Teologie zápasící

Autor: Josef Dolista, Tomáš Machula - Číslo: 2003/2 (Studie)

Tento text je část studie publikované německy v periodiku Theologia Bogoslovie 2/2001 a v Theologisch - praktische Quartalschrift 3/2002.

Situace

V roce 1948 získali politickou moc ve státě komunisté a v roce 1950 začala tvrdá proticírkevní strategie, která zlikvidovala právně a někdy i fyzicky veškeré řády a kongregace,¹ církev žila pouze tím, že směla otevřít kostely jen k liturgickým shromážděním. Většina biskupů a mnoho kněží bylo vězněno a internováno, nebylo jim dovoleno veřejně vystupovat a působit v duchovní správě. Církev žila ve vězení, tím také v obavách z perzekuce, ale také v pevné naději, že jednoho dne i toto utrpení z pronásledování skončí.² Z období 1950 - 1968 má naše církev seznam mnoha vyznavačů a Římem neprohlášených mučedníků. Dokázala prezentovat sympatickou tvář Boha, pro kterého začala žít mladá generace, a tato skutečnost se prokázala v době Pražského jara (1967-1968). Omezeně svobodná církev v tomto období nestihla obsadit biskupské stolce ve všech diecézích a obnovit právo na plně hodnotný život církve. Okupace vojsky Varšavské smlouvy ukončila obrodné proudy v tehdejší Československé socialistické republice, ale bylo dosaženo toho, že lidé pocítili chuť politické svobody a kněží věznění v padesátých letech se dostali na svobodu, i když v té době relativní. Ale ani v r. 1968 nebyl právně obnoven řeholní život a nebyly vytvořeny podmínky pro zcela svobodnou činnost a život církve.

Léta 1968 - 1989, doba tzv. politické „normalizace“, charakterizují mocenskou svévoli komunistické strany, likvidaci politických odpůrců, věznění a systematické vytěsňování církve ze společnosti. Člověk věřící v Boha je oceňován jako zpátečnický a nevědecký. Je plánovitě uskutečňována ateistická výchova. Ateismus je pochopen jako posilnění komunistické strany a církev je hodnocena jako její trvalý protivník, jehož vliv musí být minimalizován. Děti z křesťanských rodin měly menší šance dostat se ke studiu na vysokou školu z ideologických důvodů. Bůh jako velká neznámá se stal zájmem inteligence a násilná ateistická výchova způsobila zájem o církev a Boha. Řády působily v republice tajně a byli také tajně svěceni noví kněží, řeholní především. Mohutnou vlnu radosti způsobila volba papeže Jana Pavla II. v r. 1978, protože znal komunistickou taktiku upevňování moci a její ideologický program. Tehdy bylo možno se domnívat, že tento papež nepodlehne komunistickým kosmetickým úpravám o takzvané svobodě církve a bude mít silný vliv na dění ve východním bloku.

Obraz Boha v době útlaku - teologie Josefa Zvěřiny

Jak popsat prezentaci Boha v období mezi léty 1968-1989? Je to Bůh milující, tvořící společenství bratří a sester. Spirituální náboj v teologii tvořící se zcela neoficiálně dokumentuje dílo Josefa Zvěřiny.³ Církev má zeslabenou hierarchickou strukturu, její úřední struktura je minimalizována, církev žije z víry, naděje a lásky a tím je sympatická. Teolog Josef Zvěřina koncipoval útlou knihu, která dokumentuje zápas církve o svobodu i pochopení a porozumění evangeliu v tehdejší době.⁴ Co na církvi nejdříve kritizuje? Je to vnějškovost, byrokratické metody, zastaralé struktury, politikaření. Tyto způsoby znehodnocují hlásání evangelia; aby církev byla věrohodná, musí být chudá, kající se a sloužící, musí zjednodušit své instituce. J. Zvěřina říká, že církev se chová „jako stará šlechtična, která žije ze své minulosti a v iluzích, je povýšená, sebejistá a stále trochu panovačná.“⁵ Jako terapii nabízí praxi ověřenou v době komunistické totality, to znamená dialogické jednání, opustit falešný patos, fráze, bezduché stereotypy. Křesťané musí o své víře v Boha vydávat svědectví společně, a nikoliv jen individualistickou formou. Obraz Boha, který si lidé vytvořili rodinnou a společenskou výchovou, musí být korigován zvěstováním o Ježíši Kristu. Zvěstování však není agitace, propaganda, ale věrnost evangeliu, které se nesmí nikdy stát jednou z ideologií na tržišti světa. Pronásledování církve posílilo vyznavačský rys křesťanství. O tom svědčí i život a dílo vynikajícího kněze Jana Evangelisty Urbana.⁶ Urban potvrzuje, že Bůh již není v životě lidí samozřejmostí a že víra křesťanů musí být christocentrická.

Zvěřinův spis Odvaha být církví⁷ se četl tajně v malých skupinkách po domech v době silného komunistického útlaku. Církev je pro každého křesťana láskou i křížem. Bůh tvoří podstatu církve, vše ostatní je podružné. Víra v Boha požaduje radost, důvody jsou zřejmé: v církvi je přítomen vzkříšený Kristus a působí v ní Duch Svatý. Pokud by tomu tak nebylo, pak je církev organizací, nástrojem k ovládání druhých a misie jsou propagandou.

Zvěřinovy texty nenabízejí spekulaci o Bohu, ale mají silnou christologickou, ekleziální a pneumatologickou dimenzi. Texty mají povzbudit křesťany k setrvání v církvi a upevnit jejich vztah ke Kristu. Spirituální dimenze v díle J. Zvěřiny je také zjevná, protože chce svou teologií pomoci hledajícímu člověku ke zbožnosti, modlitbě a k liturgii. J. Zvěřina píše: „Lhostejnost věřících a nepřátelství nevěřících možná ještě potrvají. Budeme asi žít v podmínkách stále těžších. Vedení církve bude hledat další kompromisy - pro vnějšek užitečné, pro ducha škodlivé; kněží bude méně; většina věřících se bude horlivěji skrývat, mnozí odpadnou.“⁸ Vedením církve zde myslí J. Zvěřina ty kněze, kteří vstoupili do státní organizace Pacem in terris a získali tak důvěru státních představitelů. Je nutno vědět, že i nevěřící lidé byli vězněni komunistickým režimem (např. členové Charty 77). Jak tedy asi vypadala tvář oficiální církve (nikoliv církve tajně působící), která hlásala komunisty „zakázanou nauku o Bohu“ a současně přitakávala ateistickému systému? Lze se podivovat nad indiferencí vůči Bohu, kterého hlásala tato úřední církev? Proto jsou teologické texty J. Zvěřiny kritické vůči této církvi a snaží se vybízet věrné křesťany k občanské a někdy i církevní neposlušnosti, pokud např. církevní hierarcha nabádal mladé kněze ke vstupu do Pacem in terris.

Doba politické normalizace nepřála teologické práci a teologickému spekulativnímu myšlení. Důraz se kladl na životní praxi, nikoli na intelektuální sílu. Teologická studia byla laikům zakázána, budoucím kněžím byla dopřána jen povrchní teologie, která v některých svých disciplínách nereagovala ani na II. vatikánský koncil. Je zřejmé, že výchova budoucího kléru směřovala k jistým formám náboženského fundamentalismu, který lze pociťovat do dnešních dnů. Doba normalizace přesto dala podnět k zájmu o křesťanství u mladých lidí ve městech a u lidí vzdělaných, u některých docházelo ke konverzím a přijetí křtu.

Bůh je pro J. Zvěřinu láska ve formě agapé, která touží sloužit a žít ve společenství milovaného. Veškeré aspekty nauky o Bohu pojímá christologicky a pneumatologicky. Láska je niterným životem trojjediného Boha, víra začíná setkáním s Boží láskou. Pojmy koinónia a agapé jsou často užívané pojmy v pojednání o Bohu, který přitahuje lidi svou láskou. Bůh je jím prezentován jako Bůh naděje, jako Bůh, který chce pro člověka svobodu a je garantem lidské svobody. Bůh se jeví jako osvoboditel z politického útlaku, ke kterému se upíná naděje utlačovaných lidí.⁹

Teologie „umírající církve“ Oto Mádra

Vedle systematického teologa Josefa Zvěřiny patří mezi nejvýznamnější české teology doby komunismu bezpochyby i morální teolog Oto Mádr.¹⁰ V našem kontextu patří k jeho nejdůležitějším spisům především dvě stati Modus moriendi církve¹¹ a Jak církev neumírá (K teologii ohrožené církve)¹².

První z těchto spisů je dílko na několik málo stran. Nastolilo však velmi závažné téma a poskytlo některé body k dalšímu promýšlení. Autor sám upozorňuje, že není první, kdo toto téma zpracovává. Je zajímavé, že i předcházející dílo o umírání církve vzešlo z pera českého. Jeho autorem je Jan Ámos Komenský. Když v roce 1650 vestfálský mír znemožnil Českým bratrům návrat do vlasti, sepsal poslední biskup Jednoty známý spis Kšaft umírající matky jednoty bratrské. Jeho východiska a řešení jsou samozřejmě dosti odlišná od katolických, ale přinejmenším jedno je inspirující: Komenský nerezignuje. Je sice smířen se zánikem církevní struktury Jednoty, ale křesťany vyzývá k věrnému životu a následování Krista. A hlavně, svěřuje vše do Božích rukou a vyhlíží s nadějí k budoucnosti.

Jak přistupuje k tomuto tématu katolický autor o víc než 300 let později? O. Mádr psal své dílko v sedmdesátých letech. Jaká to byla doba? Po krátké době naděje na svobodnější život společnosti a církve na konci šedesátých let následovala sovětská okupace a opětný tlak na podmanění všech oblastí života občanů, církev nevyjímaje. Už většinou nešlo o hrozbu fyzické likvidace nebo dlouholetých kriminálů, ale o postupné a vytrvalé „lámání hřbetů“ a ničení charakterů. Česká církev byla prakticky bez biskupů,¹³ bez možnosti kontaktů se světem, existovala jediná teologická fakulta (která však byla značně izolovaná), publikační možnosti byly minimální. Ukázalo se, že toto období bylo pro církev minimálně stejně ničivé (ne-li ještě horší) jako přímý teror let padesátých. V této době beznaděje tedy přichází Mádrovo dílko Modus moriendi církve.

Nejde o nekrolog ani o zlomení hole nad českou církví, jak to někteří lidé chápali. O. Mádr se jen prostě snažil podívat pravdě do očí. Všeobecná světová církev bezpochyby přetrvá do konce časů, v to pevně věříme. Ale místní církev zaniknout může. V dějinách se to už mnohokrát stalo a padly větší církve než ta česká - Jeruzalém, Cařihrad, severní Afrika. Co tedy s církví v zemích českých? „Jak dlouho ještě vydrží pozůstatky církevní struktury? Jak dlouho mohou věřící odolávat nátlaku?“ ptá se O. Mádr.

Církev je organismus a paralelně v něm probíhají procesy vzniku, rozkvětu i zániku. Doba vzniku není omezena na prvotní církev nebo misijní období nově vznikající místní církve. Církev vzniká v každé době znova, v každé generaci a každém jedinci. Doba rozkvětu je charakteristická plným církevním životem, množstvím členů a aktivitou. Kdy je ale církev umírající? Ne tehdy, upozorňuje O. Mádr, když je pronásledována. To může být naopak doba ohromného růstu a plnosti života. Umírání není o kvantitě, ale o kvalitě. Církev umírá, když ochabuje intenzita života z víry.

Jak reagovat na takovou situaci umírání církve? O. Mádr upozorňuje, že je třeba se podívat smrti čestně a pravdivě do očí. Je to jako u umírajícího člověka, nemá smysl si namlouvat, že se nic vážného neděje, ale nemá smysl ani propadat panice či rezignaci. „Co očekává Bůh od těch, kdo mu patří, ve stadiu umírající církve?“ ptá se autor a odpovídá: „V podstatě totéž, co v každém stadiu: službu naplno.“ Konkrétně to znamená:

Přijmout smrt. Absolutně je třeba odmítnout jen jeden způsob smrti církve - zradu. Jinak je třeba se podívat skutečnosti do očí. „Když žijeme, žijeme pro Pána, a také když umíráme, umíráme pro Pána.“¹⁴

Intenzivně žít. I v umírání lze objevit krásu života, který nám byl dán. A umírání je příležitostí zbavit se všech nánosů, které nám brání být opravdu věrní a vydaní Bohu jako Kristus.

Vydat ze sebe vše nejlepší. Ať už nějaká církev zemře nebo ne, otázkou je, co dobrého po ní zůstane. „Na jaké dědictví budou moci navázat ti, kdo budou třeba po dlouhé době opět zakládat církev v tomto prostoru?“ ptá se O. Mádr.

Neumřít. Tento poslední bod je jaksi paradoxní a překvapující. Máme umírat tak, abychom neumřeli? Nikoli, O. Mádr tím myslí odmítnutí jakési eutanazie církve. „Sebevražda není mučednictví. Čím tenčí je nitka, tím větší je její odpovědnost, aby přenesla život do budoucna.“

A v tomto čtvrtém bodě se skrývá hlavní smysl Mádrova eseje. Autor ho zakončuje citací E. Kübler-Rossové: „'Přijmout smrt' a 'Neumřít' - jak to jde dohromady? Jako odpověď slyšme slova té známé přítelkyně umírajících: „Mnozí pacienti, kteří byli schopni překonat úzkost před smrtí a kteří přijali svou vlastní konečnost, byli potom s to zmobilizovat všechny vnitřní síly a zdroje, a zápasit o své uzdravení a návrat.“

Mádrův text lze považovat za prorocký. Obsahuje velkou výzvu, která ani dnes neztratila na aktuálnosti: Stav církve není nijak povzbudivý - co dělat? Je možné rezignovat a uzavřít se do sebelítosti, začít nenávidět ty, kteří se radují ze života a problémy nemají. Je ale také možné svůj stav přijmout, odevzdat se do Božích rukou a povzbuzovat všechny, kteří jsou nablízku. Takový postoj dramaticky proměňuje srdce bližních a pomáhá jim na jejich cestě k Bohu. A pro umírajícího znamená cestu ke vzkříšení. Na tomto rozcestí stála církev v letech sedmdesátých, kdy Mádr své dílko psal, stojí na něm i dnes, kdy se musí postavit tváří v tvář neradostným údajům sociologů a každodenní realitě farní služby v České republice (především v severozápadních Čechách). Umírání tedy není pro církev jen bolestí a smutkem, ale i příležitostí a novou nadějí.

S touto volbou je spojen i obraz Boha v myslích jednotlivých křesťanů. Na jedné straně Bůh, který je nanejvýš dobrý, který stojí při člověku (církvi) i v jeho chvílích nejtěžších, který znamená, že smrt nemá definitivní slovo. Na straně druhé Bůh (nebo spíše „bůh“) despotický a nepřející, hluchý k našim prosbám a příliš velký na to, abychom pro něj mohli něco znamenat. Volba cesty pro křesťany v ohrožení církve se projeví i v obraze Boha, který tito křesťané budou svým životem a vírou zprostředkovávat svým nevěřícím bratrům a sestrám.

O. Mádr onen poslední bod „Přijmout smrt a neumřít“ rozpracovává podrobněji ve druhém zmíněném textu, Jak církev neumírá. Jeho východiskem je text Modus moriendi církve. Tam, jak říká autor, šlo o smysl života místní církve, která beznadějně umírá. Ne však proto, že by životaschopnost církve byla nulová, ale proto, že podívat se smrti do očí má neocenitelnou stimulující hodnotu právě pro život. Tuto skutečnost lze přirovnat ke stavu nemocného smrtelně nebezpečnou chorobou. Jeho jedinou šancí je právě ono podívání se smrti do očí a konec sebeobelhávání a iluzí. Teprve tato pravda umožňuje adekvátní reakci, která otevírá naději na nalezení smyslu tohoto stavu a popřípadě na uzdravení. O. Mádr zde radostně konstatuje fakt, že za deset let od sepsání prvního spisku se česká církev dosti probudila a začíná opravdu žít. Jeho snaha vede tedy ke zmapování problematiky místní církve, která si sáhla „na dno“, a která se nicméně probouzí k novému životu.

Text této úvahy si nejprve všímá obecně situace „ohrožení“.¹⁵ Autor se výslovně vyhýbá označení „církev pronásledovaná“, protože - jak sám říká - slovo „ohrožení“ lépe vystihuje celou šíři problematiky. „Pronásledovaná církev“ navíc vzbuzuje jakousi dobrodružnou představu katakomb a krvavého mučednictví, kdežto v praxi je situace ohrožení obvykle méně nápadná, méně dobrodružná, ale o to více na člověka doléhající. Pak autor přistupuje k úvahám o možné obraně křesťanů a legitimních prostředcích této obrany. Na konci osmdesátých let šlo především o ohrožení komunistickým státem, a tudíž i o obranu proti nátlaku státní moci. Mádr si tudíž všímá především vztahů církve a státu a věcí s tím spojených. V současnosti, tedy dvanáct let po pádu komunistické moci, však stát není hlavním faktorem, který církev ohrožuje.

Po roce 1989 se před českými křesťany otevřely obrovské možnosti - obnova církevního života, svobodné hlásání evangelia, publikační činnost, kontakty se zahraničím, teologické fakulty, uplatnění křesťanských ideálů v politice. Počáteční euforii však vystřídalo určité vystřízlivění. Bylo to zřejmě nutné, protože stav církve i společnosti po několika desetiletích totalitních režimů nebyl nijak dobrý. Ohrožení církve státem se prostě přelilo do vnitřního ohrožení církve církví. Narůstající polarizace a neochota k dialogu samozřejmě není českou nebo postkomunistickou specialitou, můžeme ji vidět prakticky ve všech státech západní Evropy. Česká církev však do tohoto globálního církevního problému vstupuje oslabená předchozím ohrožením komunistickým režimem. Mnoho věcí je třeba dohonit, to, co se jinde promýšlelo mnoho let, to se po otevření komunikačních hranic u nás řeší najednou a velmi emotivně. Projevuje se skutečnost, že v předchozím půlstoletí vlastně nebylo možné vést pravý dialog a tak ho kultivovat, ukazuje se střet různých představ o ideálu církve - předkoncilní, pokoncilní, německý, francouzský, polský, papež Pius nebo papež Jan, a mohli bychom pokračovat dál. Současným nebezpečím si je tudíž hlavně církev sama.

O. Mádr tento bod zmiňuje ve dvou odstavcích,¹⁶ protože, jak už bylo řečeno, pro jeho dobu a situaci byl hlavním ohrožujícím faktorem vnější vliv státu. Pod nadpisem Vnitřní ohrožující faktory autor upozorňuje: „Církev vnitřně silná je v podstatě nezničitelná zvenčí, zato sama se může smrtelně ohrozit zvnitřku, přestane-li být sama sebou. To proto, že jí je svěřeno jádro toho, čím ona je, ona může znehodnotit nebo vyprázdnit svou víru, ona vytváří nebo rozkládá své společenství.“

O. Mádr toto téma opouští odkazem na biblické texty, které ukazují, že raná církev si byla dobře vědoma tohoto typu nebezpečí (varování před bludaři, roztržky v obcích, nepraví bratři.) a nadhazuje otázku, zdali by církve vnitřně ohrožené neměly také vypracovat jakousi celistvou teologii vnitřně ohrožené církve, která by umožnila lepší obranu proti tomuto typu nebezpečí. Pak se vrací k problému vnějšího ohrožení církve, ale jím položená otázka je aktuální právě dnes a právě zde. Česká církev je v současnosti totiž ohrožená především zevnitř. Zmíněné Mádrovy „dva díly“ o církvi v ohrožení si tedy bytostně vyžadují díl třetí. Jak už bylo řečeno, sám O. Mádr si potřebu tohoto „závěru trilogie“ uvědomoval už před mnoha lety. Jeho vytvoření však bude právě pro vnitrocírkevní problémy asi tím nejobtížnějším úkolem. Pokud ale nedojde k vážné a opravdu míněné snaze tento úkol přijmout a pracovat na něm, přestane česká církev být zmrtvýchvstalou a rozvíjející se místní církví a stane se opět církví především umírající. To platilo i v době novozákonní, platilo to v celé historii církve, platí to v Německu, Itálii i na Filipínách, ale co je pro českou církev nejdůležitější - platí to také pro současnou dobu a pro Českou republiku.