Litoměřický seminář v padesátých letech

Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2003/3 (Články)

Mezi klérem působícím v komunistickém režimu tvořili jednu skupinu kněží vyšlí ze semináře v padesátých letech, přesněji řečeno: v polovině těchto let. Za vzorek je možno považovat stav bohoslovců v akademickém roce 1956-1957, se kterým má autor osobní zkušenost.

Historie studia bohosloví během komunistického režimu měla totiž několik odlišných etap. Nejprve šlo o léta 1948-1950, kdy s určitou setrvačností dobíhal předúnorový stav. Pak nastala doba jediného „generálního“ semináře v Praze v letech 1950-1953.

V roce 1953 se seminář spolu s fakultou přestěhoval do Litoměřic s názvem Cyrilometodějská katolická teologická fakulta v Praze - Litoměřicích. Po nějakou dobu bylo studium zkráceno na čtyři roky.

V popisované době byl děkanem fakulty prof. Jan Merell, novozákonní biblista, rektorem semináře prof. František Panuška CSsR a spirituálem byl Karel Sahan z téže kongregace. Je třeba říci, že kritériem pro posouzení činnosti těchto funkcionářů nebyla otázka jejich funkčního oprávnění ve smyslu platného kanonického práva, nýbrž přítomné faktické schopnosti. V tomto ohledu se těšil největší důvěře a uznání rektor Panuška.

Velmi důležitá byla otázka, proč se v té době do semináře studenti (převážně z Moravy) hlásili. Z chování, rozhovorů a jiných známek vyplývalo, že naprostá převaha studentů měla „pravého ducha“, myslela to opravdově, chtěla sloužit církvi.

Na druhé straně byla vždycky určitá skupina kněží v terénu, kteří se k litoměřickému semináři stavěli záporně. Poukazovali na to, že se seminářem není podle původu zdaleka všechno v pořádku a vyučování musí být nutně infiltrováno marxistickou doktrínou. Fakticky v uvažované době vyučovali tři učitelé „Praktické otázky lidové demokracie“. Jednalo se o nepřípustnou, právně abnormální situaci. V paměti bylo stanovisko tehdejšího papeže Pia XII. vůči voličům komunistických stran, případně stanovisko jednotlivých českých biskupů, s nimiž byl styk naprosto znemožněn. Správnou alternativou podle kritiků bylo nevstupovat a vyčkávat.

S těmito námitkami byli kandidáti kněžství „doma“, ve svých farnostech, v katolických kruzích seznámeni a museli se s nimi vypořádat, protože uvedené námitky nepostrádaly opodstatněnost. O nějakém lehkomyslném přístupu u valné většiny studentů vůbec nemohla být řeč. Co tedy způsobilo, že se ke studiu přihlásili?

Rozhodující vliv měli u naprosté většiny studentů jejich duchovní správci, případně zpovědníci. Vždyť každý kandidát musel přinést doporučení od svého faráře, administrátora, zpovědníka nebo jiného kněze. Co vedlo tyto kněze, většinou kvalitní duchovní s ryzím úmyslem rozmnožit takto řady kněží, k pokynu „Jdi“?

Sociologicky vzato, hlavní kontingent věřících užíval jako místo kultu nadále oficiální veřejný kostel. Péče o duše se podstatně neodehrávala v podzemí, ale v řádně fungujících kostelích, na které byla veřejnost zvyklá. Pro hlavní skupinu věřících byl jediným a samozřejmým místem kultu „viditelný“ kostel. To se ovšem týkalo především nábožensky živých oblastí, zejména na jižní Moravě. Z toho vyplýval závěr: Je třeba pokud možno udržet veřejný provoz církve. To však vyžadovalo doplňování počtu kněží, kterých přirozeně i nepřirozeně, násilně, hrozivě ubývalo. Toto viděli příznivci i kritici nového semináře, ale reagovali na to různě. Pán Bůh se postará, nebudeme napodobovat josefínskou dobu s generálním seminářem - to byl jeden hlas. Druhý byl opačný: Základní předpoklady pro nové kněze jsou dány, všechno není ideální, ale v mimořádné době dostačující.

Důvody, které je k tomuto smířlivému stanovisku vedly, je možno shrnout takto: Imprimis salus animarum; podstatnou podmínkou je vysluhování eucharistie; to závisí na dostatku kněží; protože jich valem ubývá, je třeba se postarat o dorost. Podmínky pro něj jsou dány (posuzování semináře kladnými kritiky se postupně měnilo, stávalo se stále příznivějším, což souviselo mimo jiné s tím, že se režim ukazoval stále více jako stabilizovaný, o nějakém původním naivním hesle „Už to brzo praskne“ nemohla být vůbec řeč). Proto také obavy vyjadřující, zamítavé hlasy postupně slábly.

V každém případě bylo zabezpečeno platné svěcení na kněze, protože režim připustil činnost jednoho skutečného biskupa, kterým byl tehdy mons. Antonín Eltschkner. Platnost svěcení byla tedy mimo diskusi, v otázce dovolenosti se ovšem hlasy různily. Pro mnohé byla dovolenost dána okolnostmi, ve kterých se církev nacházela a v budoucnu bude stále více nacházet: mimořádné poměry připouštějí užívání nestandardních prostředků. Etická otázka (zda doporučit, nebo nedoporučit) byla tedy především závislá na otázce dogmatické: nepopiratelnost platného kněžského svěcení biskupem.

Profesorský sbor se částečně skládal z dřívějších pedagogů, kteří „přežili“ (Cibulka, Merell, Kubalík, Salajka a jiní). Pro katolickou veřejnost byli zárukou, že se na fakultě nebude přednášet nauka, která by byla v rozporu s naukou církve. Konečně doma mohlo probíhat prověřování studentů o prázdninách a případné doplňování jejich vědomostí v soukromých „kurzech“. Nezanedbatelné bylo také svědectví studentů o kázni v semináři, která výrazně stoupla právě za Panuškova rektorství. Že seminární výchova byla v té době dobrá, až tuhá, dosvědčuje fakt, že jeden ze studentů si na přísnost semináře stěžoval na Ministerstvu školství, které nařídilo určité „uvolnění“. Dále se ukázalo, že tam, kde byl odpor vůči vstupu vskutku silný, hrozilo diecézím značné osiření, což bylo pociťováno stále více jako cosi záporného.

Rezistence vůči nabídce státu by byla znamenala ovládnutí pole kolaboranty, případně lidmi naprosto bez kněžského povolání, kteří by byli pochopitelně zánik veřejné církve uspíšili. Dlouhodobě viděno, kdo se stavěl vytrvale proti litoměřickému semináři, přispíval ke škodě církve. O tom, že v semináři nebyl duch kolaborace, mimo poměrně dobře poznatelné výjimky, svědčí i ta okolnost, že dva studenti z uvedené doby byli z politických důvodů během studia uvězněni. Za zmínku také stojí, že, jak se tradovalo, bylo každému bohoslovci rektorem napsáno svědomité testimonium, o čemž svědčí i to, že se rektorovi podařilo vyloučit pro nedostatek povolání několik studentů.

Z etického hlediska je těžko posuzovat jak odpůrce, tak příznivce litoměřického semináře. Obě strany měly své důvody, které je třeba respektovat. Je ovšem pravda, že se obě skupiny mezi sebou právě v morálním smyslu lišily. Jedna byla poznamenána spíše strachem nebo i pobouřením z ignorování platných církevních předpisů, na jejichž promyšlenost byla církev v předúnorových dobách právem hrdá. Podle této skupiny dosud nenastala doba, kdy mohl být ospravedlněn stav ex lex. Hlavní zásada této skupiny byla: počkat na další vývoj událostí.

Druhá skupina operovala střetem hodnot, spočívajícím ve srovnání plně respektovaného círtkevněprávního stavu z dřívější doby s vážným nebezpečím pro přežití církve. Dominantním požadavkem bylo použití dostupných, podstatně dostačujících prostředků pro toto přežití. Hlavní zásadou této skupiny bylo využít, co se využít dalo (úkon musí být vždycky platný, ale někdy se pouze může zdát nedovolený, a to je právě otázka do diskuse).

Dá se tedy říci, že těžiště úvah jedné skupiny byla minulost církve, ústící do přítomnosti, těžištěm druhé skupiny její budoucnost, do které přítomnost nevyhnutelně vyústí. Tato budoucnost však byla naplněna nově přicházející, nadějnou generací, v které se objevovala někdy velmi podivuhodná kněžská povolání.

Do těchto poznámek není samozřejmě zahrnuta situace tzv. pražského jara 1968 ani doba na ně navazující normalizace až do roku 1989.