Církev v ohrožení totalitami

Autor: Václav Vaško - Číslo: 2003/2 (Studie)

Autor (nar. 1921) je renomovaný znalec dějin katolické církve v Československu od čtyřicátých let minulého století. Výsledek jeho skryté práce mohl vyjít hned v roce 1990 ve dvou svazcích knihy "Neumlčená - kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce". Na dva díly, jež končí prvními procesy 1950, naváže připravovaný třetí díl, jehož obrysy obsahuje tento článek.

V norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci podal důkazy o pronásledování církví a křesťanů anglický prokurátor plk. Leonard Wheeler. V kapitole týkající se naší země uvedl, že za nacistické okupace bylo uvězněno 487 katolických kněží. Sedmdesát z nich bylo popraveno, umučeno nebo jinak zahynulo. Byly zakázány některé řehole, některé katolické spolky a některá katolická periodika, uzavřeny některé církevní školy a zabavena nemalá část církevního majetku. Cenzura zasahovala do citací z Bible, zakazovala zmínky o Husovi, Žižkovi a Masarykovi.¹

V přestávce procesu řekl jeden z největších nacistických zločinců, ideolog čisté rasy Alfred Rosenberg americkému psychologovi Gilbertovi: „Rusové mají drzost soudit nás, přitom mají na svědomí třicet milionů životů! Mluvíte o pronásledování církve! Vždyť v tom jsou oni největšími odborníky na světě. Během své revoluce zabíjeli kněze po tisících. Polévali je studenou vodou a nechali je zmrznout, a jiné věci. (...) Vůbec se nedivím Rusům, že se pokoušeli zbavit se této rdousící klerikální obludy. Já byl vždy antikatolíkem. Ale kde berou tu drzost soudit nás jako žalobci jménem církve?“²

V mučení a likvidování odpůrců mohli nacisté se Sověty soupeřit. Pozadu za nimi nezůstávala ale ani „naše“ Státní bezpečnost, učenlivý žák jedněch i druhých. V Dachau byl poléváním vodou za mrazu zavražděn český katolický myslitel, konvertita ze židovství Alfréd Fuchs.³ Podobně byl v padesátých letech týrán jezuita P. Rudolf Vašíček. Zanechalo to na něm trvalé následky.

Různé ideologie, ale stejná zášť proti jinak smýšlejícím. Patří totiž k podstatě totality, že se s nikým nemíní dělit o moc, že je v zásadě nesnášenlivá, že neuznává jinou autoritu než autoritu vůdce či skupinky uchvatitelů moci: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“ Nebo, jak tomu bylo u nás, teror strany, která si svou vedoucí úlohu ve společnosti prosadila i do ústavy.

Totality odporují dvojjedinému přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Jsou nesnášenlivé, vražedné, ať už z důvodů rasových, národnostních, třídních, ideologických nebo i zaštiťujících se náboženstvím. Dostávají se také do rozporu s Desaterem: Zejména s jeho prvními třemi příkazy víry v Boha a úcty k němu (bojový ateismus, kult vůdců, znesvěcování svátků), dále čtvrtého přikázání (podrývání autority rodičů, zásahy do výchovy dětí) a se zákazy: nezabiješ (politické vraždy), nepokradeš (znárodňování, likvidace zemědělského a živnostenského stavu) a nebudeš křivě svědčit (udavačství, zideologizované procesy).

První fáze

Komunistická totalita nezačala u nás v únoru 1948, jak se obecně soudí, ale hned po válce, kdy náš londýnský demokratický exil ustoupil tlaku moskevského komunistického exilu, kdy naše tradiční demokracie byla nahrazena jakousi pseudodemokracií označenou za „lidovou“, kdy pluralitní politický systém byl nahrazen jakousi „Národní frontou“, která nepovolila činnost demokratické pravice (agrárníci, živnostníci atd.), kdy ve vládě obsadili komunisté z hlediska zamýšleného převzetí moci tak důležitá ministerstva jako vnitro a informace. Komunisté ovládli odbory i různé profesní svazy a do všech politických stran nasadili své „páté kolony“. Glosa z té doby: „Komunisté neměli sice v rukou všechnu moc, ale k tomu, aby ji získali, měli to nejdůležitější - monopol ´pravdy´ a „bezpečnosti“.“

Komunisté si počínali agresivně - žel za spolupráce i části soudnosti zbavené demokratické veřejnosti - už od prvních dnů svobody. Kolik křivd až zločinů bylo napácháno uplatněním principu kolektivní viny při odsunu Němců nebo při pokusech o likvidaci politických odpůrců či vyřizování osobních účtů pod záminkou „národní očisty“! Na Slovensku, v reakci na Slovenský stát, hanlivě nazvaný „Farskou republikou“, měli komunisté tendenci označovat jakoukoliv katolickou aktivitu když ne za protistátní, tak za podezřelou: „Luďáci opět zvedají hlavy!“ Tak například, když byla začátkem roku 1946 odhalena skutečná neoluďácká organizace, vyvolala Státní bezpečnost tzv. Kolakovičovskou aféru, v rámci které byli pozatýkáni členové kroužků Katolické akce, kteří s „luďáckým podzemím“ neměli nic společného. „Aféra“ skončila fiaskem, neboť prokuraturu a soudnictví neměli komunisté ještě ve svých rukou.⁴

Agresivita komunistů ještě stoupla po květnových volbách roku 1946, které vyhráli. Pod záminkou „boje s reakcí“ se snažili zdiskreditovat každého, kdo stál v cestě jejich politickým cílům. V obviňování protivníků nerozlišovali mezi činností protistátní a protikomunistickou (mons. Šrámek). Ve společnosti narůstal strach. Před ním varoval Pius XII.: „Je-li dnes něco, z čeho je třeba mít strach, pak je to strach sám. (...) Jeho jediným účinkem je závrať a zaslepení! Nebojte se!“⁵

Tři neděle před „únorem“ vyzval arcibiskup Beran kněze: „Na kazatelně, ve zpovědnici a kde jen můžete, hleďte působit na své věrné, aby prohlédli a poznali, kdo jsou jeho nepřátelé.“⁶ A čtyři dny po „únoru“ napsal Adolf Kajpr SJ v Katolíku: „Protože jsme neposlouchali Kristova hlasu, hlasu jeho církve a mluvili jsme pohrdavě o její neomylnosti, proto musíme nyní poslouchat tolik lží a nemáme takřka možnost se proti nim bránit.“⁷

Následovalo zastavení Katolíka a postupně po něm došlo k likvidaci veškerého katolického tisku, katolických nakladatelství a spolků. Zesílila také už měsíce vedená kampaň za „jednotnou školu“.

Jako výsměch pak znělo prohlášení jakéhosi, bez zákonného podkladu zřízeného, Ústředního akčního výboru Národní fronty (ÚAV NF) o „náboženské svobodě“, v němž se po vzletných slovech o svobodě vyznání odsuzovaly „samovolné zásahy do církevního školství a všechny akty, které by náboženskou svobodu mohly narušit“.⁸ Neuplynuly ani dva měsíce a zákon o jednotné škole byl přijat a církevní školství v něm už nemělo místo.

Při ÚAV NF byla zřízena Komise pro církevní záležitosti, která měla za úkol projednat s představiteli církví nové uspořádání církevněpolitických poměrů. Její církevní oddělení mělo kromě toho v kompetenci kádrovou evidenci duchovních. Částečně tak dublovala činnost Státní bezpečnosti, která vedle jiných kartoték vedla i kartotéku kněží, přičemž se soustřeďovala na sběr kompromitujících materiálů o nich. Církevněpolitickým jednáním předsedal ministr spravedlnosti a koncentráčník Alexej Čepička, jeho protějškem za katolickou církev byl litoměřický biskup a také koncentráčník Štěpán Trochta. Státu šlo v těchto jednáních hlavně o to, aby církev uznala legitimitu „února“ a zrušila církevní tresty kněžím, kteří v rozporu s církevním právem a výslovným zákazem československých biskupů vstoupili do vysoké politiky. Týkalo se to zejména ministra zdravotnictví Plojhara a slovenských „povereniků“ (ministrů) Lukačoviče a Horáka. Prioritami církve bylo, aby stát respektoval její vnitřní autonomii a zachoval, respektive na Slovensku obnovil, církevní školství.⁹ Jednání nikam nevedla, několikrát byla přerušena, definitivně poté, co při zasedání biskupské konference ve Vysokých Tatrách bylo odhaleno odposlouchávací zařízení.¹⁰

Dne 7. června 1948 abdikoval prezident Beneš. Za účast církve na volbě nového prezidenta, kterým se měl stát jako jediný kandidát Klement Gottwald, slíbil Čepička jménem vlády obnovu církevněpolitických jednání a na určitý čas i zachování církevního školství. Arcibiskup Beran na to po velkém přemlouvání přistoupil. A tak po zvolení „prvního dělnického prezidenta“ se v chrámu sv. Víta uskutečnilo slavné Tedeum, které vykonal Beran a kterého se zúčastnil i Gottwald s celou svou komunistickou suitou. Arcibiskup byl za to kritizován katolickou veřejností (Vatikán byl zděšen), ale i Gottwald musel vysvětlovat soudruhům, jak to, že vešel do katolického chrámu. Sdělovací prostředky to interpretovaly jako způsob, jímž církev manifestovala svůj souhlas s „únorem“.

Takový výklad Beran odmítl: „Se vší vážností však připomínám, že liturgickým úkonem tím církev nepřijímá světový názor směru a hnutí, které odporují jeho názoru.“¹¹ Gottwald nato obvinil církev, že je „základnou reakce“, a na zasedání ÚV KSČ prohlásil, že by se měl „vzít kurs na to, odpoutat katolickou církev od Vatikánu (...) a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu.“¹²

V srpnu 1948 podali biskupové memorandum vládě, v němž protestovali proti tomu, že „přes slibovanou náboženskou svobodu byl zahájen skrytý protináboženský a proticírkevní boj. Zabraňuje se ve vykonávání úřadu kněžím proto, že se nezúčastňují politických projevů a z jiných nicotných důvodů, ačkoli se v ohledu náboženském i politickém ničím neprovinili.“¹³

Zatímco si komunisté učinili z dříve demokratických stran během jediného dne „fasádu režimu“ (Gottwald) a všechny organizace a instituce ve státě dostali pod kuratelu, s katolickou církví si nevěděli rady. Pokus učinit si z ní „služebnici režimu“ získáním samotných biskupů se nevydařil. Jejich očekávání nesplnila ani hrstka kněžských „bojovníků za mír“, kteří sice hlásali podle jejich přání Pax sovietica místo Pax Christi, avšak vliv na dění v církvi v prvních dvou „poúnorových“ letech neměli. Selhal i směšný pokus uplatnit v církvi třídní boj - postavit proti sobě „utlačované nižšší duchovenstvo“ a „vysokou církevní hierarchii“. Většinu kněží to s biskupy jen stmelilo.

A tak, snad v reminiscenci na československé schizma z roku 1920, se měl trojským koněm v církvi stát věřící lid spolu s kněžími režimu naprosto oddanými. Cílem bylo vytvořit z katolické církve v Československu národní církev odtrženou od Říma a podle jedněch ji sjednotit s Československou církví, nebo, jak radili druzí, podřídit ji jurisdikčně moskevskému pravoslavnému patriarchátu. Taková absurdita byla moc i na jidáše v církvi. Komunisté se tedy prozatím snu na „znárodnění“ církve vzdali, ale vymysleli jinou zákeřnost: hnutí „pokrokových katolíků“ s matoucím názvem „Katolická akce“, které mělo - než se v podrobování církve pokročí dál - nahradit biskupy v jednání se státem.

Biskupové proti tomu marně protestovali. Prorežimní „Katolická akce“ byla ustavena 10. června 1949.¹⁴ Biskupové na to reagovali historickým pastýřským listem „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“. Stálo v něm, že spravedlivá dohoda se státem, kterou si upřímně přejí, není možná, dokud stát zasahuje svou mocí do církevních a náboženských záležitostí. Toto zasahování jde tak daleko, stálo v listě, že „za účasti suspendovaných kněží a neinformovaných laiků tvoří se proti biskupům nepravá Katolická akce, která má vnésti zmatek mezi věřící a znemožnit biskupům hájit svobodu a práva církve. Prohlásili jsme a znovu prohlašujeme, že tato nepravá Katolická akce je hnutí rozkolné a každá účast na něm a spolupráce musí být stíhána církevními tresty.“¹⁵

List se měl číst v neděli 19. června 1949, na přenesený svátek Božího těla. V Praze tak chtěl učinit sám arcibiskup, ale klaka provokatérů, která z velké části naplnila svatovítský chrám, mu v tom zabránila. Když se pak z katedrály vrátil do arcibiskupského paláce, očekávala ho už Státní bezpečnost. Tak začala jeho šestnáct let trvající internace.¹⁶ Po arcibiskupu Beranovi byli internováni i ostatní čeští a slovenští biskupové a do biskupských konzistoří byli dosazeni vládní komisaři, kteří přímo zasahovali do provozu úřadu.

Dne 20. června 1949 prohlásil Svatý stolec „Katolickou akci“ za schizmatickou a každého, kdo se do ní vědomě a dobrovolně přihlásil, vyobcoval z církve. Další, o týden později vydaný exkomunikační dekret zakazoval katolíkům na celém světě členství v komunistických stranách, protože hlásají světový názor „materialistický, ateistický a jasně protikřeťanský“.¹⁷

Gottwald na to reagoval výzvou adresovanou straně, aby zasadila církvi „poslední zdrcující ránu“.¹⁸ A generální tajemník strany Slánský řekl stranickým funkcionářům: „Vzali jsme církvi všechen tisk, do konzistoří dosadili komisaře, zavřeli církevní školy, postupně jim bereme kláštery. Připravte černé listiny největších štváčů!“¹⁹

Nezákonnosti páchané na církvích režim „legalizoval“ 14. 10. 1949 Zákonem o zřízení Státního úřadu pro věci církevní (217/49 Sb.), Zákonem o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností (218/49 Sb.) a prováděcími vládními nařízeními (219-223/49 Sb.). Církve se tak dostaly zcela do područí státu, který si nárokoval právo nejen je kontrolovat, ale i zasahovat do jejich řízení, rozhodovat, komu dovolí zastávat nějakou církevní funkci či úřad, komu udělí nebo naopak odebere státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti atd. Kněží se prakticky stali zaměstnanci státu, který je platil a posuzoval podle míry zvyšování (postih), nebo naopak snižování (odměna) religiozity obyvatel v místě jejich působení. Nejvíc byla ale církev postižena tím, že stát nátlakem na kapituly prosazoval do vzprázdněných diecézí prozatímní administrátory (kapitulní vikáře), často kněze s nedobrou pověstí. V okresech a krajích působili tzv. církevní tajemníci, postrach všech kněží, i „mírových“, nikdo přece nepochyboval, že spolupracují s StB.

Na teror, který nastal, byla církev v Československu částečně připravena. Už v listopadu 1948 jí Pius XII. udělil mimořádné pravomoci mexické fakulty“, nazývané tak podle privilegií, kterých se mexické církvi dostalo v době jejího pronásledování na začátku ²⁰. století. Fakulty umožnily zřízení alternativní hierarchie, tajné studium teologie, tajná kněžská svěcení, slavení mší i za ztížených vězeňských podmínek apod.

Údajný číhošťský zázrak z prosince 1949, kdy se oltářní kříž několikrát vychýlil ze své osy, se stal signálem k odstartování několika na sebe navazujících proticírkevních opatření: Zatčen a utýrán k smrti byl místní farář Josef Toufar. Zatčeni byli také údajní iniciátoři „zázraku“ premonstrátští opati Vít Tajovský a Augustin Machalka. S nimi bylo pak postaveno před soud dalších osm kněžských osobností, jako jezuité Šilhan, Kajpr, Mikulášek, františkán Urban nebo dominikán Braito. Byli obviněni ze snah o obnovu kapitalismu, z přechovávání zbraní, z organizování ozbrojeného povstání, a to ve spojení s Vatikánem a západními imperialisty. V procesu nazvaném „s představiteli řádů“20 byli v březnu 1950 odsouzeni k mnohaletým trestům a redemptorista Ivan Mastiliak na doživotí. Následovalo přerušení diplomatických styků s Vatikánem.

V akci „K“ (kláštery), provedené ve vojenském stylu, byly v noci ze 13. na 14. dubna 1950, a pokračovaně o dva týdny později, přepadeny všechny mužské řeholní domy v republice a přes 2300 řeholníků bylo deportováno do „sběrných klášterů“, pravdivěji do koncentračních táborů. O půl roku později potkal stejný osud přibližně 8000 řeholnic ze 720 klášterů.²¹

Po akci „K“ přišla akce „P“ (pravoslaví), v níž bylo na základě „usnesení“ nekompetentního, komunisty zorganizovaného „soboru“ (sněmu) řeckokatolické církve nuceno k „návratu“ do pravoslavné církve na 300 tisíc uniatů, převážně z východního Slovenska. Z 300 kněží bylo přes 200 zatčeno, internováno nebo i s rodinami vyvezeno do Čech. Biskupové Gojdič a Hopko byli uvězněni. Gojdič ve vězení zemřel v pověsti svatosti.²²

K zákeřným způsobům proticírkevního boje patřilo zneužívání náboženských poutí. Tak např. na svatohostýnské pouti v květnu 1950 zneužil svou promluvu exkomunikovaný kněz a slovenský pověřenec techniky Lukačovič k takovýmto výrokům: „Vděčíme Sovětskému svazu za tento krásný dnešek naší vlasti! (...) Vytrváme po boku geniálního učitele a přítele všech pracujících, generalissima Stalina...“²³

V březnu 1950 byly vyjmuty z rámce univerzit bohoslovecké fakulty, zrušena byla diecézní a řeholní učiliště, včetně seminářů, a místo toho byly zřízeny státem reformované samostatné bohoslovecké fakulty s generálními semináři v Praze a Bratislavě. Bohoslovci, kteří odmítli pokračovat ve studiu na fakultách zřízených v rozporu s Kodexem církevního práva, byli v rámci vojenské prezenční služby zařazeni na nucené práce do tzv. Pracovních technických oddílů (PTP).

Střední a vysoké školy byly pod záminkou studijních prověrek „nemilosrdně vyčištěny od reakčních studentů“. Zkouškou charakteru mohla být i odpověď na otázku: „Jak jste se vyrovnal s náboženskými předsudky?“

I když všechny křesťanské církve a společnosti byly v zásadním rozporu s marxisticko-leninskou ideologií, zaměřil se režim ve svém boji proti všemu, co odporovalo jeho učení, především na církev katolickou. Proč? Protože jediná odmítala uznat jeho legitimitu, byla statisticky nejpočetnější (tehdy přes 80 % populace), svým hierarchickým uspořádáním nejorganizovanější a s téměř třemi tisíci řeholníky a dvanácti tisíci řeholnic nejdisciplinovanější. Kromě toho byla řízena z „nepřátelské ciziny“ a měla své vlastní právo „vzniklé mimo vůli lidu“. Soudní znalec, univerzitní profesor Antonín Hobza, v procesu nazvaném „Zela a spol.“ z toho vyvodil, že „církevní funkcionář československý, jenž dává přednost kanonické poslušnosti naproti jakémukoli cizinci v rozporu se státními zákony, stává se zrádcem“.²⁴

Procesy

Jednou z nejvážnějších příčin hromadících se zločinů proti lidskosti bylo podřízení justice moci výkonné. Ministr spravedlnosti Čepička řekl nepokrytě, že lidovědemokratický stát neuznává dělbu moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, neboť „zdrojem veškeré moci ve státě je lid, který si nejen zákony dává, nýbrž i sám zákony vykonává“.²⁵ Podle Gottwalda pak „soudce musí soudit podle zákona s přihlédnutím k mínění lidu a stanovisku vlády“.²⁶

Skutečnost byla o to horší, že nad státní mocí ještě vládla moc komunistické strany. Byla všudypřítomná, podobně jako Státní bezpečnost. Iniciovala zákony, vytvářela „mínění lidu“, úkolovala vládu, byla také režisérem procesů, na nichž jí z politických důvodů záleželo. Řídila vše: kdo má být zatčen, co má být vyšetřeno, scénář procesu, návrh na rozsudek i „spontánní“ rezoluce pracujícího lidu žádajícího exemplární tresty pro „zrádce lidu“. Ovoce? Téměř čtvrt milionu politických vězňů, z toho 240 popravených a 8000 zemřelých ve vyšetřovacích vazbách, ve výkonu trestu nebo na následky věznění.²⁷ Statistiky neuvádějí, kolik tisíc z nich se dostalo do soukolí Bezpečnosti, prokuratury a justice přímo nebo skrytě z důvodů náboženských.

K prvním procesům s kněžími a řeholníky docházelo už od poloviny roku 1948. Hlavními příčinami zatčení byla tehdy nařčení ze „zneužití kazatelny“ a z pomoci při útěku do „nepřátelské ciziny“. Ohroženi byli zejména kněží v pohraničních oblastech, nikdy si nemohli být jisti, zda je nežádá o pomoc provokatér. Za pomoc k útěku na Západ byl v květnu 1948 zatčen převor dominikánského kláštera ve Znojmě Jakub Zemek. Podle dosud platných zákonů mohl být za to potrestán jen zanedbatelnou peněžitou pokutou, a tak, protože byl místním mocným svou autoritou trnem v oku, byl ve vazbě ponechán tak dlouho, až mohl být souzen podle nového Zákona na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/48 Sb.), který nabyl platnost v říjnu 1948. Za údajnou velezradu (v klášteře mu prý našli zbraně) a špionáž byl pak odsouzen k osmnácti letům odnětí svobody.

Měsíc po zmíněném zákoně byl vydán Zákon o nucených pracích. Měl postihnout osoby práce se štítící, ale dopadl hlavně na úředníky, živnostníky, rolníky, kněze.

Monstrprocesy, které komunisté s oblibou aranžovali jako zdramatizovanou agitku k podpoře svých ideologických cílů, byly cizorodým importem ze SSSR. Bývaly někdy zahájením, někdy vyvrcholením šíře koncipované kampaně proti „reakci“, k níž mohl být připočten každý, kdo se znelíbil někomu z vládnoucí strany. Jedním z takovýchto monstrprocesů byl i zmíněný proces „Zela a spol.“. Byl první ze série procesů s tzv. „pomocníky biskupů“, v nichž byli souzeni opati, kanovníci, kněží i laičtí poradci či spolupracovníci biskupských konzistoří.

Jedním z procesů nejvíce sledovaným a propagačně zneužívaným sdělovacími prostředky byl proces s třemi slovenskými biskupy - spišským Jánem Vojtaššákem, trnavským světícím Michalem Buzalkou a prešovským řeckokatolickým Pavlem Gojdičem. Ten měl kromě obvyklé diskreditace církve odhalit jejich údajný podíl na rozbití republiky, na účasti Slovenska ve válce, na genocidě Židů a na „zradě“ Slovenského národního povstání (SNP). Buzalka a Gojdič dostali doživotí, Vojtaššák 24 roky.²⁸

V průběhu let byli odsouzeni další biskupové: spišský světící Štefan Barnáš (1951, 15 let), řeckokatolický světící Vasil Hopko (1951, 15 let), litoměřický Štěpán Trochta (1953, 25 let). Dále tajně vysvěcení biskupové: Karel Otčenášek (1954, 13), Ladislav Hlad (1960, 9), Dominik Kaľata (1960, 4), Ján Chryzostom Korec (1960, 12) a Peter Dubovský (1962, 6 let).

Nepřehledný je počet kněžských procesů, které se konaly někdy s jednotlivci, jindy se skupinami kněží a laiků. Tak například v převážně orelském procesu s paterem Antonínem Huvarem bylo v listopadu 1948 odsouzeno 34 osob celkem k 126 letům vězení. V českobudějovickém procesu „Jarolímek a spol.“ bylo v září 1953 odsouzeno 14 osob k 71 letům vězení. Zatímco koncem 40. let a v 50. letech kvalifikovaly soudy tajné náboženské aktivity jako velezradu, často i špionáž, kvalifikovaly je v 60. až 80. letech mírněji, jako sdružování proti republice nebo maření státního dozoru nad církvemi. I to však bylo v rozporu s ústavou a zákony proklamujícími svobodu náboženství, slova, shromažďování.

Ve dvacetiletí mezi „únorem“ a Pražským jarem bylo jen v českých zemích odsouzeno 365 řeholníků. Z nich bylo nejvíce jezuitů (69), salesiánů (53), redemptoristů (50), premonstrátů (41), františkánů (37), kapucínů (21), dominikánů (11), salvatoriánů (11), augustiniánů (10) a petrinů (10).²⁹

Nejčastějšími důvody zatčení řeholníků bylo: pokračování v řeholním životě, tajné přijímání do řehole, tajné studium teologie, tajné kněžské svěcení a pomoc tajným aktivitám církve a rodinám pronásledovaným režimem. Společenskou nebezpečnost řeholníků zvyšovala podle mínění režimu jejich morální autorita a vliv, kterým působili na své okolí. Údajnou trestnou činnost řeholníků kvalifikovaly soudy nejčastěji jako velezradu, špionáž, napomáhání k trestnému činu nebo jeho neoznámení, později mírněji jako maření státního dozoru nad církvemi.

Obdobnými slovy lze charakterizovat i procesy s řeholnicemi. Žel, jejich osudy nebyly dosud souhrnně zpracovány.³⁰ Podle velmi neúplných údajů bylo v 50. letech odsouzeno ve třiceti procesech 95 řeholních sester k úhrnnému trestu 370 let.

Velkou sérii církevních procesů tvořily procesy s členy kroužků Katolické akce (KA). K prvním patřil proces „Valena a spol.“, který se konal v srpnu 1951 a v němž Státní soud v Praze odsoudil celkem ke 186 letům vězení dva kněze a devět laiků, převážně bývalých funkcionářů Ústředí katolického studentstva. Sdělovací prostředky jej nazvaly „procesem se špiony Vatikánu“, ačkoli špionáž nebyla nikomu z obviněných prokázána.

Scénář procesu „Mádr a spol.“, který se konal v červnu 1952 v Brně, měl podle záměru jeho anonymních autorů odhalit KA jako rozvratnou, špionážní a teroristickou organizaci. Teolog Oto Mádr, profesorka Karlovy univerzity Růžena Vacková, brněnský kněz Václav Razik a bratislavský vysokoškolský pedagog Vladimír Jukl byli veřejnosti prezentováni jako jakýsi štáb katolického podzemí. Boromejka Bohumila Langrová z Prahy a těšitelka Marie Vintrová z Rajhradu „zločinnou činnost“ KA podporovaly finančně a poskytováním úkrytu osobám hledaným Bezpečností. K doložení terorismu přiřadila režie k Mádrově skupině uměle odbojovou skupinu dvou studentů, kteří po partyzánském způsobu odsoudili k smrti a popravili dalšího svého člena jako nasazeného agenta StB. Veřejnost pak byla takto dezinformována: „V tomto procesu byli souzeni záškodníci, kteří ve službách Vatikánu a amerických imperialistů vytvářeli pátou kolonu, budovali špionážní síť a neštítili se pro své zločinné cíle sáhnout i k nejsurovějšímu prostředku teroru - k vraždě. V čele této protistátní skupiny stál zrádný, Vatikánu slepě oddaný kněz - obviněný Oto Mádr.“³¹ Spojitost s ozbrojeným odbojem aktivisté KA rázně odmítli.

V největším českém procesu s KA „Bárta a spol.“ bylo 1. listopadu 1952 odsouzeno 9 kněží a 22 laiků (14 dívek či žen) k úhrnnému trestu 330 let. Františkán Josef Bárta byl odsouzen ke 20 letům odnětí svobody, teolog Josef Zvěřina k 22 letům. Úroveň procesu charakterizuje citát ze „znaleckého posudku“: „Církev je materiálně i politicky zainteresována na vykořisťování pracujících, na burzovních machinacích, na koloniální politice a na imperialistických válkách.“³² Obhájce jedné ze studentek se zeptal po procesu jejích rodičů: „Kde ti lidé berou sílu?“

Podle podkladů, které se stále doplňují, bylo ve 34 procesech s Katolickou akcí odsouzeno 246 osob (laiků i kněží, kteří se jim věnovali) k téměř 2000 letům vězení.

Podobného charakteru jako procesy s Katolickou akcí byly i procesy s Orlem, který měl vedle tělovýchovy v programu i činnost kulturní a náboženskou. Orelských procesů bylo podle dosud dostupných údajů 19. V nich bylo 171 osob odsouzeno k 844 letům odnětí svobody. V prvních procesech, konaných už v roce 1948, bylo v procesu „Žádník a spol.“ odsouzeno 13 a v procesu „Huvar a spol.“ 34 osob.

V procesu s náčelnickou radou Orla „Bohuslav Koukal a spol.“ bylo v červnu 1949 odsouzeno 18 osob k 151 letům odnětí svobody. Přiznání k protistátní činnosti bylo na nich vymáháno v pověstné mučírně StB v Uherském Hradišti (bití, elektrické šoky, zlomeniny, proražený bubínek). Příčinou orelských procesů bylo, že orlové odmítali „sjednotit“ se v jednotné tělovýchovné organizaci a že na tradiční orelské pouti konané v létě 1948 na Hostýně došlo k protikomunistickým projevům.³³

V rámci boje s politickými odpůrci se režim chtěl vypořádat i s politickým katolicismem reprezentovaným Československou stranou lidovou, přestože její vedení kolaborovalo s komunisty v rámci Národní fronty. Ve svých místních organizacích však řadoví lidovci často suplovali náboženskou činnost zakázaných spolků. Tak byli před soudní stolici předváděni členové ČSL často ne pro svou politickou činnost nebo pro členství v „ilegální KDS“ (Křesťanskodemokratické straně), která navíc tehdy ještě neexistovala, ale proto, že měli jako křesťanské osobnosti vliv na své okolí. Procesy s údajnou KDS probíhaly ve dvou vlnách, v letech 1953-1955 a v roce 1961. V nejméně třinácti z nich bylo odsouzeno 66 osob k odnětí svobody na 658 let.³⁴

K největším projevům tyranie komunistické totality patřil „případ Babice“. V kraji známém svou religiozitou a odmítáním kolektivizace zemědělství vyprovokovala Státní bezpečnost protikomunistické „odbojové skupiny“. Dosud neobjasněnou vraždu tří členů Místního národního výboru, ke které došlo v Babicích 2. 7. 1951, inicioval a pravděpodobně i vykonal dobrodruh a podle některých indicií agent StB Ladislav Malý. Následky? 16 procesů, 10 poprav, 4 doživotí a 92 osob odsouzených k 1260 letům vězení. Nikomu ze 107 obviněných nebyla účast na vraždě prokázána a provokatér Malý záhadně zmizel, prý byl při zatýkání zastřelen. Mezi popravenými byli tři kněží, Václav Drbola, František Pařil a Jan Bula, jejichž trestná činnost je podle jednoho z rozsudků „zvláště zavrženíhodná“, neboť mají „značný morální vliv na část obyvatelstva kraje“. Dva další kněží, Jan Podveský a Jan Opletal, byli odsouzeni k 16, resp. k 12 letům odnětí svobody. Od nich víme, že popravené kněze vtáhl do děje Malý tím, že každému zvlášť namluvil, že je americkým agentem, že z příkazu svých nadřízených osvobodil z internace arcibiskupa Berana, kterého, než přejdou západní hranici, ukryl v nedaleké obci, a že arcibiskup by se rád vyzpovídal. Může kněz takovou prosbu odepřít? Pochopitelně to všechno byl podvod a všichni tři kněží, když o Malém zapochybovali a dali mu to najevo, byli vzápětí zatčeni.³⁵ Nicméně v obžalobě čteme: „Nejrafinovanějšími inspirátory a organizátory teroristických vražd se stali také zrádní katoličtí kněží, stoupenci protilidové politiky Vatikánu, zaprodaného americkému imperialismu.“³⁶

Specifickým procesem padesátých let byl proces s katolickými intelektuály z kruhu revue Řád. V procesu nazvaném sdělovacími prostředky procesem s „klerofašistickou odnoží Zelené internacionály“ - konal se v Brně začátkem července 1952 - bylo odsouzeno 15 osob k úhrnnému trestu 216 let. Byli mezi nimi literáti jako Jan Zahradníček, Zdeněk Kalista, Josef Knap, Václav Prokůpek, Bedřich Fučík. Už před nimi (v dubnu 1952) byli, kdoví proč, do procesu s bývalými agrárníky (odtud „Zelená internacionála“) přiřazeni básníci Josef Kostohryz (doživotí) a Václav Renč (25 let).

V prvním ze zmíněných procesů byl souzen také bývalý redaktor Vyšehradu Ladislav Jehlička. Mezi ním a prokurátorem Karlem Čížkem došlo v předvečer procesu k výměně názorů, které ukazují cynismus té doby. Jedlička poukázal na nesmyslnost jednoho z obvinění, načež mu Čížek strčil pod nos celý obžalovací spis a pravil: „Kamaráde, tohle celé je nesmysl, ale hrajeme každý svou hru.“³⁷

Šedesátá léta a další vývoj

Na amnestie v letech 1960 a 1962 vyšly z vězení desetitisíce politických vězňů. Ačkoli většina z nich zůstala, obrazně řečeno, u lopaty, právě kolem nich se vytvářely ostrovy svobody. Šedesátá léta byla i jinak přelomová, a to přesto, že ještě ve volbách v roce 1964 dostala kandidátka Národní fronty údajně 99,99 % hlasů. Otevřeně se už mluvilo o nutnosti ekonomické reformy, výrazný byl pohyb v kultuře, odvážně si počínali někteří spisovatelé. Došlo i k rehabilitaci několika nespravedlivě odsouzených bývalých straníků, což ovšem stačilo ke zpochybnění zákonnosti všech politických procesů.

V církvi vyvolal pohyb papež Jan XXIII. (1958-1963), koncil (1962-1965), liturgická reforma (1965) a „ostpolitik“ Vatikánu jak papeže Jana, tak jeho nástupce Pavla VI. (1963-1978). Podle Jana měla diplomacie Svatého stolce vytvářet v jednání s komunistickými zeměmi prostředí důvěry trpělivým říkáním pravdy tak, aby to nikoho neurazilo. Naší zemi to přineslo někdy problematické výsledky.

Po třinácti letech bylo obnoveno jednání Svatého stolce s Prahou (Casaroli - Hrůza). Pro obstrukce Prahy jednání nikam nevedlo, a tak Pavel VI., bez ohledu na „těžkopádnou a zakomplexovanou československou byrokracii“,³⁸ zaskočil Prahu jmenováním mons. Berana kardinálem. (Zveřejněno 25. 1. 1965.)

Následná diplomatická přestřelka byla ukončena kompromisem znamenajícím z jedné strany nelítostné vyhoštění arcibiskupa Berana ze země, z druhé strany jmenování věrohodného biskupa Františka Tomáška pražským administrátorem.

K nelibosti státní správy si Tomášek po počáteční nedůvěře získával sympatie kněží i diecézanů, biřmoval, prosazoval liturgickou reformu, podporoval ekumenismus.

V roce 1961 byly z iniciativy českobratrských biblistů zahájeny práce na prvním českém ekumenickém překladu Bible i za katolické účasti. V evangelickém semináři v pražských Jirchářích se konaly veřejně přístupné diskuse s náboženskou tematikou, což na katolické půdě nebylo ještě možné. Nesměle začínaly také diskuse mezi marxisty a křesťany (Mariánské Lázně, seminář Milana Machovce na Filozofické fakultě UK).

I když Pražské jaro 1968 s heslem „Socialismus s lidskou tváří“ trvalo jen několik měsíců a s dozvuky o půldruhého roku déle, znamenalo pro církev možnost nadechnout se. S výjimkou královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška se mohli všichni dosud žijící biskupové ujmout správy svých diecézí. Kněží zbavení státního souhlasu se mohli vrátit do pastorace, řeckokatolická církev mohla opět veřejně působit. Také řeholníkům a řeholnicím se to částečně dařilo. V Olomouci byla obnovena činnost bohoslovecké fakulty.

Vikariátní a diecézní konference kněží žádaly reformu Mírového hnutí katolického duchovenstva a odstoupení jeho předsednictva. Zdiskreditované hnutí zaniklo a místo něho bylo 14. května 1968 na Velehradě založeno, za účasti všech českých a slovenských biskupů, Dílo koncilové obnovy (DKO). Program hnutí, které nebylo už jen kněžské, vyjadřoval jeho název. Katolickou se opět stala Česká katolická charita (ČKCH), redakce Katolických novin se dostala do věrohodných rukou (P. František Mikulášek SJ) a místo kolaborantského Duchovního pastýře začala vycházet teologická revue Via (P. Josef Zvěřina). Na mnoha místech se konaly exercicie, skautské tábory, obnoven byl Orel, zřízeny byly kurzy pro katechety. Rozmachu dosáhla náboženská ediční činnnost.

Nic však nešlo hladce a nebýt všenárodního nekomunistického tlaku zdola by hezká slova o socialismu s lidskou tváří společnost daleko na cestě k demokratizaci nepřivedla. Ukázalo se totiž, že i nadále existovala tři zaklínadla, na která se nesmělo sáhnout: socialismus, vedoucí úloha komunistické strany ve společnosti a láska k Sovětskému svazu (i když tu už málokdo myslel upřímně). Sovětské tanky jen utvrdily skutečné demokraty v tom, že socialismus moskevského typu je nereformovatelný. Změnou komunistického vedení v dubu 1969 začalo období tzv.normalizace.

Nová, husákovská totalita, poučena „krizovým vývojem“ 60. let, byla rafinovanější než dřívější. Zpočátku leccos tolerovala, ale např. už v dubnu 1970 zakázala cyklus přednášek Živé teologie se zdůvodněním, že „tento spolkový způsob šíření náboženské ideologie“ odporuje ústavě.³⁹ V září 1949 se do ČKCH a do redakcí Katolických novin a Duchovního pastýře (Via přestala vycházet) vrátili už dříve zkompromitování funkcionáři z Mírového hnutí katolického duchovenstva.

Obnovit toto hnutí se lidem typu Plojhara nepodařilo. Trvalo ještě rok, než si režim vynutil založení nového, ještě záludnějšího hnutí, než bylo předchozí. To, že si hnutí vypůjčilo název významné encykliky oblíbeného papeže Jana XXIII., je jen dalším důkazem farizejství jeho zakladatelů. Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD PIT) ujišťovalo na jedné straně biskupy svou oddaností církvi, na druhé straně se podbízelo režimu. Tvrdilo, že církevní politika státu se musí opírat o ně, jinak by „katolická hierarchie i Vatikán nejen upevnily své pozice, ale i do budoucna by pokládaly svůj tvrdý a nekompromisní postoj vůči požadavkům státní správy za jedině správný a účinný“.⁴⁰ Zatímco hrstka funkcionářů SKD PIT byla korumpována tituly a hmotnými výhodami, žili pastoračně úspěšní kněží v trvalém stresu, že přijdou o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.

V roce 1973 bylo u nás ze 17 diecézí 15 neobsazeno (v Banské Bystrici 23 let, v Hradci Králové 17 let). V jednáních Svatého stolce s Prahou, která od roku 1970 sporadicky pokračovala celá léta, se proto zájem obou stran soustřeďoval na jmenování nových biskupů. Stát prosazoval kněze, s kterými by mohl manipulovat, Vatikán kněze morálně i politicky bezúhonné.

V dubnu 1972 jmenoval Pavel VI. litoměřického biskupa Trochtu kardinálem. Uplynuly sotva dva roky a Trochta zemřel na selhání srdce po návštěvě církevního tajemníka.

V březnu byli po kompromisní dohodě církve se státem vysvěceni na biskupy Josef Vrana (Olomouc), Jozef Feranec (Banská Bystrica), Július Gábriš (Trnava) a Ján Pásztor (Nitra). Podmínku, že rezignují na své funkce v SKD PIT, Vrana nedodržel. Do Říma vzkazoval katolický disent: Raději žádné biskupy než biskupy kolaboranty!

Sdružení si osobovalo právo být mluvčím církve. „Bojovalo“ za mír kdekoli na světě - o domácích nepravostech, o křivdách páchaných na církvi a věřících, jako by nevěděli. Kněží, kteří se k nim ze strachu přidali, žili v trvalých výčitkách svědomí.

Charta 77 změnila atmosféru v zemi. Ne bojem proti režimu, ale tím, že režim usvědčovala z nedodržování jeho vlastních zákonů. Chartisté, mezi nimi katoličtí i protestantští duchovní, vymáhali na režimu dodržování lidských práv pro všechny, i pro křesťany.

Zvolení krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem - prvním, který měl osobní zkušenost s komunistickou totalitou - znamenal konec „ostpolitik“ Vatikánu. V březnu 1982 byla církevně zakázána „kněžská sdružení, která přímo či nepřímo, zjevně či skrytě sledují politické cíle“.⁴¹ Týkalo se to i sdružení Pacem in terri. Nato ministr kultury Klusák pohrozil, že Sdružení „má plnou morální i politickou podporu a ochranu státu“, a bude-li Tomášek či „kdokoliv další pokračovat ve vyvolávání konfliktů mezi církví a státem, přijme stát potřebná opatření.“⁴²

Osmdesátá léta byla ve znamení katolického samizdatu. Došlo i k několika soudním procesům s jeho editory. Tresty byly však nesrovnatelně mírnější než v procesech 50. let. Nicméně praktikující křesťané zůstávali nadále občany nižší kategorie s omezenými možnostmi studia, karierního postupu v zaměstnání, cestování atd.

Přesto církev žila v četných jedincích opravdovějším duchovním životem než dříve. Vznikaly tajné klášterní komunity, tajně se studovalo bohosloví, jehož absolventy světili pak tajně na kněze někteří němečtí a polští biskupové. Rozšířené byly salesiánské „chaloupky“, pod různým krytím působily oddíly katolických skautů, v „bytových seminářích“ přednášeli a diskutovali profesoři některých evropských univerzit, kněží zbavení státního souhlasu slavili mše po bytech ve společenstvích rodinných kroužků.

K oblibě přišla u nás zapomenutá tradice poutí. Desetitisíce především mladých poutníků přicházelo tak do Levoče, Šaštína, na Velehrad. Významná byla velehradská pouť k 1100. výročí smrti sv. Metoděje. Snad čtvrt milionu poutníků se modlilo za náboženskou svobodu, za dobré biskupy, ale i skandováním stvrzovalo své požadavky, vysmálo se ministru kultury Klusákovi a jeho doprovodu, když si pletli pouť s „mírovým“ shromážděním, a provolávalo slávu Svatému otci a kardinálu Tomáškovi.⁴³

„Desetiletí duchovní obnovy“, které začalo v roce 1988, znamenalo duchovní přípravu na svatořečení Anežky České. V témže roce podepsalo na 600 tisíc lidí, nejen věřících, tzv. Navrátilovu petici za svobodu církve. Totéž si vyprošovali věřící v Bratislavě na tzv. svíčkové manifestaci. Tu rozehnala Veřejná bezpečnost vodními děly.

Slavné Anežčino svatořečení za účasti desetitisíce poutníků z Československa, dramatický 17. listopad na Národní třídě a stotisícová shromáždění v Praze i jinde - to vše ukázalo, na které straně stály naše národy. A do této atmosféry zazněla slova kardinála Tomáška, která 21. listopadu 1989 přečetl z melantrišského balkonu na Václavském náměstí P. Václav Malý: „Ze západu i z východu jsme obklopeni zeměmi, které v minulosti nebo v současnosti rozbily mříže totalitních systémů. Ani my už nesmíme čekat, je třeba jednat.“⁴⁴

Neuplynulo ani půl roku a kardinál, který se stal symbolem boje národa za svobodu a lidská práva, uvítal ve svobodné Praze papeže, který nemalou měrou přispěl k rozpadu sovětského impéria.