Soud, nebo milosrdenství?

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2003/2 (Punctum saliens)

V souvislosti s mocnými historickými vlnami, při kterých jsou obětovány miliony životů, vystupuje do popředí nutnost napříště znemožnit zlo takových rozměrů a takového dosahu. Proto nezbývá než spravedlivě zhodnotit konkrétní masové zlo, jeho ideové instrumentárium, ale i lidské nástroje, bez nichž by byla realizace nemožná.

Do morálního posouzení spolupráce s komunistickým režimem patří jen kolaborace vědomá a dobrovolná. I tady se však musí rozlišovat. Nevedl například pražského světícího biskupa, jediného po vyřazení episkopátu komunistickou vládou, cit odpovědnosti k úvaze, že musí být někdo, kdo by světil bohoslovce na kněze - i za cenu jakéhosi přizpůsobení režimu? Nebo velká postava postupného uvolňování církve až k prahu svobody: povahově tvárlivý, byť vnitřně věrný, původně tajný biskup - kardinál Tomášek. Vzpomínám si, jak jsem v předpokoji arcibiskupského paláce ke konci 80. let vídal sekretáře vládního hnutí Pacem in terris, aby informoval kardinála. Celá řada kněží prohlédla ještě před převratem. Po něm mnozí z nich vyznali svým biskupům svá provinění a mohli pokračovat v řádném duchovním působení.

Poučné jsou vzpomínky řeholníka, který měl zábrany riskantně a s obtížemi působit v podzemí a zařadil se do veřejné pastorace. Své vzpomínky nazval „Nebyl jsem hrdina“. Z morálního hlediska byl podstatný rozdíl mezi kolaborantskou prominencí - jejíž členové bez zábran přijali dobrá místa, spojená s možnostmi nedostupnými ostatním - a pastýři cítícími odpovědnost za svěřené věřící nebo za druhy. Osobní zkušenost: Na Mírově se mi svěřil spoluvězeň advokát, že po zatčení podepsal spolupráci s úmyslem varovat spolubojovníky; pak byl znovu zatčen a dostal vyšší trest. Také kolaborant?

Nedořešená bilance věrnosti a zrady, síly a slabosti volá po diagnóze a terapii i v obecné občanské rovině. Jak má společenský organismus dobře fungovat, když jsou jeho součásti ochromené? To platí i pro církev. Před léty se našel jeden kněz a jeden biskup, kteří se pokusili aspoň o vysvětlení své spolupráce, naneštěstí bez omluvy. Prominentní církevní kolaboranti nedokázali ani to. Pokud se snaží o řádné působení v pastoraci, nebylo by namístě drsně je pranýřovat. Přesto - pravda je krajně závažná a osvobozující hodnota.

Co tedy dál? Dobrým směrem ukazuje heslo „uzdravení minulosti“. Čeští katolíci se dokázali spolu s nekatolíky podívat spravedlivě na Jana Husa a uznat dávné tvrdé řešení jako neodpovídající evangeliu. Máme snad s poctivým řešením našich nedávných selhání čekat znovu šest století? Nepojmenovaná, nepřiznaná a pokáním nevyrovnaná zrada, když zůstává vězet ve vědomí příslušného sociálního organismu a veřejnosti, je jako otrava kolující v nitru a ochromující navenek. My jako Kristovi vyznavači máme povinnost nemlčet ke zlu kolem nás a ve světě. Přitom se nám právem vrací jako bumerang rada: „Lékaři, uzdrav se sám!“ (Lk 4,23) Právě my máme jako vzácný dar víry lék uzdravující i nejtěžší mravní zranění: pokání. Chce to odvahu u těch, jejichž Já blokuje vlastní přiznání. Chce to ovšem i pokoru věrných, aby nechtěli nevěrné jen usvědčovat a bičovat. Vždyť i my - v zrcadle Kristových slov „Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem“ - k nim patříme. Opravdový kajícník má právo slyšet: „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsoudím, jdi v pokoji.“ (Jan 7,7.11)

Řešení jednotlivých případů ovšem nenaplní celý úkol pokání naší církve jako takové. Jan Pavel II. vyslovil několikrát veřejné pokání za historická selhání katolické církve. Tentýž úkol platí i pro českou církev. Na rozdíl od politických kajícníků se nesmíme bát přiznání, že jsme někdy „kázali vodu a pili víno“. Pokorná, „třesknutá“ pravda láme led nevraživosti kritiků podstatně lépe než sebedokonalejší historická a osobní vysvětlování, i když bez nich by pravda nebyla celá.