Programový projev děkana teologické fakulty

Autor: Ludvík Armbruster - Číslo: 2003/1 (Téma)

Předneseno v rámci uvedení do funkce děkana Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy 17. února 2003.

Reforma Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy náleží do širších souvislostí všeobecné obnovy univerzitního studia v dnešní vědecko-technické industrializované společnosti. O nutnosti všeobecné obnovy bych se v těchto svých úvodních slovech chtěl krátce zmínit.

Pro mne osobně se otázky reformy univerzitního studia postavily bolestným způsobem koncem šedesátých let v Tokiu. Takzvané "studentské povstání", které se tehdy šířilo po celém západním světě jako neuhasitelný lesní požár, zachvátilo a paralyzovalo jednu po druhé téměř všechny japonské vysoké školy a v určitý okamžik nabylo podoby počínajícího společenského převratu. Masové demonstrace a krvavé střety s policií, jaké jsme zažili v Praze při příležitosti konference IMF na podzim roku 2000, byly pro nás v Tokiu denním chlebíčkem po mnoho měsíců. Dvě třetiny školních budov naší katolické univerzity Sophia byly obsazeny povstalci, studenti našeho Filosofického oddělení byli rozděleni na dva tábory. Polovina jich byla zabarikádována uvnitř, polovina je obléhala zvnějšku. Vztah důvěry mezi vyučujícími a studenty byl pošlapán, celá univerzita musela být po měsíce uzavřena a bojovala o přežití.

S odstupem třiceti let se nám dnes tyto události jeví jako krize ideálu univerzitního vzdělání, jak jej ztělesňovala 1810 založená berlínská univerzita. Ve stínu napoleonských válek tehdy pruský ministr školství Wilhelm von Humboldt založil ve spolupráci s Fichtem, Schellingem a Schleiermacherem nový typ vysokého učení, který se radikálně lišil od pragmatických programů univerzit zakládaných v 18. století v duchu osvícenství. Cílem Humboldtovy univerzity bylo vzdělávání skrze studium čisté vědy. (Čistá věda na rozdíl od vědy aplikované k technickým účelům.) Nová univerzita neměla být přípravnou školou vychovávající k vykonávání určitého povolání, nýbrž místem, kde se studentům poskytovala příležitost účastnit se života a vědeckého výzkumu svých profesorů a při tom vyrůstat ve vzdělané občany. Nové heslo znělo: Jednota výuky a výzkumu. Důležité bylo, jak byl chápán rozdíl mezi výchovou a vzděláním. Za vzdělaného byl považován člověk, který byl schopen vychovávat sám sebe. Absolventi Humboldtovy univerzity měli být s to sami se připravit na jakékoli povolání, které si později ve službě společnosti zvolí. Toto nové pojetí univerzitního života se brzy rozšířilo po celé kontinentální Evropě a na něm se zakládala dobrá pověst a prestiž německých univerzit v 19. a 20. století.

Tento ideál se dnes nachází v hluboké krizi. Demograficky bije do očí, že zatímco se před dvěma sty lety akademická obec na univerzitách počítala na stovky, dnes se počítá na desetitisíce. Účast studentů na životě a výzkumu jejich profesorů se tím stává iluzorní, nehledě k tomu, že stonásobnému navršení akademické populace neodpovídá stonásobné navršení talentů. Osobnosti jako Fichte, Schelling nebo Schleiermacher nelze podle potřeby rozmnožit žádným duchovním klonováním. Ještě závažnějším problémem pro ideu univerzity byl ovšem závratný rozvoj přírodních a společenských věd v 19. a 20. století. Na Humboldtovu univerzitu přicházeli studenti s klasickým řecko-latinským vzděláním z gymnázií, na kterých se vyzbrojili i přehledem o současném stavu přírodovědeckých a společenských vědomostí. Na univerzitě se měli snažit vytvořit osobní syntézu svých vědomostí a praktického mravního postoje k životu v rámci idealistické filosofie. Nikdo si však dnes už nemůže opatřit odborný vhled do současného stavu vědomostí ve všech oborech přírodovědeckého a společenského výzkumu, jenž se nadto už dávno metodicky odpojil od praktického postoje k životu. Co se týká filosofické syntézy, ta se v našem údajně postmoderním světě odstěhovala do učebnic dějin filosofie. Není tedy divu, že se rebelující studenti na konci šedesátých let posmívali současné univerzitě jako "věži ze slonoviny", do níž se profesoři údajně uzavírali před stykem se skutečností. Zatímco se univerzitní kurzy stále více soustřeďují na výuku a výzkum se přenáší do laboratoří mezinárodních průmyslových koncernů, ideál jednoty výuky a výzkumu se dostává na šikmou plochu pouhé ideologické fasády.

Do této prekérní situace vnáší paprsek naděje německý sociolog Helmut Schelsky konstatováním, že evropské univerzity během své 800leté existence bývaly povětšině v krizi. Podle něho je to pro univerzitu normální stav. Idea univerzity se měnila během staletí spolu s peripetiemi evropské společnosti. Někdy byly univerzity hybnou silou společenských změn, jindy byly vláčeny vírem událostí, ale skoro vždycky byly v krizi. Nezapomínejme, že řecké slovo krize neznamená jenom ohrožující situaci, ale také okamžik rozhodování, přelom, šanci nového růstu. Bylo by lákavé pustit se po stopách historických krizí evropských univerzit od středověku až po přítomnost, ale k tomu zde není ani místo, ani čas. Také se nedomnívám, že bych měl po ruce hotový recept na řešení přítomné krize vysokých škol. Ale několik poznámek se nám vtírá v okamžiku, kdy se pokoušíme zařadit krizi naší fakulty do širších souvislostí vývoje dnešních vysokých škol.

Naše fakulta je počtem studentů jedna z nejmenších na Karlově univerzitě a stojí jako popelka v koutě, když se rozdělují finanční prostředky. Stát stranou velkého proudu je však pro ni zároveň šancí, protože si díky své početní skromnosti v závětří vývoje masové společnosti zachovává možnost důvěrného styku profesorů se studenty, zachovává si živnou půdu, na které se i dnes anachronisticky může dařit takovému vzdělávání, o něž usilovala Humboldtova univerzita. Nechceme se však vracet nazpět až k osvícenskému pragmatismu fakulty jako přípravné školy k vykonávání farářského povolání. Výchova ke kněžství zůstává úkolem semináře, ale z naší fakulty by měli vycházet vzdělaní občané schopní sloužit svým bližním jak v kněžském a řeholním povolání, tak jako angažovaní laici a laičky, povolaní, aby "svou veškerou činností přinášeli duchovní oběti a po celém světě vydávali svědectví Kristu" (AL, kap. 1,4). Zároveň má naše fakulta - vlastně: mají naše tři teologické fakulty - úkol poskytovat celé Karlově univerzitě, rozdělené na specializované obory, výhled na možnou syntézu vědeckého poznání se zodpovědným zaujímáním praktického postoje k životu. Demokratická společnost, díky moderním komunikačním prostředkům náchylná k manipulování, stojí a padá se vzdělaností svých občanů. Problém reformy naší fakulty proto daleko přesahuje obzor Thákurovy ulice a má obecný význam. Aby se obnova podařila, musíme se o ni zasadit všichni společně, celá akademická obec. Je to úkol, který si zasluhuje, abychom mu věnovali celou svou pozornost, své modlitby, čas i energii.

Děkuji za pozornost a v předstihu i za kolegiální spolupráci, kterou dnes zahajujeme.