Také křesťané potřebují archu

- Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/3 (Ekumena)

O nezbytnosti církevní struktury pro život z víry

Christ in der Gegenwart (55), 10/2003 (úvodník).

Mnoho křesťanů se žádostivě dívá na výsledky výzkumu veřejného mínění, zda se snad na obzoru neukazuje znamení náboženského obratu. Tu a tam ukazují sociologické studie určité omezené zhodnocení starých a „konzervativních“ hodnot. Nelze však vůbec mluvit o nějakém megatrendu k náboženství, nebo dokonce rozkvětu křesťanství. Poslední sdělení Ústavu pro výzkum veřejného mínění v Allensbachu potvrzují spíše skličující skutečnosti. Dokonce i u členů církve - v tomto případě katolíků - rychle mizí důvěra vůči vlastnímu společenství víry. V devadesátých letech se úpadek urychlil. Pozorovat to lze pouhým okem při nedělní bohoslužbě. Teď to dokládají data.

Ani pětina katolíků se nepovažuje za věřící a těsně spojené se životem církve. Mezi mladými lidmi do třiceti let je to pouhých sedm procent. I když připočteme sympatizanty zaujímající kritickou distanci, musí úpadek budit hrůzu. S církevním životem se ještě cítí svázáni převážně lidé nad šedesát a ženy. Většina dotázaných se domnívá, že Bůh dále ztrácí na významu.

Je jisté, že mínění neznamená totéž co fakta. A dnešní fakta neříkají vše o faktech zítřejších. Trvalý odpad od víry není historickým zákonem, jemuž by byli křesťané apaticky vydáni. Ve všech míněních a prognózách se však stále jasněji ukazuje, že obnova víry není možná bez obnovy církve. Křesťanská existence není založena pouze na náboženských virtuózech zbožnosti, ale potřebuje především sociální vazbu individuální cesty víry, kolektivní, společenskou a instituční identitu, „nebezpečnou připomínku“ včerejška pro zítřek.

Svoboda křesťana se inspiruje schopností vazby na živý organismus, Kristovo tělo, společenství slova a svátostí, koncentrované v hostině Páně. Křesťanem se člověk i dnes stává skrze církev, nikoli bez ní nebo proti ní. Každý věřící a hledající stojí ve společenství odpovědnosti, které sahá dále než ten kousek života, který sám může přehlédnout.

Na tento horizont pohlédl kriticky nabádavě renomovaný, evangelický teolog. V časopise „Evangelische Theologie“ (1/2003) publikoval biskup Wolfgang Huber z Berlína-Brandenburgu plamenné playdoyer za nové církevní vědomí, za biskupský úřad a za význam tradice ukazující do budoucnosti. Huber žádá od svého společenství, aby protestantismus rozvinul to, co „tak naléhavě potřebuje: teologické pojetí církve jako instituce“. Bez vytvoření církve by nezískalo křesťanství onu sílu přitažlivosti, jež je učinila skutečným světovým náboženstvím, které obepíná celý svět. Šíře a jednoduchost založily tento úspěch inkulturace, který odlišuje křesťanství od všech ostatních náboženství, jež jsou sice počty členů skutečnými světovými náboženstvími, ale ve skutečnosti jsou omezena určitými jazykovými a kulturními prostory.

Zmrtvýchvstání je rozumné

Pro Hubera je víra v jednoho Boha a vykoupení tímto Bohem skrze Ježíše Krista rozhodující stránkou náboženské modernity tehdy - a co dnes? Radostná zpráva o zmrtvýchvstání se vytrvale šířila nejprve v městech maloasijského řeckého kulturního okruhu. Byly to vzdělané vrstvy, jimž se tato víra jevila závažná a přijatelná. Zmrtvýchvstání se jim jevilo v horizontu vlastní zkušenosti světa jako rozumné a přiměřené. Proč vůbec existuje něco a ne spíše nic? Tomuto úžasu nad bytím tvorstva nyní odpovídala křesťanská naděje vykoupení, že i v budoucnosti je něco, totiž věčný život, a ne snad nic, věčná smrt.

Avšak ani tato víra nespadla s nebe - na kamenitou půdu. Úrodná půda byla připravena. Od počátku byla pěstována dialogem, komunikací, živou řečí a živým myšlením, jak ukazuje úchvatné putování učedníků do Emauz. K tomu přistoupily jazyková tvorba, tvůrčí filosofie, duchovní tvorba místního společenství i s přesahem do šíře. Ekumeničnost podle Hubera začíná jako společenství vyprávění, stolu a myšlení. Od počátku k ní patří kromě modlitby i disputace, diskurz a spor. Především však urovnávání sporů, zprostředkování a smiřování. Nejdůležitějším prostředkem toho bylo Písmo, výměna dopisů, setkávání na synodách, kontakty křesťanských místních obcí: v oblasti i po celém světě. Pro všechny stupně církevní existence existuje jediné slovo: ekklésia. Shromáždění v jednotě, nikoli jednotnost.

Dějiny, spor - ne mýty

Tento způsob existence církve byl skutečně geniálním „vynálezem“ počátku. Teologicky vyjádřeno: inspirací Ducha Svatého. Ve svobodě a kreativitě Ducha se Boží děti nemají vyhýbat konfliktům, aby se spasily podle vlastního gusta, nýbrž se mají snažit o správné chápání a jednání, o správnou nauku a její správný výklad. Huber to označuje jako „ekumenický závazek nepřijímat rozpad církevního společenství jako nevyhnutelný proces pluralizace, nýbrž snažit se o udržení nebo obnovu společenství“. Tomu sloužily synody a koncily, regionální i širší. V neposlední řadě tomu sloužil biskupský úřad vedení. Tak už od počátku být křesťanem znamenalo tvořit církev, nikdy zcela harmonicky, avšak s odpovědností za trvalou reformu. V tom je založena historická dynamika křesťanství. (...)

Druhou pobídkou je pro Hubera vůle k inkulturaci. Jeruzalém potřeboval Athény, nejen proto, aby přizpůsobil víru okolnostem, ale též, aby vytvářel dějiny a kulturu. Z instituční stránky církve rostla odpovědnost za kulturu, umění, vědu, ale i politiku a hospodářství. Církev sice byla stále pokoušena integralismem, který pohrdá autonomií pozemské skutečnosti a svobodou křesťanů. Jednotlivý křesťan však má utvářet své svědomí v komunikaci s celkovou církví a jejím učitelským úřadem, ne proti ní. (...)

Za třetí požaduje Huber novou reflexi křesťanů ve věci schopnosti tradice. Nemá na mysli tradicionalismus obrácený zpět, který ztuhne ve fundamentalismus. Avšak církevní nauku je třeba vnímat a brát vážně i s její historií a výkladem v plné důstojnosti. Bez dynamického vytváření tradice víra zakrní a promění se v neurčité ideje, ideologie, mýty. Schopnost držet se tradice pomáhá, aby víra zůstala věrná zemi. Pro tento úkol potřebují křesťané „úřad, který vede bohoslužbu a odpovídá za církevní nauku, a dále pravidla, podle nichž je tento úřad propůjčován. Tak dochází ke struktuře úřadů, včetně úřadu biskupa. Ke schopnosti tradice však patří též schopnost tyto struktury zkoumat a dále rozvíjet; patří k ní i sama práce na církevní nauce; tak dochází k tvorbě teologie jako prostředku reflexe církevní nauky a jednání.“ Evangelický biskup se obrací proti naivnímu blouznění, které se domnívá, že může získat čistou víru mimo dějiny a historičnost. Rozhodně odmítá názory, podle nichž pozdější vývoj církve a její struktury úřadů nebyl ničím jiným než odpadem od domnělého čistého biblického původního křesťanství. (...)

Reforma potřebuje reformu

Volání evangelického biskupa ukazuje, že volně se vlnící křesťanství bez ukotvení v církvi a historii se dříve či později rozpustí v iluzích. Reforma víry, kterou potřebuje 21. století, vyžaduje rovněž reformu církve a naopak. Evangelické názory by měly být podnětem ke kritice a sebekritice i katolíkům a pravoslavným. Ekumeničnost, inkulturace a schopnost tradice pomáhají nalézt vnitřní rovnováhu křesťanské a církevní existence. Také dnešní křesťané potřebují nedokonalou Noemovu archu směřující do budoucnosti.