Diskuse o Tolkienovi

Autor: Lukáš Novák - Číslo: 2003/3 (Kultura)

Róbert Sarka si na závěr svého článku „Tolkienov svet katolíckého archetypu“ (TT 2/03) povzdechl, že je škoda, že na celém světě oslavovaný Tolkien zůstává stále mimo pozornost katolické kritiky. Troufám si tvrdit, že pokud by ona kritika měla vypadat tak, jak to p. Sarka předvedl ve svém článku, pak by snad bylo lépe, aby Tolkien mimo pozornost katolických kritiků zůstal i nadále. Obsah článku totiž vyvolává dojem, že jeho autor většinu recenzovaných děl snad ani nečetl (pokud ano, tak zřejmě dost dávno), o seznámení se základními fakty o díle a autorovi ze standardních sekundárních zdrojů ani nemluvě.

Ad: Tolkienov svet katolíckeho archetypu

Článek především obsahuje neuvěřitelné množství věcných chyb. Tím nejmenším je konzistentní komolení valné většiny jmen z Tolkienových děl: Mellor místo Melkor, Bobgomir místo Boromir, Numeron místo Númenor, Beran místo Beren, Aragon místo Aragorn. (za těchto okolností zní poněkud nemístně autorova kritika překladu jmen do češtiny a slovenštiny¹). Sarka dokonce omylem uvádí dvě jména v italštině: vrch Fato místo Hora Osudu (Mount Doom) a Les Atro, což má být zřejmě Temný Hvozd (Mirkwood) - přičemž v druhém případě si autor evidentně není vědom toho, že tento „Les Atro“ je totéž co (slovensky) Veľký zelený les, neboť tato jména uvádí vedle sebe jako dva příklady.² Vzhledem k tomu, že Tolkienovo dílo vyrostlo z valné části z jeho záliby ve vytváření fiktivních jazyků (pro něž byl nucen vymýšlet „historii“, která se pak stala jeho slavným Silmarillionem) a že jména a vůbec koherenci a propracovanost fiktivního jazykového prostředí považoval za jeden z nejpodstatnějších rysů svých děl (takže až puntičkářsky dbal o jeho zachování při překladech), už tato frustrující nedbalost cosi vypovídá o autorově fundovanosti ohledně Tolkienova díla.

¹Důvody, které autor uvádí, jsou velmi pochybné: Sarka by nechal jména nepřeložena jednak proto, že „cizí jména udržují mysteriózní atmosféru Tolkienova světa“, zatímco některé překlady mohou znít trapně, a jednak proto, že přeložením pouze některých jmen prý došlo v českém a slovenském překladu k disproporci. Z této argumentace je zřejmé, že Sarkovi patrně unikl zásadní problém, který překlad Tolkienova díla představuje: totiž fakt, že jména osob jsou autorem pečlivě vytvořena v několika různých jazycích, částečně fiktivních, částečně reálných (majících zobrazovat „srozumitelné“ fiktivní jazyky), a tudíž že například srozumitelnost či nesrozumitelnost jména hraje velkou roli v docílení Tolkienem zamýšleného efektu. Slovenský překlad neznám, pokud však jde o překlady české, troufám si tvrdit, že se jejich autoři zhostili svého úkolu mimořádně dobře. Je jen logické, že anglická jména byla přeložena do češtiny, zatímco jména v elfských jazycích zůstala nepřeložena (rovněž jména ve staré angličtině, která měla být anglickému čtenáři povědomá, ne však bezezbytku srozumitelná, a tedy by snad mohla být přeložena do nějakého archaického slovanského jazyka; k tomu nedošlo z dobrého důvodu, který překladatelka v poznámce vysvětluje). „Disproporce“ která tím vzniká, je autorem zamýšlená, stejně jako komický dojem ze jmen hobitů, jako je např. Bilbo Baggins (česky Bilbo Pytlík, zda slovenská forma uváděná Sarkou (Bilbo Bublík) je skutečná, či další chybou, to nevím). „Mysteriózní atmosféra“ by zde byla pravým opakem záměru autora (jak se lze dozvědět mj. už jen z Dodatků k Pánu prstenů.).

²Str. 211a

Avšak nejen jména, nýbrž i obsahy a motivy děl dostávají krutě na frak. Tak například hned na začátku se dozvídáme, že „Najmarkantnejšie vidieť biblický vplyv katolickeho archetypu v (...) diele Silmarillion, ktoré je rozdelené ako Pentateuch na päť kníh. Jako bolo na počiatku Genezis počuť Slovo, tak necháva Tolkien na počiatku sveta zaznievať hudbu Ilúvatora a Ainura, teda Boha a jeho anjelov. Hudba Ainura necháva zo země vytrysknúť elfov a ľudí.“³

³Str. 209a

Ponechme stranou fakt, že o Slovu se nehovoří v Genesis, nýbrž v prologu k Janovu evangeliu. Je sice pravda, že pod souhrnným názvem Silmarillion bylo vydáno pět děl; avšak to nemá nic společného s Pentateuchem: první dvě z nich byla původně částmi vlastního Silmarillionu, pouze později se je Tolkien rozhodl osamostatnit; vlastní Silmarillion tvoří třetí a zdaleka nejdelší část knihy, a na závěr jsou doplněna dvě další, a jak editor díla, Tolkienův syn Christopher, v předmluvě zdůrazňuje, zcela samostatná krátká díla. O hudbě Ilúvatara (nikoliv Ilúvatora) a Ainur (sic - jde o plurál, singulár zní „Ainu“) vypráví úvodní mýtus Ainulindalë (Hudba Ainur), jeden z nejpůsobivějších Tolkienových literárních výtvorů. Mýtus podává zprávu o původu světa: hudba, kterou Ainur provozují před Ilúvatarem na jím předložené téma, které však mají sami podle svého umu a schopností obohatit a rozvinout, se stane předobrazem Světa, který Ilúvatar stvoří tím, že dá myšlenkám Ainur ztělesněným v hudbě Bytí. Jsou to však právě jedině elfové a lidé Ilúvatarovy děti“ -, na jejichž stvoření se Ainur nepodílejí neboť se neodváží cokoliv přidat k tématu, skrze něž je Ilúvatar do hudby a tím i do Světa uvede.

Jinde⁴ zase čteme, že „Počiatkom zla je Mellor, ktorý sa vzbúri proti Ilúvatarovi po tom, čo sa tento rozhodol naplniť zem elfmi a ľuďmi“. Skutečnost je taková, že Třetí téma, jež bylo předobrazem elfů a lidí, uvedl Ilúvatar do Hudby jako reakci na Melkorovu (sic) vzpouru, která se poprvé projevila jako nesoulad, který Melkor způsobil v Hudbě.

⁴Str. 211a

Ještě jinde jsme poučeni o tom, že „V románe existuje medzi hobitmi a ostatnými kladnými inteligentnými druhmi predkresťanský monoteizmus, solárny kult, pričom Boh je v tomto diele Bohom skrytým. Protipólom tohoto kultu je doktrína Morgothu, kult sily a hrôzy. Morgoth predstavuje temnú krajinu, nepriaťeľku Boha a človeka. Jej vládca Sauron, Temný Pán, je symbolom padlého anjela.“⁵

⁵Str. 212b

Ve (fiktivní) skutečnosti mezi některými národy existoval monoteismus, ne však mezi hobity, a rozhodně nešlo o žádný „solární kult“. Žádná „doktrína Morgothu“ se v Tolkienově díle nevyskytuje. Morgoth je padlý Ainu, jde o jméno výše zmíněného Melkora, které obdržel, když se po sestoupení na zem stal „temným pánem“ - pozemským tyranem; Sauron je jeho služebník a později nástupce, který unikl při jeho porážce (ponurá země, jíž Sauron vládne, se jmenuje Mordor). V této souvislosti je snad také možné uvést, že rozhodně nejde o žádné symboly (Tolkien symbolický či analogický výklad svého díla mnohokrát striktně odmítl: viz např. předmluvu k Pánu Prstenů) - Morgoth je (na rovině vyprávění) padlým andělem, stejně tak jako Ilúvatar je Bohem.

Vrcholem všeho pak je Sarkovo podání příběhu Berena (sic) a Lúthien⁶, které se skutečnému Tolkienovu příběhu podobá pouze vzdáleně, a proto snad ani nemá smysl opravovat jednotlivosti - čtenáře odkazuji na české vydání Silmarillionu.

⁶Str. 211b

Na takovéto „znalosti“ (zdaleka jsem neuvedl všechny případy) Sarka zakládá své pokusy o interpretaci či různá tvrzení a domněnky: Jedná se zejména o následující:

Tvrzení nekriticky přebraná od různých autorit (Drewermann, Neubauer, ale hlavně jacísi Italové). Poněkud komicky působí, že o ony Italy opírá Sarka i svá tvrzení týkající se obsahu recenzovaných děl, a to kupodivu i v případě Pána Prstenů, kterého prý četl. Pak se ovšem nelze divit tomu, že neví, o čem ona díla jsou. Příkladem může být tvrzení ohledně Pána Prstenů převzaté od P. Gulisana, že „Tolkien ukázal, že podstatou spásy putujúceho hrdinu je dar milosti, ani nie jeho zásluhy“: toto tvrzení podle mého mínění odráží hrubé nepochopení smyslu motivu. Je sice pravda, že dokončení Frodova úkolu a jeho záchrana je dílem milosti, ovšem milosti bezprostředně podmíněné mimořádným mravním úsilím Froda (tedy zásluhami) - především jeho dobrovolným rozhodnutím úkol na sebe vzít, odoláváním pokušení Prstenu a soucitem, který v potřebné chvíli prokázal. Jiným příkladem je již zmíněné „převyprávění“ příběhu Berena a Lúthien.
Nezdůvodněné izolované teze. Sarka například tvrdí, že při tvorbě postavy čaroděje Gandalfa se Tolkien „určite inspiroval čarodejníkom Merlinom“, důvod svého tvrzení, ani to, v čem se tato inspirace projevuje (snad tím, že Gandalf je také čaroděj?), však neuvádí. Jinde říká, že i dobré postavy jsou vystaveny pokušení proto, že „v konečnom dôsledku Hlbočina je človek a jeho srdce je priepasť“ - a rovněž své záhadné tvrzení nezdůvodňuje. Jiným případem podobného druhu je Sarkova domněnka, že Tolkien odvodil slovo „elf“ od „alb“, „albus“ bílý“, „zářivý“ (skutečně? v jakém jazyce?). Profesionální lingvista Tolkien mnohokrát (například v Dodatcích k Pánu Prstenů) vysvětlil, proč použil slovo „elf“, které nemusel odnikud odvozovat, neboť je to běžné anglické slovo, pocházející z germánského kořene (snad spřízněného s latinským „albus“).
Všeobecně známá fakta podaná jako autorův vlastní závěr. Příkladem tohoto je, když ohledně příběhu Berena a Lúthien autor uvažuje, že Tolkien pravděpodobně nevycházel pouze z biblických a literárních vzorů, „ale určite aj z osobného života, zo vztahu s Edithou Brattovou“ - což je skutečně tak, ale Tolkien se tím vůbec netajil a skutečnost je mnohonásobně zdokumentována např. jeho dopisy a svědectvími přátel.

Při tom všem je patrná autorova závislost na různých (především na oněch italských) sekundárních interpretech, na které se odvolává dokonce i při svých tvrzeních týkajících se obsahu děl - samotná Tolkienova díla, ani standardní literaturu⁷ však Sarka necituje, a zřejmě ani nečetl. Názor Vladimíra Kurky z jakéhosi internetového serveru mu stačí na to, aby tvrdil, že Jacksonův film je věrný Tolkienově originálu, což má být zřejmě omluvou jeho evidentní neschopnosti rozlišovat mezi dílem Tolkiena a dílem Jacksona (když například z Jacksonova filmového efektu vyrobí Tolkienův poukaz na nebezpečí klonování - Tolkien zemřel v roce 1973 -, zůstává čtenáři rozum stát), nemluvě o rozlišování mezi jednotlivými Tolkienovými díly. Na str. 210 Sarka v podstatě opisuje Drewermannovu teorii mýtu, pomocí níž interpretuje tolkienovskou mytologii, a to zřejmě aniž tuší, že Tolkien je autorem své vlastní, velmi vyhraněné teorie mýtu (vzniklé přímo jakožto reflexe jeho vlastního díla), která má s tou Drewermannovou dost málo společného. A tak by bylo možné pokračovat.

⁷Především následující: Humphrey Carpenter, J.R.R. Tolkien, A Biography, 1. vyd. George Allen & Unwin, London 1977, česky Mladá fronta, Praha 1993; Humphrey Carpenter (ed.), The Letters of J. R. R. Tolkien, 1. vyd. George Allen and Unwin, London 1981; C. J. R. Tolkien: The History of Middle-Earth (mnohasvazková podrobně komentovaná chronologická edice Tolkienových nepublikovaných rukopisů, vychází od r. 1983 v nakl. Allen & Unwin, Grafton a HarperCollins), Wayne Hammond: JRR Tolkien a Descriptive Bibliography, 1993.

Tolkienovo dílo je nepochybně velmi rozsáhlé, neobvyklé a komplikované, a pro kritiky tudíž značně náročné. Avšak právě proto mohu jen žasnout nad Sarkovou odvahou psát o něm na základě úrovně znalosti prokázané v jeho článku.