Laici v církvi

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2003/2 (Téma)

Část textu „Obnova laikátu“, určeného pro přípravu biskupské synody 1987. Teologické texty (samizdat), č. 12, s. 9-12.

Pokus o teologickou analýzu

Základ „laika“ v církvi nutno hledat až v tajemství Nejsvětější Trojice: tam sahá jeho vyvolení, povolání, poslání. Je to akt lásky, který tuto Boží ideu realizuje. To není situační, politické, sociologické, ideologické určování: je to prvotní a základní křesťanův „existenciál“, jak jej podává Boží slovo: „Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti“ (Ef 1,5.6a).

Z tohoto pramene lásky („Fontali amore“ Ad gentes 2) se dostává spodobení s Kristem a včlenění v Boží lid. „Když byli křtem včleněni do tajemného těla Kristova a biřmováním utvrzeni silou Ducha Svatého, sám Pán je pověřuje apoštolátem. Jsou posvěceni na královské kněžstvo a na svatý lid (1 Petr 2,4-10) (...) Svátosti, zvláště nejsvětější eucharistie, jim udělují a živí v nich tu lásku, která je jakoby duše všeho apoštolátu (...) Duch Svatý jim uděluje také zvláštní dary pro konání apoštolátu“ (Apostolicam actuositatem 3).

Všimněme si změny terminologie: dříve se mluvilo o kněžství „všeobecném“ - nauka, která byla připravena na I. sněmu vatikánském k odsouzení, ale na II. sněmu vatikánském byla jedním z důležitých témat. Nyní se mluví o kněžství „společném“ - na dobrém základě biblickém (Zj 1,6; 5,9; 1 Petr 2,5). Radostně zaznamenáváme, neboť kněžskou ordinací nejsme postaveni proti věřícím, ale naše kněžství má společný základ, který trvá a nás spojuje.

Toto „královské kněžství“ a „pečeť Ducha“ (Ef 1,14; 4,30; 2 Kor 1,22) se v základě uděluje „per sacramenta potissima“ - hlavními svátostmi, jak říká sv. Tomáš (Sth 3,62,5), tj. v základu křtem a pak rozvinutím ve svátosti duchovní dospělosti (biřmování). Jak známo, působí tyto svátosti (a kněžská ordinace) „nezrušitelné znamení“ (charaktér). - Podle sv. Tomáše jsou to „jakési způsoby účasti na kněžství Kristově“ (Sth 3,63,3).

Konečně si je dobře všimnout, že se laikům takto dostává právo a zmocnění přímo od Krista a Ducha - nikoli z moci hierarchické! Nejde tedy jen o účast na „apoštolátu hierarchie“!

Existence laika i jeho činnost je tedy dána zvláštní formou Boží lásky, agapé. Tou Bůh dává nabídku a k sobě volá v podobenství svého Syna (srov. Žid 1,3; Jan 6,27 - a 2 Kor 3,18). Tou je bytostně každý křesťan ustaven a její šíření je dnes nejdůležitějším posláním křesťanů - tvořit kulturu srdce a civilizaci lásky. Tuto základní funkci agapé je nutno předem zdůraznit, když bude nutno mluvit také o rozlišení kněžství společného od kněžství „zvláštního“.

Rozlišení - ale jaké?

II. vatikánský sněm říká, že Pán ve společenství věřících ustavil některé služebníky, aby měli ze svého svěcení posvátnou moc přinášet Oběť a odpouštět hříchy, aby Kristovým jménem veřejně sloužili kněžským úřadem (Presbyterorum ordinis 2). „Svátostné kněžství vytváří a řídí svou posvátnou mocí kněžský lid, slaví jménem Kristovým eucharistickou oběť a podává ji Bohu za celý lid. Věřící se pro své královské kněžství podílejí na eucharistické oběti a vykonávají je též při přijímání svátostí, při modlitbě a díkuvzdání, svědectvím svého svatého života, sebezáporem a činnou láskou. - Toto všeobecné kněžství věřících se sice liší podstatně - a ne pouze stupněm - od svátostného neboli hierarchického kněžství, přesto však jsou mezi nimi vzájemné vztahy: jedno i druhé se totiž podílí - každé svým vlastním způsobem - na jediném Kristově kněžství“ (Lumen gentium 10).

Zdá se, že pravou cestu může určit jedině čtverý zřetel:

• a) povolání a vyvolení Boží,
• b) charizmatická funkce,
• c) jejich nezaměnitelnost,
• d) míra odpovědnosti.

Ad a) Celá křesťanská existence se zakládá na povolání, vyvolení a zasvěcení (Ef 1,4; Jan 13,18; Lk 10,1 aj.), jak jsme o tom již mluvili. I „laikát“ je svatý stav církve (snad lépe než „v církvi“). Má-li se mluvit o dalším diferencování v církvi, nesmíme tento zřetel nikdy ztratit. I tato rozlišenost musí být vyvozována ze zvláštního pověření Božího.

Ad b) Toto pověření, zmocnění bude různé podle darů Ducha Svatého: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7). Jejich specifikum je určováno právě charizmaticky.

Ad c) V dalším určování je třeba zdůraznit nezaměnitelnost, nenahraditelnost a podřízenost „společnému prospěchu“. Nejde tedy ani o „podstaty“, ani o „stupně“. Rozlišení je spíše v jinakosti, v jiném druhu a v jiném poli činnosti.

Ad d) Všechny tyto funkce nemají ovšem stejnou míru nutnosti nebo užitečnosti - tak jako v živém organismu jsou různé orgány a různé funkce. Jejich harmonii a jednotu vytváří zdroj, z něhož vycházejí jako dar, jako svátostné pověření a umocnění - je to Duch Svatý. „Jsou různá obdarování, ale tentýž Duch, rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech“ (1 Kor 12,4-6).

Konkrétně je to agapé, která má tu podivuhodnou vlastnost, že spojuje rozlišené, rozlišuje, aniž dělí, tj. uvádí v řád, aniž podrobuje či ponižuje (srov. 1 Kor 13,4-7). Ustavuje vzájemnost a princip subsidiarity. Láska je zdrojem moci evangelia!

Protože tu jde o dobro celku a řád, bude dalším kritériem rozlišení míra odpovědnosti. Ta určuje důležitost a funkci vůči celku a vůči členům navzájem.

Teprve na těchto základech a ve stálé uctivosti k dílu Ducha v Kristově království je možno a třeba ustavovat i právní řád. Ten má být podřízen řádu milosti, sloužit mu a chránit ho. Musí také vymezovat oblasti činnosti, pravomoc a kompetenci, vzájemné vztahy osoby k vyšším a vyšším celkům církve, vzájemné vztahy členů, vzájemné vztahy různých společenství a stavů. Musí chránit nutnou svobodu i pořádek: „Všechno ať se děje slušně a spořádaně“ (1 Kor 14,40 - řecky mnohem plastičtěji: euschémenós kai taxin - důstojně, v uctivosti k Božím darům a v řádu).

Tomuto vyvolení, povolání, posvěcení a zasvěcení musí odpovídat a pro toto poslání i odpovědnost v církvi i ve světě se musí plnit naléhavá prosba Pavlova: „Napomínám vás tedy já, vězeň v Pánu: Žijte hodně toho povolání, kterým jste povoláni“ (Ef 4,1).