Lest cestou k požehnání?

Autor: Ladislav Tichý - Číslo: 2003/2 (Recenze)

Josef Hřebík, Lest cestou k požehnání? Pokus o nalezení hermeneutického klíče ke Gn 27,1-45 pomocí komplexní exegetické analýzy. Disertační práce. Praha, Karolinum, 2001, 142 str., ISBN: 80-246-0280-6.

Příběh o tom, jak si starozákonní patriarcha Jákob získal lstí od svého otce Izáka prvorozenecké požehnání, když se vydával za svého bratra Ezaua, patří nepochybně ke známějším textům z biblických dějin. Ovšem tento příběh, který najdeme v Gn 27,1-45, klade přemýšlivému čtenáři celou řadu otázek, včetně teologických. Už z tohoto důvodu je záslužné a chvályhodné, že si tento text J. Hřebík vybral za téma své disertační práce. Snaží se nalézt hermeneutický klíč k tomuto obtížnému a komplikovanému textu. Pokouší se uplatnit nejrůznější exegetické metody či přístupy, které se mohou jevit jako vhodné pro tento text. Při volbě těchto metod a přístupů se autor řídil dokumentem Papežské biblické komise z r. 1993 „Výklad bible v církvi“ (sám se rozhodujícím způsobem podílel na překladu tohoto původně francouzsky psaného dokumentu, který vyšel v česky r. 1996 v nakladatelství Zvon). Jde o zkoumání textu jak z hlediska diachronního (sledují se proměny textu v čase), tak synchronního (text se zkoumá ve svém celku).

Autor se nejprve dosti podrobně zabývá vymezením textové jednotky (5-7) a celkovým kontextem (8-13). V 3. kapitole je vysvětlena struktura a obsah perikopy (14-18). Vlastní textová kritika přichází ke slovu v kapitole čtvrté (19-26), která obsahuje i poznámky filologické a stylistické. Poměrně rozsáhlá 5. kapitola (27-55) se věnuje zkoumání textu ve světle historicko-kritické analýzy. Jedná se o konkrétní uplatnění diachronních metod. Josef Hřebík zde aplikuje nejprve společně literární kritiku a kritiku redakce (5.1), potom také společně dějiny formy a tradice (5.2). V obou podkapitolách jsou rozebrány různé teorie vzniku Gn 27,1-45, které byly v moderním bádání předloženy. Pokud jde o proces narůstání perikopy, dává autor přednost teorii J. Vermeleyna, který vidí počátek textu v Davidově době a počítá s následnými redakcemi v dalších obdobích za Šalomouna a v době činnosti deuteronomistické a kněžské školy. V otázce literárního druhu perikopy hovoří Hřebík o rodové sáze. Názory na proces jejího formování jsou velmi rozdílné, proto interpretuje jedno kritické řešení jako „střízlivé varování před zajímavými konstrukcemi“ (48). V této kapitole uplatňuje autor také hledisko historické kritiky (5.3), jejíž možnosti jsou však omezené, proto se věnuje pouze vztahu Gn 27 a dokumentu z Nuzi a srovnání Gn 27 s historickými vztahy mezi Izraelem a Edomem.

Příklad synchronní exegeze demonstruje v 6. kapitole narativní analýza (56- 70). V celém textu je rozlišeno pět scén, v nichž autor sleduje vypravěčovu práci. Další kapitoly jsou věnovány některým aspektům, tj. zorným úhlům (podle terminologie dokumentu PBK: přístupům), pod nimiž se zkoumá Gn 27. Je to aspekt antropologický (71-76), feministický (77-82), hlubinně psychologický (83-91) a biblicko-teologický (92-102). Do této skupiny vlastně patří také kap. 11, v níž autor seznamuje s interpretací Gn 27 ve středověkém judaismu a u sv. Augustina (103-112). Je to (velmi poučná a zajímavá) ukázka přístupu daného dějinami působnosti daného textu, jak o něm také hovoří dokument „Výklad bible v církvi“. Josef Hřebík ovšem užívá terminologie „dějin působnosti“ (podle něm. Wirkungsgeschichte) až v závěrečné 12. kapitole (113-121), která představuje přehled a shrnutí výsledků celé disertační práce. Připojeno je ještě více než pětistránkové anglické resumé (122-127), které zainteresovaného čtenáře upoutá nejen svou jazykovou správností, ale také stylistickou úrovní a v neposlední řadě rovněž věcným, jasným a výstižným obsahem.

Autor sám přiznává (v angl. resumé na s. 126), že otazník v titulu jeho práce zůstává a že hermeneutický klíč byl nalezen jen zčásti. Jiný výsledek u takovéto perikopy lze stěží očekávat. Přesto Hřebíkův výkon právem vzbuzuje obdiv. Kdo zná trochu práci exegetů a jejich aplikaci nejrůznějších metod, ví, že existuje velká rozmanitost a nejednota v chápání některých metod i ve vlastní terminologii. Proto je celkem logické, že Hřebík terminologii zjednodušuje a nerozlišuje (viz pozn.104 na s. 38) mezi „Form“ a „Gattung“ (formou a literárním druhem) a mezi „Überlieferung“ a „Tradition“ (podáním a tradicí). Ale mnohý čtenář by možná chtěl vědět, co autor přesně rozumí pod dějinami tradice (v závěrečné kapitole na s. 113 hovoří o historii „tradic“), protože mnohé z toho, co by se dalo zařadit pod tento pojem, se už objevilo v předcházející podkapitole „Hledisko kritiky literární a redakční“). Někteří exegeté dnes užívají metody „kritiky motivů“ (dokument Papežské biblické komise tento pojem nezná) a myslí tím to, co mnozí dříve nazývali „kritika tradice“. Prvky této metody jsou však v Hřebíkově práci přítomny především v obou podkapitolách 5.1 a 5.2. Je však třeba přiznat, že z věcného hlediska není, aspoň u této práce, zcela přesné vymezení jednotlivých metod tak důležité, protože důležité informace ohledně textu a jeho možných proměn v čase se čtenář nepochybně dozvídá.

Jako příklad synchronních metod je předvedena narativní analýza. Je to z hlediska obsahu textu nepochybně velmi vhodné. A právě kapitola, která představuje tuto metodu a její aplikaci, patří asi k nejzdařilejším. Dá se snad říci, že pro většinu čtenářů je velmi poutavá. Autor při představování narativní analýzy dokáže zaujmout čtenáře, což znamená, že sám se ukazuje jako velmi dobrý narátor, tj. vypravěč. Současně ovšem lze o něm nepochybně pochvalně říci, že je opravdu znamenitým narativním analytikem.

Jestliže bychom měli poukázat na nedostatky, pak je dlužno říci, že jsou relativně velmi malé. Při uvádění citací v hebrejštině je velmi obtížné vyhnout se chybám, protože zde hraje velkou roli faktor vydavatelství a tiskárny. V tomto ohledu se mi však podařilo nalézt pouze u jednoho výrazu, který se v práci opakuje vícekrát, třikrát (22n.) šva simplex místo šva compositum. Určitou neúplnost bibliografických údajů (chybějící roky vydání u slovníků citovaných zkratkami) si především zainteresovaný čtenář dovede doplnit sám. Snad nejvíce čtenářů by ovšem uvítalo, kdyby byl v práci otištěn přímo text Gn 27,1-45, a to v autorově překladu a s příslušným členěním. To by usnadnilo sledování mnohého výkladu, který by tak nezůstal abstraktní. Užití textu z jiného překladu Písma nemůže tento nedostatek plně nahradit.

Hřebíkova disertační práce o Gn 27 je příkladem poctivé a svědomité exegeze. A to není málo. Ale především je potěšitelné, že tato práce také minimálně svými závěrečnými úvahami jasně dokládá (viz s. 121), že exegeze je součástí teologie.