Jednání s disidenty podle 1 Jan 2,19

Autor: Felix Porsch - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/3 (Studie)

Bibel und Kirche, 4/1998.

Specifičnost Prvního Janova listu

„Říkáme-li, že s ním máme společenství a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu“ (1,6). „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není“ (1,8). „Kdo říká: Poznal jsem ho, a jeho příkazy nezachovává, je lhář a není v něm pravdy“ (2,4). „Řekne-li někdo: Já miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář“ (4,20).

Věty typu „jestliže-potom“ (Wengst), nebo „charakteristické věty“ (Klauck), s nimiž se často setkáváme v umně a pečlivě seřazených sledech (zčásti v syntetickém či antitetickém paralelismu) jsou specifikou Prvního Janova listu, která je každému čtenáři nápadná. Jsou jazykovou indicií aktuálních sporů mezi rivalizujícími skupinami v obci, z nichž si každá činila nárok na výhradní vlastnictví pravdy. Takové formulace totiž vymezují ujištění a posílení vlastní pozice a současně jí slouží, tj. zakládají identitu.

V listu se skutečně mluví i o „těch, kteří matou“ (2,26), o „falešných prorocích“ a o „duchu Antikrista“ (4,1.3; srov. 2,18), před nimiž se důrazně varuje (3,7). Ti kdysi patřili k obci, ale opustili ji (2,19) a nyní zvnějšku působí na obec „pravověrných“ - zřejmě nikoli zcela bez úspěchu. A tak je záměrem pisatele zpracovat toto trauma z rozdělení, působit proti nebezpečí svádění a zároveň posílit „vlastní řady“.

Kritéria vymezení a vyloučení

Kdo si činí nárok na exkluzivní vlastnictví poznání pravdy, musí ve střetu s jinými pozicemi udat kritéria, jejichž pomocí lze rozlišit pravou víru (pravdu) od bludu (omylu), popř. pravé věřící od bludařů. Při četbě listu se vnucuje dojem, že právě to bylo konkrétním úmyslem autora - jako důsledek aktuální situace. Často se opakující formulace v tzv. „poznávacích větách“ (Klauck): „Podle toho poznáváme...“ je toho zřetelným důkazem (srov. např. 3,10.19.24; 4,2.6.13).

Jinak se primárně nejedná o co možná přesné a podrobné popsání pozic protivníka, pokud jsou z listu vůbec patrné, nýbrž o způsob střetu, především o jednání autora s odbojníky. Jaké (jazykové nebo i jiné) „prostředky“ autor používá? Jaké instrumentárium má vůbec k dispozici? Obojí - popis protivníkových pozic a jednání s protivníky - nelze čistě oddělit, poněvadž spor je veden obsahově.

Podle zkušeností se s protivníky nejednává právě tolerantně, s pochopením a ohledy - jak to známe především z předvolebních kampaní. V zájmu vlastní profilace se sahá k přehánění, zkreslování, vědomému i nevědomému falšování. Diferencování a vnímání odstínů nejsou pro ostré střety charakteristické, spíš převládá černobílé vidění, což je třeba vidět i u autora Prvního Janova listu.

Musíme však hned konstatovat, že neprovozuje žádnou „lacinou polemiku s kacíři“, třeba s ve stylu Tit 1,10-16, což opět neznamená, že by střet nebyl ostrý. Naopak: je to o spor o podstatné věci, jde přímo o „podstatu“. Proto tu jsou ostrá vymezení: buď - anebo.

Dva aspekty nebo dvě roviny argumentace

Autor vede spor na dvou rovinách, resp. pod dvěma aspekty: na rovině víry, pravověrnosti, tedy s teologicko-christologickým aspektem, a na rovině konání, ortopraxe, s eticko-morálním aspektem. Obojí se k sobě vztahuje a je vzájemně propojeno.

Jeví se to mj. i ve stavbě listu. V první části sice dominuje spíše teologicko-christologický aspekt a ve střední části eticko-morální, avšak v obou částech se vyskytují výroky, které ukazují jako vykřičníky na úzký a nerozlučný vztah obou (srov. např. 1,5-10; 3,23n). Ve třetím díle pak autor explicitně tematicky spojuje oba aspekty (srov. zvláště 5,1-13).

Christologické kritérium

Disidenti jsou poměřováni především podle pravého vyznání Krista, založeného „na počátku“ na tradovaném svědectví očitých svědků (srov. 1,1- 4). Tato základní a rozhodující tradice christologie je pro obec písemně zachycena v Janově evangeliu (v jeho základním obsahu). To je společná výchozí základna. Podle mínění autora listu však protivníci vyvozují z evangelia falešné závěry. Disent tedy vzniká z různého chápání Janova evangelia. Úmysl autora lze tedy upřesnit tak, že „chce zajistit pravou tradici evangelia proti mylným výkladům a dát ortodoxní návod k četbě Janova evangelia v jeho základním obsahu“ (H.-J. Klauck). Autor doufá, že tak může zbytek obce stabilizovat dovnitř a vymezit navenek.

Základní christologický disent se týká pravého Ježíšova lidství, jak to autor zřetelně formuluje ve 4,2n: „Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše (tj. vtěleného pozemského Ježíše), z Boha není. Naopak, je to duch Antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který je již nyní na světě.“ Podobným způsobem formuluje autor ve 2,22, kde ostří argumentace míří opačným směrem. Pozemský Ježíš je i vyvýšeným Kristem, což je titul, který v 1Jan může být postaven na roveň titulu Syn (Boží), viz pokračování ve verši 23. V obojím případě se jedná o identitu Pozemského s Vyvýšeným. Protivníci pravděpodobně nepopírají pravé Ježíšovo lidství, ale nemá pro ně žádný teologický a soteriologický význam. Pro ně platí jen „Duch - Kristus“.

Jak podstatné je pro pisatele toto christologické vyznání, ukazuje skutečnost, že se k tomu znovu vrací v závěru listu (5,1.5n). V triumfální řeči jistoty vítězství formuluje: „To je vítězství, které přemáhá svět: naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ Ještě obšírněji a konkrétněji, i když metaforickou řečí, to říká ve verši 6: „To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže.“ Příchod skrze vodu se vztahuje na Ježíšův křest, který měl i u protivníků rozhodující význam, neboť při něm na člověka Ježíše sestoupil (Kristův) Duch. V této události viděli vzor svého obdarování Duchem při křtu, které z nich učinilo „pneumatiky“, což mělo dále důsledky pro jejich chápání odpovědného etického jednání. Naproti tomu autor trvá na tom, že Ježíš Kristus „nepřišel jenom skrze vodu, nýbrž skrze vodu a krev“, tj. že jako pravý člověk trpěl a jeho smrt na kříži má spásný význam.

Etická kritéria

Vedle teologicko-christologických kritérií stojí kritéria etická. Příkladem může být věta: „Kdo říká: Poznal jsem ho, a jeho přikázání nezachovává, je lhář (...) Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jako žil on“ (2,4.6). Nebo: „Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra“ (3,10). A dále: „Řekne-li někdo: já miluji Boha a přitom nenávidí svého bratra, je lhář“ (4,20).

Tato kritéria, která usuzují z (tvrzení o) bytí na konání a naopak, resp. která chtějí odhalit rozpornost určitého eticky praktického chování vůči teologickému tvrzení, jsou svou dokazovací silou naprosto přesvědčivá. Je tomu tak ovšem jen za předpokladů přijatých autorem, tj. pro ty, kdo tyto předpoklady sdílí. Jsou tedy míněna pro členy obce. Protivníky asi stěží přesvědčila.

Vlastnění Ducha jako kritérium?

Závěrem je třeba uvést ještě jedno kritérium, které asi mělo pro autora i jeho obec velkou závažnost, jehož dokazovací síla je nám však pro neznalost konkrétní situace ne zcela zřetelná. Míní se zde odkaz na Ducha: „že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha“ (3,24, srov. 4,13). Kdyby se mínily viditelné účinky Ducha (jako v 1Kor 12; 14 nebo Gal 3,4n nebo Sk 10,44-47), pak by byl argument přesvědčivý. O tom však není v 1Jan žádná stopa (srov. 2,27; 3,9). Jak se však má poznat, že někdo Ducha obdržel? Kritérium je tedy míněno pro „insidery“, na jejichž vlastní zkušenost Ducha apeluje - ať už se poznala nebo působila jakkoli.

Stejným směrem jde i autorovo tvrzení v 4,6: „My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo z Boha není, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu.“ Vskutku přesvědčivý argument!

Chování vůči disidentům

Po krátkém vylíčení obsahového disentu se chceme obrátit ke způsobu sporu. Je třeba připomenout, že list není bojovým spisem, že neodráží přímý střet s protivníky. Bezprostřední adresát je (pravověrná) obec těch, kdo zůstali, a účelem dopisu je ujištění, že jsou „v pravdě“, „v Otci a Synu“, že mají život (srov. mnohonásobné „víme...“ nebo formulace veršů 2,12-14, shrnuté ve verši 21: „Nepsal jsem vám proto, že neznáte pravdu, ale protože ji znáte a víte, že žádná lež není z pravdy“). Na protivníky se většinou ukazuje jen nepřímo. Varuje se před nimi, ukazují se důsledky jejich jednání, resp. rozpory mezi jejich teologickým tvrzením a praktickým jednáním (většinou s úvodem: „Kdo říká, že..“, srov. 2,4.6). Nekoná se však žádné argumentační dokazování, není tu žádný pokus o dialog a o získání odpadlých. Mosty jsou strženy. Většina listu se skládá z ujišťování, vyznání a tvrzení podle 4,6.

Protivníkům se upírá, že by byli křesťany

Autor nevynáší žádnou formální exkomunikaci. Podle jeho mínění to ani není nutné: oni sami odešli. Tento odchod autor vykládá tak, že jim prostě upírá, že by byli křesťany (alespoň v janovském pojetí obce). Jejich odchod podle něho prostě odhalil, že „nepatří všichni k nám“ (2,19). Nemohl si vskutku představit, že někdo, kdo k obci dříve patřil (tj. znal Boha, Otce i Syna), se mohl opět oddělit, jak tvrdí jeho argumentace („kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali“)? Nebo je to jen v jeho očích velmi účinný argument, který mu v zásadě uspoří každou další obsahovou argumentaci? Jestliže k obci nikdy nepatřili, je samozřejmě zbytečný každý pokus získávat je zpět. (Postup připomíná praxi anulace manželství: jestliže nikdy neexistovalo, i když manželé spolu žili třeba třicet let, není možno ani třeba manželství zachraňovat.)

Zatracování protivníků

Je v linii polemiky autora, že zbylou obec označuje za „zplozené z Boha“, za „Boží děti“, a disidenty jako ty, kdo z Boha nejsou, kdo pocházejí „z ďábla“, kdo jsou „dětmi ďábla“ (3,8.10). Toto zatracování protivníků připomíná Jan 8,44. Autor se pravděpodobně nechal inspirovat tímto textem evangelia (srov. jiné motivy v Jan 8,44-47). „Synové ďábla“ se pak poznají podle toho, že hřeší, tj. nekonají spravedlnost a nemilují bratry a sestry. Protože „každý, kdo je z Boha, nedopouští se hříchu“ (3,9).

Autor opět neoslovuje protivníky přímo, avšak další a užší kontext, jakož i narážka na Jan 8,44-47 ukazují, že za hříšné děti ďáblovy považuje je. Do okruhu tohoto zatracování patří i označení protivníků za Antikristy, přičemž postava Antikrista symbolizuje odpor proti Kristu a proti Bohu, aniž musí být chápána jako ztělesnění Satana. Spor se tak dostává do eschatologických dimenzí. „Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde Antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina“ (2,18; srov. 4,3; 2Jan 7; k prvokřesťanskému pozadí představy viz též 2Sol 2,1-12; Mk 13,22; Zj 13- 14).

Polemický záměr zasáhnout protivníky je zřejmý. „Očekávání, která jeho čtenáři spojují s Antikristem, mají být přenesena na disidenty, kteří zde a teď svou odlišnou christologií realizují postoj proti Kristu, jež je typické pro Antikrista“ (Klauck, 1 Jan, 151).

Z ducha světa

Za zmírněnou podobu této ostré polemiky lze považovat označení protivníků jako těch, kdo jsou „ze světa“, a proto mluví tak, „jak mluví svět“ (4,5). V podstatě však protiklad „být z Boha“ a „být ze světa“ není o nic méně ostrý. S ohledem na janovské vidění světa v tomto kontextu je tento pojem jednoznačně negativní a označuje nevěřící, Bohu protivné mocnosti (srov. 2,15-17; Jan 12,31; 16,11). Proto nemohou naslouchat hlásání pravověrné janovské obce (srov. Jan 8,43n). Svět nenávidí věřící v Krista (3,13). Mezi nimi a dětmi světa, resp. ďábla, neexistuje žádný vztah a vůbec žádný smysluplný dialog. Je zde zřejmé, že nekompromisní buď-anebo má svůj základ v rovině bytí nebo víry.

Jak dalece skutečně zasáhl protivníky poukaz na jejich morálně-etickou nedůslednost v jednání, je sporné. Kromě 2,15-17 a 3,17n jsou výtky velmi obecné. Nelze však přehlédnout polemiku i na této rovině.

Závěrečná poznámka

Autor Prvního Janova listu se pokoušel v situaci rozštěpení, která ohrožovala obec, zachránit, co se zachránit dalo, a zabránit nejhoršímu.Otázka pravdy byla pro něho otázkou života (srov. 5,11-13). V jeho očích šlo skutečně o alternativu život nebo smrt.

Přitom mohl vést boj pouze duchovními, tj. teologickými prostředky. Zřejmě neměl k dispozici jiné, vnější prostředky, třeba represálie nebo mocenské prostředky etablovaného úřadu.

Neudivuje, že vede spor polemicky, a především netolerantně. Při veškeré, snad oprávněné kritice bychom si měli uvědomit, že představy náboženské tolerance a mezináboženského dialogu jsou až nového data. Poměřovat autora těmito měřítky by bylo nejen anachronické, ale i nespravedlivé. Přesto nás může kritický pohled na tehdejší způsob sporu něčemu naučit a chránit nás, abychom se dnes nedopouštěli stejných chyb.

Nevíme podrobně, jak spor dopadl. Janovská obec se svou teologií a christologií se později rozplynula v celkové církvi, zatímco pozice bludařů se dále rozvinula se značným úspěchem do gnostického „hnutí“. Buďme vděčni, že specifická janovská teologie nebyla prostě potlačena nebo zcela vytěsněna, nýbrž že má dodnes místo v mnohohlasém novozákonním kánonu.

Z literatury k tématu

K Wengst, Häresie und Orthodoxie im Spiegel des Ersten Johannesbriefes, Gütersloh 1976.
J. Blank, Die Irrlehrer des Ersten Johannesbriefes, Kairos 26 (1984), 166- 193.
H.-J. Klauck, Gespaltene Gemeinde. Der Umgang mit den Sezessionisten im ersten Johannesbrief, v jeho knize Gemeinde, Amt, Sakrament. Neutestamentliche Perspektiven, Würzburg 1989, 59-68.
H.-J. Klauck, Gemeinde ohne Amt? Erfahrungen mit der Kirche in den johanneischen Schriften, tamtéž, 195-222.
F. Porsch, „Ihr habt den Teufel zum Vater“ (Joh 8,44). Antijudaismus im Johannesevangelium?, Bibel und Kirche 2/1989, 50-57.
J. Rinke, Kerygma und Autopsie. Der christologische Disput als Spiegel johanneischer Gemeindegeschichte, HBS 12, Freiburg 1997, 170-256.