Být křesťanem mimo církev?

Autor: -v- - Číslo: 2003/3 (Články)

Studie (Řím), č. 104-106, II-IV/1986, 182-184. Převzato z Teologických textů (samizdat) č. 10. - Redakci se nepodařilo zjistit identitu autora, který použil značku -v-.

Setkávám se s lidmi, kteří byli osloveni četbou Bible a chtějí se ode mne více dovědět o křesťanství a jeho tradici. Při počátečním nadšení, s nímž se upřímně rozhodli následovat našeho Pána, narážejí na konkrétní podobu církve, která - ruku na srdce - není v dané chvíli nejpřitažlivější. Vzbuzuje u nich ve svém vnějším oficiálním projevu spíše odpor než sympatie. Kladou si otázku, zda vůbec do ní vstoupit. Přicházejí též jiní, kteří sice do církve patří, ale vedou sami se sebou i s druhými vášnivé spory, zda zůstat či opustit a očistit se tak od balastu církevnických formalit. Prohlubuje se v nich rozpolcenost z poznání, že atmosféra církevního prostředí je dusí a tlumí v nich elán a osobní iniciativu. Místo povzbuzení k vřelému osobnímu nasazení do služeb Božímu království dostávají doporučení být opatrní a zdrženliví, začasté slepě poslušní svých vůdců, kteří přece z prostého faktu svého vůdčího postavení lépe rozumějí tomu, co je třeba činit nebo čeho se zdržet. Prostor pro skutečný, živý dialog se zužuje do uposlechnutí stroze nařízených příkazů a zákazů, které se pohybují v abstraktní rovině, jež se nedotýká životní situace těch, kteří se jimi mají řídit. Pravdy víry jsou jim předkládány doktrinálně, ideologizovaně, v polemickém tónu a příliš jednostranně. Nebere se přitom zřetel na dobovou podmíněnost vyjádření jejich nezaměnitelného obsahu. Tito lidé bolestně pociťují, že takřka neexistuje spojení mezi základnou a církevním vedením. Stávají se trpnými přijímateli rozhodnutí svých nestatečných pastýřů, vedených rozličnými motivy a ohledy. Nepraktikuje se konzultace laiků při důležitých a zásadních rozhodnutích. Různá rozhodnutí vynesená od jednacího stolu si činí nárok stávat se samozvanou strážkyní nitra podřízených věřících až do absurdních drobností, přičemž opomíjejí povinnost reagovat na složitou a mnohotvárnou situaci různých kulturních, sociálních a politických struktur, v nichž se církev nachází. Otevřené vyslovení vlastního pohledu víry se setkává s nepochopením a podezíravým nařčením z bludu. Těmto bratřím a sestrám se může církev jevit jako dobře zavedená instituce, která sice nemá vůdčí postavení ve společnosti a musí se potýkat s různými jí zaviněnými i nezaviněnými nezdary a trpět naschvály ze strany mocných, ale zároveň je jimi respektována a v pasivní zabydlenosti v tomto světě ponechána sobě k pokojnému přežívání.

Nehodlám vypisovat i jiné uváděné nešvary, jež jsou pro zapálené Ježíšovy následovníky v církvi i mimo ni pohoršením. Uvedené námitky a výtky na adresu katolické církve (situaci v jiných církvích znám povrchně a nejsem kompetentní o ní psát, i když si nedělám iluze), jež slyším a s nimiž jsem konfrontován, nelze v žádném případě generalizovat, nicméně tyto tendence skrytě či zjevně působí a jsou pro věrohodné hlásání evangelia světu stálým ohrožením. Záměrně neuvádím přístup některých, kteří necítí v církvi zázemí z důvodů tradicionalistických nebo osobní vlažnosti maskované zdánlivou objektivností.

Lidé uchvácení evangelijní zvěstí argumentují následovně: Nepotřebujeme přece při čtení a výkladu Bible jako prostřednici církev, která se svými předpisy a zákazy stává brzdou našeho rozletu a staví se na místo autority samotného evangelia. Jsme povoláni a vyzváni naslouchat přímo znamením doby, a ne omezit svůj životní obzor na to, co se smí a nesmí. Ježíš nezaložil instituci, pouze povolával jednotlivce k následování.

Jak na tyto argumenty odpovědět? Pokusím se postavit uvedené oprávněné pocity a přesvědčení do širších teologických souvislostí, a tak napomoci žádané orientaci, jak to činím v praxi.

Apoštolové prožili po Ježíšově ukřižování zásadní životní obrácení, které zcela změnilo jejich obzory a vztah k Bohu. Tuto hlubokou změnu smýšlení zakusili jako nezasloužený dar živého Pána, který je zve a nadále povolává na cestu vytyčenou jeho slovy a činy, kterým před jeho ukřižováním nerozuměli. Bůh se k němu přihlásil a dal mu zapravdu. Pán žije, on je Kristus, Mesiáš. Rozšiřují tuto radostnou zvěst plnou naděje do světa. Zakládají křesťanské obce, které svoje poznání a víru v Ježíše skrze hlásání vyjadřují rozmanitě a mnohotvárně. Svoji reflexi víry jako odpovědi na zvěstované slovo o živém Pánu zaznamenávají v různých spisech, jejichž výběrem byl později vytvořen kánon knih, Nový zákon, který se stal rozhodujícím kritériem a normou v církvi a pro církev. Bibli tudíž nelze odloučit od církevního prostředí, v němž vznikla. Církev samozřejmě musí být stále stavěna pod Boží slovo, které je zaznamenáno v Bibli, a podle toho se obnovovat v Ježíšově duchu, protože podléhá pokušením zapírat a opouštět Ježíšovy nároky už od samého počátku, jak o tom svědčí samotné Písmo.
Evangelijní zvěst jsme přijali „ze slyšení“, tedy skrze slovo, které je základním a nejsrozumitelnějším komunikačním prostředkem mezi lidmi. Proto k přijetí a prohlubování víry v Ježíše nutně potřebujeme druhé, v jejichž hlásání k nám přichází živý Pán. Teprve ve společenství slova a stolu se plně realizují Ježíšova zaslíbení o jeho přítomnosti, jeho odpuštění a pomoci na cestě za ním.

Tyto základní teologické důvody mohou být podpořeny dalšími:

Víra je tak závažnou osobní záležitostí, že zcela určuje náš poměr k životu, k druhým i ke všemu stvořenému. Na své životní pouti ovšem váháme, tápeme, kolísáme, jsme všelijak znejisťováni a mateni. Víru a její nároky pociťujeme jako břemeno. Nestačí, abychom pouze setrvávali na nastoupené cestě, ale k zdolání mnoha nástrah si potřebujeme mnohé vyjasnit a uvědomit. To se děje jednak niternou meditací, četbou, modlitbou, jednak hovorem o víře s druhými, s nimiž si sdělujeme své zkušenosti. Jsme vyzváni stále svědčit a vydávat se, a to nezbytně předpokládá naslouchání a pokoru přijímat, abychom rozeznali znamení času. Opět z jiného úhlu se dostáváme ke společenství víry.
„Je obtížné pro člověka být sám.“ To platí i o společenství víry. Proč nepřijmout nabízený dar společenství strachujících se a klopýtajících, ale zároveň Pánovým slovem ujišťovaných a povzbuzovaných, že je s nimi a že vše je v jeho rukou.
Mnozí říkají: Boží království se děje tam, kde se prosazují vztahy vydávající se lásky. Záleží jen na činech, ne na slovech, a k tomu nepotřebujeme druhé, protože žijeme svoji konkrétní situaci; nikdo za nás nemůže rozhodovat. Odpovědnost musíme vzít na sebe, ne ji svalovat na autority. To je hluboká pravda, ale jen poloviční. Je podstatné svědčit svými činy, ale zároveň bychom jimi měli poukazovat zjevně na zdroj, odkud k nim čerpáme sílu, a tím zvěstovat, že jsme stále nezaslouženě obdarováváni. Zabráníme přisuzování zásluh sobě a umožníme setkání druhých s Pánem, kterého jsme sami poznali a přijali skrze společenství s druhými.
Pokud jsme údy církve, bereme na sebe odpovědnost za pohoršení, která působí. Nehledáme příčiny jen mimo sebe, ale nutí nás to hledat je i v sobě. Proměny lze dosahovat zevnitř, když nalezneme odvahu obnovovat sebe i církevní obec, do níž patříme, v Ježíšově duchu. K tomu máme možností dost a nemůžeme se na nic vymlouvat. Žádná, byť sebelépe myšlená reforma přicházející zvenčí nemůže mít potřebný účinek. Postavit se mimo je snadnější, ale nepřesvědčivé. Je to útěk od úkolu, který nebude nikdy dokonán. A v tom je inspirující náboj.

Ježíš po nás nežádá gigantické poslání na vše stačit sám a být ve všem sám. Dal nám svým životem příklad, co pro něho znamenalo společenství lidí, přestože podle evangelijních svědectví nevykazovali obzvláštní osobní kvality. Opravdovost našeho smýšlení se projeví i v tom, zda dokážeme snášet a pokorně přijímat společenství ve víře nám nepříjemných a selhávajících bratrů a sester. Ohnivě mluvit a horlit mimo tyto konkrétní vazby může znamenat obcházet Pánovo pozvání k našemu osobnímu růstu a přiblížení Pánovi.