O filmech v samizdatu pro mládež

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2003/2 (Kultura)

Čtení do krosny, 1988/2 a 1989/2.

Amica

Amica byl jeden z pseudonymů Jolany Polákové.

Čtení do krosny, 1988/2 a 1989/2.

Sovětské "Pokání"

Tématem filmu je zlo a zápas se zlem. Tengiz Abuladze zvolil pro jeho zpracování nadčasovou, symbolickou formu: nejde mu o pravdu nějakého jednotlivého příběhu o bezpráví či zneužití moci, ale o společnou pravdu všech takovýchto příběhů. Proto se jeho film nějak dotýká každého jednotlivého diváka, který má se zneužitím politické moci nějaké zkušenosti. „Pokání“ se snaží odhalit sám duchovní princip tohoto druhu zla a zároveň princip křesťanského postoje k němu.

Jméno postavy, která symbolicky shrnuje všechny základní rysy tyrana - Varlam Aravidze - není nahodilé: v gruzínštině „aravin“ znamená „nikdo“. Varlamova existence je vskutku jen jakoby odulá maska, přikrývající propastnou vnitřní prázdnotu. Tato metafyzická prázdnota pohlcuje či odpuzuje každého, kdo naslouchá jeho nabubřelým projevům na veřejnosti, kdo je nucen pozorovat jeho komediantské produkce v soukromí, kdo je bezbranně vystaven jeho zlověstným sentimentálním výlevům. Varlam je prototyp člověka, který sám mrtvý a falešný musí ničit všechno živé a pravdivé.

Umění malíře Sandra Baratheliho, jedné z mnohých Varlamových obětí, je výrazem jeho života - pokorně soustředěného k nezcizitelné vnitřní pravdě a vyzařujícího tvořivou duchovní plnost. Jeho jemná a výrazná tvář připomíná tvář Krista zobrazeného na stěnách chrámu, který dá Varlam vyhodit do povětří. Celá vnější Sandrova existence je jakoby jen ikonou: prosvítá jí hluboký a intenzívní vnitřní život. I jeho vzájemné vztahy se ženou a dcerkou jsou plné jakéhosi zevnitř vycházejícího světla.

Malíř Sandro Baratheli je vystaven psychickém i fyzickému mučení. Jeho malá Ketevan vysvětluje malému synovi Varlama, Abelovi: Ježíše ukřižovali ne proto, že by provedl něco zlého, ale proto, že říkal pravdu; ale on jim stejně „uletěl“ do nebe; tam se za ním dostanou všichni lidé, kteří nemají žádné hříchy; hříchy jsou „těžké“, s nimi nelze vyletět tak vysoko. Bezelstnou čistotu této scény lze slovy těžko reprodukovat. Stejně tak nelze přiblížit emocionální hloubku filmového vyjádření Abelova kajícího monologu, když byl ve svém zralém věku úsilím téže Ketevan nucen si připustit pravdu o činech svého otce. Prožitek drtivého zoufalství jde až ke kořenům jeho života - k otázce „proč jsem se vůbec narodil“, která, vyřčena spolu s oslovením Boha, je však otevřením cesty dál: k životu v bolestné, ale očišťující pravdě, v němž už nikdy „Varlamova mrtvola“ nemůže být klidně pohřbena a zapomenuta. Očistit své svědomí znamená symbolicky totéž jako Varlamovou exhumací zrušit znesvěcení země.

Po tyranově smrti život ostatních pokračuje: Varlam sice zničil velký chrám Bohororodičky, ale lidé si stavějí malé „chrámy“ - i kdyby to měly být jen bizarní ozdoby na dortech v podobě malinkých kostelíků, které v prologu a epilogu filmu peče Ketevan pro celé město. Snad to může být symbol duchovního živoření na troskách velkých hodnot minulosti. Ale může to být i symbol obrození, toho, že duchovní život je nepředstavitelně vynalézavý, skromný a nezničitelný. Vždycky si najde nějakou cestu své služby tomu, co je dobré. Nejen usvědčuje z vin a vede k pokání, ale neúnavně tvoří - z čehokoli, co má právě po ruce.

„Chladné léto roku 1953“

Tento film Alexandra Proškina patří do řady nových sovětských filmů - jako Pokání, Loučení, Malá Věra, Je lehké být mladý?, Zítra byla válka (a započítejme i film emigranta Tarkovského Oběť) - které stojí za vidění. Chladné léto je film, který ukazuje, jak v podmínkách teroru opadává z lidí všechna politura, až se projeví takoví, jací jsou; pšenice nebo koukol. V tomto motivu se Chladné léto podobá jinému ruskému snímku - filmu Vzestup, který se objevil v našich kinech asi před deseti lety.

V Chladném létu se setkáváme se Stalinovým politickým vězněm, který si po mnoha letech koncentračního tábora odpykává ještě několik let vyhnanství na Sibiři. Proč? Jenom proto, že ve válce s Hitlerem padl do zajetí, ačkoli z toho zajetí ještě tentýž den uprchl. Kdo četl Solženicynův tlustý spis Gulag, dovede pochopit, jaká minulost se nesmazatelně vryla do tohoto člověka: mnoho nekonečných let zápasu o holý život při naprosté ztrátě vnější lidské důstojnosti.

Co zbude za této situace z člověka? Obyvatelé sibiřské vesnice přezdívají svému vyhnanci „Šlupka“ a chovají se k němu jako k lidskému odpadku. Jejich davová zbabělost jim brání objevit v odsouzeném „nepříteli lidu“ něco víc. Ostatně „Šlupka“ je tomu za léta přizpůsoben: většinou sedí na zemi, hledí do neurčita, jí, co mu kdo dá, nechá se urážet. Vytvořil si kolem sebe jakousi kůru a šetří zbytky své životní energie. V nahodilých kusých rozhovorech říká, že už nikomu a ničemu nevěří. Je to pochopitelné. Je na dně svého bytí a jeho situace je prubířským kamenem pravosti lidské důvěry a víry. Poslední výspou jeho vnitřní důstojnosti zůstává to, že přežívá nikoli na účet nějaké iluze - že je schopen vydržet pravdu. Avšak zdaleka nejenom to. Další děj filmu odhaluje jeho pravou existenci ještě daleko víc - tím, že obrací celou výchozí situaci vlastně naruby.

Vesnice se totiž náhle octne v životním ohrožení, vůči němuž její obyvatelé naprosto selhávají. Octnou se v moci šesti ozbrojených kriminálníků. Mohla by to být dobrá příležitost pro vyhnancovo zadostiučinění. Ale ukáže se, že léta pošlapávaný člověk nemusí mít pošlapanou duši.

Je to „Šlupka“, kdo bojuje s nasazením vlastního života za své nepřátele, které převyšuje obratností, inteligencí i odvahou. Pouze jediný člověk z vesnice - hluchoněmá matka - projevuje podobnou míru odvahy.

Po dramatickém vyřešení situace se však opět všechno spolehlivě vrací „na líc“, do svých starých kolejí. Zásluhy si s obvyklou nestydatostí připíší jiní. „Šlupka“ opět sedí v trávě u řeky. Ale víme už o něm i o lidech kolem něj všecko.

A můžeme si klást otázky, které se týkají nás samých. Co máme na dně své duše my? Proškinův film ukazuje, jak je snadné přihlížet bezpráví.

Basargin („Šlupka“) je postava, která nás vede ke zcela základním lidským hodnotám. Ukazuje, z jaké hloubky vychází pravý lidský život: takový život, který svým skrytým zráním v chudobě a v pravdě a svými bytostnými činy svědčí o svém těžko už lépe vyjádřitelném vztahu k Absolutnu.