Význam Písma pro zvěstování

Autor: Heinz Schürmann - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/2 (Studie)

Ohlédnutí biblisty za koncilem

Kérygmatická struktura

Církevní učitelský úřad nám garantuje, že „evangelium bude v církvi uchováváno navždy neporušené a živé“ (DV 7). Dogmatická pravda však není totéž jako kérygmatická správnost. Jak můžeme snadno zjistit z původní apoštolské formulace víry, mělo kérygma apoštolů svou celostně soustředěnou „strukturu“: nebylo jen pravdivé ve svém teologickém obsahu, ale též původní v kérygmatické formě, a tak i formálně příkladné pro všechny časy. Původní strukturování kérygmatu se však může v průběhu staletí silně posunout trvale nutným střetáváním s dobovými bludy. Také proto je nutná trvalá reflexe apoštolského kérygmatu.

Platným výrazem apoštolského hlásání je Písmo svaté. V něm našlo kázání apoštolů svůj výraz „speciali modo“ (DV 8), což nelze říci o tradovaném hlásání v následné době. Podle apoštolského kázání podržela svatá Písma „forma praeconii“ (DV 19). Proto každý, kdo je dotazován, jaká teologicky „pravdivá“ řeč je i kérygmaticky „správná“, se musí vždy orientovat podle hovorového způsobu Nového zákona.

V Dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio uvádí koncil mezi velkými impulzy obnovy i novou kérygmatickou reflexi. Ta spolu s „kérygmatickou teologií“ ovlivnila rozhodujícím způsobem koncilové texty. Moderní kérygmatika je bezpochyby plodem biblické reflexe. Proto tam, kde se hlásání poměřuje podle apoštolského kérygmatu, dochází k jeho obnově.

Střed evangelia

Hlásání dostává svou kérygmatickou strukturu především ze správně zjištěného „středu“. V Dekretu o ekumenismu (UR 11) se nachází důležitá věta, která bude mít velký význam pro církevní hlásání a nepřímo i pro nové sjednocení církví v budoucnu: „Při porovnávání nauk ať (teologové) pamatují, že existuje stupnice neboli ´hierarchie´ pravd katolického učení, protože jejich spojitost se základem křesťanské víry je různá.“ Teologická otázka „hierarchie pravd“ je blízká kérygmatické otázce, kterou si obvykle kladou naši evangeličtí bratři od dob reformace: o „středu evangelia“ (který byl Martinem Lutherem určen v antropologickém zúžení jako iustificatio impii).

Koncilní texty se na mnoha místech pokoušejí formulovat jakousi „zkratkou“ víry christologický střed. Takové pokusy ukazuje Nový zákon v bohaté plnosti různých variací formulí víry. Konstituce o posvátné liturgii označuje kázání za „zvěstování podivuhodných Božích činů v dějinách spásy neboli v Kristově tajemství, které v nás neustále je a působí“ (SC 35). Podobně označuje za střed teologie „tajemství Krista a dějin spásy“, což je dále rozvedeno v Dekretu o výchově kněží (OT 14): „Církevní studia mají (...) seminaristům stále lépe odhalovat tajemství Kristovo, které prostupuje celé dějiny lidského pokolení, ovlivňuje stále ustavičně církev a dále působí v kněžské službě“, což má určovat především cursus introductorius. Především dogmatická teologie, ale i ostatní teologické předměty „ať se obnoví tím, že se poukáže na životní vztah k tajemství Kristovu a k dějinám spásy“ (OT 16).

„Tajemstvím Krista a dějin spásy“ je určeno „ústřední místo hierarchie pravd“. Středem „evangelia“ se však toto tajemství stává teprve tehdy, když naznačený aspekt spásy přijde obsahově výrazněji ke slovu. To se děje v Dekretu o misijní činnosti církve Ad gentes, kde se od obráceného žádá, aby „pochopil, že se odvrátil od hříchu a byl uveden do tajemství lásky k Bohu, který ho volá, aby vstoupil do osobního poměru s ním v Kristu“ (AG 13). Tato krátká formule dorůstá téměř do vyznání víry ve Věroučné konstituci o Božím zjevení Dei verbum, která vyznává „Ježíše Krista, který celým svým bytím a zjevem, slovy i skutky, znameními i zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a konečně sesláním Ducha pravdy zjevení dovršuje, dokonává a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás vysvobodil z temnot hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu“ (DV 4).

„Středem evangelia“ je tak stanoven kritický princip, který odděluje hierarchicky podstatné od nepodstatného, centrální od okrajového, nosné od ornamentálního a soustřeďuje hlásání christologicky. Především však tento princip v christologickém pojetí „hierarchicky“ uvádí ke slovu soteriologický aspekt spásy, poněvadž v Radostné zvěsti je příslib spásy nutně vším.

V moderní průmyslové společnosti by naše hlásání bylo bez takového soustředění stěží srozumitelné. Chudoba, která se bude v budoucnosti od církve vyžadovat, se musí týkat také hlásání: naše hlásání musí mít odvahu odstavit do pozadí vedlejší záležitosti tradičního vývoje víry v lidové zbožnosti v minulých staletích, které dnešku neodpovídají, a to ve prospěch ústředního příslibu spásy. Když bude naše hlásání tímto způsobem zaměřeno soteriologicky, bude také ve značné míře zajímavé antropologicky (alespoň pro lidi, kteří ještě myslí na „vyšší věci“). Novověké myšlení je podstatně určeno tím, co se nazývá „antropologický obrat“ a co je samo z historického hlediska plodem prosazujícího se biblického spásného poselství. Dnes nemůže existovat žádná „teologická teologie“ a žádné hlásání Krista, které by nebylo zaměřeno antropologicky a nemělo své spirituální a pastorální aspekty. Dotek s Písmem však takové soteriologicko-antropologické zaměření dává.

Pluralismus otevřený světu

Jednoznačným výsledkem dnešní exegeze je zjištění mnoha rozdílných teologií v Novém zákoně, které působí potíže při pokusu sjednotit je do jedné „novozákonní“, resp. „biblické“ teologie. Abychom to viděli, stačí postavit vedle sebe židovsko-křesťanskou teologii, teologii Pavlovu a deuteropaulin, Lukášovu, pastorálních listů, teologii Jakubova listu, Janovu a teologii synoptiků. Pod vlivem těchto rozdílností se mnozí domnívají (např. E. Käsemann), že Nový zákon vůbec nezakládá jednotu církve, nýbrž různost konfesí. Protože už kánon obsahuje „raně katolické prvky“, je třeba se vrátit ke „kánonu v kánonu“.

Zde se neuznává, že rozmanitost teologických naučných výpovědí zůstává vztažena k jednomu základnímu jednotnému kérygmatu, které je samo kérygmaticky vyslovováno ve velké pneumatické svobodě značně pluralisticky. Hlubší duchovní věcný kontakt dokáže spojit mnohé i tam, kde profesorské rozumování, pohybující se jen na rovině „naučných pojmů“, vidí protiklady.

Jak se však vysvětlí velká rozdílnost těchto kérygmatických podob řeči a teologií? V původní pneumatické síle se tu hlásá Kristus v různých duchovních oblastech řečí těchto oblastí: jinak v Palestině, jinak v Sýrii,opět jinak v Korintu nebo v provincii Asii: jinak aramejským nebo helénistickým křesťanům ze židovství, pohanům nebo gnostikům. Práce s „teologiemi“ Nového zákona dává našemu hlásání velkou svobodu a nedovoluje, aby byla teologie napnuta do Prokrustova lože monolitické novoscholastiky, nebo aby byla dnes hlásána „nemoderně“, nebo aby byl celý svět evangelizován „evropsky“.

K takové biblické svobodě vyzval Druhý vatikánský koncil papež Jan XXIII. v proslulé zahajovací řeči dne 11. října 1962, jíž mu dal rozhodující směr: „Dnes je skutečně nutné, aby celé křesťanské učení bylo všemi přijato s novým úsilím. Jasně a s klidným svědomím je třeba přezkoumat a interpretovat tradované výpovědi, vyplývající z akt Tridentina a Prvního vatikána. (...) Je totiž něco jiného depositum fidei nebo pravdy obsažené v úctyhodné nauce, a jiná věc je způsob, jakým jsou hlásány, ovšem v témže smyslu a významu. Tomu je třeba věnovat hodně pozornosti a tam, kde je třeba, trpělivě pracovat na vyjasnění otázek, jak to odpovídá Učitelskému úřadu, jehož podstata je převážně pastorální.“

Tak to vidí i koncil v pastorální konstituci Gaudium et spes: „Je věcí celého Božího lidu a zvlášť duchovních pastýřů a teologů poslouchat, chápat a vykládat s pomocí Ducha Svatého rozmanitou mluvu naší doby a ve světle Božího slova ji posoudit, aby se zjevená pravda mohla stále důkladněji chápat, lépe poznávat a vhodněji podávat.“ (GS 44) Jen tehdy, když v duchu času poznáme působení Ducha Božího, můžeme a musíme se jím zabývat: „Církev se od samého počátku svých dějin naučila vyjadřovat Kristovo poselství pomocí pojmů a jazyků různých národů a nadto se snažila osvětlit ho moudrostí filosofů, a to za tím účelem, aby přizpůsobila evangelium, pokud to bylo na místě, chápavosti širokých vrstev i požadavkům vzdělanců. Toto uzpůsobené kázání zjeveného slova musí zůstat zákonem veškeré evangelizace.“ (GS 44) Tak to chce „zákon počátku“, jemuž musí církevní hlásání všech dob zůstat věrné: světu otevřený duch Nového zákona.

Závěrem

lze souhrnně říci: koncil nás silnými slovy volá zpět ke svatému Písmu. Od něj očekává veškerou obnovu života církve a změnu podoby církve, jejích biskupů a kněží (LG, CD, PO, OT), její liturgie (SC), jejího hlásání (DV, IM) a pastorace (GE), teologie a výchovy teologů (OT), obnovu řádového života (PC), apoštolátu laiků (AA), opětné sjednocení církví (UR, OE), svobodu vyznání pro sebe a pro všechny (DH), otevřenou misii ve světě (AG, NA) a kontakt se světem (GS). Proto se musí všichni hlasatelé „zabývat Písmem svatým ve vytrvalé duchovní četbě a v pečlivém studiu, aby se nikdo z nich nestal marným kazatelem Božího slova jen navenek, aniž by byl jeho posluchačem ve svém nitru“ (Augustin, Sermo 179,1: PL 38, 966; DV 25). Naše hlásání má šanci stát se viva vox evangelii, jestliže pustí ke slovu Písmo svaté novým způsobem.