Nové pojetí manželství

Autor: Jindřich Šrajer - Číslo: 2003/1 (Studie)

Koncil, velká a mimořádná událost v životě církve i společnosti, není jen doplněním papežského úřadu k demonstrování světové jednoty církve, nýbrž předně je platformou pro nové postoje a stanoviska. Před II. vatikánským koncilem nebyla církevní veřejnost na koncil příznivě naladěna, a to přesto, že sílila nálada pro reformu, decentralizaci, smíření se změněným světem, ve kterém se církev stala sice respektovaným, ale cizím, nechápaným a nemilovaným tělesem. Spontánní myšlenka papeže Jana XXIII. na jeho svolání přišla jako blesk z čistého nebe, v době, kdy sekularizace pronikala do všech oblastí lidského života.

Koncil, velká a mimořádná událost v životě církve i společnosti, není jen doplněním papežského úřadu k demonstrování světové jednoty církve, nýbrž předně je platformou pro nové postoje a stanoviska. Před II. vatikánským koncilem nebyla církevní veřejnost na koncil příznivě naladěna, a to přesto, že sílila nálada pro reformu, decentralizaci, smíření se změněným světem, ve kterém se církev stala sice respektovaným, ale cizím, nechápaným a nemilovaným tělesem. Spontánní myšlenka papeže Jana XXIII. na jeho svolání přišla jako blesk z čistého nebe, v době, kdy sekularizace pronikala do všech oblastí lidského života. Počet aktivních věřících klesal, kultura, umění, životní styl i etická přesvědčení se od křesťanství odvracela. Koncil měl být příležitostí k sebereflexi církve nad jejím postavením ve světě, který ji obklopuje i proniká, a zároveň snahou nově pochopit vlastní poslání ve prospěch člověka. Měla zde být konečně nalezena odvaha k odpovědi na problémy moderního světa a ukončeno neefektivní a nedospělé stahování se do ochranné ulity.¹

V uvítací řeči při zahájení koncilu 11. října 1962 si Jan XXIII. posteskl nad pesimistickým viděním světa a výslovně se distancoval od „nešťastných (falešných) proroků, kteří stále předpokládají zavržení, jako by svět stál před zánikem“. Daleko víc mu jde na základě moudrého úsudku o „správné posouzení věcí“, o objevování skrytého plánu božské prozřetelnosti v současném vývoji lidského dění.

Tento základní postoj předznamenal i nové pojetí manželství, prezentované v pastorální konstituci Gaudium et spes. Zatímco dosavadní přístup k manželství byl obranně restaurativní, charakterizovaný důrazem na neměnnost tradičního učení církve, spojený s pranýřováním odlišných učení, mravů a proměn v životě člověka a společnosti, které ohrožují toto tradiční pojetí,² je koncil veden snahou formulovat srozumitelný a biblicky doložený křesťanský obraz manželství na pozadí proměny životních poměrů i novodobých poznatků exaktních věd.³

1. Předkoncilní pojetí manželství - hierarchické společenství dober (cílů)

V západním křesťanství byla pro pojetí manželství po dlouhou dobu určující Augustinova koncepce manželských dober, která, jak říká Pius XI. v encyklice Casti connubii, „nabízí jasný a vyčerpávající souhrn učení o křesťanském manželství“.⁴ Manželství je definováno jako hierarchické společenství ustanovené za účelem plození a výchovy potomstva. Zaměření na potomstvo je první a nejvyšší dobro manželství, kterému jsou podřízena ostatní dobra a v nich obsažené cíle bonum fidei (věrnost, nerozlučitelnost) a bonum sacramenti (svátost, jednota) - a v návaznosti na ně i legitimizována. Augustinova obranná koncepce v boji proti manichejcům a pelagiánům je vedena snahou poukázat na dobra, pro která je i manželství dobré, protože dané Bohem. S odkazem na ideál manželství v ráji, kde podle jeho přesvědčení byly děti v manželství, stejně jako i dnes, počaty skrze tělesné spojení muže a ženy,⁵ interpretuje plodnost člověka jako Boží dar a odmítá názor, že všechno tělesné je projevem zla.⁶ Pohlavní život není nutné zlo, které přišlo na svět skrze prvotní hřích,⁷ na rozdíl od sexuální žádostivosti, která není dílo Božího stvoření, nýbrž nedostatek padlé přirozenosti.⁸ V důsledku to pro něj znamená, že sexuální život mezi manželi je ospravedlnitelný jen úmyslem zplodit potomstvo, v opačném případě se jedná o hříšný čin, ale jen lehký.⁹ Celkově tedy pro Augustina „jedinou mravní pohnutkou k manželství je plodit děti, rozmnožit úctu k Bohu a co nejvíce se vyvarovat žádostivosti“.¹⁰

Papež Pius XII. přesouvá akcent od tzv. Augustinova „modelu dober“ na tzv. „model cílů“ kanonického práva z roku 1917. V kánonu 1013, § 1 stojí: „Prvotní cíl (účel) manželství je plodit a vychovávat potomstvo, podružný vzájemná pomoc a prostředek k ukojení žádostivosti“. V kánonu 1081 § 2 se hovoří o právu „na tělo se zřetelem k úkonům o sobě způsobilým k plození potomstva“. Opomeneme-li svéráz právnické řeči, neunikne nám, že dva zmíněné modely se od sebe liší nejen obsahově, nýbrž také tím, že např. bonum fidei (věrnost) a bonum sacramenti (svátost) nejsou zařazeny mezi manželské cíle. Snahou Pia XII. je upevnit tradiční hierarchické učení manželských cílů ve smyslu závislosti a bytostného podřízení sekundárních cílů cíli primárnímu, kterým je plození a výchova potomstva.¹¹ Reaguje tím na společenská a teologická pojetí, která upřednostňují v manželském životě personální hodnoty. Podle papeže tyto tendence neznamenají jenom závažné překroucení stvořitelského řádu, nýbrž vyvolávají vážnou obavu, že v důsledku takových pojetí sklouznou jednotlivá manželství k egoistickým tužbám citového a tělesného uspokojování vlastních zájmů manželů. Jestliže papež akceptuje pozitivní význam personální hodnoty manželství, pak jen v podřízenosti hlavnímu cíli. Stejně jako jeho předchůdce Pius XI. vnímá každý manželský akt víceméně jako potenciální akt plození, který musí vždy zůstat otevřen pro nový život.¹²

Přes toto až do 20. století zohledňované čistě finalistické, naturalistické, generativní a instituční hledisko manželství se od konce první světové války, zvláště vlivem spisů Herberta Domse, stále silněji prosazovalo personalistické hledisko manželství.¹³

2. Nový obraz manželství

Pojetí manželství v Gaudium et spes představuje v katolické tradici rozhodující zlom. Manželství už není primárně pojímáno jako pohlavní společenství za účelem plození a výchovy dětí, nýbrž poprvé zcela jako společenství života a lásky. Vědomě je upouštěno od jednostranného právního pojímání manželství s přesně vymezenými právy a povinnostmi. Jde v první řadě o manželské společenství, svazek dvou navzájem se darujících osob, které vzniká skrze osobní porozumění muže a ženy, jejichž přirozeným plodem a zároveň vrcholem jsou děti. Ve středu tohoto spojení je sjednocování v pravé lásce, oboustranné zdokonalování a k službě připravená láska. Jde o partnerskou lásku mezi mužem a ženou, ve které se navzájem uznávají jako rovnocenní a respektují se ve svém mužství a ženství.¹⁴ Rovněž věrnost a nerozlučnost manželství už není jednostranně zdůvodněna, jak tomu bylo v mnoha starých přirozeněprávních traktátech, jenom potomstvem, nýbrž také z podstaty manželství jako společenství lásky. To mimo jiné znamená, že i bezdětná manželství si uchovávají svou hodnotu.¹⁵

Skvělého uznání se zde dostává, jako nikdy předtím, osobní manželské lásce, která není jen subjektivní přísada k objektivním, od Boha určeným cílům, nýbrž do jisté míry základní kořen nebo strom, od kterého smí být očekávána pravá lidská, ušlechtilá plodnost. Je to hodnota, která se nemůže jednostranně zaměřit na manželský akt, jak to viděli papežové Pius XI. a Pius XII., nýbrž existuje nezávisle na plození potomstva; jako hodnota sama o sobě proniká celý život a může být realizována. Daleko převyšuje pouhou sobecky pěstovanou erotickou náklonnost, která rychle a uboze mizí. Nadto Pán tuto lásku ocenil, naplnil a povýšil skrze zvláštní svátostný dar milosti.¹⁶

Nové pojetí manželství s sebou přináší i změnu v mravním hodnocení manželského tělesného spojení. V popředí stojí zřetelně osobní aspekt, setkání jako výraz, svědectví, potvrzení a prohloubení osobní lásky. Zatímco dříve bylo manželské spojení viděno jen v kategoriích účelovosti, resp. zcela výlučně jako akt plození (přinejmenším potenciální) a jako legitimní uspokojení sexuálních žádostí, má podle koncilu manželský akt svou hodnotu a zvláštní důstojnost jako výraz opravdové manželské lásky. Jako takový znamená obohacení manželů. Je prostředkem k udržování manželské lásky a jejím vrcholným vyjádřením. Jde o význam manželského intimního života pro vzájemnou lásku, neméně však také pro výchovu a blaho dětí. Poprvé je zde v církevním dokumentu učitelského úřadu jednoznačně řečeno, že manželské spojení i bez úmyslu nebo možnosti plození je nejen mravně přípustné, nýbrž jako výraz a prohloubení vzájemné lásky mravně pozitivní, hodnotné a cenné.¹⁷

Na základě tohoto nového pojetí je třeba vidět i otázku plodnosti manželství. Na první pohled by se mohlo zdát, že plození se dostalo na okraj manželského vztahu, jak se již dříve obával Pius XII. Při bližším pohledu se tato obava stává irelevantní. Plození zůstává pro koncil podstatným cílem manželství. Není v žádném případě negováno. Je jen představeno, spolu s nerozlučitelností manželství a bezpodmínečnou věrností manželů, jako přirozený následek manželské lásky a tím manželství, a ne obráceně jako její základ a východisko nebo zcela jako její první a nejvyšší cíl. Koncil si uvědomuje, že každé izolované pojednání jednotlivých momentů musí vést k jednostranným a falešným závěrům. Jednotlivé prvky manželského a rodinného společenství jsou nejen sumarizací momentů, nýbrž stojí navzájem v nejužším a nerozdělitelném spojení: tělesné není bez duchovního, duchovní bez tělesného; láska není bez plození, plození není bez lásky. Vedle všech souvislostí lidského bytí je pojednána také souvislost činů, hodnot a cílů manželského společenství jako nedělitelného celku. Proto se zde nehovoří o cílech jednotlivých aktů, nýbrž o manželství jako trvalém společenství lásky, které zahrnuje rozdílná dobra a cíle, přičemž mají všechny stejně velký význam.¹⁸ Láska a plození tvoří dvě podstatné části manželství a nemohou být od sebe odděleny.

Nové pojetí manželství otevírá také cestu k odpovědnému rodičovství. Rodičovství jako povolání, které pochází od Boha, vyrůstá z lásky, skrze kterou Bůh volá muže a ženu ke společenství lásky, k manželství. Nový život pak má být ovocem této lásky, která spolupracuje s láskou Stvořitele. Jen jim přísluší darovat dětem život a uskutečňuje se v připravenosti pro dítě (děti). Tato připravenost nespočívá ve slepé důvěře v Boží prozřetelnost - nereflektované přenechání náhodě nebo funkci biologických zákonitostí - nýbrž také v rozumovém zohlednění okolností, které ukazují více či méně na určitý čas nebo do budoucnosti zřeknutí se dalšího dítěte. Má jít o vědomou, odpovědnou interpretaci vůle Stvořitele. Bůh, Pán života, předal totiž člověku vysoký úkol udržení života, který musí být plněn způsobem hodným člověka. To se uskutečňuje právě tehdy, když se člověk pokouší z daností vyčíst vůli Boží, chová se odpovídaje darům Božím a potřebám bližního a odpovědně se rozhoduje. Odpovědné rodičovství neznamená nic jiného než s ohledem na vůli Stvořitele odpovědné plánování porodnosti. K tomu mají dopomoci předložená kritéria, kdy má jít předně o rozhodnutí svědomí, rozhodnutí učiněné společně, a to s ohledem na objektivní měřítka (věcně správný úsudek).¹⁹

Jestliže právo rozhodnout o počtu dětí přísluší jen manželům, je logické, že koncil nehovoří o optimálním počtu dětí. Přesto chválí především početné rodiny, resp. rodiče, kteří po uvážené společné dohodě přijímají velkoryse větší počet dětí, když je mohou náležitě vychovávat. Hovoří se o velkomyslné službě životu nebo o velkorysé lidské a křesťanské odpovědnosti manželů. Skrze výslovnou chválu početných rodin je odpovědné rodičovství jasně odlišeno od propagandy „kontroly porodnosti“, jíž jde principiálně o malý počet dětí v rodinách. I když se zde nehovoří o konkrétních metodách, odkazuje se na platnost učení Pia XI. a Pia XII., podle kterých si manželský akt musí uchovat svoji nedotknutelnost.²⁰

3. Aktuálnost nového pojetí

Koncil nejenom potvrdil manželství jako instituci ustanovenou a chtěnou Bohem, povýšenou v Ježíši Kristu na svátost, nýbrž zároveň pochopil, že jako instituce a součást sociálního systému je životní formou, která je odvislá od společenských a hospodářských proměn a životních poměrů, se kterými se mění. Obnovený obraz křesťanského manželství, na pozadí proměn životních poměrů, neznamená jenom naplnění dřívějších snah definovat manželství lépe a srozumitelněji, nýbrž současně ukazuje jasné korektury do budoucnosti, jak je třeba manželství chápat. Tento obraz manželství je stále obnovován a prohlubován. Široká teologická diskuse dosvědčuje, že je zde mnoho pozitivních momentů, které neztrácejí svoji aktuálnost přesto nebo právě proto, že se v praxi setkáváme s narůstajícím počtem volných soužití, rozvodů, poklesem porodnosti atd. Mnohé průzkumy z poslední doby konkrétně v České republice totiž ukazují, že u mladých lidí je instituce manželství stále vysoce ceněna a hodnocena.²¹ To, že mnozí z nich ve skutečnosti tomuto hodnocení nedostojí, jenom potvrzuje naléhavost pastorační práce k doprovázení, podpoře osobní zodpovědnosti, k překonávání obav, strachů, egoismu a sobectví na cestě k žitému ideálu nerozlučitelného manželského společenství lásky a života.