Antonio Rosmini Serbati

Autor: Kongregace pro nauku víry - Překlad: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2003/3 (Osobnosti)

1. Učitelský úřad církve, jenž má povinnost šířit a střežit nauku víry a chránit ji od opětovných nástrah pocházejících z některých myšlenkových směrů a z určitých typů praxe, se v devatenáctém století vícekrát zabýval výsledky intelektuální práce ctihodného kněze Antonia Rosminiho Serbatiho (1797-1855). Tak se stalo, že v roce 1849 byla zapsána na index zapovězených knih jeho dvě díla. V roce 1854 učitelský úřad pak po prozkoumání Rosminiho spisů dekretem Svaté kongregace pro nauku víry vyňal z tohoto seznamu zapovězených knih celé jeho dílo. Následně v roce 1887 došlo k odsouzení čtyřiceti vět, které byly vybrány převážně z posmrtně uveřejněných děl tohoto autora, ale v menší míře také z jeho ostatních spisů. Příslušný dokument nese titul Post obitum a vydala jej Svatá kongregace pro nauku víry (srov. DS 3201-3241).

Nóta ohledně hodnoty naukových dekretů týkajících se myšlení a díla ctihodného kněze Antonia Rosminiho Serbatiho

2. Pouze zběžná a povrchní četba těchto jednotlivých rozhodnutí by mohla vést k domněnce, že se zde setkáváme s objektivním protiřečením ve výrocích učitelského úřadu při interpretaci myšlenkového obsahu díla Rosminiho a při jeho hodnocení před tváří Božího lidu. Nicméně pozorná četba, která bere v potaz nejen zmíněné texty, ale také kontext a dějinnou situaci, v nichž došlo k promulgaci těchto dekretů, nám pomáhá dojít k závěru, že v souladu s nevyhnutelným historickým vývojem se jednalo o náhled na jedné straně bdělý a na druhé straně také plně soustavný. Tyto zásahy ze strany učitelského úřadu vždy směřovaly k ochraně katolické víry a k zabránění takovým interpretacím Rosminiho myšlení, které by byly jednostranné nebo by tento myšlenkový odkaz zrazovaly. Do téže linie se klade i tato nóta ohledně naukové hodnoty výše zmíněných dekretů.

3. Dekret z roku 1854, kterým byla vyňata Rosminiho díla ze seznamu zapovězených knih, dokládá uznání pravověrnosti jeho myšlení a záměrů, které Rosmini projevil, když v roce 1849 byla dána na seznam zapovězených knih jeho dvě díla. Tehdy Rosmini napsal blahoslavenému Piovi IX.: „Chci se ve všem opírat o autoritu církve a přeji si, aby celý svět věděl, že lnu jedině k této autoritě.“ Tento dekret z roku 1854 však neznamenal, že by učitelský úřad církve přijal Rosminiho myšlenkový systém jako filosoficko- teologický nástroj pro zprostředkování křesťanské nauky. Nejednalo se ani o to, že by učitelský úřad chtěl vyslovit své mínění o spekulativní a teoretické přijatelnosti těch postojů, které Rosmini zaujímal.

4. Události, které následovaly po smrti rodáka z města Rovereto, si vyžádaly, aby byl vyjádřen jistý odstup od jeho myšlenkového systému a zejména pak od některých jeho výroků. Je nezbytné osvětlit především zásadní historické a kulturní činitele, které ovlivnily vyjádření tohoto odstupu, což vyvrcholilo odsouzením čtyřiceti Rosminiho výroků v dekretu Post obitum z roku 1887.

Prvním takovým činitelem byl projekt obnovy církevních studií, který byl vyhlášen v encyklice Lva XIII. Aeterni Patris (1879). Tato obnova se měla uskutečňovat v linii věrnosti učení svatého Tomáše Akvinského. Když učitelský úřad církve seznal, že je nezbytné poskytnout takový filosofický a teologický nástroj, který by byl schopen garantovat jednotu církevních studií, především pokud se jedná o přípravu nových kněží v seminářích a na teologických fakultách, a který by představoval bezpečnou hráz proti filosofickému eklekticismu, volba padla na tomismus. Toto rozhodnutí předznamenalo negativní soud týkající se takové filosofické a spekulativní pozice, jakou představuje Rosminiho myšlenkový systém, který se odlišuje způsobem vyjadřování i terminologickým aparátem od toho, co skýtá myšlenkový odkaz svatého Tomáše Akvinského. Další skutečností, kterou nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele, je to, že zavržená tvrzení byla v naprosto převažujícím počtu případů vybrána z posmrtně uveřejněných děl Antonia Rosminiho Serbatiho. Publikace těchto děl nebyly vybaveny žádným kritickým aparátem, který by odpovídajícím způsobem vysvětloval přesný význam jednotlivých výroků a termínů, s nimiž se v těchto dílech můžeme setkávat. Tato nedostatečnost vedla k tomu, že Rosminiho myšlení bylo interpretováno v heterodoxním smyslu, k čemuž vedla i objektivní potíž s interpretací Rosminiho terminologie, zejména když tato terminologie byla čtena ve světle neotomismu.

5. Vedle těchto činitelů, které byly podmíněny historickou, kulturní a církevní dobovou situací, je ale nicméně také třeba uznat, že v Rosminiho systému se setkáváme s výroky a s termíny, které někdy mohou být víceznačné a dvojsmyslné, které vyžadují velmi pozornou interpretaci a které lze vyjasnit jedině ve světle obecnějšího kontextu celého díla zmíněného autora. Víceznačnost, dvojsmyslnost a obtížná srozumitelnost některých výroků a termínů, které se nacházejí v odsouzených Rosminiho výrocích, mimo jiné vysvětluje různé interpretace idealistického, ontologistického a subjektivistického typu, které pocházely od nekatolických myslitelů, a právě před nimi dekret Post obitum varuje. Ohled na historickou pravdu vyžaduje, aby byla zdůrazněna a potvrzena důležitost úlohy, kterou sehrál dekret, jenž odsoudil čtyřicet Rosminiho výroků. Tato důležitost spočívala nejenom v tom, že učitelský úřad v tomto dekretu vyjádřil své skutečné znepokojení nad mylnými a scestnými interpretacemi Rosminiho myšlení, které byly v protikladu s katolickou vírou, ale rovněž v tom, že předvídal to, co se skutečně také naplnilo při převzetí rosminianismu v laických intelektuálních a kulturních kruzích, které byly poznamenány jak transcendentálním, tak logickým a ontologickým idealismem. Hluboká soustavnost toho, jak při svém posuzování Rosminiho myšlení postupoval učitelský úřad církve ve svých jednotlivých výrocích, se projevuje především v tom, že naukový dekret Post obitum se nevztahuje na otázku pravosti víry Antonia Rosminiho, ale chce podtrhnout skutečnost, že filosoficko-teologický systém tohoto autora byl považován za nedostatečný a nevhodný k tomu, aby se jeho pomocí bránily a vykládaly určité pravdy katolické nauky, jež však Rosmini sám uznával a vyznával.

6. Z druhé strany je nutno uznat, že velmi široce pojaté, seriózní a opravdu vědecké zkoumání myšlenkového odkazu Antonia Rosminiho, které podnikli katoličtí teologové a filosofové příslušející k rozličným myšlenkovým školám, dokázalo, že ty interpretace Rosminiho myšlení, jež jdou proti katolické víře a nauce, ve skutečnosti neodpovídají té pozici, kterou zaujímal sám rodák z Rovereta.

7. Kongregace pro nauku víry podrobila hlubokému zkoumání zmíněné dva naukové dekrety, které byly vyhlášeny v devatenáctém století, dále vzala v potaz přítomný stav historického i vědeckého a teoretického bádání posledních desetiletí, a tak dospěla k následujícímu závěru:

V současné době lze považovat za překonané důvody znepokojení a naukových rozpaků i opatrnosti, které vedly k vyhlášení dekretu Post obitum, v němž je obsaženo odsouzení čtyřiceti výroků vybraných z děl Antonia Rosminiho. Důvodem tohoto soudu je také skutečnost, že smysl výroků, jak byl pojímán v dekretu Post obitum, opravdu neodpovídá vlastní pozici zaujímané Rosminim, nýbrž odráží takové závěry, k nimž by někdo mohl dojít při četbě děl tohoto autora. Je však ponecháno vědecké diskusi, aby byla vyjasněna otázka větší či menší přijatelnosti Rosminiho systému jako takového a jeho spekulativní soudržnosti, což platí i o filosofických a teologických teoriích, které se v Rosminiho díle nacházejí.

Zároveň zůstává objektivně platné to, co stojí v dekretu Post obitum vzhledem k zavrženým výrokům pro ty, kdo čtou tyto výroky mimo kontext Rosminiho myšlení, kdo je nahlížejí z hlediska idealismu nebo ontologismu, kdo je čtou s takovým významem, který odporuje víře a katolické nauce.

8. Ostatně také v encyklice Jana Pavla II. Fides et ratio, když je Antonio Rosmini zmiňován mezi těmi současnými mysliteli, v jejichž díle se naplňuje plodné setkání mezi filosofickým věděním a Božím slovem, se zároveň dodává, že tímto výčtem se nemíní „schvalovat každý aspekt jejich myšlení, nýbrž jen uvést významnější příklady takové cesty filosofického bádání, pro kterou konfrontace s učením víry znamenala obzvláštní přínos“.

9. Je rovněž nutno podotknout, že spekulativní a intelektuální nasazení Antonia Rosminiho, které bylo charakterizováno velkou zaníceností a odvahou, i když to nebylo bez určité až riskantní smělosti, zejména pokud se jedná o určité výroky, v nichž se autor pokoušel poskytnout katolické nauce nové možnosti vzhledem k výzvám nastolovaným moderním myšlením, tedy že se toto spekulativní a intelektuální nasazení odehrálo v klimatu duchovnosti a askeze, což uznávali i Rosminiho nejzapřísáhlejší protivníci, a že toto nasazení nalezlo výraz v jeho spisech, které provázely založení Institutu lásky a Institutu sester Boží prozřetelnosti.

Nejvyšší pontifik Jan Pavel II. v průběhu audience dne 8. června 2001, která byla poskytnuta níže podepsanému prefektu Kongregace pro nauku víry, potvrdil tuto naukovou nótu, která se týká naukové platnosti dekretů hovořících o myšlení a díle ctihodného kněze Antonia Rosminiho Serbatiho a o níž bylo rozhodnuto na řádném zasedání Kongregace, a přikázal její uveřejnění.

Řím, ze sídla Kongregace pro nauku víry, dne 1. července 2001

JOSEPH kard. RATZINGER, prefekt,

TARCISIO BERTONE, emeritní arcibiskup z Vercelli, sekretář