Odkázání do tajemství Boha

Autor: Meinold Krauss - Překlad: Karel Říha - Číslo: 2003/2 (Články)

Poznámky k teologii Karla Rahnera

Doslov k Rahnerovým Erinnerungen im Gespräch mit Meinold Krauss, Innsbruck-Wien, Tyrolia Verlag, 2001, s. 112-119.

Je-li v souvislosti s otázkou po osobitém charakteru teologie Karla Rahnera dovolena úvodní biografická poznámka, pak budiž především připomenuto, že Rahner se k profesuře systematické teologie, a tím právě k práci v tomto oboru, dostal jen zvláštní náhodou. Vstoupil do jezuitského řádu r. 1922 a tím byl zavázán dbát pokynů svých představených. Tak došlo k tomu, že po celou dobu své formace až do r. 1936 se měl zaměřit na výuku dějin filosofie. Tím se také vysvětluje, že v letech 1934-1936 po obvyklých řádových studiích (8 semestrů teologie po 6 semestrech scholastické filosofie) studoval ještě dva roky filosofie u Martina Heideggera ve Freiburgu. 1936 jej jeho řád náhle potřeboval pro docenturu teologie v Innsbrucku, a tak spíše náhodně začala jeho teologická vědecká dráha. To ovšem neznamená, že by mu to bylo vnuceno proti jeho vůli. Všechno, co se Rahner v letech 1929-1933 naučil ve Valkenburgu (Holandsko) v teologii tradované scholasticky, ale se zvláštním zřetelem k dějinám dogmatu, mohl nyní rozvinout z vnitřní náklonnosti, jež přece jen nebyla ve vlastním smyslu „filosofická“.

Zvláštní druh racionality

Jeden z rysů Rahnerovy teologie spočívá v tom, že - viděno nejprve zcela zvenčí - se jeho teologické myšlení vyznačuje zvláštním druhem racionality. Tato teologie totiž nechce vybudovat žádný systém. V této teologii je člověk předem a od základu bytostí otevřenou k nepochopitelnému, neobsáhnutelnému tajemství, jež se nazývá Bůh ve své svobodě, a tato odkázanost na Boha nepochopitelnosti a svobody není pro Rahnerovu teologii nějakým dodatečným určením člověka, nýbrž posledním základem i této racionality samé. Za tohoto předpokladu je Rahnerova teologie velmi racionální: usiluje o jasné pojmy a souvislosti, rozvíjí množství jednotlivých teologických otázek z posledních principů a snaží se tak učinit věty víry srozumitelnými ne tím, že by je prostě pozitivisticky kladla vedle sebe se stále novým odvoláváním na formální naukové autority (Písma a církve), nýbrž že je vyvíjí z několika málo základních koncepcí. Z toho vyplývá obtížná jednota teologie a filosofie, takže pro mnohé teology se zde příliš filosofuje a mnohým filosofům se zdá, jako by se zde filosofie provozovala pouze zdánlivě. Pro evangelické cítění z toho vyplývá zvláštní odsunutí exegeze a biblické teologie. Rahner je ovšem přesvědčen o tom, že jeho základní východisko (bezprostřední sebesdílení absolutního Boha transcendentalitě člověka, jež se dějinně nutně zprostředkuje) je kryto Písmem, že však z druhé strany toto Písmo také nemůže být prostě zvnějšku člověku indoktrinováno, ale že probouzí sebeporozumění člověka, zakládající se skrze toto sebesdílení Boha v Duchu Svatém. Z toho je také pochopitelný Rahnerův zájem o „základní formule víry“.

Rahnerova teologie chce být církevní ve zcela katolicky tradičním smyslu. Nechce být sice nějakou „Denzingerovou teologií“, vnější systematizací prohlášení církevního učitelského úřadu, zvláště když ta nevystupují s konečnou definující závazností. Ale Rahnerova teologie ví, že je povinna respektovat církevní učitelský úřad. Chápe samu sebe vždy jako úsilí o osvojení si víry církve, o její pochopení, ale vždy spojené se zpětnou otázkou k církvi, zda ona si jeho výklad víry může přivlastnit nebo jej alespoň strpět. Pro tuto teologii není ovšem učitelský úřad církve, stejně jako církev sama, prvotní daností a posledním základem, nýbrž něčím, co samo musí být legitimováno ve fundamentální teologii, přičemž tato fundamentální teologie není nějaká nauka předřazená vlastní teologii, nýbrž úkol, jenž vždy znovu vystupuje a musí být zvládnut při každé teologické výpovědi. Tato církevnost teologie si nárokuje přirozeně - a snad zřetelněji a odvážněji, než se to děje v teologii Rahnerově - onu kritickou svobodu a distanci vůči výpovědím církevního učitelského úřadu, onu svobodu a distanci, jež tato úřední církevní nauka sama zásadně teologii ponechává. Že respektování církevního učitelského úřadu a fundamentálněteologická a kritická distance vůči němu nemusejí vést k poslednímu nesmiřitelnému konfliktu, to je moment naděje této teologie, jenž se navzdory malým jednotlivým konfliktům (zákazy mluvení a psaní atd.) dosud prokázal jako nosný.

Krátké formule víry

Karl Rahner uložil svou teologii v šestnácti svazcích svých „Spisů k teologii“ (Schriften zur Theologie). Tyto spisy nepodávají systematickou teologii, je to pouhá sbírka článků k jednotlivým teologickým otázkám. Mohli bychom se zde ovšem již ptát, zda Rahner přece jen nepředstavil svou teologii systematicky v knize „Základní kurz víry - Uvedení do pojmu křesťanství“ (Grundkurs des Glaubens - Einführung in den Begriff des Christentums). On sám však v Úvodu této knihy protestuje proti takové interpretaci, a vskutku tato kniha není systematická dogmatika, nýbrž první uvedení do pojmu křesťanství, a to již proto, že se zde příliš málo vychází z Písma a z výslovné nauky církve. Zůstává tedy při tom: Rahner „nevytvořil“ v pravém smyslu vědecky vybudovanou, systematickou teologii. Tento prostý fakt stojí za úvahu. Karl Barth se přece odvážil takové systematické dogmatiky, i když ji nemohl zcela dokončit. Je tato „nesystematičnost“ u Rahnera pouhá náhoda, vysvětlitelná z jeho individuální psychologie a biografie? Nebo za tím vězí přece jen něco jiného?

Nejprve ovšem musíme, aby vzhledem k této „nesystematičnosti“ nedošlo k nedorozumění, říci toto: I v těchto několika stech jednotlivých článků Rahnerových „Spisů“ je obsažena vnitřní jednota, něco jako strukturní princip, jenž je v jeho „Základním kurzu“ vypracován poněkud výslovněji. I tato jednotlivá zkoumání mají natolik vnitřní střed, že Rahner se vždy znovu může vyjadřovat v krátkých formulích víry (jež Ratzinger nazýval poněkud zlomyslně „základní formule Rahnerovy teologie“). Všechna tato jednotlivá zkoumání žijí z určité existenciální ontologie, z filosofie, chceme-li to tak říci, jež se průběžně udržuje ve všech jednotlivých otázkách. Nejde tedy, z těchto a jiných důvodů, o sbírku disparátních jednotlivých teologických otázek, a především ne o pouze do minulosti zahleděné otázky z dějin teologie, a Rahner bude jistě poslední, kdo by chtěl jinému teologovi zakazovat pokus o vybudování systematické teologie; dokonce považuje takovou systematicky vybudovanou „učebnici“ dogmatiky pro akademický provoz za naléhavý úkol.

Proč tedy žádná systematická teologie u Rahnera? Především a zaprvé pro něho Bůh jako absolutní a věčně zůstávající tajemství ve své bytnosti a svobodě není pouze jednou z mnoha výpovědí, „také“ obsažených v bohovědě, nýbrž je základním klíčovým pojmem jeho teologie. Ta je tedy jen tehdy pravá a pravdivá a skutečně „náboženská“, když staví člověka vždy znovu a při každé otázce před toto tajemství, s nímž člověk nemůže být „hotov“, aniž se mu v lásce, v níž člověk vychází ze sebe, odevzdá. - Dále je pravá teologie nesena transcendentálně pracující antropologií. Vychází od člověka. Nebojí se výtky antropocentričnosti a Barthova verdiktu. Je totiž už ve svém prvém východisku přesvědčena, že Bůh vždy a všude ve Svatém Duchu, svým sebesdílením předchází v člověku jeho bytí a jeho seberealizaci a že tedy nalezení lidské identity, je-li pravé a radikální, má vždy již nevyhnutelně - reflektovaně či nikoli - co činit s tímto nekonečným Bohem. Teocentrika a antropocentrika tedy nejsou pro tuto teologii alternativou. Jestliže správně a trochu osvíceně začínáme dějiny sebenalézání člověka, jež má svou nejjasnější objektivaci v křesťanství a jeho závazných dokumentech, v teologii obracející se k člověku, pak začínáme u člověka, který je vždy již a nevyhnutelně sám sobě odňat do nevýslovného tajemství Boha. Přitom ovšem tento člověk, u něhož začínáme, nesmí být myšlen jako abstraktní idea, nýbrž jako člověk, jenž sám sebe zakouší ve svých dějinách, v láskyplné vzájemné komunikaci s jinými, v konkrétní zodpovědnosti své svobody a ve své smrti.

Neobsáhnutelné tajemství Boha

Uvážíme-li to všechno, vidíme, že nesystematičnost má u Rahnera svůj dobrý smysl a ukazuje něco z osudového údělu dnešní teologie. Celek je obsažen i v jednotlivém. I v jednotlivé teologické otázce se musí rozevírat nepochopitelné tajemství Boha, do jehož bezcestí ústí všechny lidské cesty. Ve skutečnosti tedy není příliš velký rozdíl mezi nesystematickou teologií a teologickou systematikou: V nesystematické jednotlivé otázce (není-li kladena pouze z podnětu historické zvědavosti) se ohlašuje neobsáhnutelné tajemství Boha, a naproti tomu systematická teologie by nebyla pravá a pravdivá, kdyby byla něčím jiným než poukazem k poslední nesystematičnosti, odkázáním do tajemství Boha. Je možné být velmi nesystematicky systematickým teologem. To platí především dnes, kdy už křesťanská teologie nemůže vycházet pouze od západní kultury a jí odpovídajícího chápání člověka.

Teologie pro člověka

Rahnerova teologie nechce být l´art pour l´art. Neklade ani zvláštní důraz na to, aby byla „vědecká“, ačkoli mnozí lidé vzdychají nad komplikovaností mnoha jeho úvah a délkou jeho vět. Tato teologie chce sloužit dnešnímu člověku, aby mohl křesťansky a církevně věřit; chce dnešnímu člověku učinit tradiční nauky křesťanství tak pochopitelnými, aby mohl říci: To může i dnešní člověk dostatečně nahlédnout a uvést v soulad s celkem své lidské seberealizace tak, že se křesťanská víra ukazuje jako téměř samozřejmý výklad této existence člověka, v lásce a naději otevřené k tajemství. Odtud je pochopitelné, že velká část teologického díla Rahnerova slouží bezprostředně křesťanské spiritualitě, je „vzdělávající“ (v dobrém smyslu toho slova), a taková i vědomě chce být. Rahner přikládá takovým knihám jako „Slova do mlčení“ (Worte ins Schweigen), „O nouzi a požehnání modlitby“ (Von der Not und dem Segen des Gebetes), „Malý církevní rok“ (Kleines Kirchenjahr) a mnoha jiným právě takovou hodnotu jako svým 16 svazkům „Spisů k teologii“ nebo jednotlivým zkoumáním ve více svazcích „Quaestiones disputatae“ nebo vydání desetisvazkového „Slovníku pro teologii a církev“ (Lexikon für Theologie und Kirche), „Sacramentum mundi“ (čtyřsvazkový, i do jiných jazyků přeložený teologický slovník pro praxi) a „Příručky pastorální teologie“ (Handbuch der pastoralen Theologie) v šesti svazcích.

Zde jsme mohli osobitý charakter Rahnerovy teologie naznačit ovšem jen zdaleka a velmi všeobecně. Jednotlivé teologické problémy jsme nemohli probírat, ačkoli by se na nich lépe objasnil svéráz této teologie, jež uvádí dosavadní novoscholastickou teologii posledního půldruhého století do širší a otevřené souvislosti a přispívá k ekumenickému rozhovoru. Museli bychom mluvit např. o trinitologii, jež se chce jednoznačně vyhnout latentnímu triteismu, o christologii, jež se snaží od historického Ježíše z Nazareta legitimně dospět ke Kristu víry, o nauce o svátostech, jež předchází magickým, často nereflektovaně přítomným interpretacím svátostí, o pojetí inspirace, jež je právo historickým datům tvoření kánonu, a o chápání úřadu v církvi, jež činí snadnějším ekumenické dorozumění. Je třeba ještě poznamenat, že Karl Rahner má i v evangelické teologii již dávno své pevné místo. Budoucnost jeho teologie je ještě před námi.