Václav Wolf, Syntéza víry II.

Autor: Josef Dolista - Číslo: 2003/3 (Recenze)

Václav Wolf, Syntéza víry. MCM, Olomouc, 2003, 197 str., ISBN: 80-7266-141-8.

Bývalý děkan Katolické teologické fakulty prof. V. Wolf předložil veřejnosti knihu pod názvem "Syntéza víry". Uvedený nadpis zní velmi slibně. Kritického čtenáře ihned napadne otázka: Jedná se o syntézu víry církve, nebo o vlastní autorovu reflexi? Mezi těmito dvěma polohami je propastný rozdíl. Teolog hledá, církev předkládá. Neměla by ale kniha s takto ambiciózním titulem mít církevní schválení?

Dále je třeba podotknout, že víra není pouze záležitostí teoretickou, ale také po výtce praktickou. Vyčerpávající syntéza víry by se proto neměla omezovat pouze na prezentaci věrouky, jejím obsahem by zřejmě měla být také problematika mravní nauky církve. Tomáš Akvinský ve svém Komentáři k Sentencím ani ve své Sumě dogmatiku a morálku neodděloval.

V úvodu knihy autor uvádí, že teze spisu jsou prověřeny diskusemi s mnoha lidmi, dokonce i s nevěřícími. To čtenáře velmi příjemně naladí, protože čeká dialogické uvažování nad základními problémy víry v dnešním světě. Jenomže kniha svým literárním stylem neprozrazuje o vedených diskusích téměř nic. Profesor Wolf by totiž musel odpovídat na celou řadu často opodstatněných a palčivých otázek i námitek, s nimiž se však v jeho spisu nesetkáváme. Není rovněž jasné, jakému čtenářskému okruhu je kniha určena. Autor sice píše, že se obrací na ty, kdo hledají pevnou jistotu a celkový smysl své existence, ale to snad charakterizuje každého člověka, který má alespoň základně dobrou vůli. O jakou věkovou a vzdělanostní skupinu obyvatelstva se jedná, to zůstává otevřeno.

Obecně platí, že pokud se autor "Syntézy" odvolává na koncilní a pokoncilní dokumenty katolické církve, činí tak pouze formálně, protože argumentace v jednotlivých kapitolách sleduje metodu a jazykový styl ryze předkoncilního díla L. Otta. Nic proti L. Ottovi, protože jeho dílo ve své době mělo své opodstatnění a splnilo svou úlohu. Jenomže ručičky na pomyslných hodinách dějin spásy nestojí.

Poznámkový aparát autor nepoužívá, i když ve vědecké publikaci tohoto typu by to měla být samozřejmost, zejména pokud se jedná o prvotinu. Wolf klade důraz na uvádění latinských pojmů, což rozhodně není na závadu, o vědeckém charakteru předloženého díla to však samo ještě nesvědčí.

Nyní ke kořeni problematičnosti recenzovaného díla. V. Wolf se na s. 13 vyjadřuje jako osoba, která se zabývá filosofií vědy. Sděluje čtenáři, že: "Systematickou uceleností nauky splňuje katolická věrouka hlavní požadavek pro jakýkoliv vědní obor. Splňuje i druhý požadavek vědeckosti, který spočívá v jistotě." Autor spisu opomíjí, že základní problém tkví v tom, jak vlastně vědu definovat. Filosofie vědy rozhodně není jednoduchá záležitost. Tvrzení, že teologie je věda, musí vycházet z takového pojetí vědy, které odpovídá době vzniku reflexe, protože jde o začlenění teologie do kontextu vědy v dané době a kultuře. Je snad jasné, že pojetí vědy v době svatého Augustina bylo jiné než v době svatého Tomáše a že i dnes se výrazně liší od předešlých epoch. Současní odborníci v oblasti filosofie vědy poukazují na skutečnost, že jednou z nejzákladnějších charakteristik vědy je možnost verifikace a falzifikace vlastních výpovědí, věda je dokonce pojímána jako systematické a metodické pochybování. Jak ale v daném kontextu obstojí vědeckost Wolfova pojetí teologie? Rozhodně nechceme zpochybňovat jistotu zjevení a výroků učitelského úřadu. Jak je to ale s jistotou a spolehlivostí interpretací těchto pramenů teologického myšlení? Wolf si s uvedenými palčivými otázkami hermeneutického charakteru prostě neláme hlavu. Vyvstává tudíž otázka: Jak je to vlastně s jistotou a spolehlivostí Wolfových interpretací a mnoha soudů nad jinými autory, zvláště když se nesetkáváme s prakticky žádnými odkazy na prameny? Wolfovy interpretace tak zůstávají téměř neverifikovatelné a nefalzifikovatelné. To ale také nevyhnutelně znamená, že z hlediska dnešního pojetí vědy je jejich vědeckost uvedena ve velmi opodstatněnou pochybnost. Odkud ale pramení Wolfem proklamovaná jistota, která se jeví spíše jako nepříliš reflektovaná sebejistota?

Tento základní nedostatek se pak promítá do celého díla, v němž ostatně vůbec chybí ekleziologie. Vyčerpávající kritická recenze by si vyžádala samostatnou publikaci o mnoha stranách. Nezbývá tedy nic jiného než se omezit na několik příkladů, které názorně dokládají, jak je recenzovaný svazek zavádějící.

Dovolím si uvést Wolfovu nauku o manželství. Autor na s. 166 píše: "Oboustranné odevzdání má přitom ve věroučném pohledu povahu svátostné látky a oboustranné přijetí plní funkci svátostné formy." Katechismus katolické církve však v čl. 1626 výslovně poukazuje na souhlas manželů, který spočívá v úkonu vůle (srov. čl. 1628 a 1662). Že úkon vůle je významný, to musí vědět každý, kdo v církvi manželství uzavírá, protože je to obsahem přípravy na slavení této svátosti. Jestliže Wolf tvrdí, že "přijetí plní funkci svátostné formy", pak zřejmě neuznává obsah čl. 1631 KKC. Jak je to s liturgickou a mimoliturgickou formou uzavírání manželství? Jestliže katolická církev zahrnuje i bratry a sestry východních obřadů, jak to že není vysvětleno, proč při východním způsobu slavení této svátosti je nutná činná přítomnost duchovního? To by jistě zajímalo ty vysokoškoláky, nevěřící a všechny ostatní, kdo hledají jistotu, zvláště když podle svých vlastních slov s nimi profesor Wolf vedl a vede otevřenou diskusi.

V. Wolf se rozhodně netají svými antipatiemi k valné většině zahraničních teologů. Vybírá si určitá známá jména a podsouvá čtenáři myšlenku, jak jsou nebezpeční a nepřátelští vůči církvi. Z tohoto způsobu prezentace pak čtenář nabude dojmu, že skutečným přítelem a pravověrným teologem římskokatolické církve je v první řadě autor "Syntézy víry". Jak se to ale slučuje s Wolfovým přezíravým přístupem k přínosům II. vatikánského koncilu a pokoncilního magisteria? Nehrozí, že sebejistota se promění v identifikaci vlastního pojetí a vlastního mínění s ortodoxií a s pravdou? Jenomže pak hrozí strašlivý paradox, protože takovýto postoj by znamenal ostře vyhraněný subjektivismus, který ze sebe a své tvorby činí míru reality. Nedostává se Wolf nakonec nevědomky právě na ty filosofické pozice, proti kterým celkem oprávněně tak rozhodně vystupuje?

Dalším příkladem údajné vědeckosti a spolehlivosti Wolfových interpretací může být to, co tvrdí o názorech mezinárodně vysoce ceněného německého teologa G. Greshakeho, jehož dílo jsem měl tu čest několik let velmi podrobně analyzovat. Podle Wolfa by tento autor měl znehodnocovat význam všeobecného vzkříšení na konci věků (69). Mohu zodpovědně prohlásit, že Wolf nezná naprostou většinu Greshakeových prací zabývajících se danou tematikou. Jinak by totiž takto nepodložený a nespravedlivý soud nemohl vyslovit, napsat a publikovat. Wolf vytasil svůj meč i proti dalším. Uveďme například Karla Rahnera (14, 102). Naprosto nepřípustně karikuje výpovědi Hanse Urse von Balthasara.

Wolf prostě ví, jaké bludy se skrývají v dílech těchto a řady dalších teologů, aniž by se jejich spisy potřeboval zabývat a hledat v nich inkriminovaná místa. Neochvějná sebejistota a subjektivistické utváření "pravdy" svědčí o skutečných znalostech autora i o jeho vědecké a filosofické koherentnosti. Z let ne tak dávno minulých máme zkušenosti s podobným utvářením "pravdy", takže v mnoha z nás podobný způsob "vědy" a "jistoty" vyvolává obavy.