P. Neuner: Ekumenická teologie

Autor: Walerian Bugel - Číslo: 2003/1 (Recenze)

Hledání jednoty křesťanských církví. Přel. J. Vokoun, J. Slabý, M. Zikmund. Vyšehrad, Praha, 2001. ISBN: 80-7021-408- 2.

Třináct let, jež uplynula od středoevropského „podzimu národů“, umožnilo nejen zásobení českého knižního trhu náboženskou literaturou všemožného profilu a zaměření, ale také zajištění současných, byť importovaných, příruček pro jednotlivé oblasti teologie. Jednou z posledních bohovědných disciplín, která takovouto příručku postrádala, byla paradoxně ekumenická teologie - obor, pro nějž je české církevní prostředí svými dějinami takřka predisponováno. Po jednotlivých studiích věnovaných dílčím otázkám (např. panoráma křesťanských církví, ekumenická ekleziologie či značně opatrnický komentář ke koncilnímu Dekretu o ekumenismu) se nyní domácím čtenářům dostává do rukou svazek, jenž by měl poskytovat celistvou, katolicky profilovanou základní orientaci v otázkách hledání jednoty mezi křesťanskými církvemi. Jak se tedy českým čtenářům již známému pasovskému teologovi Peteru Neunerovi podařilo zhostit tohoto úkolu?

Práce je strukturovaná do pěti základních částí, věnovaných: dějinám pojmu a ekumenické motivaci (17-31), dějinám ekumenického hnutí (32-81), ekumenickému přínosu jednotlivých církví (82-157), průlomům v ekumeně (158- 180) a hlavním teologickým problémům (181-298). České vydání zakončuje kratičký aktualizační doslov Ekumenismus v českých zemích J. Vokouna (299- 301). Jak je tedy vidět, chybí samostatná část věnovaná teologii jednoty církve, jež má být povinnou součástí výuky ekumenické teologie v rámci katolické církve. Tento závěr lze doložit srovnáním s ostatními současnými zahraničními příručkami ekumenické teologie (Vercruysse, 1992; kol.: Ku chrześcijaństwu jutra, 1996; Jaskóła, 2001; Napiórkowski, 2001). Této otázce se autor věnuje v rámci jednotlivých kapitol, což však znamená zúžený zorný úhel. Z dalších témat obvykle se v příručkách ekumenické teologie vyskytujících bychom marně hledali následující: systematický přehled interkonfesních dialogů, mimoteologické činitele ovlivňující ekumenické postoje, vztah ekumenismu a náboženské svobody, misií, spirituality a jednotlivých částí teologické formace (katechetiky, homiletiky, církevních dějin).

Celkově lze příručku hodnotit pozitivně, avšak i zde se projevila stará známá pravda, že žádné lidské dílo není dokonalé. Neuner nepochybně nezapře prostředí, v němž psal - pro knihu je charakteristický rys, který bychom mohli nazvat "církevním germanocentrismem": soustředění se především na okruh západních církevních dějin s omezením na katolicko-protestantskou problematiku. Přímým důsledkem je použití zjednodušujícího náhledu a nomenklatury: souhrnný pojem „Východ“ namísto jednotlivých místních církví (84, navíc bez hlubšího porozumění situaci [srov. Dvorník, Byzance et la primauté romaine, Éditions du Cerf, Paris, 1964]); povrchní prezentace Florentského koncilu (nezohledněn sborník Christian Unity. The Council of Ferrara-Florence 1438/9-1989, red. G. Alberigo, Leuven, 1991) a schází navázání na současný melchitsko-pravoslavný dialog (87); mezi výčtem unijních pokusů na linii Řím-Cařihrad nebyly uvedeny personální unie hierarchů (tamtéž); ikona specifikována jako „odraz“ (pozn. 602 na s. 280); řazení uniatských církví mezi pravoslavné církve (96nn); vesměs chybí analýza teologického pozadí unií a jsou jednostranně exponovány politické vlivy; eufemistické obhajování uniatských církví jako důkazu „že sjednocení neznamená vrátit se do Říma“, jež zcela protiřečí formulacím četných papežských dokumentů před II. vatikánským koncilem (97); nesprávné pojmenování „unionované církve“, namísto: uniatské (tamtéž); líčení Brest- litevské unie odporuje základním historickým faktům (tamtéž); záměna místa uzavření unie s místní církví - Užhorod (98); u předchalkedonských církví není zcela správný zevšeobecňující údaj, že „se omezovaly každá na svou zemi“ (100); v nástinu vztahu Říma k Východu chybějí exkluzivistické reakce po r. 1871 (139-140); nepřesné použití adjektiva „orientální“ (tamtéž); zevšeobecňující terminologie „Východ - Západ“ u popisu odvolání exkomunikací z r. 1054 (146; oproti tomu správně: 174); chybějící titul „papež“ u alexandrijského koptského patriarchy (149); nesprávné použití titulu „patriarcha“ pro všechny vrcholné představitele nechalkedonských církví (153). Nepřímé důsledky se projevily i na dalších místech díla: podkapitola o recepci teologických konsenzů je příliš reformačněcentristická (260-262) a dějinné prezentace ekumenismu nepřihlížejí k uniím Říma s východními církvemi (48); vrcholem pak je omezení ekumenismu pouze na vztah „obou církví“, tj. katolíků a protestantů (233).

Také z historického hlediska lze Neunerovi vytknout drobnější nedostatky: uvádění sporných či zjednodušených informací (Řehoř VII. údajně odmítl titul „universalis papa“ a požadoval „servus servorum Dei“ - s. 20); nepřesné přiřazování autora (citát odkazovaný v pozn. 573 na s. 270 pochází ve skutečnosti z encykliky Mortalium animos [odst. A17], což však není uvedeno); a občasnou ahistoricitu (hovoření o pentarchii a jeruzalémském patriarchátu ve vztahu k r. 381 - s. 83).

Poslední vyjmenovaný lapsus vytváří jakési přemostění k další kategorii nepřesností a povrchností, a to v oblasti teologie. Uveďme zde proto na prvním místě neadekvátní interpretaci definic koncilů I. vatikánského (ohledně primátu - jde o přenesení terminologie 20. století do reality exkluzivistického ztotožňování katolíků s křesťany - pozn. 472 na s. 228 a s. 232) a Tridentského (ohledně konfesně smíšených manželství - opět totéž - s. 236). Dále last but not least: málo zřetelné navázání na dynamické pojetí těla jako obrazu církve (31); chybějící pneumatologický rozměr svátostnosti církve a návaznost na Ireneovu ekleziální pneumatologii a DE 4 (250-254); v podkapitole o uctívání svatých chybí výklad pojmu „svatý“ (255- 258) a v prezentaci modelů jednoty model sesterských církví (281nn). Při výkladu počtu svátostí byla málo prohloubena otázka středověké symboliky v chápání „čísla“ 7 (209nn); obdobně není uvedeno, v jakém smyslu se anglický král považoval za „hlavu církve“ (120). Tzv. Limský dokument [BEM] je uváděn pouze jednou jako jeden dokument (165); jindy je dokonce ztotožněn s „jednotou“ (166). Z čistě formálního hlediska lze podotknout, že u pojmu comprehensiveness chybí ekvivalent „schopnost komplexního porozumění (pochopení)“ (126); kdežto absenci teologického hodnocení ekumenických direktářů (151) je třeba považovat za výslovnou škodu.

Jelikož se jedná o překlad z cizího jazyka, je zapotřebí povšimnout si také práce redaktorů a překladatelů, J. Vokouna, J. Slabého a M. Zikmunda. V jejím ohodnocení pomocí adjektiv „vynikající“ či „výborná“ brání následující nedostatky: neopravená formulace „našeho století“ odkazující k 20. století (95); nepřeložen název konvergenčního dokumentu „Das Herrenmahl“ (196, 199); nepřesný název „Církev anglická“ (pozn. 433 na s. 211); chybějící vročení u publikace citované v pozn. 532 (s. 253) a kurzíva v pozn. 585 (s. 274); dále chybějí bibliografické údaje v pozn. 629 (s. 291). Přestože pozitivem překladatelského úsilí byla snaha o vyjasňování nepřesností (kupř. pozn. 383a na s. 195) a doplnění textu o bibliografii českých překladů, místy některé z těchto údajů chybí - např. v pozn. 641 (s. 294) a pozn. 281 (s. 154) - či nejsou uvedeny kompletně - např. v pozn. 641 (s. 294) chybí uvedení dalšího českého překladu (T. Machula [ed.], Ospravedlnění a dědičný hřích v ekumenickém dialogu, Krystal, Praha, 2000, s. 5-34) - a důsledně - pozn. 174 (s. 96) nemá údaje z pozn. 269 a 271, byť se jedná o stejné texty konsenzů. Z teologického hlediska se jako kontroverzní jeví použití termínu „vzkládání rukou“ ohledně ordinace (226-227), jež v některých tradicích označuje cheirothesii, a ne cheirotonii, dále pak jako neopodstatněné použití adjektiva „normální“ (namísto: běžná) pro konfesně smíšená manželství (243). Vytknout lze také nesprávně přeložený titul „arcibiskup větší“ - jako „velký metropolita“ (97) a sporný tvar „konfesijní“ (32-33). Z čistě formálního hlediska je dále třeba podotknout, že zápis v poznámkovém aparátu je často (ss. 22, 54-57, 61, 64, 70, 114, 167, 273) bez správné metodologie (opakování stejného titulu v plné formě, nepoužití „tamtéž“); na čtivosti nepřidají ani chyby gramatické (ss. 65, 174, 291), interpunkční (ss. 62, 68, 86, 88, 163, 177, 178, 180, 183, 206, 272) a překlepy (ss. 37, 73, 170, 182, 298).

Navzdory snad až příliš podrobnému výčtu nedostatků je třeba otevřeně říci, že vydání Neunerovy „Ekumenické teologie“ bylo v současné době velmi potřebné. Ve prospěch toho promlouvají její pozitiva, jako jsou vyvážený přístup ke kontroverzním otázkám, např. obrana Friesova-Rahnerova plánu proti jednostrannému hodnocení (167 a 183); dále pak zařazení podkapitoly E.II.2.ß, věnované teologicko-pastorální reflexi ohledně přístupu k eucharistii v případě konfesně smíšených manželství (206-209); pro českého čtenáře pak ještě alespoň zkrácená prezentace přínosu německé biskupské konference v rámci přípravy konsenzu o ospravedlnění (174). Výhodou také je, že autor otevřeně pojmenovává doprovodné problémy a nešvary ekumenického hnutí - přetrvávání sentimentu ke konfesnímu vymezování identity (183) a nedostatečnou recepci konsenzů (183 a 260-262). Jako závěrečné potvrzení první věty tohoto odstavce si dovolím uvést citát z pozn. 261 (s. 148), jenž, jak se zdá, předznamenává současnou katolickou starost na poli ekumeny - nutnost obhajoby koncilní otevřenosti vůči některým vatikánským prohlášením: „restriktivní interpretaci koncilní texty nevyžadují, ovšem tato interpretace jim ani neodporuje. Zřejmě však odporuje intenci koncilních otců, kterou ozřejmují komentáře.“ Bez tohoto kritického pohledu do vlastních řad jen stěží docílíme toho, aby se ekumenická teologie stala nejen integrální součástí kat(h)olické teologie, ale zároveň, aby se konfesně-katolická teologie stala teologií vpravdě ekumenickou.