující k vzájemnému porozumění a smysluplnému rozhodování, které by vzbuzovalo důvěru a docházelo širokého konsenzu právě na základě evidentnosti obsažené ve vlastních komunikačních a argumentačních úkonech.
Zabývat se otázkou, jak je tomu v naší místní církvi s recepcí koncilních dokumentů, rozhodně má svůj význam. Ovšem základním předpokladem toho všeho je přece smysluplná existence společenství jako takového. Tato existence opravdového společenství předpokládá reflexi nad tím, jak je to vlastně s naší vzájemnou komunikací a s naším jazykem, jenž nám umožňuje jednak si uchovávat vlastní identitu, jednak vytvářet opravdové spolubytí ve světě. Jelikož v základech synodního procesu podle mého soudu chybí hlubší fundované reflexe o komunikaci, není také možné, aby se synoda stala zásadní očistou komunikačních úkonů a velkým nácvikem kvalitativně nového způsobu vedení dialogu, nové kvality spolubytí a spolupráce.
Pokud hovoříme o komunikaci, pak bychom si měli uvědomit, že se jedná o jev velmi spletitý. Komunikace v první řadě předpokládá to, že máme společný svět, v němž žijeme. Je tomu ale opravdu tak? Nežijí jednotlivé složky církve a skupiny v církvi vlastně ve velmi odlišných světech? Komunikace není pouze sdělováním výdobytků teoretického rozumu. Věrohodnost komunikace je dána propojeností teoretických výpovědí s praktickým rozměrem rozumovosti a s věrohodností vypovídajícího jak z hlediska mravního, tak z hlediska profesní autority. Komunikace není pouze vypovídáním bez ohledu na adresáta, takže v sobě zahrnuje intersubjektivní vztahy. Nesmí tedy jít pouze o pragmaticky účelovou záležitost, která by nebrala ohled na etickou stránku mezilidské vztahovosti a na zodpovědnost za stav věcí a společného světa. Cílem našeho mluvení a naší argumentace musí být věrohodnost. Věrohodnost v první řadě dovnitř společenství. Jedině tehdy, když budeme věrohodní sami před sebou a sami mezi sebou, můžeme mít jistý nárok na věrohodnost navenek. Reflexe nad způsoby naší komunikace je tedy rovněž základním předpokladem smysluplné a fundované evangelizace.
Uvnitř církve dnes existuje celá řada od sebe se ustavičně vzdalujících a vzájemně stále méně propojených jazykových skupin. Jako příklad se dá uvést odborný jazyk expertů v různých teologických a antropologických oborech na jedné straně a jazyk těch, kdo nejsou do tajů těchto oblastí vědění hlouběji zasvěceni. Přemostění zde musí vytvářet dobrá popularizace z jedné strany a opravdový zájem o vzdělávání se z druhé strany. Existují však mnohem závažnější a palčivější oblasti jazykového rozrůznění, které je spjato s názorovými uskupeními stále více se uzavírajícími do sebe, což vede k opravdu stále méně únosné polarizaci. Jak je to ale doopravdy s jazykem našeho hlásání, našich dokumentů, našich prohlášení na jedné straně a s jazykem adresátů uvnitř církve, těch, kdo jsou na okraji církve, těch, kdo jsou z jiných církví, a konečně těch, kdo na církev pohlížejí zvenku?
Jelikož synodní proces podle mne neodpovídá na tento základní požadavek doby, začíná se bohužel některým z nás jevit jako ztráta času. Dlužno podotknout, že dospět k nové rovině komunikace je úkolem vskutku gigantickým, který vyžaduje využití všech odborných kapacit našeho společenství. Jenomže naše církev se k odborníkům namnoze staví zády. Dalo by se dokonce hovořit o určitém postkomunistickém českém církevním antiintelektualismu. Jako kdyby odborná fundovanost byla nikoli podstatným přínosem, ale pouze akcidentální a namnoze trpěnou nadstavbou. Tento postoj k odbornosti si ale v normálním světě nemůže dlouhodobě nikdo dovolit, pokud chce slušně existovat. Případ firmy Fiat o tom konec konců vydává výmluvné svědectví.
Odbornost pochopitelně nestačí, do procesu reflexe a nápravy naší komunikace musí být vtahováno co nejvíce věřících. Právě tohle je pastorační úkol, právě tímhle by se plenární sněm měl vyznačovat. Pokud se to zdaří, přemůžeme vnitrocírkevní „blbou náladu“ a začneme žít v důvěře, začneme vnímat osvěžující závan smysluplnosti. Nikdy není pozdě začít znovu. Jestliže lidem řekneme, že plenární proces je nefalšovaným procesem hledání, můžeme jenom získat. Byl by to rovněž první signál o ochotě ke změnám.
