Přínos Svobodné Evropy k české duchovní kontinuitě

Autor: Olga Kopecká - Číslo: 2003/2 (Články)

30. září 2002 se odmlčelo Rádio Svobodná Evropa, české vysílání americké rozhlasové stanice, která byla koncem čtyřicátých let založena americkými, českými a slovenskými demokraty, aby prolomila nově vzniklý komunistický informační monopol. Tato stanice měla, podle slov amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera, jediný a prostý úkol: říkat pravdu.

Dnes je Svobodná Evropa v myslích mnoha lidí spojována především s politikou. Paleta jejích pořadů a rozsah jejího vlivu však byly mnohem širší: pořady kulturní, vzdělávací, náboženské. Jako někdejší posluchačka a poté dlouholetá redaktorka této stanice bych tu ráda připomněla, že Svobodná Evropa bojovala s komunistickým režimem o duši národa.

Komunisté se snažili zpřetrhat spojení českého národa s jeho vlastní duchovní minulostí i s evropskou civilizací, založenou na křesťanství. Pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk, sám pravidelný posluchač Svobodné Evropy, řekl ve své promluvě 12. května 1991 v mnichovském kostele svatého Štěpána, že komunistický režim měl ohledně církve „ďábelskou vizi: (...) oddělit od světa, izolovat, uzavřít a pak deformovat, ničit (...). Vysílání Svobodné Evropy bránilo zpřetrhání těchto pout.“

Duchovní rozměr měl vymizet z dějin i ze současné kultury. Kněží i katoličtí spisovatelé byli zbavováni možnosti vykonávat své poslání, byli i vězněni, mučeni, vražděni.

Ti, kteří přežili a vytrvali, kteří se nedali zlomit a zastrašit, dostali 1. května 1951 významného spojence: rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, „Hlas svobodného Československa“, u jejíhož zrodu stála řada předních českých a slovenských intelektuálů. Z českých uveďme novináře Ferdinanda Peroutku, Julia Firta, Pavla Tigrida, Miloše Vaňka (alias Pravdomila Baštu), Mons. Dr. Alexandra Heidlera (alias otce Křišťana) a Přemysla Pittra, spisovatele Jana Čepa, Egona Hostovského a Zdeňka Němečka, skladatele Josefa Stelibského a Václava Nelhýbla, režiséry Josefa A. Holmana a Josefa Kodíčka, satirika Járu Kohouta. A mnoho, mnoho dalších - redaktorů, režisérů, herců i hlasatelů. Se Svobodnou Evropou spolupracovali naši přední exulanti: doktorka Alice Masaryková, Rafael Kubelík, Petr Zenkl, Rudolf Firkušný, Marie Provazníková a koncem let šedesátých i kardinál Josef Beran, který jejím prostřednictvím hovořil k vlasti, kam se nesměl vrátit.

Ti všichni se snažili, aby národ nezapomínal: na své křesťanské kořeny, na svobodu a demokracii, na víru v Boha. A aby nebyl zcela odtržen od západní civilizace, od jejích nových myšlenkových proudů, od významného vývoje nejen v oblasti politické, ale i kulturní a náboženské.

Kultura

Svobodná Evropa vytvářela ve svém vysílání pro Československo od začátku hodnotné a významné kulturní pořady, kterými se snažila zaplnit mezery vzniklé komunistickým zkreslováním či zamlčováním historických či současných událostí, ničením knih, umlčováním osobností a Železnou oponou, která bránila pronikání nejen nežádoucích osob, ale i myšlenek a informací. Vysílala se např. Rozhlasová univerzita, pro ty, jimž režim znemožnil vysokoškolské vzdělání. V padesátých letech se přebíraly a překládaly přednášky Evropské koleje v Bruggách. V osmdesátých letech to byly přednášky významných českých exilových osobností. Namátkou jmenuji alespoň prof. Mikuláše Lobkowicze, Mons. prof. Karla Vránu (alias Pavla Želivana), dr. Karla Kaplana, prof. Antonína Měšťana, prof. Jana Miliče Lochmana, Karla Máchu, dr. Rudolfa Stroebingera a doc. Antonína Kratochvíla, který v polovině osmdesátých let převzal redigování Rozhlasové univerzity od dr. Frant. Uhlíře (alias Pavla Berky). Rozhlasová univerzita patřila k těm několika kmenovým pořadům české redakce SE, které si tato stanice uchovala i po pádu totality a vysílala je ještě v devadesátých letech. To už však do ní přispívali i domácí, do té doby umlčení historici a spisovatelé, kteří zaplňovali bílá místa na mapě české historie a kultury.

Ve vysílání Svobodné Evropy se četlo ze zakázaných knih, např. v pořadu Literatura bez cenzury nebo Slovo a svět. To byl hlavní kulturní pořad, redigovaný po celou dobu své existence Jaroslavem Dreslerem; informoval posluchače doma o dění v kulturní oblasti, a to jak na Západě, tak na Východě (informace o pronásledovaných intektuálech), o nových knihách, divadelních hrách a podobně. Z Ameriky tak činil pořad newyorské redakce Studio Manhattan.

Vysílaly se, zejména v padesátých letech, ale i později, v rozhlasové úpravě divadelní hry i dramatizace literárních děl zakázaných autorů, od Orwela až po Václava Havla. Svobodná Evropa měla zpočátku i svůj vlastní orchestr, a posluchači se tak mohli seznámit se skladbami exulantů Bohuslava Martinů, Václava Nelhýbla a Josefa Stelibského. Rafael Kubelík napsal a sám načetl pro vysílání Svobodné Evropy vlastní životopis. Mimo jiné v něm objasňuje svůj odchod z vlasti. „Odešel jsem dobrovolně do exilu, protože věřím, že duch nesmí být spoután politikou. Pokládám se za člena velké umělecké rodiny lidstva, která 2000 let bojuje za svobodu ducha na humanisticko-křesťanských základech. Tuto rodinu nesmí zradit žádný umělec (...) Jak už jsem řekl, opustil jsem Československo dobrovolně. Opustil jsem svou vlast, abych neopustil svůj národ.“

Z vlastní zkušenosti vím, jak cenné byly tyto pořady Svobodné Evropy. Jako mladá posluchačka jsem ve vysílání této rozhlasové stanice poprvé slyšela jména jako Platón, Sókrates, svatý Augustin, Pierre Teilhard de Chardin, Paul Claudel, Jan Zahradníček. Svobodná Evropa pro mne otevřela okno do světa i do duchovní minulosti našeho národa. Velmi cenným zdrojem byl pro mne v tomto ohledu pořad Rozhovory s mladými lidmi, kteří hledají.

Jako posluchačka Svobodné Evropy jsem tak poznávala to, co mi režimní škola i média zatajovaly: některé stránky našich dějin, například baroko, život a dílo demokratických politiků první republiky, včetně Masaryka, osudy a literární práci zakázaných či pronásledovaných spisovatelů a myslitelů a církevních osobností, i českých intelektuálů, kteří před pronásledováním uprchli do exilu.

Odkaz Jana Čepa

Zcela ojedinělé místo zaujímaly ve vysílání Svobodné Evropy, a to až do jeho skončení, úvahy Jana Čepa, který odešel v roce 1948 z vlasti, aby neskončil ve vězení, jako jiní katoličtí spisovatelé.

Spisovatel Jan Čep působil od roku 1951 ve vysílání Svobodné Evropy pro Československo, nejdříve jako redaktor kulturních pořadů, později, když přesídlil do Paříže, jako jejich autor. Jeho hlavním a nejcennějším přínosem pro posluchače byl pořad Úvahy časové a nadčasové, které mně osobně, a mnoha přemýšlivým posluchačům z mé generace otevřely nový myšlenkový svět. Jan Čep si dělal velké starosti o náš národ. Mnoho přemýšlel o situaci lidí doma, vystavených nejen politickému, fyzickému a ekonomickému, ale především morálnímu útlaku a nátlaku. Velmi se staral o to, zda lidé tomuto nátlaku a duševnímu mrzačení dokážou odolávat, jaká v těch podmínkách vyrůstá mládež. Když jsem mu po svém příchodu na Západ napsala o tom, co pro mne v Československu jeho úvahy znamenaly, upřímně se zaradoval, že „jsme s těmi doma v duchovním spojení“, jak mi napsal, že se komunistickému ateistickému režimu nepodařilo vykořenit v lidech touhu po něčem vyšším, touhu hledat odpovědi na otázky o smyslu lidského osudu, života a smrti.

Jan Čep se ve svých úvahách snažil v tomto hledání pomáhat: seznamoval s duchovním dědictvím, které jim režim upíral nebo zatajoval, upozorňoval na osudové souvislosti, varoval před propadnutím materialismu, povzbuzoval. Jeho úvahy byly posluchači oceňovány i po převratu, až do skončení našeho vysílání, neboť jim pomáhaly orientovat se ve zmatcích a nejistotách nových poměrů.

Některým posluchačům dokonce Čepovy úvahy pomohly najít cestu k víře. Oslovovaly totiž i posluchače, kteří nikdy nebyli svými rodiči k víře vedeni a náboženským pojmům nerozuměli.

Náboženské vysílání Svobodné Evropy

Pro věřící v tehdejším Československu představovaly náboženské pořady Svobodné Evropy, podle slov kardinála Miloslava Vlka, „v atmosfére strachu, který u nás panoval, často důležitou možnost setkávat se s církví, s jejím životem, s Božím slovem.“ Svobodná Evropa „suplovala chybějící komunikaci“ v církvi.

Omezení náboženské svobody v Československu vedlo zakladatele Svobodné Evropy k rozhodnutí vysílat hned od začátku přenosy římskokatolické mše z kostela svatého Štěpána v Mnichově, ze záznamu i bohoslužby protestantské a v prvních letech i řeckokatolické.

Kromě bohoslužeb se ovšem vysílaly i zprávy z náboženského světa, promluvy katolických a evangelických duchovních. Z katolických se do paměti posluchačů zvlášť vryli otec Křišťan (Mons. Dr. Alexander Heidler) a otec Karel (Mons. Karel Fořt), z evangelických Přemysl Pitter.

Podle svědectví mnoha věřících, s nimiž jsem po převratu mluvila, byl pro ně tento styk se světovou církví velmi důležitý. Věděli, že se o nich a o jejich zápase o víru na Západě ví a že je podporován. Velmi důležitým přínosem však byly i informace o dění v církvi. P. Antonín Bradna se v Teologických textech 1995 zmínil o významu zpráv o Druhém vatikánském koncilu, o němž ve vysílání Svobodné Evropy „přesně, vytrvale a jasně mluví náš dávný spolupracovník (...) otec Křišťan (...)“

Později to byly informace o aktivitách „polského“ papeže Jana Pavla II., jehož podpora boje porobených národů za náboženskou a občanskou svobodu měla tak hluboký účinek.

Duchovní rozměr však pronikal i do jiných pořadů Svobodné Evropy. Doktor Alexander Heidler působil také jako vynikající vnitropolitický komentátor a v pořadu aktualit a zajímavostí ze světa, nazvaném Svět 1975, 1976 atd. Až do své předčasné smrti v roce 1980 připravoval také cyklus Významné postavy duchovních dějin Evropy, v němž posluchače seznamoval s předními křesťanskými spisovateli, mysliteli i církevními představiteli, jejichž jména se nesměla v tehdejším Československu vyslovit a jejichž díla byla na indexu. Své posluchače však učil i náboženské snášenlivosti pořady o Mistru Janu Husovi či Janu Miliči Lochmanovi, a o ekumenickém hnutí ve světě. Heidlerovy myšlenky zapůsobily i na kardinála Josefa Berana, jak se to projevilo v jeho historickém projevu o náboženské svobodě na Druhém vatikánském koncilu.

Před pádem komunistického režimu v Československu nastala další významná etapa ve vysílání Svobodné Evropy - úloha zprostředkovatele kontaktů mezi lidmi doma. Mezi aktivními zastánci lidských práv a ostatními občany, i mezi „dissidenty“ samotnými. Od poloviny osmdesátých let měli posluchači možnost prostřednictvím telefonu, k němuž byl připojen záznamník, komunikovat se Svobodnou Evropou i mezi sebou.

V archivu Svobodné Evropy se například zachoval zvukový záznam telefonicky zprostředkovaného vánočního poselství kardinála Františka Tomáška národu z roku 1988 nebo telefonát Josefa Zvěřiny o událostech 17. listopadu 1989.

V archivu Svobodné Evropy se bohužel zachovalo jen nemnohé z toho, o čem jsem tu psala; zčásti vinou atentátu z roku 1981, zčásti pro nezájem tehdejšího amerického vedení stanice archivovat. Z úsporných důvodů se zvukové pásky většinou po šesti týdnech „mazaly“ a používaly k novým nahrávkám. To, co se však zachovalo, ať už ve zvukové či v písemné podobě, vypovídá spolu se svědectvím posluchačů o významném přínosu rozhlasové stanice Svobodná Evropa k duchovní kontinuitě českého národa.

Poznámka: Zvukový a písemný archiv českého vysílání Rádia Svobodná Evropa je majetkem rozhlasové stanice RFE/RL a bude převezen do Hooverova archivu v Kalifornii. V současné době probíhá boj s časem o zkopírování archivu, tak aby kopie byly uchovány v Českém dokumentačním středisku.