Tajné studium teologie

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2003/2 (Články)

Obdobným způsobem připravovaly na kněžství také jiné řehole, zejména salesiáni a dominikáni a pro diecéze skupina vedená P. Václavem Dvořákem. Aktivita P. Felixe Davídka vyvolala řadu vážných problémů, viz knihu Ondřeje Lišky Církev v podzemí a společenství Koinótés, Brno 2001.

Za několik měsíců to bude už čtrnáct let od doby, kdy bylo odzvoněno starým dobám. Čas pádí nezadržitelně vpřed a nastupující generace dnešních vysokoškolských studentů si ani nemůže pamatovat, jak to bylo kdysi. Nám dříve narozeným se zase zdá, jako kdyby to všechno bylo včera a jako kdyby spousta věcí byla čímsi samozřejmým. Je tedy vhodné pokusit se navazovat nit historické paměti a s povděkem se zahledět do minulosti, v níž jsme mohli tak podivuhodně zakoušet velikost Boží a životodárnou nádheru nauky, která se nazývá teologie.

Od svých osmi let jsem ministroval a měl jsem opravdu štěstí na výtečné kněze. Nemohu nevzpomenout na vynikajícího člověka a duchovního otce Liboslava Komorouse, faráře ve Zdicích a duchovního správce v Lochovicích, na otce Cyrila Kadlece, faráře na Spořilově, a na otce a bratra Řehoře, který dodnes spravuje tamější farnost svaté Anežky. Časté diskuse s nimi i s řadou dalších kněží, zde musím vzpomenout na otce Inocence Kubíčka nebo Norberta Šamárka, představovaly mou první a rozhodně nikoli zanedbatelnou teologickou formaci.

Když jsem na podzim památného roku 1977 pár měsíců po maturitě vstoupil mezi menší bratry, započala nová fáze mé duchovní a teologické formace. Řada věcí mi byla vyjevována jenom poznenáhlu, protože bezpečnostní pravidla velela nepodávat nikomu nadbytečné informace a také raději vědět jenom to nezbytně nutné.

Teologická formace v české františkánské provincii za dob rudého temna měla historicky dvě fáze. První se odehrávala v padesátých letech za zdmi žalářů, druhá jaksi individuálně. Koncem šedesátých let se na scéně objevil do té doby dlouho vězněný otec Jan Baptista Bárta a postupně organizoval s přispěním několika odvážných spolubratři skutečné podzemní studium teologie. Vzhledem k situaci v litoměřickém semináři bylo zhruba od počátku sedmdesátých let rozhodnuto, že bratři tuto státem kontrolovanou instituci frekventovat nebudou. Cílem bylo i to, aby se rozšířil celkový počet novokněží, neboť v Litoměřicích byl stav studujících omezován směrnými čísly státní správy. Nutno přiznat, že asi nejvíc práce spolu s otcem Bártou odvedl otec Radim Jáchym, který skutečně dělal to, nač nikdo nebyl, nebo do čeho se jiným moc nechtělo. Při jeho vysoce nadprůměrné inteligenci, sečtělosti a metodické ukázněnosti to konal také na opravdu více než slušné úrovni.

Základem bylo samostudium z dostupných materiálů, převážně to byla skripta připravená vyučujícími a rozepsaná na psacích strojích. Éra osobních počítačů ještě nenastala a technika fotokopií se prosazovala jenom pomalu. V rukou jsme mívali svazky průklepového papíru s často velmi špatně čitelnými literami nějaké sedmé či desáté kopie. Byl nedostatek literatury, a i to málo nám často zabavili slouhové režimu při domovních prohlídkách. Dlužno poznamenat, že studia se účastnily jako posluchačky také mladé řádové sestry některých kongregací, což byl v tehdejších letech jistě velmi progresivní počin.

Studium bylo rozvrženo následovně: V noviciátě se vedle duchovní formace získávala znalost latiny. Pak následovaly čtyři semestry filosofie a fundamentální teologie. Jezdívali jsme jednou měsíčně na sobotu a na neděli za přednášejícími na konzultace, které se odehrávaly celou sobotu a také v neděli dopoledne. Zkoušky se konaly po každém semestru před svědkem, zápis se dělal buď formou podpisu vyučujícího do předložených výpisků, anebo se později od něj upustilo. Pro organizaci tajného studia teologie byl totiž určen paragraf, který se týkal maření státního dozoru nad církvemi, takzvaná „mařena“. Když nebyly indexy a zápisy, pak se formálně vzato jednalo o „zájmovou činnost“ a ta byla tehdy právně mnohem hůře postižitelná. Na závěr určité disciplíny se konala vždy ještě souhrnná komisionální zkouška.

V dalších čtyřech semestrech se studovaly souběžně církevní dějiny a úvod do biblických věd spolu s úvodem do Starého zákona a s exegezí vybraných míst. Následovala dvě léta novozákonních věd a dogmatika, která ovšem zahrnovala všechna pojednání, takže trvala celkem tři roky. Pak přicházela na řadu morální teologie a církevní právo. Běh studií zakončoval velký blok pastorální teologie a dalších praktických disciplín. Adepti kněžství museli ještě absolvovat předmět a příslušnou zkoušku, na jejímž základě by pak mohli obdržet zpovědní jurisdikci. Rozvrženo to bylo do deseti až jedenácti let. Většinou se ale po prvních dvou letech studovalo poněkud rychleji, jak to kdo svedl.

Předností tohoto způsobu studia byla jeho neodtrženost od každodenního života, všichni adepti teologie se museli účastnit pracovního procesu a starat se o záležitosti praktického života. V zásadě všichni přednášející měli univerzitu života a zkušenost komunistických žalářů. Setkání s takovými lidmi působilo samo o sobě jako cosi nesmírně poučného a cenného. Předávali nám velkou lásku k tomu, čím byli, i k tomu, co jsme dělali.

Nedostatků bylo ovšem také dost. Chyběla literatura, scházely kontakty. Často jsme byli v izolaci, protože nebylo radno příliš propojovat zmíněné aktivity například jednotlivých řádů. Důvodem byla bezpečnost. Dobře si pamatuji, jak mne v první polovině osmdesátých let vezl autem jeden řeholník jiného řádu a zastavil mi pět set metrů od našeho domku, omluvil se, že nesmí jet dál, protože by to pro něho bylo nebezpečné. V té době jsme zrovna měli velmi mnoho starostí s častými návštěvami „soudruhů“ od StB. Někteří spolubratři na farách se báli kontaktů s námi, jiní se na nás dívali úkosem a psali stížnosti do Říma. Nám zase někdy bylo zakazováno stýkat se s některými příliš progresivně smýšlejícími bratry. Z dnešního hlediska to vnímám jako nedostatek, ale v daném historickém kontextu to v některých případech zřejmě mělo určité formační opodstatnění. Neměli jsme dostatek kontaktů s těmi, kdo studovali oficiálně v semináři. V některých předmětech se projevovala poněkud tradičnější forma výuky, v jiných byla přednášená látka opravdu na velmi solidní dobové úrovni.

Jako studenti jsme rozhodně nebyli ideálními lidmi. Někdo byl více nadaný, jiný méně. Někdo pojímal studium jako nutné zlo, jen nemnoho z nás vnímalo studium teologie nikoli pouze jako prostředek, nýbrž jako velkou hodnotu samu o sobě. Někdo studoval poctivě, jiní se to snažili přežít, protože se cítili být povoláni především k praktické činnosti a k tehdy možným formám pastorace. Jedno je ale jisté, navzdory lidským nedostatečnostem, navzdory jistým formám ponorkové nemoci (protože jsme museli žít v úzkém kruhu) jsme zakusili, že i když nám bylo mnohé odepřeno, Hospodin to uměl vynahrazovat právě tam, kam lidská moc nesahá, totiž v oblasti ničím nenahraditelné duchovní zkušenosti. Musím přiznat, že v době svých římských studií (1990-1995) jsem mohl obstát jedině díky tomu, co jsem obdržel v pomyslných školních lavicích podzemního studia teologie v naší provincii. Musel jsem si sice mnohé doplňovat, ale to nebylo nikterak obtížné. Moji vyučující mi totiž předali lásku k teologii a také jakousi zdravou tvrdohlavost a neústupnost. Musím jim i dnes vyslovit dík a obdiv za to, co v tak těžkých podmínkách dokázali.