Církevnost teologie

Autor: Gerhard Larcher - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/3 (Články)

(Rozhovor)

Herder Korrespondenz, 9/2000. Zkráceno.

Prefekt Kongregace pro katolické vzdělávání Zenon Grocholewski nedávno hovořil o tom, že teologové mají být kompetentními vědci a zároveň „svědky víry“. Vnímají profesoři teologie oba úkoly stejně?

V principu je tento požadavek přirozeně oprávněný, nelze však ani popřít napětí mezi obojím. I když se profesor už svým povoláním blíží svědkovi, nelze od něho obvykle očekávat, že v každodenním životě bude moci vykonávat obojí současně a ve stejné míře. Smysluplně existuje cosi jako kritická analýza a vnější zobrazení obsahů teologie jakožto moment ve vědeckém procesu, směřujícím k lepšímu porozumění. Určitá askeze věřícího rozumu ve smyslu sebekritické spirituality zde pomáhá. Nedůvěra nositelů Úřadu vůči teologům je často zdůvodněna tím, že se svědectví víry a vědecká angažovanost považují za protiklady. Je-li však člověk přesvědčen o pravdě víry, nemůže použití kritických metod nalézání pravdy vyústit do protikladu ani v otázkách víry, spíše může uvolnit nové aspekty porozumění.

Vždy znovu se objevuje výčitka, že tzv. mimocírkevní metody nejsou slučitelné s církevností teologie...

Od doby, kdy se teologie zabývá filosofií, jež se dále diferencovala do různých vědních oborů, to není nic nového. Počínaje rozvinutým středověkem s katedrálními školami a počátky univerzit nebyly víra a věda, teologie a filosofie něčím, co by se podle katolického chápání mělo sebe navzájem bát. Naopak! Poslední encyklika Fides et ratio podtrhla tuto důležitou komplementaritu. Učitelský úřad zde vyzývá teologii, aby užívala kritickou racionalitu ve smyslu filosofie, která implikuje racionalitu v jednotlivých vědách.

Jakou roli vůbec hrají teologové v církvi: mají být avantgardními mysliteli a intelektuální špičkou oštěpu, nebo spíš ochránci tradice a experty na ideologický profil?

Na jedné straně není samozřejmé, že obsah vědomí víry je solidně vyjasněn. Vždy znovu se vynořují pokušení manipulovat s ním, zatemňovat jej, odvádět jej od počátku. Proto ochrana tradice, jak jste to poněkud ironicky nazval, je zcela podstatnou součástí teologické práce. Na druhé straně chce teologie prosvětlovat nové kulturní kontexty pro praxi víry. I to je funkce teologie, která je absolutně prospěšná pro vědomí víry církve a v podstatě slouží zajištění tradice. Basilejský biskup Kurt Koch mluví o diakonii pravdy pro víru.

Je v tom vlastně nějaký rozdíl, zda teolog bádá a učí na státní teologické fakultě, nebo na církevní vysoké škole?em

Důležitou úlohou teologie na všech vysokých školách je kriticky objasňovat a vést kupředu vědomí víry církve. Je dosti zajímavé, že v mnoha oblastech třetího světa - ostatně i jinde mimo univerzitní fakulty německé jazykové oblasti - je teologie občas více inovativní. Mnoho důležitých podnětů poslední doby vyšlo z církevních vysokých škol, které nejsou akademicky zakotveny srovnatelným způsobem - od teologie osvobození přes teologii inkulturace až k teologiím mezináboženského dialogu. Při všech obavách, jež existují u mnoha nositelů církevního úřadu, klasická univerzitní fakulta, jak ji známe v německém jazykovém prostoru, je pro církev velkou šancí, protože teologické fakulty v univerzitním kontextu jsou podporovány celou soustavou věd.

Odkud pocházejí diskrepance mezi Učitelským úřadem a teology? Existují různé způsoby myšlení, které nelze uvést v soulad?

Existuje legitimní dělení práce mezi teologií a Učitelským úřadem na základě toho, že oba jsou na sebe odkázáni. Teologové však mají svobodu hovořit i experimentálně. Při osvětlování vědomí víry v horizontu uskutečněné moderny má však metodika a způsob mluvy teologie často jen hypotetický status. Proto se jí často vytýká, že je příliš liberální a vzdálená praxi. Učitelský úřad a vedení církve jsou povinny konkrétně zastávat věrnost počátku a službu jednotě. Že nad toto smysluplné napětí, dané rozdělením úloh, existuje další trhlina, je třeba připsat úzkostlivosti ohledně oprávněné starosti: je obava, že teologie a její mluva, experimentální a médii často ještě zesilovaná, se mohou na základě chybějící duchovní orientace v pluralismu současnosti natolik osamostatnit, že to povede ke zmatení věřících. To je nebezpečí, které by však nemělo zastínit zásadní korelaci úkolů teologie a Učitelského úřadu.

Jaká opatření by si teologové přáli nad rámec otázek udělování Nihil obstat?

Do budoucna musí být víc možností k vzájemnému rozhovoru. V německém jazykovém prostoru existují tzv. Mainzer Gespräche, rozhovory mezi teology a biskupy, které od „Kolínských nepokojů“ před deseti lety vykonaly cennou práci pro porozumění; v Rakousku byl zřízen „Kontaktní výbor“. Na diecézní úrovni by měly jednotlivé fakulty komunikovat s biskupy příměji a bezprostředněji, než bývá zvykem: Proč by se neměl jednou během semestru konat diskusní den s vedením diecéze o aktuálních sporných tématech, která dozrála ve veřejnosti církve? Chceme se o to v Grazu zcela konkrétně pokusit. Na rovině diecézního fóra by měli teologové silněji uplatňovat svou kompetenci.

Jsou stížnosti na protiřímský afekt teologů. Jaké možnosti změny klimatu vidíte?

Skutečně se na straně teologů vidí v římském Učitelském úřadě a ve vedení církve jako takovém příliš často cizí rozhodování. Měla by se však hodnotit i církevnost teologie též s ohledem na existující Úřad. Úřad je podpůrnou instancí teologické komunikace v Evropě i ve světě, když budou teologické diskurzy více koordinovány a méně reglementovány. Mnohé teologické výpovědi ostatně dostávají svou veřejnou závažnost teprve tehdy, když jsou podpořeny Učitelským úřadem. K papežovým prosbám za odpuštění velice přispěla teologická reflexe, mj. prostřednictvím Mezinárodní teologické komise. Totéž platí pro různé dokumenty o ekumenismu, naposled pro dokument o nauce o ospravedlnění. Teologie je odkázána na Učitelský úřad, aby výsledky teologických výzkumů přijala celá církev. Jinak je její námaha marná.

Nevypadá problém církevnosti teologie ještě diferencovaněji, když přehlédneme evropský prostor? Právě na základě církevnosti zdůrazňují analyzované konflikty zcela jinak teologové například ve Švýcarsku a v Polsku.

V Evropě existují různé historicky podmíněné zlomové linie, které působí též církevně a teologicky. Avšak právě Evropská společnost pro katolickou teologii má za úkol vidět rozmanitost katolictví v Evropě. Tato rozmanitost však musí obohacovat a vzájemně se učit, proč mnohé ekleziologické akcenty jsou v Polsku stanoveny jinak než ve střední Evropě. Mezi německým společenstvím teologů existuje jistý pocit nadřazenosti, že představují normu teologické řeči. Pomyslete však na našeho kolegu v Praze, který prožil více než patnáct let ve vězení, pronásledován za svou pastorální práci: je samozřejmé, že prožívá s daleko větší intenzitou význam papežského úřadu, protože jej v té situaci nesla světová církev. Také v Polsku čerpali mnozí z katolicismu sílu k odporu proti komunismu. Jako středoevropští teologové se zde můžeme ještě mnoho učit o celé ambivalentnosti moderny.

Mohli by tedy teologové uvnitř instituce církve - která překračuje hranice - dávat impulzy pro sjednocovací proces Evropy?

To je snad přehnané. Teologové však mají odpovědnost vést kupředu evropské vědomí základních hodnot. Duchovní profil Evropy, velká solidarita, která bude potřebná jak uvnitř kontinentu, tak vůči třetímu světu, mohou být podporovány teologickým porozuměním. K tomu je však nezbytné, aby si teologové v jednotlivých zemích navzájem skutečně naslouchali. Je třeba teologicky spolupracovat na charakterizování kairosu současného vzmachu Evropy. Za tím účelem však musíme překonat staré spory s Učitelským úřadem a vedením církve. (...) Nové uvážení církevnosti a katolicity teologie otevírá možnost dělat to s instituční oporou, nenechat se ohrožovat nátlakovými skupinami, progresistickými ani fundamentalistickými, a nevystavovat se trhu médií a vytváření veřejného mínění. Jde o to, moci hovořit závazněji ve vědomí univerzální dimenze teologie, když bude teologický diskurs spolu nesen i Úřadem a institucí církve.

Ovládá tedy teology i protiinstituční afekt? Neuvědomují si dostatečně, co lze dosáhnout s pomocí instituce jako takové?

Je jisté, že deficity vnímání jsou i historicky podmíněné - v tomto století především antimodernismem - a skutečně nebylo mnoho příležitostí k synodním poradám v katolické církvi a k přípravě společného rozhodovacího nálezu, v němž by se teologie mohla artikulovat jako sensus fidelium. Známe různá diecézní fóra, synody, Dialog pro Rakousko... Evropská společnost pro katolickou teologii chce tyto snahy představit Učitelskému úřadu jako šanci.