Vliv koncilu na kanonické právo

Autor: Jiří Kašný - Číslo: 2003/1 (Studie)

Pro současný Kodex kanonického práva má symbolický význam 25. leden. Toho dne totiž oznámil Jan XXIII. úmysl revidovat tehdejší Kodex. Právě o dvacet čtyři roky později, 25.1.1983, vyhlásil jeho nástupce Jan Pavel II. nový Kodex kanonického práva. Na svátek obrácení svatého Pavla (25. ledna) papež tradičně navštěvuje patriarchální baziliku svatého Pavla za hradbami. Při návštěvě v roce 1959 tam oznámil Jan XXIII. kardinálům shromážděným v sále přilehlého benediktinského kláštera, že se rozhodl svolat synodu Římské diecéze, že má v úmyslu svolat ekumenický koncil a obnovit Kodex kanonického práva.¹ Janu XXIII. bylo tehdy 77 let a byl papežem necelé tři měsíce.²

Pro současný Kodex kanonického práva má symbolický význam 25. leden. Toho dne totiž oznámil Jan XXIII. úmysl revidovat tehdejší Kodex. Právě o dvacet čtyři roky později, 25.1.1983, vyhlásil jeho nástupce Jan Pavel II. nový Kodex kanonického práva. Na svátek obrácení svatého Pavla (25. ledna) papež tradičně navštěvuje patriarchální baziliku svatého Pavla za hradbami. Při návštěvě v roce 1959 tam oznámil Jan XXIII. kardinálům shromážděným v sále přilehlého benediktinského kláštera, že se rozhodl svolat synodu Římské diecéze, že má v úmyslu svolat ekumenický koncil a obnovit Kodex kanonického práva.¹ Janu XXIII. bylo tehdy 77 let a byl papežem necelé tři měsíce.²

O způsobu a rozsahu revize Kodexu se začalo diskutovat už během koncilu. Ukázalo se však, že je třeba si nejprve na koncilu ujasnit, co si křesťané myslí sami o sobě a o církvi a jakou mají vizi o svém životě a poslání v současném světě. Proto byla systematická práce na revizi Kodexu odložena na později. Když se ke konci koncilu začalo konkrétně uvažovat o obnově Kodexu, bylo zřejmé, že je to dalekosáhlý úkol, který je třeba dobře naplánovat a zorganizovat.³ Navíc rozsáhlost a různorodost koncilních vyhlášení vyžadovala, aby myšlenky koncilu byly koncentrovány do několika základních principů, podle kterých by komise přepracovaly jednotlivé části tehdejšího Kodexu a připravily nový.

Zákony se stávají právními normami tím, že jsou vyhlášeny zákonodárcem.⁴ V případě Kodexu tomuto vyhlášení předcházelo dlouhé období příprav. První část této studie pojednává o historickém rámci, ve kterém vznikal současný Kodex závazný pro církev latinského obřadu. Druhá část předkládá Deset zásad, které byly formulovány v roce 1967 a které vedly revizi Kodexu. Vyhlášením se Kodex stal právní normou a po deseti měsících - vacatio legis - nabyl účinnosti. Tím se ale nestal nehybným textem. Třetí a závěrečná část se zmiňuje o tom, jaký je úkol kánonů Kodexu, a naznačuje, že proces obnovy kanonického práva pokračuje.

1 Historický rámec obnovy Kodexu

Codex iuris canonici je sbírka kánonů v katolické církvi. Byl vyhlášen 1983 zákonodárcem - papežem. Revize však nebyla dílem jednoho člověka ani nevznikla pouze jako akademické dílo v tichu knihoven. Navíc během jeho přípravy došlo k několika posunům a obratům a konečný výsledek byl ovlivněn řadou lidí a událostí. 28. března 1963 Jan XXIII. jmenoval Papežskou komisi pro revizi Kodexu, kterou tvořilo 40 kardinálů.⁵ Tato komise se sešla poprvé 12. listopadu 1963. Mons. Giacomo Violardo tam nejdříve vysvětlil metodu, podle které se připravoval Kodex v letech 1913-1917 pod vedením kardinála Pietra Gasparriho. Poté následovala diskuse, ze které vzešlo rozhodnutí, že konkrétní práce na novém Kodexu začnou až po skončení koncilu. V roce 1964 jmenoval Pavel VI. ke komisi kardinálů ještě jednu komisi 70 konzultorů odborníků. Mezi nimi byli biskupové, kněží, řeholníci a laici, kteří byli odborníky nejen v právu, ale také v teologii, sociologii, psychologii a řada z nich měla také pastorační zkušenosti. Příprava Kodexu tak byla od počátku záležitostí nejen katolických právníků a teologů, ale širokého kruhu odborníků.⁶ Později se o některých částech připravovaného Kodexu diskutovalo i v odborných časopisech a tím byla vzbuzena pozornost také odborníků mimo katolickou církev.

V závěrečném roce koncilu přišly na schůzích konzultorů na pořad tři otázky: Mají se připravit dva Kodexy, jeden pro latinskou církev a jeden pro východní katolické církve, nebo pouze jeden společný? Podle jaké metody se má připravovat? Jak se rozdělí všechen materiál na části, které by postupně zpracovávaly jednotlivé komise odborníků? Ohledně první otázky bylo rozhodnuto, že se budou připravovat dva samostatné Kodexy, jeden pro latinskou a druhý pro východní oblast katolické církve. Navíc se ještě připraví zákon společný západní i východním katolickým církvím, Lex ecclesiae fundamentalis, který by obsahoval konstituční právo katolické církve.⁷ O metodě přípravy Kodexu a jeho vnitřním uspořádání se mělo rozhodnout později.

Po skončení koncilu bylo v řadě dílčích situací rozhodnuto, že se nebude čekat, a byly vyhlášeny přechodné normy, které odpovídaly koncilním dokumentům.⁸ Tyto normy upravily nebo i zrušily některé dosavadní kánony a staly se základem pro přípravu nového Kodexu. Od konce koncilu do roku 1972 jednotlivé pracovní skupiny zpracovaly různé částečné návrhy, takže v letech 1977, 1980 a 1982 byly vydány jednotlivé přípravné verze Kodexu. První dvě z nich byly zaslány ke konzultaci biskupům, řeholním představeným a odborníkům. Třetí verze z roku 1982 byla výsledkem práce plenárního zasedání zástupců kardinálů a biskupů z celého světa, kteří se sešli ve Vatikánu v roce 1981.

Současně probíhala příprava konstitučního zákona Lex ecclesiae fundamentalis, který měl být společný jak pro západní, tak pro východní katolické církve. První verze z roku 1966 byla odmítnuta. Druhá pracovní verze byla připravena hned následujícího roku 1967 a předložena k posouzení Synodě biskupů v roce 1967. Později se k ní vyjádřily také Komise pro obnovu Kodexu, Kongregace pro nauku víry a Mezinárodní teologická komise. Na základě připomínek byla připravena nová verze textus emendatus, která byla vydána v Římě 25. července 1970 a rozeslána všem diecézním biskupům. Tento text byl na programu jednání Synody biskupů v roce 1971. Na otázku, zda je vhodné vyhlásit nyní tento základní zákon církve, 593 biskupů vyjádřilo placet, 462 placet iuxta modum a 251 non placet. Na otázku, zda je konkrétní předložený text dostatečně připraven k vyhlášení jako zákon, odpovědělo 61 biskupů placet, 798 placet iuxta modum a 422 non placet. Na projektu se pracovalo dál během sedmdesátých let, ale nedošlo už k výrazným úpravám. V roce 1982 Jan Pavel II. rozhodl, že zatím nevyhlásí tento společný Základní zákon církve, ale že jeho jednotlivé části mají být vloženy do připravovaného Kodexu.⁹

Navrhovaný text Lex ecclesiae fundamentalis textus emendatus (1971) obsahuje celkem 95 kánonů.¹⁰ Kánony 1-30 stanoví právní rámec církve jako Božího lidu a základní povinnosti a práva, jež jsou společné všem křesťanům. Kánony 31-50 stanoví hierarchii v církvi. Týkají se papeže, biskupů, sboru biskupů, kněží a jáhnů. Kánony 51-82 stanoví právní rámec poslání, na kterém se podílejí křesťané - učit, posvěcovat a řídit. Kánony 84-95 se týkají vztahu církve a společnosti. Nejčastějším pramenem těchto kánonů jsou koncilové dokumenty a z nich především věroučná konstituce o církvi Lumen gentium. Tento Základní zákon církve se neměl stát pouze jakýmsi společným zákonem západní a východní katolické církve, ale z iniciativy papeže Pavla VI. měl být skutečným konstitučním zákonem. Měl nejen vyjadřovat ekleziologii koncilu, ale měl mít skutečně právní charakter a z právního hlediska měl být nadřazen Kodexům jednotlivých církví, přičemž nejvyšší autorita papeže a sboru biskupů jím zůstávala nedotčena. Problematika tohoto projektu, který směřoval k vytvoření konstituce - ústavy v církvi, nebyla ani tak teologického nebo právního rázu.¹¹ Šlo spíše o otázku, zda je vhodné vyhlásit ji nyní, když dosud církev formální konstituci neměla. Toto rozhodnutí i dnes zůstává plně v kompetenci nejvyšší autority v církvi.¹²

Rozhodnutí Jana XXIII. došlo naplnění 25. ledna 1983, kdy Jan Pavel II. vydal apoštolskou konstituci Sacrae disciplinae legis, kterou vyhlásil nový Kodex kanonického práva. Po deseti měsících vacatio legis (prozatímního neuplatňování) nabyl tento univerzální zákon církve účinnosti.¹³ Následujícího roku byla jmenována Komise pro autentickou interpretaci Kodexu.¹⁴ Dnes se tato komise jmenuje Papežská komise pro výklad legislativních textů. Její kompetence je nyní rozšířena na interpretaci všech všeobecných zákonů jak latinské, tak východních katolických církví.¹⁵

Kolegialita, tak typická pro II. vatikánský koncil, byla charakteristická i pro celý proces přípravy nového Kodexu. Biskupové jako jednotlivci a také biskupské konference se zapojili do jeho přípravy. Teologové, historici a především církevní právníci z celého světa připravovali jednotlivé verze. Už v přípravě se tedy ukazuje koncilní chápání církve jako Božího lidu a autority jako služby, což ovlivnilo výsledek. Církev jako Boží lid má konkrétní vyjádření v Kodexu: Kolegialita a primát spolu souvisí a jsou uváděny spolu. Všichni pokřtění - klerici i laici - se účastní na trojím poslání Krista a církve. Rámec života v církvi a účasti na jejím poslání je stanoven prostřednictvím povinností a práv křesťanů. Církev je odhodlána k ekumenismu.¹⁶

2 Deset zásad pro obnovu Kodexu kanonického práva

V dubnu 1967 formulovala komise pro obnovu Kodexu, kterou vedl kardinál Pericle Felici, deset kritérií. Tyto zásady byly projednávány na synodě biskupů a po pětidenní diskusi byly s minimálními výhradami odsouhlaseny.¹⁷ Hlavním smyslem těchto zásad bylo umožnit přenesení myšlenek a rozhodnutí koncilu do nového Kodexu kanonického práva. Studium těchto principů ukazuje hluboké souvislosti mezi rozhodnutími koncilu a současným kanonickým právem.

• 1. Nový Kodex má mít právní charakter. Nemá být příručkou etiky, ani návodem k duchovnímu životu, ani sbírkou liturgických rubrik. Snahy o obnovu církve v dějinách často sní o prvotní církvi jako o duchovním a charizmatickém společenství, kdežto přeorganizovaná církev a zdůrazňování kanonického práva jsou považovány za znaky zesvětštění církve a opuštění původního ideálu. Proto návrat k ideální prvotní církvi vyvolává odmítnutí právní dimenze církve. Tyto myšlenky se ozývaly i během koncilu. Lumen gentium říká, že církev je viditelné shromáždění i duchovní společenství. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, je to jediná skutečnost, která má různé dimenze. Proto i církev obnovená po koncilu má být duchovní, charizmatické společenství a zároveň viditelná společnost, která je dobře a spravedlivě organizovaná.¹⁸

  ¹⁸Srov. II. vatikánský koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21.11.1964) čl. 8.

  Důvody, proč lidská společnost potřebuje zákony a právo, navazují na lidskou zkušenost. Starý filosoficko-právní princip říká: Ubi societas, ibi ius. Církev potřebuje právo proto, aby v ní byla respektována lidská a křesťanská důstojnost každého věřícího. Proto je třeba, aby nový Kodex přesně definoval a hájil povinnosti a práva jednotlivých věřících.

  Forum externum a forum internum mají být uspořádána tak, aby mezi nimi nebyl rozpor. Starý Kodex viděl bezprostřední spojení mezi forum internum a lidským svědomím, a tak ho odlišoval od forum externum, které se týkalo vnějších záležitostí.¹⁹ Současný Kodex však odlišuje forum internum od svědomí. Svědomí se týká nejvnitřnější dimenze vztahu mezi člověkem a Bohem. Forum internum se týká vnějších záležitostí, které lze jen těžko nebo vůbec nelze dokázat podle kritérií práva. Forum externum se týká věcí, které jsou většinou veřejně známé a dají se prokázat kanonickými procedurami a důkazy.²⁰

  ¹⁹Kodex z roku 1917, kánon 196.
  ²⁰Srov. např. Kodex z roku 1983, kánon 130.

• 2. Druhá zásada požaduje koordinaci mezi těmito dvěma dimenzemi života a navazuje tak na první zásadu. Stejně jako není církev rozdělena na dvě skutečnosti - duchovní a pozemskou -, podobně ani člověk není dvě věci - duchovní a hmotná, soukromá a veřejná -, ale je jeden s různými dimenzemi. Proto není vhodné, aby kanonické právo vytvářelo pro věřícího dva světy - vnitřní a vnější -, ale je třeba tyto dimenze koordinovat, zvláště v oblasti církevních trestů a svátosti pokání.

• 3. Nový Kodex má směřovat nejen ke spravedlnosti, ale také k lásce, mírnosti a lidskosti. Zatímco první zásada zdůrazňuje právní dimenzi Kodexu, třetí zásada přidává ke spravedlnosti princip starostlivosti a lásky. Připomíná tak, že ani nejmoudřejší zákony nemohou postihnout všechny možné situace, ve kterých se člověk může ocitnout. Kdybychom zůstali jen u spravedlnosti, mohlo by se stát, že by se spravedlnost v některých situacích stala křivdou, protože by nedokázala reflektovat jedinečnost situace. Toto nebezpečí, do kterého by mohlo bezhlavé úsilí o spravedlnost vést, je vyjádřeno v dávné zkušenosti římského antického práva: Summum ius summa iniuria. Láska, mírnost a lidskost jako kritéria ve vztazích mezi lidmi nepopírají spravedlnost a právo. Naopak, lidskost potřebuje spravedlnost a právo jako základ, jinak by se brzy zvrhla v anarchii a bezpráví. Úkolem lásky, mírnosti a lidskosti je korigovat spravedlnost v konkrétních případech, kdy všeobecná norma nedokáže reflektovat jedinečnost lidské situace a mechanická aplikace práva by v krajním důsledku znamenala nespravedlnost. Podle tohoto principu se v Kodexu láska a spravedlnost nemají vylučovat, ale spíše doplňovat a směřovat ke stejnému cíli.²¹

  ²¹Např. kánony 221.2 a 1752.

• 4. Dispenz není popřením nebo zrušením zákona. Podle čtvrté zásady dispenz respektuje právo a zákony, ale dovoluje ve výjimečném případě nerespektovat jednotlivý zákon. Jedná se o situace, ve kterých by zákon nesměřoval k dobru člověka, ale proti člověku. Dispenz, výjimku ze zákona, tradičně uděluje zákonodárce. V případě všeobecných zákonů kanonického práva je to papež. Protože ale žádat o dispenz v Římě je nepraktické a zdlouhavé a někdy by to mohlo přímo znemožnit žádost o dispenz, z pastoračních důvodů, tj. kvůli evangelijnímu přístupu k člověku, má obnovený Kodex na jedné straně respektovat všeobecné zákony, ale zároveň umožnit diecézním biskupům v jednotlivých případech vykonávat svoje pastýřské poslání. To má zahrnovat i možnost udělovat dispenze od zákonů vyhlášených nejvyšším zákonodárcem v církvi.²²

  ²²Kánony 87-91.

• 5. V novém Kodexu ať se aplikuje princip subsidiarity. Ten stanoví, že ve společnosti se mají dělat rozhodnutí vždy co nejblíže těm, kterých se týkají. V hierarchicky strukturované společnosti to znamená, že co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší, a tedy vzdálenější autorita. Pátá zásada žádá, aby subsidiarita byla kriticky uvedena také do kanonického práva. Kriticky neznamená se strachem, ale s pozorností vůči zvláštnostem církve jako viditelné společnosti. Zásada subsidiarity např. vyžaduje, aby se zbytečně nemnožily všeobecné zákony v církvi, ale aby se respektovala rozdílnost situací ve světě a autonomie jednotlivých místních církví tak, že si místní církve vyhlásí pro své specifické situace vlastní, partikulární zákony.

  Zásada subsidiarity také žádá, aby diecézní biskup měl více odpovědnosti v diecézi, která mu byla svěřena. To odpovídá pojetí církve, kde křesťané laici nejsou bráni jako zaměstnanci velké firmy, ale jako aktivní členové společenství, kteří mají právo a povinnost podílet se na poslání církve. Dnes je navíc třeba pozorně uvažovat o tom, jak aplikovat zásadu subsidiarity také v oblasti bující technokracie a profesionalismu, kde správní systémy nebo nejrůznější odborníci a poradci mohou nepozorovaně zbavovat svobody a odpovědnosti jak jednotlivce, tak společenství věřících.

  Práva všech věřících mají být v Kodexu stanovena a zaručena, aby se tak vyhnulo ať už úmyslnému nebo neúmyslnému poškozování jednotlivých věřících.

• 6. Šestý princip je zaměřen na lidskou a křesťanskou důstojnost věřících. Tato důstojnost přísluší každému pokřtěnému a je základem rovnosti mezi všemi členy církve.²³ Aby lidská a křesťanská důstojnost nezůstala jen ideálem na papíře a ve vyhlášeních, je třeba, aby byla právně formulována a zaručena prostřednictvím práv a povinností. Práva a povinnosti nutně patří k sobě jako dvě strany jedné mince a nemají směřovat k individualismu. Smyslem práv a povinností je právě vytvoření takové společnosti, ve které by byl respektován každý věřící jako člověk.²⁴

  ²³Srov. II. vatikánský koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21.11.1964) čl. 32 a pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (7.12.1965) čl. 29.
  ²⁴Např. kánony 208-231.

• 7. Na tuto zásadu navazuje následující sedmá. Nový Kodex ať stanoví procedury a instituce, které budou sloužit k obhajobě práv věřících zvlášť v oblasti výkonné moci řídící, aby se tak vyloučilo podezření z jakékoli libovůle u církevních představených.

  Nový Kodex nemá zůstat ohledně důstojnosti křesťanů jen u vznešených vyjádření. Je třeba, aby zřídil procedury a soudy, které by měly pravomoc hájit práva jednotlivých věřících. Protože podle zkušenosti bývají práva věřících krácena také rozhodnutími církevních autorit, má Kodex přesně rozlišit, kdo má jakou autoritu v církvi a jakými právními cestami se mohou věřící domáhat svých práv, když by se jim zdálo, že jejich práva a jejich důstojnost nebyla respektována rozhodnutím církevního představeného.²⁵

  ²⁵Např. kánony 1732-1739.

• 8. Územní zásada o vykonávání moci řídící ať je v Kodexu doplněna osobní zásadou.

  Tradiční diecéze a farnosti měly přesně vymezená území. Ti, kdo v jejich hranicích pobývali, patřili do diecéze nebo farnosti. Právo potřebuje nějaké vymezení, aby bylo jednoznačné, kdo musí respektovat jednotlivé zákony a kdo je komu nadřízený a podřízený. Území je už po staletí nejběžnějším kritériem ke stanovení jurisdikce. II. vatikánský koncil však řekl, že církev je Boží lid a to, co jej spojuje, není jen území, na kterém věřící žijí, ale také vztahy, které je spojují.²⁶ Tak se mohou např. věřící některé východní katolické církve přestěhovat do vzdálené země a zachovat si svoji příslušnost k církvi - Božímu lidu, ke kterému patřili ve své původní vlasti. Právě osobní princip má umožnit církevní organizaci, aby dokázala respektovat tuto skutečnost.²⁷

  ²⁶Srov. II. vatikánský koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21.11.1964) čl. 9-17.
  ²⁷Např. kánon 518.

• 9. Trestní právo ať je omezeno na minimum. Církev je viditelná společnost. Proto potřebuje způsoby, kterými by mohla vyžadovat obnovení pořádku, a nemůže zcela odmítnout trestní právo. Přesto však má být počet trestů omezen. Tresty mají být udělovány převážně ferendae sententiae a na forum externum. Tresty latae sententiae mají být omezeny jen na nejnutnější případy, kdy je třeba bezprostředně chránit řád a spravedlnost ve společenství Božího lidu.²⁸

  ²⁸Srov. kánony 1364-1398.

• 10. Připravovaný Kodex ať je nově a vhodněji uspořádán.

  Poslední princip je metodický. Stanovil, že je třeba nejdříve promyslet a formulovat nové kánony a potom teprve rozhodnout, jak je zpracovat a seřadit, a zvolit celkové uspořádání.

Deset zásad k revizi Kodexu nemá ráz racionalisticky uceleného systému, ve kterém by jeden princip vyplýval z druhého nebo kde by se postupovalo od jednoduššího ke složitějšímu. Že je jich deset, je víceméně symbolické. Některé by se daly snadno spojit, např. zásada č. 6 a 7, a jiné by se daly rozdělit, např. č. 7, takže výsledný počet by mohl být jiný než deset. Zásady jsou spíše souborem kritérií v procesu revize Kodexu než kompletním výčtem nutných bodů, které bylo třeba splnit. Respektování jednotlivých zásad také automaticky nezaručovalo, že kánony nového Kodexu budou zcela odpovídat teologii II. vatikánského koncilu.

Tyto zásady jsou někde mezi ekleziologií koncilu a kánony Kodexu. Jednotlivé kánony totiž není možné pouze racionálně odvodit a vykonstruovat, aby odpovídaly nějakému byť teologicky formulovanému ideálu. Kánony jsou spíše kondenzací nespočetného množství jednotlivých rozhodnutí křesťanů, kteří se snaží žít podle víry. Jinými slovy by se dalo říci, že kánony nevznikají jako nějaký teoretický projekt v kanceláři, podle kterého se později žije ve světě. Kánony připravuje a vyhlašuje zákonodárce v návaznosti na život, na představy, které má církev o sobě a o svém poslání. Kánony vznikají jako souhrn a zevšeobecnění mnoha jednotlivých rozhodnutí křesťanů. Tak např. zásada číslo 8 nebyla vymyšlena teoretiky a potom uvedena do života. Potřeba stanovit kanonickou jurisdikci nejen na základě území, ale také na základě vztahů mezi věřícími vyplynula ze zkušenosti a z potřeb většího počtu věřících, kteří se stěhovali a jejich spojení s místní církví neodpovídalo územnímu, ale osobnímu kritériu.

Společným základem zásad, který se jako červená nit nyní vine celým Kodexem, je lidská a křesťanská důstojnost a rovnost této důstojnosti u všech věřících, která je zmíněna v 6. zásadě. Rovnost důstojnosti všech lidí v občanské společnosti byla a je základním tématem sociálního učení církve minimálně od papeže Lva XIII. Tato rovnost pramení z teologie stvoření - všichni lidé jsou dětmi jednoho Stvořitele. Je potvrzena v teologii vykoupení - všichni lidé jsou vykoupeni jedním Vykupitelem. V církvi však po staletí převládal hierarchický princip. Církev byla charakterizována jako societas inaequalis, ve které byly dva druhy křesťanů - klerici a laici.²⁹ II. vatikánský koncil potvrdil hierarchický charakter církve, ale zároveň vyhlásil, že na základě křtu jsou si křesťané rovni co do důstojnosti.³⁰ Stejná důstojnost všech věřících v církvi se stala kritickým východiskem při obnově Kodexu a toto východisko je nyní stanoveno v kánonu 208: „Na základě křtu jsou si všichni křesťané rovni co do důstojnosti a činnosti.“ Koncil nerozpracoval kanonické důsledky tohoto nového pojetí věřících v církvi. Někteří kanonisté byli toho názoru, že rovnost co do důstojnosti a činnosti je teologické prohlášení, které nemá valné praktické uplatnění v kanonickém právu, protože právo musí respektovat různost v postavení a v činnostech kleriků a laiků. Nakonec však nový Kodex respektuje praktickou různost mezi věřícími, ale zároveň vyhlašuje práva a povinnosti, které jsou společné všem věřícím, jak klerikům, tak laikům, a stanoví kanonická řízení, která slouží k obhajobě práv věřících, pokud by nebyla respektována ať už ze strany jiných věřících, nebo církevní autority.

S respektováním lidské a křesťanské důstojnosti podstatně souvisí právo všech věřících podílet se na životě a poslání církve. Právo podílet se na životě a poslání společenství, právo být aktivní při rozhodování, je typické pro člověka jako osobu. Člověk, kterému je upíráno právo podílet se na životě a poslání společenství, se stává pouhou jednotkou, věcí ve společnosti. Právo podílet se na životě společenství nutně vyžaduje alespoň možnost být autorem svých činů a jejich prostřednictvím rozhodovat o svém životě a budoucnosti a zasahovat také do života a budoucnosti společnosti. Ve společnosti a také v církvi musí právo podílet se na životě a činnosti společnosti mít konkrétní instituční formy. Pokud by naopak byli třebas jen někteří jednotlivci drženi v pasivitě nebo opuštěni, jako by nebyli členy společnosti, toto právo by nebylo respektováno. Omezením tohoto práva dnes není ani tak otroctví, ale marginalizace, vytlačení jedince na okraj společnosti.

Právo podílet se na životě a poslání církve je podstatnou vlastností křesťana. Není pouze příležitostnou charakteristikou některých aktivních jedinců. Právo podílet se na životě církve nějak zasahuje do většiny z deseti zásad. V rámci první zásady nesmí toto právo zůstat na úrovni všeobecné filosofické deklarace, ale má mít konkrétní uplatnění v kanonickém právu. Princip subsidiarity posunuje rozhodování o věcech co nejblíže k těm, kterých se týká, a tak směřuje k naplnění tohoto práva. Nová soudní i správní řízení v Kodexu mají respektovat právo na obhajobu. To znamená, že mají jednotlivým stranám v řízení zaručovat právo podílet se na hledání a hodnocení důkazů, které se mají stát podkladem k rozhodnutí v řízení.

3 Poslání Kodexu kanonického práva

Kodex kanonického práva není v prvé řadě pramenem akademických diskusí, jeho cíl je praktický. Kánony nejsou jen informace nebo moudrá doporučení. Kánony se musí zachovávat.³¹ Nic víc a nic míň. Když křesťané studují Bibli, učí se nejen Boží slovo znát, ale zároveň se učí milovat v něm Boha a nacházet v něm život. Liturgika učí o smysluplném zbožňování Boha. Systematická teologie učí rozumět a věřit. Církevní právo učí rozumět kánonům a jednat podle nich. Ne je milovat nebo zbožňovat nebo v ně věřit, ale řídit se jimi a zachovávat je. Samozřejmě že nezachováváme církevní zákony pro ně samé. Zachovávat církevní zákony jen pro ně samé by znamenalo zbožňovat je nebo se stát jejich otroky. Zachovávání kánonů jde mnohem dál. Respektování kánonů umožňuje křesťanům žít ve spořádaných společenstvích. Kánony zaručují, že vzájemné vztahy křesťanů jsou postaveny na spravedlnosti a že práva jednotlivců jsou zřetelně a jednotně vyjádřena a chápána a taky respektována.

Vyhlášení nového Kodexu kanonického práva v 25. ledna 1983 neukončilo ani nezastavilo stále pokračující proces vytváření a obnovy kanonického práva. Když jednáme podle kánonů, když je respektujeme nebo nerespektujeme, zasahujeme tím do procesu vytváření kánonů. V jistém smyslu bychom mohli říci, že se také podílíme na zákonodárném procesu. Proces přeformulování starých kánonů a vytváření nových kánonů se totiž nezastavuje v momentě jejich vyhlášení. Gracián míní, že církevní zákony se stávají právní normou vyhlášením a jsou potvrzeny, když je zachovávají ti, kteří jsou povinni je zachovávat. Tím se otevírá ještě další možná etapa. Zákony jsou totiž potvrzeny, až když podle nich jednají ti, pro které byly vyhlášeny. Ve skutečnosti, i když se to děje výjimečně, některé zákony takovou praxí potvrzeny nejsou, ale jsou zrušeny tím, že ti, pro které byly vyhlášeny, je nezachovávají.³² I současný Kodex připouští tento proces v kánonu 26, který stanoví, jak obyčej může zrušit už vyhlášený kánon. Dnes si můžeme klást otázku, zda některé z dávno i nedávno vyhlášených kánonů nebyly takto zapomenuty nebo změněny. Příští generace kanonistů si budou moci klást otázku, zda něco z dnešní relativně bohaté produkce kanonických norem bylo zapomenuto.³³

Z pohledu jednoho lidského života se církevní právo v minulosti mohlo jevit jako něco strnulého a neměnného. Druhá polovina dvacátého století však takovému pohledu na církevní právo neodpovídá. Příprava a vyhlášení nového Kodexu kanonického práva ukazuje, že církevní právo je schopno proměny.