Pastorace a recepce II. vatikánského koncilu
Autor: Pavel Ambros - Číslo: 2003/1 (Studie)
Kérygmatickou recepci II. vatikánského koncilu můžeme chápat jako souhrn úsilí pastýřů lépe poznat rozhodnutí koncilu a účinně je prosazovat a rozvíjet. Praktická recepce koncilu se uskutečňuje proměnou a vznikem nových orgánů, kterými se tu rozhodnutí uskutečňují (např. transformace kongregací a římských dikasterií, reforma Kodexu církevního práva, pravidelné biskupské synody, Mezinárodní teologická komise atd.).
Kérygmatickou recepci II. vatikánského koncilu můžeme chápat jako souhrn úsilí pastýřů lépe poznat rozhodnutí koncilu a účinně je prosazovat a rozvíjet. Praktická recepce koncilu se uskutečňuje proměnou a vznikem nových orgánů, kterými se tu rozhodnutí uskutečňují (např. transformace kongregací a římských dikasterií, reforma Kodexu církevního práva, pravidelné biskupské synody, Mezinárodní teologická komise atd.). Podstatu reforem otevřených II. vatikánským koncilem můžeme chápat jako viditelnou a institučně zakotvenou vzájemnou výměnu mezi univerzální církví a místními církvemi, dokonce jako jistou „perichorezi“, připomínající činnost srdce, kdy jednotlivý stah a uvolnění srdce zajišťují krevní oběh. Oživení celého organismu církve se děje tímto procesem, ve kterém nachází ústřední místo klíčový pojem „pastorační skutečnost“.1 Z tohoto kontextu se chceme pokusit načrtnout pozadí, východisko, systematický výklad a z něj rostoucí obnovený charakter pastorální teologie.
1. Obnovné teologické proudy před II. vatikánským koncilem
V samotné přípravě a průběhu koncilu se v katolickém světě stále zřetelněji projevovaly teologicko-myšlenkové proudy, jejichž záměrem byla obnova církve založená na té teologii, která se snažila reagovat na změny moderní společnosti. Stále výrazněji se ukazovala nedostatečnost novoscholastiky, především tváří v tvář tehdejším palčivým pastoračním otázkám a proměnám kulturního paradigmatu. V této souvislosti je třeba zmínit na prvním místě Lebenstheologie Romana Guardiniho, jehož vliv na pastorální i spirituální teologii byl pro druhou polovinu 20. století a je dodnes zásadní. Dále pak je třeba upozornit na Jungmanna a innsbrucké teology s jejich programem „kérygmatické teologie“, na „nouvelle théologie“ H. de Lubaca, J. Daniélou, H. Bouillarda etc., která byla takto nazvána jejich odpůrci soustředěnými kolem časopisu Revue Thomiste. Konečně nemůžeme opomenout myšlení některých tomistů, kteří zohlednili více historický a ekumenický aspekt svého bádání (M.-D. Chenu, Y. Congar).2
Klíčovým bodem se stala otázka náboženské zkušenosti, která se začala chápat jako základní východisko pro budoucí obnovu církve. J. Mouroux definuje křesťanskou zkušenost jako zvláštní „náboženskou zkušenost“ se svojí nezaměnitelnou typologií a požaduje teologii křesťanské zkušenosti. Von Balthasar ze svého zorného úhlu podtrhuje spirituální a teologický význam svatých pro křesťanské dějiny a praxi. Svatost, můžeme říci křesťanská praxe, je v jeho pojetí žitá teologie, to znamená totalita tajemství Krista vyjádřená ve fenoménu svatosti ve veškeré škále pastorační činnosti církve. Proto je možné nalézt celé, univerzální křesťanské tajemství i v tom, co církev žije, koná a k čemu je zavázána.3
Tyto hlasy, společně či každý zvlášť, daly do pohybu diskusi, která nemohla být integrována do jediné, jednotné teologické školy, navíc garantované církví jako institucí.4 Spíše tento trend vytvářel různorodé myšlenkové proudy, z nichž vyrůstaly odlišné pastorační přístupy či dokonce experimenty, a to i navzdory tomu, že převažující instituční přístup církve k pastoraci se před koncilem opíral o pozitivní scholastický model teologie, obnovovaný v duchu neotomismu (např. encyklika Humani generis z roku 1950).5 Na počátku zmíněné teologické proudy se však staly pro II. vatikánský koncil určujícími a daly mu nezaměnitelnou pečeť, takže jej můžeme po výtce nazvat koncilem pastoračním. Důsledkem toho je, že středem pozornosti praktické teologie se stává samotná událost spásy, pochopená ve své přítomné aktuálnosti jako pastorační skutečnost.
2. Pojem „pastorační“ na II. vatikánském koncilu
2.1. Intuice Jana XXIII.
Papež Jan XXIII. krátce po svém zvolení oznámil dne 25.1.1959 tři důležité reformní kroky: svolání nového ekumenického koncilu, diecézní synodu římské diecéze a revizi církevního práva. Všechny tyto kroky směřovaly k účinnější pastoraci církve ve změněném světě. Záměr obnovy církve byl shrnut v pojmu aggiornamento, který vyjadřoval široce pojatou tendenci církve sloužit všem lidem, i nekatolíkům, dále projevovat spíše milosrdenství než přísně soudit, a převést církev do moderní doby.
O pastoračním charakteru koncilu rozhodla intuice Jana XXIII. v samém jeho zrodu. Papeži šlo o dvě věci: o vyjádření katolických dogmat existenciálním způsobem a o představení autentických katolických dogmat mentalitě dnešní doby. Jinak řečeno: srdce zakotvené v tradici, ruce položeny na tepu doby. Toto předznamenání přivedlo koncil ke stálému „napětí“ mezi věrností tradici a odpovědnou pozorností vůči historické situaci. Otázky moderního člověka byly církvi kladeny s obdobnou naléhavostí jako požadavky na ortodoxii. Jan XXIII. rozlišil podstatu učení od její formulace: „Něco jiného je podstata starobylé nauky depositum fidei -, a něco jiného je formulace jejího vyjádření. A to je to, na co se musí brát velký ohled, i trpělivě, bude-li to nutné, aby vše bylo zvažováno formami a měřítky magisteria převážně pastoračním způsobem.“6
„Pastorační“ v jeho pojetí znamená věrně uchovávat nauku církve tím, že ji cele a účinně předává (autenticita nauky je spojena s životem lidí, ne pouze s jasností argumentace). Znamená vidět podmínky současného člověka, uskutečňovat historické poslání církve, dávat přednost pozitivnímu přístupu magisteria a podnítit jednotu církve.7
Tato intuice vyrostla z poznání napětí mezi moderním světem a zvěstováním evangelia. Církev nemá uchovávat poklad víry jako muzejní exponát, ale jako pravdu, která doprovází život. Boží pravda vede k životu. Záměr koncilu je nejlépe vyjádřen slovem aggiornamento.8 Znamená soustředění na celou historickou zkušenost, homogenní rozvoj a organický růst víry, znamená pozornost k současné situaci člověka, stálé odkazování na Krista přítomného v církvi a stálý pohled do budoucnosti, viděné jako naléhavá výzva pro rozhodování. Výraz aggiornamento je spojen se vším, co přináší oživení ad intra a ad extra. Takovéto pochopení výrazu „pastorační“ poukazuje na to, že pastorace se nevyčerpává tím, co vykonávají pastýři (tzv. „péče o duše“: povinnost hlásat víru, spravovat a rozdílet svátosti, vzdělávat),9 nýbrž je spojena s posláním celého společenství církve.
2.2. Základní nasměrování II. vatikánského koncilu
Vztah mezi „pastorálním“ a „doktrinálním“ přístupem zůstává pro koncil zásadní. Při pozorném studiu koncilní diskuse vidíme dvě zaměření: První podtrhuje povinnost pastýře zvěstovat pravdu nauky, zjevenou pravdu. Samotná „pravda“ víry má již pastorační podobu, vede ke spáse duší, salus animarum. Magisterium slouží k hlásání pravdy, proto základem pastorální skutečnosti je zvěstování této pravdy. „Pravý pastorační duch se opírá o solidní dogmatickou pravdu a každá pastorační činnost se nemůže upevnit v ničem jiném než na základě pravdy (...) Kvalita být skutečně pastorační spočívá zcela zjevně na předložení stálé pravdy, v tom spočívá základ celé pastorační služby.“10
„Pastorální“ se zde chápe jako to, co přináleží pastýři a co tvoří jeho povinnosti. Hledá se východisko mezi tím, co je více pastorační, ale méně jasné a exaktní, a na druhé straně, co je méně pastorační, ale mnohem jasnější a přesné, o čem nelze pochybovat a čemu by se měla dát přednost.
Druhé směřování sleduje myšlenku zvěstování spásy: Nestačí jen porozumět vztahu mezi naukou a pastorací. „Pastorální“ znamená něco více než odvození z nauky. Sama objektivita nauky ještě nezakládá „pastorální“ skutečnost. Ta se rodí tam, kde je nauka zakořeněna v životě církve. V nauce se tedy hledá především to, co má důležitost pro pastorační praxi. Starostlivost o nauku je stejného druhu jako starostlivost pastorační. Forma a obsah rostou společně, ve vzájemné komunikaci, a vyžadují společnou pozornost.11 „Pastorální“ značí pronikání věčných principů do pohyblivosti dějin.12
2.3. „Pastorální“ v pohledu Pavla VI.
Smrt Jana XXIII. nezastavila práci koncilu, nově zvolený papež vnesl ještě důrazněji obnovné myšlenky do koncilního dění. Pavel VI. vyzdvihl ve svém úvodním projevu při obnově prací čtyři cíle: představit teologickou nauku o církvi, její vnitřní obnovu, požadavek jednoty církve a dialogu s moderním světem. V tomto širším kontextu Pavel VI. vysvětluje slovo „pastorální“ třemi základními výrazy: vědomí, obnova a dialog.13
- 1. Pastorální je veškerá práce ve prospěch duší, kterou pastýř vykonává vědomě jako odpovědnou službu. Pastorální je těsně spojeno s kněžstvím, s vědomím výkonu autority, jejímž modelem je vztah mezi pastýřem a stádem. Prvenství má pastýř, který stádo předchází, je mistrem, hlavou, průvodcem. Laikům je přiznána jistá možnost jednat v církvi na základě jejich všeobecného kněžství, na základě vzájemné a kolektivní pastorace.
- 2. Pastorální je pak to, co představuje věčné hodnoty křesťanské pravdy v proměnách dějin. Základem je porozumění tomu, jak Boží moudrost proniká do lidských dějin a vše obnovuje. „Aggiornamento“ je definováno jako řádná a pozitivní kultivace církve. Základem je věrnost, která se spojuje s novostí.
- 3. Pastorální se dále vysvětluje na základě možného dialogu mezi světem a církví. Evangelium žije v kulturách, s nimiž vede živý dialog. Stále více chápe různost světových kultur, které vytvářejí různé podmínky, v nichž má evangelium žít. Z toho vyrůstá vážný požadavek: učení církve má pronikat všechny kultury světa.
2.4. Pojem „pastorační“ v dokumentech II. vatikánského koncilu
Pojem „pastorační“ má dva základní významy, rozlišené terminologicky v odborné literatuře, v praxi zaměnitelné:
-
a) „pastorální“ jako výraz spojený s osobou pastýře:
Pastýř je součástí hierarchie, nositel úřadu v církvi, který svou osobou zpřítomňuje ve slově a konání službu Krista. Termín sám zdůrazňuje myšlenku hlásání a „péči o duše“ ve vztahu ke všem ostatním jemu svěřeným věřícím.14 Nejvyšším pastýřem je papež,15 biskupové jsou „sborem pastýřů“ („Péče o hlásání evangelia po celém světě je věc sboru pastýřů“;16 „jednotliví biskupové, kterým byla svěřena do péče místní církev, pastorují své ovce ve jménu Páně pod papežovou autoritou jako jejich vlastní, řádní a bezprostřední pastýři“17), pastýřem je každý kněz.18 Činnost pastýřů je vyjádřena metaforicky slovem „pást“.19 Výrazem „pastorální“ ve významu „pastýřský“ se vyjadřuje podstatná funkce církve vzhledem ke světu, nesená odpovědností pastýřů.20
-
b) „pastorační“ jako výraz spojený se „znamením času“:
„Pastorační“ je to, co se vztahuje na skutečnost dějin tohoto světa.21 Je otevřeností vůči událostem, které jsou pro člověka důležité. Je schopností je interpretovat z hlediska zprostředkování spásy.22 Celá církev čte znamení doby, tužby, očekávání.23 „Pastorační“ je způsob, jak se hovoří o světě v souvislosti s věrností církve svému povolání přinášet spásu.24
21„Sounáležitost, úcta a láska k celému lidskému rodu“ (GS 3); uplatnění Božího zákona v životě pozemské obce (GS 43); církev přijala mnoho z dějin a vývoje lidstva (GS 43); koncil obrací nyní ve světle evangelia a lidské zkušenosti pozornost všech na některé naléhavější potřeby naší doby, jež se lidstva nejvíce dotýkají (GS 46).22Základní rysy dnešního světa (GS 4); naléhavější potřeby naší doby (GS 46).23GS 44,4,11; PO 9; UR 4.24GS 3,44.
3. Obrat k pastorační skutečnosti jako projev recepce II. vatikánského koncilu
Jak upozornil ve své habilitační přednášce M. Altrichter, dnešní teologická diskuse se soustřeďuje novým způsobem na vztah mezi událostí výsostně křesťanskou a vyprávěním: „Jde o událost, která dává váhu každému teologickému slovu. K osvojování si této základní události se výrazně přidružila koncepce Paula Ricoeura, takzvané „anticipované paměti“:25 vzpomínání na Skutečnost par excellence, která v nás nemůže nebýt. Jde o integrální přístup pomocí paradigmatu tzv. „činné paměti“ (1 Kor 11,24n), která vylučuje ulpění na pouhém spekulativním iluzionismu umělých struktur“.26 Pastorační skutečnost je dnes viděna prizmatem události, tzv. memoria passionis, mortis et resurrectionis Jesu Christi. Tato soustředěnost na fundamentální událost spásy jako trvale platnou a přítomnou zcela mění podobu současné pastorální teologie a teologie vůbec. Můžeme zde načrtnout pouze několik dobře známých teologických modelů, které odrážejí reflexi přijímání pastorační skutečnosti jako základní prizma teologického vidění a z ní rostoucí pastorální orientace a perspektivy.
Napětí mezi systematickou vědecko-scholastickou reflexí katolické teologie a mezi naléhavou potřebou zvěstování víry, vycházející z Bible a Tradice, vychází a odkazuje na pastorační skutečnost jako skutečnost spásy přítomnou uprostřed Božího lidu.27 Systematická teologie nachází nové kritérium své autenticity - možnost ohlašování spásy jí vyjádřené tomuto světu. Mluvíme tak o pastorační dimenzi veškerého teologického myšlení. Zde se pod pojmem „pastorální“ nerozumí přijímání zkušenosti víry křesťanského společenství do teologického bádání a vyjadřování, nýbrž přispění teologie k formaci pastýře s ohledem na jeho úkol zvěstovat evangelium. Pastorální teologie v tomto pojetí není speciální teologickou disciplínou, nýbrž podstatným prvkem teologie ve vlastním slova smyslu (dogmatiky) i veškeré teologie. Takto pojímaná dogmatika mění mentalitu pastýřů a rozvíjí jejich schopnost rozumět pastorační činnosti jednotícím pohledem v síle jediné události par excellence. Jako příklad můžeme uvést „teologii pozemských skutečností“ nebo „teologii práce“, které se pokoušejí překonat rozdělení mezi teologickým myšlením a moderní kulturou.
Pastorální teologie se dále chápe jako ekleziologická reflexe povahy zprostředkování spásy prostřednictvím činnosti církve. Podle F.X. Arnolda jsou stěžejními pojmy pastorační činnosti církve pojmy „proces spásy“ a „zprostředkování spásy“, které přinášejí do jednání církve božsko-lidskou skutečnost. „Proces spásy“ chápe Arnold jako konkrétní realizaci spásného Božího činu, který se uskutečňuje ve společenství lásky mezi Bohem a svobodným člověkem, který tak odpovídá na Boží obdarování. „Zprostředkování spásy“ je spojeno s pastorační činností církve a podtrhuje službu církve víře a lásce. Církev je chápána jako řádný nástroj aktivizace a růstu procesu spásy. Pastorace umožňuje spojení roviny božské a lidské v synergii. Pastorace se snaží nalézt rovnováhu božského a lidského v této jediné události spásy, totiž nadpřirozený faktor a časově podmíněnou jednotlivost na této události participující.
Dále se chápe tento obrat k pastorální skutečnosti v pastorální teologii definované jako „existenciální a projektující ekleziologie“. Rahnerův projekt Handbuch der Pastoraltheologie (1964-1969) odráží věrně tuto snahu spojit dějinnou skutečnost se zjevením trvale platné a přítomné spásné události v čase. Dějiny chápe jako lidský prostor, ve kterém jedině je možné stát se křesťany a svět křesťansky měnit. Evangelijní a dogmatické principy se stávají „imperativy“ a normami prostřednictvím rozlišování dějinné situace. Ve světle víry a ve stálé pozornosti k přítomnosti Ducha v církvi je možné stanovit programy činnosti a rozhodnutí, jež se shodují nejen s dogmatickými principy a naukou církve, nýbrž i s univerzálně platnými zásadami. Rahnerovi jde o to nalézt korelaci mezi Zjevením, univerzálním Božím sebezjevením, transcendentální zkušeností a zodpovědností člověka tváří v tvář svému určení.
Z této báze vyrůstá jádro pastorálněteologického pojetí K. Rahnera, totiž teologická analýza situace. Pro Rahnera je stálé odkazování na trvale platnou esenci církve ve světě, na její základní funkce, na antropologické předpoklady a struktury jejího jednání zcela přirozené. Odkazováním na ně analyzuje, hodnotí a teologicky orientuje proces, kterým se církev stává tím, čím být má. Druhý moment je kritický. Spočívá v sociálněteologické analýze situace ne na základě sociologie, ale z hlediska daností a forem církve a její pastorační činnosti. Třetí moment je normativní, je zaměřen na „imperativy“ pro pastorační činnost církve. Stěžejní jsou normy vyrůstající z vlastní existence křesťanského poselství a podstaty církve. Jim jsou podřízeny sekundární normy, ne však méně důležité, které tlumočí dějinnou situaci do norem praktického jednání, odpovídajících Božímu záměru způsobem adekvátním historické situaci. Konečně jsou to normy strategické, které vypracovávají komplexní a jednotný pastorační plán.
Dalším charakteristickým modelem primárního zaměření na pastorační skutečnost jako událost spásy mezi námi je politická teologie a teologie osvobození. Můžeme říci, že zdrojem politické teologie je konfrontace mezi ideálem tradiční kultury a křesťanství a křesťanskou praxí v současné kultuře. J. B. Metzovi jde o kritickou korekci extrémní tendence teologie přelomu 60. a 70. let privatizovat křesťanskou víru a zároveň se pokusit formulovat eschatologické poselství ve světle potřeb současné společnosti. Tato privatizace je důsledkem neschopnosti křesťanství vstoupit do moderních sociálních proudů, které výrazně mění celou společnost a společenské systémy. Metz chápe událost Kristovy spásy jako událost v konstantním vztahu ke světu, totiž jako stálý kritický, korigující a osvobozující moment společenských proměn. „Paměť“ křesťanství odkazuje na událost Kristova zmrtvýchvstání a stává se pro tento svět „nebezpečnou“.28 Podobně teologie osvobození chápe nutnost vytvoření předpokladů kulturních, politických, ekonomických a civilizačních jako podmínku pro plné a účinné přijetí události spásy. Schematicky řečeno, současná teologická reflexe dává zvěstování spásy a křesťanskou praxi do kontextu s některými určujícími kulturními trendy, například s emancipací národů, osvobozením sociálních tříd, s emancipací ženy a mezináboženským dialogem.29
Konečně v narativní teologii se systematicky odkazuje na „komplexní proces ústního podání, totiž na vázanost na Pneuma, které logos udržuje v kontinuálnosti - tradici. Toto ústní podání si posluchači osvojují, neboť právě v osobě člověka se prokazuje jako živé. Funkce, jež určují řád vyprávění, jsou dynamické: transformace tradice v aktu jejího osvojování ze strany recipientů; zprostředkování mezi biografickým, historickým a kulturním svérázem aktu osvojování na jedné straně a přeložitelností křesťanského vyprávění skrze dějiny a směrem mimo regionálněkulturní hranice na straně druhé. Zmíněná přeložitelnost má své kořeny v transhistorické platnosti křesťanského zaslíbení. Dynamika křesťanských dějin (vyprávění, události) v relativní pluralitě jejich konkretizací v neposlední řadě odkazuje na její synchronní a diachronní interpretační otevřenost. V této otevřenosti (jakési meta-logiky) je křesťanské vyprávění vázáno na Krédo, které svým způsobem zkráceně představuje zhuštěné vyprávění toho, co chce Logos sdělit. Toto Krédo - podobně jako dogma - zastává opravnou a inspirující funkci vzhledem k vyprávění (Krédo, jako sebepříslib komunikujícího Boha,30 zasahuje a naplňuje lidský logos); zároveň je však samo odkázáno na vyprávění, které je základem pro jeho látku. Pokud se narativní teologie ráda hlásí třeba k apofatické (negativní) teologii východní tradice Otců, a to zvláště s akcentem poetickým, chce - v míře hledání možností - vyjádřit zásadu, že „nevyřčenosti Boha“ musí být podřízeno „pojmenování Boha“.“31
4. Sapienciální ráz pastorální teologie jako projev recepce II. vatikánského koncilu
Abychom dobře porozuměli změně, která nastala, je třeba vzít v úvahu především OT 16, kde jsou teologické disciplíny viděny jako jeden celek, který je založen na zkušenosti, která má gnosticko-sapienciální charakter s biblickým a patristickým základem a s ohledem na současnost.32
Je zřejmé, že tato změna zahrnula pastorálními a spirituálními otázkami i teologii jako celek. Doba kateder „čisté teologie“ pojaté do neměnných a pozemskou skutečností nedotčených dogmatických traktátů, exegeze, morálních principů a zásad a jejich praktického uplatnění prostřednictvím pouhé aplikace definitivně skončila. Výuka zasahující do praktické oblasti života církve, vycházející a směřující k pastorační skutečnosti byla chápána jako něco fakultativního, druhořadého, náhodného. Takový způsob výuky se netěšil žádné úctě a neměl žádnou váhu. Zkušenost a zakoušení se nyní stává základním „předmětem“ pastorální teologie. Teologická antropologie se z jistého hlediska osamostatnila od teologie dogmatické a morální, otevřela se na druhé straně ostatním humanitním vědám a současným kulturám, především antropologii, psychologii, fenomenologii životního vývoje, jazykové a strukturní analýze atd. Pastorační skutečnost pochopená jako zakoušení založené na zkušenosti Absolutna, které se zjevuje různým způsobem a na různých polích, zcela mění teologickou mluvu. Tato zkušenost vychází z akategoriálních forem a stále zřetelněji je vnímána a poznávána jako Kristus náš Pán. V jeho pojetí je metodou pastorální teologie stále zřetelněji metoda prakticko-racionální, založená na zkušenosti.
Způsob využití věd a příspěvků současných kultur je pravděpodobně jeden z klíčových momentů, kde se rozhoduje o teologii jako takové, především o pastorální teologii. Otázkou zůstává, do jaké míry může užívat ostatních disciplín a nakolik se má soustředit především na zkušenostní aspekt lidského a křesťanského života. Během desetiletí, v kterém psychologické a sociologické zaměření jistým způsobem ovládlo horizont pastorální teologie, se zanedbávala klasická témata pastorace (svátosti, liturgie, homilie apod.). To je zásadně změněno pohledem na pastorační skutečnost jako božsko- lidskou událost, na které participuje křesťan prostřednictvím pastorační činnosti církve.33 Tím je otevřen prostor pro takové teologické zpracování, které je možné vložit do živé tradice, která roste i na základě takových řešení, které do církve přicházejí z kultury, která je jí cizí. Ta je však přijímá, proměňuje a začleňuje do svého života. Tím se naplňuje úsilí vyjádřit evangelium v pojmech dané kultury a světa, v kterém je promýšleno a vyjadřováno.34
