Nejdiskutovanější koncilní dokument

Autor: Jaroslav Škarvada - Číslo: 2003/1 (Články)

Deklarace Dignitatis humanae je jeden z nejkratších, ale zároveň i nejvíc diskutovaných dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Zrodila se jako část Konstituce o církvi, byla přeřazena do Dekretu o jednotě křesťanů jako jeho devátá kapitola, ale papež rozhodl, aby byla projednávána jako samostatný dokument. Do pléna se dostala hned při prvním koncilovém zasedání roku 1962, byla však znovu a znovu přeřazována na další zasedání, až byla nakonec schválena v poslední fázi koncilu v roce 1965 s relativně nejvyšším počtem záporných hlasů. Jednání o ní bylo někdy velmi živé, dokonce, dalo by se říci, vášnivé. Několikrát musel zakročit sám papež, jak Jan XXIII., tak Pavel VI. Diskuse dne 19. listopadu 1964 byla snad nejbouřlivější z celého koncilního jednání. Z jakého důvodu?

Deklarace Dignitatis humanae je jeden z nejkratších, ale zároveň i nejvíc diskutovaných dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Zrodila se jako část Konstituce o církvi, byla přeřazena do Dekretu o jednotě křesťanů jako jeho devátá kapitola, ale papež rozhodl, aby byla projednávána jako samostatný dokument. Do pléna se dostala hned při prvním koncilovém zasedání roku 1962, byla však znovu a znovu přeřazována na další zasedání, až byla nakonec schválena v poslední fázi koncilu v roce 1965 s relativně nejvyšším počtem záporných hlasů. Jednání o ní bylo někdy velmi živé, dokonce, dalo by se říci, vášnivé. Několikrát musel zakročit sám papež, jak Jan XXIII., tak Pavel VI. Diskuse dne 19. listopadu 1964 byla snad nejbouřlivější z celého koncilního jednání. Z jakého důvodu?

Má nepravda právo na existenci?

Až do koncilu se na všech katolických teologických fakultách studovalo tzv. veřejné církevní právo (ius publicum ecclesiasticum), které pojednávalo o vztahu církve a státu. Vycházelo ze starých norem, které rozdělovaly státy na katolické a nekatolické. Hájilo zásadu, že Bůh ustanovil církev katolickou jako jedinou řádnou cestu spásy pro celé lidstvo, a tedy stát musí respektovat tuto skutečnost. Mylné nauky a náboženské společnosti na nich založené odporují pravdě, a proto nemají právo na existenci. Jestliže ovšem v některém státě žije značný počet nekatolíků, případně nekřesťanů, kteří mají svá vlastní církevní společenství, katolickému státu nezbývá než je tolerovat. Ale nic víc než tolerovat, jinak by se nečinil rozdíl mezi pravdou a nepravdou.

Když na druhé straně je některý stát pod vládou nekatolíků, církev katolická, která odvozuje své oprávnění přímo z Božího zjevení, nemůže ztratit své právo na existenci, a proto musí vyžadovat, aby byla víc než tolerována. Pravda a nepravda se nemohou rovnat. Pravda má právo na existenci, bludná nauka toto právo nemá.

Lze si představit, jak tyto principy, které se v katolických krajích ujaly dějinným vývojem, byly přijímány nekatolíky. A jak se na ně dívali i katoličtí studenti pocházející ze států tzv. laických, kteří tuto nauku museli studovat. Jak se ale stavět k zásadě, že pravda a blud nemohou mít stejný nárok na existenci, že blud může být nanejvýš jen tolerován? V šedesátých letech minulého století nepřicházelo do Evropy tolik muslimů, kolik je jich tu dnes. A co s nimi? Mají mít vyznavači cizích náboženství, dokonce i bezvěrci, stejná práva jako katolíci? Koncil se pokusil tento problém řešit a historie deklarace, o níž pojednáváme, dokazuje, jak to bylo nečekaně obtížné.

„Pravda může být jen jedna“

Koncilní otcové nemohli zastávat zásadu, že pravda je jenom jedna. Nemohou přece mít stejnou pravdu křesťané, kteří věří, že Ježíš Kristus je Boží Syn, a židé, kteří to popírají. Svátostí je buď sedm nebo tři, ale není možné tvrdit, že platí obojí. O tom tedy nemůže být žádný spor. Jádro problému vystihuje dobře nadpis naší deklarace. Zní: „Právo osoby a skupin na společenskou a občanskou svobodu ve sféře náboženství“. Koncil se vůbec nedotýká otázky obsahu či pravdivosti té či oné náboženské víry. Problém není věroučný, ale sociologický: právo na společenskou a občanskou svobodu. Má lidská osoba, tzn. člověk obdařený inteligencí a svobodnou vůlí, právo hledat pravdu podle svého vlastního svědomí, je vůbec oprávněné a mravně možné, aby mu někdo zvenčí předpisoval, co má myslet, čemu má věřit? Text deklarace začíná těmito slovy: „Lidé si dnes stále více uvědomují důstojnost lidské osoby a roste počet těch, kteří žádají, aby lidé mohli jednat podle vlastního úsudku a užívat odpovědně svobody, ne z donucení, ale z uvědomění povinnosti.“¹ Nejde tu tedy o pravdu nebo nepravdu, ale o člověka, o jeho odpovědnost vůči pravdě, o svobodu jeho rozhodování a jednání. Nadpis užívá výraz „právo osoby“. A v tom vězí kopernikovský obrat řešení celého problému.

Subjektem práva není pravda, ale osoba

Subjektem práva totiž není a nemůže být pravda nebo blud. Ty nemají vlastní svébytnost. Subjektem práva nemůže být něco, nýbrž jen někdo, tedy osoba. Je tudíž nesmyslné mluvit o „právu pravdy“ na existenci. Právo nemá v našem případě víra, nýbrž jen věřící nebo nevěřící člověk, vždy „někdo“, ne „něco“.

Člověk, lidská osoba, má ovšem nejen právo, nýbrž zároveň i povinnost pravdu hledat. Koncil samozřejmě nezapírá katolickou nauku. Píše: „Nejprve tedy posvátný sněm vyznává, že sám Bůh dal lidstvu poznat cestu, po níž lidé (...) mohou dosáhnout v Kristu spásy a blaženosti. Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi...“² Zde však nejde o obsah víry, o nauku, nýbrž o vztah mezi osobami, o vztah mezi věřícími a nevěřícími. Proto náboženská svoboda, kterou církev vyžaduje, „nenarušuje tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné církvi Kristově“.³ Pavel VI. v jednom projevu ke sboru kardinálů a římských prelátů jasně prohlásil: „Koncil v žádném případě nezakládá právo na náboženskou svobodu na tom, že by všechna náboženství a všechna učení, i ta bludná, měla více méně stejnou hodnotu; zakládá ho naopak na důstojnosti lidské osoby, která vyžaduje, aby nebyla podrobena vnějšímu donucování, které by vedlo k znásilňování svědomí při hledání pravdivého náboženství a jeho přijetí.“⁴ Jak prohlásil lapidárně koncil ve své deklaraci: „Pravda nevznáší svůj nárok jinak, než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně.“⁵ V náboženské sféře tedy žádná lidská moc nemá právo někoho nutit k přijetí názoru - i je-li stoprocentně pravdivý - který on sám neobjevil a nepřijal.

Argumentace Josepha Ratzingera

Koncilní teolog, tehdy ještě mladý profesor Joseph Ratzinger, dokazoval tuto svobodu i z počínání samého Krista a apoštolů. Pán Ježíš vyslal své apoštoly a vůbec všechny své učedníky hlásat Boží pravdu. Ale nikoho nikdy nenutil, aby ji přijal. Profesor Ratzinger jde tak daleko, že dokonce v pokušeních Krista na poušti vidí ďábelský pokus svést Pána Ježíše k přijetí opory ze strany světské moci, a v jeho rázném odmítnutí vidí odhodlání raději zemřít než se poddat nárokům mocenského mesianismu. Ratzinger v této souvislosti připomíná i známou scénu Dostojevského o Velkém inkvizitorovi, v níž se také staví koncepce mocenská proti „síle pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně“.⁶ Škoda, že to nechápali naši habsburští císařové v době protireformace!

Síla pravdy působí i na koncilu

Po tomto vysvětlení se nám snad objasní, proč byla cesta této deklarace tak svízelná. Jak už bylo předesláno, problém náboženské svobody se objevil hned při přípravách koncilu v roce 1962 a byl projednáván v 9. kapitole předkoncilního pojednání o církvi. Odtamtud byl pro svou složitost předán Sekretariátu pro jednotu křesťanů (kardinál Bea). Tento sekretariát byl však prohlášen za nekompetentní v této věci, a teprve přímému zákroku Jana XXIII. lze děkovat, že tam problém zůstal. Původní text vycházel samozřejmě z „tradičního“ (tradice ovšem ne apoštolské) stanoviska obhájců zmíněné už teorie „iuris publici ecclesiastici“. Tato koncepce však narazila na silný odpor u biskupů ze států nekatolických i u teologů Sekretariátu pro jednotu. Tak vzniklo první schéma, které tvořilo 5. kapitolu dekretu o ekumenismu. Pro svou náročnost bylo odloženo na další zasedání. Koncilní sekretariát obdržel v té době na 400 připomínek, které byly zveřejněny ve svazku o 280 stranách. Koordinační komise pak rozhodla, že tato deklarace bude projednávána až v roce 1964 jako samostatný dokument. V tomto návrhu se už mluvilo jasně o důstojnosti lidské osoby, která jediná je subjektem práva, a o důsledcích, které z toho vyplývají. Schéma takto upravené předložil pak na zasedání belgický biskup De Smedt, a nastala velmi živá diskuse. Zasáhlo do ní 43 biskupů, z nichž čtyři mluvili každý jménem svých sedmdesáti kolegů. Ani toto schéma však nebylo přijato. Názory Sekretariátu pro jednotu křesťanů (kardinál Bea) a Teologické komise (kardinál Ottaviani) nebyly slučitelné. Bylo tedy odhlasováno, že opravený text vypracuje Sekretariát pro jednotu, ale odevzdá ho k posouzení Teologické komisi. Po této pracné úpravě vznikl tzv. Textus emendatus, k němuž ovšem přišla znovu stovka připomínek. Jeho nadpis Deklarace o náboženské svobodě a o právu osob a společenství v náboženských záležitostech však dokazuje, že mínění otců se začíná obracet o 180 stupňů. Ihned po jeho zveřejnění přišla přesto další stovka připomínek z jedné i druhé strany.

Nesnadné hlasování

Text byl biskupům předán 17. listopadu 1964 a bylo ohlášeno, že za dva dny se bude o deklaraci hlasovat. To vzbudilo velkou nevoli koncilních otců, z nichž mnozí považovali text za nedotvořený, zatímco druzí naléhali, aby už byl předložen ke konečnému schválení. 18. listopadu bylo tedy rozhodnuto, že příští den bude konečnému hlasování přecházet hlasování o tom, zda je text dostatečně zralý. Byl však zamítnut a kardinál Tisserant na naléhání mnoha otců vydal s výslovným schválením Svatého otce, nomine Summi Pontificis, prohlášení, že ke konečnému hlasování dojde až v roce 1965, pokud možno hned na začátku zasedání. Deklarace se tedy dožila šestého přepracování.

Bude snad užitečné připomenout, že hlavní oporou zastánců náboženské svobody bylo odvolání na úkon víry, na osobní přijetí Božího zjevení, které je počátkem ospravedlnění a je možné jen v naprosté svobodě. Jelikož je tento úkon teologicky velmi solidně propracován, byl i pro nejzarytější odpůrce důkazem, kterému nebylo lze odporovat.⁷

Šesteré přepracovávání textu svědčí o tom, s jakou vážností koncil pracoval. A že to nebylo jen nějaké parlamentní jednání, nýbrž pronikání do větší hloubky Boží pravdy, vedené Duchem Svatým. Velký teolog koncilu Yves M. Congar, když se ve svém „Koncilním deníku“ zmiňuje právě o těchto diskusích, píše: „Dříve než budu pokračovat v této kronice, chtěl bych říci, jak toto mimořádné zdůraznění ekumenismu a vůbec celé koncilové jednání bylo neseno velkým proudem modliteb a obětí. (...) Tyto velké události, které zasahují do dějin spásy, se dějí ve společenství svatých, s oporou celého Božího lidu, který se modlí, trpí, doufá a miluje.“⁸

Konečné schválení

Bylo by příliš zdlouhavé udávat počet hlasů v jednotlivých hlasováních. Debata byla velmi živá, ještě 27. října dalo z 2238 přítomných biskupů 254 koncilních otců negativní hlas non placet. Konečné hlasování se konalo až 7. prosince 1965 s tímto výsledkem: 2308 koncilních otců Deklaraci schválilo, 70 se vyslovilo proti. Tak se tato Deklarace stala závazným koncilním dokumentem.

Projev kardinála Berana

Jak je všeobecně známo, posledního zasedání koncilu se kromě biskupa Františka Tomáška, administrátora pražské arcidiecéze „sede plena“, přítomného na všech čtyřech zasedáních, zúčastnil také kardinál Josef Beran, arcibiskup pražský, vypuzený komunistickým režimem ze své vlasti. Po šestnáctileté internaci nebylo pro něho jistě snadné vžít se do prostředí koncilu, který už zasedal čtvrtý rok. Přesto se však zapsal do dějin tohoto sněmu projevem, který vzbudil mezi koncilními otci, a nejen mezi nimi, velký ohlas. Citujme aspoň několik slov: „Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v patnáctém století upálení kněze Jana Husa, nebo v sedmnáctém století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru, podle zásady „cuius regio - eius religio“, jež byla uplatňována. Světská moc, i když chce sloužit katolické církvi, nebo to aspoň předstírá, ve skutečnosti takovými činy způsobuje trvalou skrytou ránu v srdci národa. Toto trauma brzdilo pokrok duchovního života a nepřátelům církve poskytovalo a poskytuje lacinou látku k námitkám.“⁹ Je známo, že na formulaci tohoto projevu měl významnou účast dr. Alexander Heidler, v té době působící v rozhlasu Svobodná Evropa.

Tehdejší profesor teologie Joseph Ratzinger se ve svém „Teologickém deníku“ zmiňuje i o tom, jak Beranům projev na koncilní otce zapůsobil. Píše: „Kardinál Beran, který byl po léta zbaven svobody pro svou víru a nyní se mohl poprvé účastnit koncilu jako svobodná osoba, i když vyhnaná ze své vlasti, souhlasil naplno s textem koncilního schématu a připomněl dějiny své země, v níž násilné potlačování hnutí vyvolaného Janem Husem zasadilo katolické víře ránu, která zůstává dodnes otevřená. - Násilí užité ve prospěch víry nezraňuje nakonec nikoho hlouběji než víru samu. Takové bylo působivé poučení tohoto projevu, které by šlo historicky dokumentovat příklady nejen z Čech.“¹⁰

Deklarace Dignitatis humanae dokazuje snad lépe než kterýkoliv jiný dokument koncilu užitečnost tohoto světového setkání biskupů a dokumentuje pozvolné, někdy i protrpěné zrání katolické nauky, která zůstává stále stejná ve svých kořenech, ale přináší plody odpovídající té které historické skutečnosti. V tom tkví to „aggiornamento“, zesoučasňování, které si přál velký papež Jan XXIII. Kéž se daří uplatňovat je i v životě naší církve.