Vertikální schizma?

Autor: Stefan Orth - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/3 (Články)

Záležitost lidí žijících v novém manželství je pouze jedním příkladem z mnohých. Přinejmenším od iniciativy biskupů Horního Porýní k pastorální praxi lidí, kteří se rozvedli se svým partnerem a uzavřeli nové manželství, by mohla být známa oficiální pozice katolické církve. Ale v mnoha farnostech vůbec není problém, zda se smí z principiálních důvodů podávat rozvedeným a znovu ženatým/provdaným svaté přijímání; spíše jen, zda takoví lidé mají připravovat děti ve farnosti na první svaté přijímání. Případ se stává problematickým tehdy, když se jedná o zaměstnání v církvi, např. v postavení učitele náboženství: pak se s úžasem zjišťuje, že oficiálně platné normy mají své důsledky.

Herder Korrespondenz, 10/2002, 487-489.

Propast mezi míněním Učitelského úřadu a pastorační praxí ve věci lidí žijících v novém manželství je indicií pro „vertikální schizma“, o němž se v Německu mluví. Podle toho či onoho církevněpolitického stanoviska se pak buďto tvrdí, že církevní vedení v biskupském městě, nemluvě o Římu, dávno ztratilo kontakt s věřícími a neví o jejich životním světě, starostech a smyslu pro víru, anebo se tvrdí, že oficiální nauka církve se tu nebere dost vážně, pokud se o ní vůbec ještě ví.

Při diagnóze vertikálního schizmatu je třeba bezpodmínečně rozlišovat mezi zdůvodnitelnými teologickými rozdíly a velmi problematickým pojetím tolerance, s nímž se odpovědní lidé chtějí hlavně vyhnout konfrontacím a pohoršení. Při utváření liturgie stejně jako při stanovení priorit v životě farnosti se měřítka snižují z vděčnosti k ochotě angažovat se, případně pouze se účastnit. V manýře „svobodné církve“ se stávají horizontem hranice farnosti, v nejhorším případě se redukuje křesťanství na to, co si pod tím zúčastnění právě dokážou představit. Mnozí optimisté přitom příliš samozřejmě předpokládají, že jejich vědomí o tom problému je založeno na solidní znalosti víry, což nelze rozumně předpokládat u lidí nedávno biřmovaných, právě probuzených, toužících po návratu a působících problémy.

Je narušena důvěra ve smysl autoritou stanovených pravidel

Náboženská sociologie prokázala svými výzkumy již dávno, že i uvnitř dobrých farností klesá síla jak církevní struktury norem, tak předávaných věroučných představ; mizí konfesní vědomí a s ním ustupují do pozadí oficiální církevní stanoviska. Zdá se, jako by se v šedesátých letech vydáním Humanae vitae napnul luk natolik, že i mezi tzv. dobrými katolíky byla narušena důvěra v rozumnost autoritou vyhlašovaných pravidel, což se už netýká jen bránění početí, a srovnatelná zpřísnění jsou od té doby kontraproduktivní.

Tam, kde si členové farnosti vybírají svátosti jako zákazníci podle své dispozice z dané nabídky, kde se angažují jen občas a nárazově, nutně se normy musejí degradovat na „určení, co mohu“ (Michael N. Ebertz). Taková měkká ustanovení se však nehodí k organizaci dostatečné koherence příslušné skupiny, jak tomu dříve v katolicismu bývalo. Lze to empiricky doložit - od církevní disciplíny, např. nezrušené nedělní povinnosti, až po pravdy víry, třebas Ježíšovo zmrtvýchvstání.

Na druhé straně stojí v opačném pohybu ti, kdo v nostalgickém opěvování dřívějších dob vypočítávají údajně věčně platné charakteristické rysy katolického a pečlivě sledují, nakolik je nalézají v dané farnosti, u faráře, pastorální referentky, při akcích, ve farních aktivitách a v publikacích. K postojům ve věci obvyklých dráždivých témat, jako je kněžství žen, povinný celibát, demokratizace v církvi a ekumena, se druží odpustky, přijímání do úst a mnohé záležitosti mariánské úcty. Zjištěné poznatky o neudržitelné situaci se pak hlásí příslušné kontrolní instanci s prosbou o pomoc a při neuspokojivé odpovědi se stížnosti posílají výš.

Německá důkladnost vede k tomu, že se žádá co možná přesné stanovení z Říma, co vlastně tvoří neodmyslitelnou součást katolické existence a jaké pravdy víry a mravní normy je třeba vyžadovat. Při tom lze projektovat nedostatek neomylnosti do papežského úřadu, kurie, která s ním spolupracuje, a příslušných, různě závazných publikací.

Dělicí čáry neprobíhají na protikladu klerici versus laici

Takto nespokojení lidé se pak shromažďují ve vlastních spolcích, společenstvích a obcích, které se stávají náhradou ztraceného katolického prostředí, a tak nalézají nový domov. Zatímco na jednom okraji po určité fázi frustrace dochází k vnitřní emigraci nebo k vystoupení z církve, a tak se tento extrém ztrácí pro normální církevní vědomí, zastávají bojovníci za čistou nauku své postoje tím energičtěji - až po překvapující agresivitu kvůli větší cti a slávě Boží.

Jedná se tu jistě o alternativní představy rozdělení moci uvnitř církve, a tím i o odpovídající představy církve a ekleziologické teorie. Nezávisle na tom, zda se jedná o kněze nebo laiky, není pro příslušnou orientaci nedůležité, ve které fázi církevní historie dvacátého století lidé učinili své rozhodující zkušenosti: před koncilem, ve fázi euforie z nového vzmachu, nebo ve vystřízlivění z toho, že veškerá dobrá vůle nedokázala zadržet procesy sekularizace. Zcela podle motta „řekni mi, která kostelní píseň v tobě vyvolává nejintenzivnější pocity“ je možno dělat závěry pro příslušné hodnocení dnešních krizí v církvi.

Dělicí čáry tohoto vertikálního schizmatu tedy neprobíhají v protikladu klerikové versus laici, nebo úřední církev proti bázi, jak se občas tvrdí. Proti „úřední církvi“ brojí často profesionálové až po úroveň vikářů, nejhorlivějšími zastánci hierarchického principu jsou často laici.

Dovádějí to často ad absurdum, takže jsou jim po chuti jen ti hierarchové, kteří sdílejí jejich názory, často srovnatelní s nyní již nekatolickými tradicionalisty typu Lefebvra, kteří vidí modernistu i v současném papeži, zřeďujícím podle nich pravdu víry. Protože papež během svého pontifikátu svou angažovaností za ekumenismus a mezináboženský dialog zdůraznil to, co je pro tradicionalisty sporné, nemuselo se dlouho čekat, než se ozve někdo, kdo chce být papežštější než papež. Stejně jako v tomto případě, i jinde vyhlašují zastánci odlišných názorů svou loajalitu a ironicky potvrzují tímto aktem svobodné volby, že jsou dětmi své doby a že nepřijímají víru, která se míjí s jejich subjektivním přesvědčením.

Podobně kuriózní je vývoj, v němž se lidé mající starost o jednotu církve dělí na vzájemně soupeřící dílčí skupiny, i když nejsou žádným masovým hnutím. Současně s kongresem „Radost z víry“, který pořádalo papeži věrné „Fórum německých katolíků“, se konala roku 2002 v Altöttingu pouť zastánců tridentského ritu. To jsou schizmatické tendence zcela zvláštního druhu, učící, že ten, kdo chce vynutit jednotu páčidlem, se rychle octne jako odštěpenecká skupina v radikálním pluralismu postmoderny. V neposlední řadě to dokládá pokušení důrazně konzervativních kruhů pokládat se - analogicky k novým sociálním hnutím sedmdesátých let - za „kontrastní společnost“ a kultivovat „odpor“.

Není třeba přeceňovat vývoj takových hnutí na okraji. Nicméně důsledky pro celkovou stavbu církve jsou fatální tam, kde se odpovědní lidé v církevních úřadech nechají ovlivnit kritiky, pisateli čtenářských dopisů, anonymními udavači a jinými protestanty do té míry, že už nejsou ochotni k obsahové diskusi a nanejvýš se utíkají k argumentu, že pastorační citlivost velí neprosazovat všechny předpisy kanonického práva a všechna dogmata katolické nauky stejnou měrou.

Dosud se nenašel uspokojivý vztah k moderně

Člověk se tím vydává na cestu kritiky, že jde spíš o vnější identifikační znaky než o smysl a výklad křesťanské tradice pro současnost. Gianni Vattimo vyjádřil ve své knížce „Glauben - Philosophieren“ názor, že v nauce katolické církve se příliš často jedná o propagaci ideálního obrazu „pravého věřícího“: ten se má odlišovat od vlažných věřících právě cvičením ctností, které nevyžaduje žádná rozumná morálka, ale které slouží kompaktnosti církve. Pouze skutečnost, že zastává postoje označené jako „katolické“, je považována za měřítko, nezávisle na rozumnosti a zdůvodnění. A naopak se předpokládá, že odlišné názory jsou kapitulací před duchem času.

Zde se mstí, že katolicismus dosud nenašel uspokojivý vztah k moderně a že rozum a víra jsou od mnohých považovány za neslučitelný protiklad, jako by prokázání božského původu potřebovalo co nejvíc věroučných argumentů mimo rámec rozumového poznání. Avšak i tam, kde je toto napětí vyváženo, chybí občas vůle stát za svými dobře zdůvodněnými, ale diferencovanými názory, a to z obav, aby nebyl dotyčný člověk očerňován jako laxní. Takto vznikající vakuum ve sporu o to, co dnes patří k jádru křesťanství, pak vyplňují jiní.

Proč se biskupové a jejich spolupracovníci neutíkají častěji k argumentaci a skutečně teologické diskusi? Při ní by bylo možno od biblických základů v celé jejich šířce až po reflexi dvaceti století církevní tradice zohlednit celou oblast katolicity, aniž by bylo třeba zúžení na „katolický obraz světa“, viděný především brýlemi protireformace a devatenáctého století.

Novou podobou pokusů z počátku dvacátého století odvrátit „modernistické pokušení“ se církevní klima dále zatěžuje, protože se škrtí naléhavě nutné veřejné diskuse. Nevyvolává se tím na počátku jednadvacátého století taková situace katolické církve, kterou pozorovatelé různých odstínů nazývají zabrzděnou (Krätzl), ochromenou (Seeber), nebo zablokovanou (Lütz)?

K jádru problému patří na obou stranách nehistorické myšlení. Protože ani bouřliví snílci o církvi nemohou vystoupit z dějin víry a církve, je třeba vzít v potaz celou šíři tradice. A při tom se nesmí vynechat zkušenost, že praktiky, které ve své době mohly být smysluplné, není možno beze změny opakovat v jiných podmínkách. Tradice mění svůj obsah a nová historická konstelace z nich může udělat nanejvýš umělé inscenace.

Uznání nutnosti institucí

Nemístná je každá nonšalance, která si nedělá starost o jednotu církve a každou cestu, jež se v pastoraci jeví jako rozumná, nezkoumá svědomitě s ohledem na to, jak ovlivňuje celkový obraz církve.

Dnes je nedostatečně vyvinut souhlas s nezbytností institucionalizace víry, přičemž se trestuhodně přeceňují setrvačné síly instituce.

Mnoho církevních nositelů úřadu, resp. profesionálů, si neuvědomuje, že jsou oficiálními představiteli instituce církve. Od každého učitele náboženství - ostatně i od každého křesťana - by se mohlo očekávat, že když se jich někdo zeptá na kontroverzní témata, nebudou hlásat jen své soukromé mínění, nýbrž nezávisle na svém kritickém komentáři objasní úmysl církevního stanoviska. Když se použje klišé, že do Říma nebo k místnímu biskupovi je daleká cesta, může to zpočátku přinést jisté sympatie, ale pak už poškodit vlastní hodnověrnost.

Příslušnou loajalitu lze však čestně a též úspěšně požadovat tehdy, je-li provázena určitou předběžnou důvěrou. Erfurtský biskup Joachim Wanke nedávno navrhl určité „Zrcadlo biskupa“, které konstatuje, že místní ordinář je v dnešní komplexní situaci příliš přetížen, než aby mohl dávat pokyny k jednotlivostem. Musí proto příslušně vyzbrojit své spolupracovníky a povzbudit je k samostatnému jednání. A připojil, že tato důvěra bývá zneužívána daleko méně, než se obvykle předpokládá.