Jaká sjednocená Evropa?

Autor: Paul Tihon - Překlad: Josef Loub - Číslo: 2003/3 (Téma)

„Teologové osvobození“ od svého prvního vystoupení v Latinské Americe ovlivnili rozhodujícím způsobem veškerou teologickou reflexi zabývající se sociální a politickou skutečností. Úvahy týkající se evropského sjednocování mohou být vedeny ze stejného hlediska.

Projekt Europa, sv. 13/14, str. 21-28 (1991), vydává OCIPE (Katolické středisko informací a iniciativ pro Evropu), Brusel/Štrasburk.

Teologický přístup

Přitom jde vždy o teologii. V praxi se tím míní různé věci. Především to, že teologie není práce teoretiků u psacího stolu. Teologie má své místo v aktivitách křesťanských obcí - farností, které žijí nebo se snaží žít zvěst evangelia jako „radostnou zvěst pro druhé“ - jako praxi osvobození. To však předpokládá situace, které mají zapotřebí osvobození, pokud jsou nejprve jako takové poznány a pochopeny. Poznání a chápání není prvotně věc teologů. O potřebě osvobození vědí především samy oběti: chudí, užjeme-li obecného označení z evangelia.

Mnohdy musí proroci propůjčit svůj hlas chudým, aby mohl být jejich křik slyšen, zlo obviněno a naděje zvěstována. Potřebujeme lidi jako Martin Luther King a Helder Camara. Někdy přijmou toto „prorocké“ poslání básníci a zpěváci. Nebo ten či onen člověk, který nemusí být bezpodmínečně ani křesťanem. Teprve potom přicházejí teologové. Ti musejí slyšet křik chudých a hlas proroků.

Ale to nestačí. Proč? Protože úloha teologů je přesně definována: je to reflexe, což je speciální práce, která má osvětlit smysl věcí rozumem.

V teologii postupuje tato reflexe dvěma směry. Nejprve jde o to, lépe chápat samotné situace s přibráním všech aktuálních informací, které jsou k dispozici. V uvažovaném případě, tedy v otázce sjednocené Evropy, nám tuto pomoc poskytují „sociální vědy“. Teprve když teologové začnou naslouchat sociologům, ekonomům a politikům, mohou poskytnout věcný přínos. Ten se neomezuje na opakování vágních a bombastických slov o tom, co jiní označí přesnými slovy a čísly. Odhaluje se dosah dění ve světle víry v Ježíše Krista. Potom se teologové zabývají obsahy stanovisek a chování křesťanských společenství. O tom přemýšlet na teologické úrovni znamená odhalovat souvislosti s evangeliem, případně ve světle evangelia kritizovat.

Obě tato hlediska znají evropští teologové velmi dobře. Od doby, kdy jde o evropskou jednotu, ozvaly se četné hlasy vědců i proroků. Jen dva příklady novějšího data: na politické úrovni „Pařížská charta za novou Evropu“, která byla schválena šéfy států a vlád 21. listopadu 1990 na vrcholném setkání KBSE (nyní OBSE - pozn. překl.); nebo na úrovni křesťanských uskupení dokument „Za novou mírovou politiku“, který byl vydán ve stejném čase německou Pax Christi. Velká část těchto kvalifikovaných hlasů došla sluchu při významné církevní události: při Ekumenickém shromáždění v Basileji (15.-21. května 1989). Experti, kteří připravovali práci, řečníci, kteří se toho účastnili, závěrečný dokument, práce, které následně vznikly, nás upozorňují na ohrožení v důsledku tohoto sjednocovacího procesu. Dávají nám také představu o tom, čím by „evropský dům“ měl být. V těchto a několika dalších analýzách mají teologové rozsáhlou látku k přemýšlení. Musíme tedy nejdříve naslouchat těmto hlasům. Připomenu několik otázek.

Jakou Evropu chceme podporovat?

Úlohou církví je připomínat etické otázky, které jsou důležité pro společnost v souvislosti s utvářením Evropy. Především: Jaký vliv bude mít Evropa na život lidí?

Potřebujeme pravidla hry, abychom mohli bydlet v „evropském domě“ (výraz Gromykův, uvedený v Závěrečném dokumentu z Basileje č. 66-99). Text vypočítává některá z nich (č. 67):

princip rovnosti pro všechny, kteří v něm bydlí, silní nebo slabí;
uznání hodnot - jako svoboda, spravedlnost, tolerance, solidarita, spoluúčast;
kladný postoj k lidem jiných náboženství, kultur a světonázorů;
otevřené dveře, otevřená okna, jinými slovy: osobní styky a výměna idejí;
dialog místo násilného řešení konfliktů.

Jaký „evropský dům“?

Nejprve si ujasněme, o jaké Evropě mluvíme. O Evropě Dvanácti bez hranic od roku 1993? O „evropském domě“ se zeměmi Východu?

Jak definujeme evropskou identitu? I na evropské úrovni je nárok na identitu, nejenom na úrovni národů a regionů. Tento nárok má vždy částečně ideologickou povahu; to je nevyhnutelné. Jakou roli má v této identitě hrát křesťanství? Zde musíme být obezřelí. Evropa se nesmí zaměňovat za „křesťanskou Evropu“, která má význam pro jistá práva, prosazovaná více méně Maurrasem.

Jakou představou Evropy jsme vedeni? Bude Evropa především hospodářské stavení, u něhož budou sociální záležitosti jen malými přístavky? Jaký druh demokracie v ní chceme vybudovat? Jaké prostředky hodláme uplatnit k tomu, aby například země Východu byly skutečně rovnoprávné? Jaké vazby budeme udržovat k zemím třetího světa? Zvýší hospodářská a měnová unie finanční sílu na vrub občanů, nebo ne?

Evropa rozdílů

Evropa je kontinent rozdílů. Takzvaná „křesťanská Evropa“ je pluralistická; je i vlastí se světským charakterem. Z toho plyne:

Sníme o kulturní homogenitě na základě „našich společných křesťanských hodnot“, nebo hledáme „výzvu Božího království uprostřed hojné rozmanitosti kultur, která nás dnes obklopuje“? Jsme připraveni přijmout společnost a žít v ní, když v ní je nejen mnoho ras, ale i mnoho kultur? Nesměřujeme vzhledem k emigrantům a uprchlíkům spíše k „pevnosti“ Evropa? Nediskriminujeme cizince podle stupně jejich odlišnosti?

Mír a obrana

Lidé jsou zajedno v tom - aniž by z toho vyvozovali důsledky -, že nejlepší zárukou a obranou míru by bylo souhlasit s nějakým spravedlivým mezinárodním řádem. Bez nějakého světového řádu, schopného odstranit nerovnost, nebude existovat skutečná bezpečnost. Je možno tuto nerovnost skutečně redukovat tím, že Evropa bude pokračovat např. v takové agrární politice, která se bude stále negativněji projevovat na hospodářství třetího světa?

Rovněž není možná skutečná bezpečnost bez rozšíření demokracie. Příklad většinou nenásilných převratů v zemích Východu ukazuje, že jejich požadavky neměly jen hospodářský charakter. Demokracie je nedělitelná. Jak bdíme nad procesy, které se rozvíjejí v našich zemích a omezují iniciativu občanů? Jaký tlak vyvíjíme, abychom zvětšili demokratické spolupůsobení na současnou „malou Evropu“ - ve které má parlament tak malou moc - a současně na země, se kterými obchodujeme?

Evropa v „globální vesnici“

Jsme si vědomi, že jsme vydáni nebezpečí, že se uvolnění a usmíření v Evropě bude realizovat na úkor zemí Asie, Afriky, Střední a Latinské Ameriky. Experti dostatečně varují a obracejí pozornost na toto současné nebezpečí. Spočívá v tom, že se bohaté země zřeknou veškeré solidarity s částmi světa, které se stávají hospodářsky nezajímavými, kromě toho, že nám poskytují suroviny.

Požadavek evangelia

Zde si teolog klade otázky. Dobrovolně zvolil aspekty evropského sjednocení, které v sobě skrývají nebezpečí negativního působení na ty nejmenší. Proč? Protože to jsou ti, jimž křesťanská společenství věnují svoji pozornost. Protože tito maličcí jsou v evangeliu privilegovaní Bohem. To se snadno řekne. Ale nejsou to jen „zbožné řeči“? Nutná podmínka pro skutečně lidskou a tím nakonec spokojenou společnost je jasná: je to společnost, ve které lidé nemohou být ničeni nebo vylučováni lidmi. To je nepochybně úkol celých dějin. Úkolem teologie však je v této souvislosti ozřejmit radikální charakter nároku na spravedlnost, které se musí dostat nejmenším, lhostejno, zda se jedná o „hospodářsky slabé“ našich regionů nebo o hladem trpící národy.

Evangelium vždy vychází z toho, že lidský úspěch je jen tam, kde „druhé přikázání“ - láska k bližnímu je podobné prvnímu“ - lásce k Bohu. Každé dovolávání se náboženství, které zapomíná na toto nerozlučitelné spojení, znamená klam a násilí. Tak, jak se Bůh projevil v Ježíši Kristu, je Bohem smlouvy, společenství a smíření.

Evangelium jde ještě dále. Bůh slyší v Ježíši Kristu nejen „křik svého lidu“, ale jde tak daleko, že se ztotožňuje s „nejmenšími“.

„Co jste učinili nejmenším, to jste učinili mně.“ Identifikace Božího Syna s „nejmenšími“ nám pomáhá posoudit, jak daleko musí jít požadavek spravedlnosti. Připomíná nám nejen cíl, společnost bez vyloučených, ale ukazuje i cestu: „prioritu“ nejslabším, zejména tedy investice (energie, peníze) k jejich prospěchu. A to s nebezpečím, že ztratíme část svých vlastních privilegií. Evangelium nám to říká velmi zřetelně: „Kdo chce zachránit svůj život, ztratí ho, kdo je připraven ztratit ho, nalezne ho.“ Začíná se vyjasňovat názor, že toto pravidlo jednání může být aplikováno na dosud neřešitelný problém mezinárodních dluhů.

Mluvit věrohodně

Teolog stojí, jak jsem již řekl, ve službě křesťanských společenství. Má jim pomoci vyjádřit se vlastními slovy, protože církve působí i tím, co jejich členové říkají, nejen tím, co dělají. Jak ale nalezne naše církev (abychom zde mluvili jen o katolické církvi) v této souvislosti věrohodné slovo? Předpokládá to, že se její slova shodují s jejími praktickými stanovisky a jejím vnitřním postojem. Zde vidím tři podmínky.

Především se máme radovat z toho, že se mnoho oficiálních projevů katolické církve zabývá spíše otázkami společnosti než svými vnitřními problémy. První podmínkou věrohodného hlásání je nepochybně následující otázka: Zůstává církev opravdu, jak se domnívá, ve službě Božímu království ve světě, nebo si hledí vlastního „úspěchu“? Také nestačí mluvit o problémech společnosti, záleží i na způsobu, jak se to vyslovuje. Prohlášení naší církve budou mít tím větší váhu, čím budou věcnější a proročtější.

Výše jsem upozornil na předpoklady oprávněných věcných nároků. V pluralistické a komplexní situaci, ve které nemá nikdo monopol na pravdu, bude příspěvek církve slyšen jen tehdy, jestliže bude výsledkem skutečného naslouchání tomu, co hledá společnost, a jestliže je možné ve vlastních řadách svobodně mluvit. V tomto směru církve Evropy nevytvořily ještě nic, co by se vyrovnalo velkým dokumentům katolické církve Spojených států o odzbrojení, o hospodářské spravedlnosti a o ženách.

Ještě přesněji řečeno, v evropském pluralistickém kontextu nejsou církve jediné, kdo se vyslovuje o morálce. Nárok soudit o dobru a zlu z absolutního hlediska je akceptován stále řidčeji. Dogmatismus některých katolických příspěvků se často sám diskvalifikuje.

Je tedy důležité, aby církev nasměrovala své poselství na hlasy zvenčí a přitom jasně uznala roli ostatních mezinárodních institucí, jak to učinil Pavel VI.: OSN, Rada Evropy, ES, KBSE/OBSE. Příklad: Závěrečný dokument konference KBSE ve Vídni (v lednu 1989) stejně jako již citovaná Pařížská charta obsahují jasné a přesné potvrzení svobody náboženství, lidských práv, národnostních menšin apod. Zmenšila by se morální autorita evropských biskupů, kdyby se postavili za takové instance?

Ještě jinou podmínku je třeba mít na zřeteli, aby bylo slyšeno slovo církve. V demokratickém kontextu Evropy si nemůže žádná církev dovolit být činná, aniž by dodržovala určitá ve společnosti obecně uznávaná pravidla. Rozhodující je to, že v jejím nitru je brán zřetel na instituční postup, že se ctí autonomie etické dimenze, že je umožněna průhlednost procedur. Ovšem naše církev se stěží stane obráncem lidských práv, jestliže je ve svém nitru co nejpřesněji nedodržuje.

Konečně by bylo žádoucí, aby poselství církve bylo prorocké, to znamená, aby obecnému vědomí oznamovalo to, „co chce Bůh říci naší době“. Přitom by měla pranýřovat nespravedlnost a hlásat naději. Ale nikdo neudělá sama sebe prorokem a ne nadarmo v tom tradice vidí „charizma“ propůjčené Duchem. Vidí v tom i poslání plné rizik: proroci se často stávají i mučedníky. V naší době více než jeden. V protikladu k mnoha křesťanským příspěvkům, i oficiálním, poselství nezní „ano, nebo ne“, ale je to „dvousečný meč“.