Antonio Rosmini: světec - heretik?

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2003/3 (Osobnosti)

S datem 30. června 2001 uveřejnila římská Kongregace pro nauku víry nótu, v níž sděluje, že po zevrubném zkoumání je možné považovat za překonané důvody k obavám, že v díle italského kněze Antonia Rosminiho jsou obsaženy názory působící naukové nesnáze. Týká se to čtyřiceti výroků filosofa, teologa a kněze, který žil v letech 1797 až 1855. Byly odsouzeny dekretem Post obitum roku 1887. Smysl těchto výroků, jak byly v tomto dekretu pochopeny a sankcionovány, nevyjadřuje autentické stanovisko Rosminiho, nýbrž spíše „možné závěry“ vyvoditelné z četby jeho díla a z interpretace některých jeho žáků.

S použitím materiálů: Antonio Rosmini - pět ran církve, in: Victor Conzemius, Proroci a předchůdci, Zvon 1997, 137-146. - Agentura Zenit 2.7.2001: Svatý stolec rehabilituje A. Rosminiho. - Karl-Heinz Menke, Lehramtliche Selbstkorrektur, Herder Korrespondenz 9/2001, 457-460.

Zmíněná římská nóta vysvětluje, že roku 1887 zasáhla církev proto, aby odsoudila přehnané pozice jeho stoupenců. Ti zastávali a Rosminimu připisovali teze, jež ve skutečnosti s jeho myšlením neměly nic společného. Byly čerpány hlavně z Rosminiho děl vydaných po jeho smrti bez kritického aparátu, jenž by umožnil vyjádřit přesný smysl pojmů a výpovědí. To přispělo k nepravověrnému výkladu myšlenkového pokladu Rosminiho. Problémy přidala také jeho intelektuální tvořivost, vyznačující se „velkou intelektuální odvážností a smělostí, jež někdy přerůstala do riskantní troufalosti, zvláště když uvažoval o katolické nauce a o výzvách tehdejšího myšlení“.

K tomu je třeba dodat, co Jan Pavel II. napsal v encyklice Fides et ratio z 14.9.1998: „Plodné spojení filosofie s Božím slovem vyplývá i z odvážného bádání novějších myslitelů, z nichž bych rád uvedl ze západní oblasti osobnosti jako John Henry Newman, Antonio Rosmini, Jacques Maritain, Étienne Gilson a Edita Steinová, a z východní oblasti vědce jako Vladimír S. Solovjev, Pavel A. Florenskij, Petr J. Čaadajev a Vladimír N. Losskij.“ (čl. 74)

Tímto způsobem uzavírá církev výslovně a oficiálně problém, který je v praxi už po několik desetiletí vyřešen. Dokonce sám papež Jan Pavel II. se už před léty vyslovil pro dokončení beatifikačního procesu, iniciovaného Rosminiho přítelem před delší dobou v novarské diecézi. Tamější biskup Renato Corti jej zakončil 21. března 1998 a jeho akta byla předána Kongregaci pro svatořečení, která je nyní zkoumá.

Kdo byl opravdu Antonio Rosmini? Světec nebo heretik? Hledejme odpověď v celku jeho života, jak jej nabízí svazek „Proroci a předchůdci“ od Victora Conzemiuse (česky Zvon 1997). V souboru dvaceti kladně i záporně či smíšeně se jevících katolických osobností vystupuje Rosmini - navzdory i díky jeho odvaze hledat pravdu - zcela kladně.

Básník Tommaseo shrnul jeho univerzální nadání takto: „Od ontologie k anatomii, od umění k matematice, od kosmologie ke studiu dětí, od biblické zprávy o stvoření po filosofii, od orientálních jazyků po moderní dialekty, od politiky k přirozenosti zvířat, od blaha společnosti až po řád činné blíženské lásky, (...) od tlustých foliantů k novinovým článkům, od soukromé meditace až po přátelskou diskusi, od komentáře nejvznešenějšího evangelia až k potřebné konverzaci s nějakým římským prelátem, od mystické modlitby k přírodovědeckým experimentům, všude se jeho duch pohyboval s touž lehkostí, aniž se stal povrchním či triviálním.“ (Conzemius 38)

Pokud jde o jeho myšlení, „nebyl to pouze filosof a už vůbec ne falešný prorok, který by chtěl pro své potěšení lákat křesťany na bludné cesty. Byl v katolické oblasti první a jediný, kdo se pokusil o celkový přehled filosofie a spojil přitom prvky řecké a scholastické spekulace s Descartovým odkazem v moderním evropském duchovním životě a kdo se snažil vyrovnat s anglickým empirismem 18. století stejně jako s Kantem a Hegelem (...) Byl to pedagog, filosof, zakladatel, řeholník, teolog, obránce i kritik církve, jeden z posledních univerzálních géniů lidstva.“ (Tamtéž 37)

Od dětských let se věnoval sebevzdělání. Gymnázium doplňoval soukromou četbou knih z mnoha vědních oborů. Přitom uměl své vědění sdělovat spolužákům a přátelům. Od dětství také směřoval k životnímu cíli, kněžství. Při studiu teologie se souběžně vzdělával v encyklopedické šíři. Po kněžském svěcení 1821 si dal dvojí osobní cíl: snažit se o duchovní sebezdokonalení a neodmítat žádné dílo lásky k bližním. Rozený myslitel byl i rozeným vychovatelem, takže už 1826 vyšla jeho průkopnická práce o organicky jednotné výchově. Kromě teorie chtěl ovlivnit praxi založením společenství světských kněží pro výchovu chlapců, ale v širokém záběru působení láskou a ve spojení s dobovou kulturou. Od založení 1828 se Istituto della carita rozšířil hlavně do anglofonních zemí. Jeho členem v Anglii se po své konverzi stal i John Henry Newman. Ženská paralela vznikla poté, co se mu podařilo zreformovat jednu ženskou kongregaci.

V době politického vření v Itálii napsal počátkem roku 1848 návrh nové ústavy pro konfederaci všech italských států pod předsednictvím papeže. Jako diplomat Piemontu v Římě získal neobyčejnou důvěru papeže, až s vyhlídkou na úřad ministra školství tehdejšího Církevního státu nebo státního sekretáře v hodnosti kardinála. Když se však situace zradikalizovala tak, že papež musel utéci z Říma, převládl v Římě konzervativní prorakouský proud a Rosmini se vrátil do rodné severní Itálie. V italské církvi však byl kritizován už od roku 1838, kdy vydal pojednání o svědomí, a zejména, když 1948 vydal knihu o pěti ranách církve. Popsal je takto: 1. odtrženost kléru od laiků; 2. nedostatečná výchova kněží k samostatnému myšlení a ke vzdělávání lidu; 3. nejednotnost biskupů, kteří se už nescházejí; 4. jmenování biskupů vládou, zatímco ve staré církvi je volilo duchovenstvo a lid; 5. nesvoboda v oblasti církevního majetku, jeho užívání proti úmyslu donátorů a proti jeho vlastnímu smyslu. Po třech letech Kongregace indexu v novém šetření zjistila, že v jeho spisech není nic odsouzeníhodného. To potěšilo Pia IX., který si Rosminiho nepřestal vážit. Teprve za Lva XIII. docílilo protirosminiovské tažení hlavně jezuitských neotomistů odsouzení čtyřiceti tezí vytažených z jeho posmrtně vydaných děl. Dějinný vývoj katolické církve a teologie však Druhým vatikánským koncilem zrušil monopol neotomistické školy. Tím otevřel široké pole hledání porozumění Božím pravdám v Písmu i ve světě, aniž je třeba opouštět pevné jádro víry.

Rosmini snášel útoky pokojně. V jeho dopisech se nenajde jediná bolestná zmínka o pronásledování. (Conzemius 46) V posledních týdnech ho navštěvoval básník Manzoni. Na jeho povzdech „Co bychom si bez vás počali?“ dostal odpověď hodnou světce: "Adorare, tacere, gaudere." (Klanět se, mlčet, radovat se.) Naposled vydechl 5.6.1855.