Laici v současné církvi
Autor: Jean Rigal - Překlad: Karel Šprunk - Číslo: 2003/1 (Studie)
Převzato z časopisu Sources vives 93/2000.
Bohatý vývoj v životě společenském i v životě církve přináší významné změny v poslání laiků. Pokusíme se je charakterizovat.
Bohatý vývoj v životě společenském i v životě církve přináší významné změny v poslání laiků. Pokusíme se je charakterizovat.
Počátek na koncilu
Podle velmi rozšířeného názoru se učení 2. vatikánského koncilu o laicích vyznačuje třemi charakteristickými rysy. Je to jeho základ ve křtu, přítomnost laiků ve světě a uznání jejich služby.
- Věřící laici už nejsou definováni v závislosti na duchovním stavu, nýbrž na základě povolání vlastního těm, kteří jsou pokřtěni, tj. na základě přivtělení ke Kristu a začlenění do společenství církve. „Tak se stali svým způsobem účastnými kněžského, prorockého a královského úřadu Krista“ (Lumen gentium 31), ale tato vsuvka v textu není zvlášť zdůrazněna: pouze upřesňuje, co se v koncilovém dokumentu rozumí slovem „laik“. Stručně řečeno, perspektiva je jasně pozitivní. V jistém smyslu tomu ani nemohlo být jinak, jestliže koncil uznal prioritu „Božího lidu“ a „všeobecného kněžství“, daného křtem, před různými charizmaty a službami.
- „Vlastní a zvláštní vlastností laiků“ (LG 31) je jejich světský ráz, tj. křesťanská přítomnost ve světě. Tato teze, jež už byla rozšířena v teologických kruzích, nepřidává nic k povolání danému křtem, ale upřesňuje, že má být žito v realitě světa: to má základní význam pro evangelizaci!
-
Koncil konečně uvážlivě, ale jasně otevírá dveře k uznání
služeb laiků, a to ve dvou směrech: jednak ve smyslu trvalé
„spolupráce“ s hierarchickým apoštolátem (LG 33), jednak
v tom smyslu, že laici „zastupují (...) posvěcené služebníky,
když je jich nedostatek“ (LG 35). Tyto formulace nacházíme i
v jiných textech, zvláště v dekretech O apoštolátu laiků a
O misijní činnosti církve.1
1Tuto nauku koncilu lze srovnat se studiemi, které předtím vypracovali někteří přední teologové: Urs von Balthasar, Congar, Philips, Rahner, Schillebeeckx (srov. L´Église de Vatican II, US 5lc, Paris, Cerf 1966, 1038).
K těmto třem rysům se později vrátil Jan Pavel II. a rozvinul je v posynodním dokumentu Christifideles laici (Věřící laici) z r. 1988. Papež zde zdůrazňuje, že v pohledu na laiky „koncil překonal předchozí převážně negativní interpretace a postavil se na zcela pozitivní stanovisko“ (č. 9). Text nevychází z koncilové tematiky církve jako Božího lidu, ale uvažuje v perspektivě církve jako tajemství společenství a poslání. Zdůrazňuje „povolání laiků ve světě“ a ukazuje jeho základ v Božím záměru (teologický základ) a jeho velikou důležitost „v této významné a dramatické hodině dějin“ (č. 3). Uznává autentičnost a hodnotu pojmu „služeb laiků“ a upřesňuje podmínky, za nichž se mají rozvíjet na podporu společenství církve a ve službě evangeliu (č. 23).
Dnešní stav
Současná situace tyto podněty bohatě naplňuje. Laici pracují v nejrozmanitějších oblastech: katecheze a katechumenát, liturgie, duchovní správa, apoštolská hnutí, charitativní činnost atd. Plní také nové funkce při budování nových farností, v pastoraci svátostí a při pohřbech, v komunikaci, ve vedení apoštolských hnutí, nových společenství, pastoračních rad, ekonomických záležitostí. Na druhé straně jde o funkce na vysoké úrovni odpovědnosti (diecézní, regionální, státní). Konečně se objevuje relativně nový jev: laici jsou pověřováni, aby vedli určitý pastorační celek: farní společenství bez stálého kněze, duchovní péči v nemocnicích atd.
Tato odpovědnost křesťanů v pastorační činnosti nepochybně představuje velký pokrok. Ale její uplatňování je stále obtížné a poněkud dvojznačné, zvláště proto, že její teologický základ se mísí s motivací vyplývající z aktuální situace, zejména z nedostatku kněží. Za současného vývoje se ukazuje, že síla faktů je větší než naukové úvahy. Pak se stává, že naléhavá potřeba převáží nad důsledností a hledáním skutečných potřeb. Pastorační rozhodnutí jsou někdy nejasná a velmi sporná. Zmíněný nedostatek kněží nadto oživuje problémy identity a nutí k úpravám specifické úlohy různých pastoračních činitelů. Můžeme se rovněž ptát, zda věnujeme dostatečnou pozornost angažovanosti laiků v časných věcech. Nemělo by se jí v uvažování, modlitbách a v působení církevního společenství věnovat více místa?
Služby laiků
Druhý vatikánský koncil učinil široký průlom do starých způsobů pastorace, kde měl vysvěcený kněz určitý duchovenský monopol. Je známo, že se podoba církve po dlouhá staletí rozvíjela podle vztahové struktury, počínajíc dvojčlenem „kněžství - laikát“. Vztah „duchovní - laici“ je nezbytný na teologické rovině, pokud vyjadřuje strukturu služeb v církvi. Ale není přijatelný, když se jím chtějí ospravedlňovat vztahy panství nebo závislosti, jak se často stává v modelech sociologického, kanonického nebo pastoračního typu. Jen uvažme, že pojmová a funkční rozštěpení rozdělovala pár kněžství - laikát do dvou kategorií: vládnoucí - ovládaní, učící - poučovaní, celebrující - asistenti, představení - podřízení, pastýři - věřící.
Mluvíme-li o „službách laiků“, znamená to, že služby, jejichž nositelé jsou ordinováni (ministeria ordinata) - ať jsou pro identitu a poslání církve jakkoli podstatné - nemohou absorbovat veškeré služby společenství církve. Existenci „služeb majících základ ve křtu“ (ministeria baptismalia), které vykonávají laici, jasně uznává řada textů učitelského úřadu. „Aby církev zapustila kořeny a aby se církevní společenství rozrůstalo, k tomu jsou nutné různé služby,“ prohlašuje koncil (Ad Gentes 15). Dogmatická konstituce o Zjevení mluví v souvislosti s katechety o „službě slova“ (Dei Verbum 25). Tato otevřenost charakterizuje učení Pavla VI.: „Služby mohou být svěřeny laikům, takže už nejsou vyhrazeny kandidátům svátosti kněžství.“2 S tímto tématem se setkáváme také v jeho promluvě o evangelizaci: „Je jisté, že vedle ordinovaných služeb (...) církev uznává místo neordinovaných služebníků, kteří jsou schopni vykonávat v církvi zvláštní službu.“3
V posynodním dokumentu o věřících v Krista (1988) mluví Jan Pavel II. o „nynějším bohatém rozkvětu služeb svěřovaných věřícím laikům“ (č. 23). Katechismus katolické církve (č. 1143) se zmiňuje o liturgických službách neposvěcených svátostí kněžství. A připomeňme si, že se ve velkopátečních přímluvách zahrnují do proseb „biskupové, kněží, jáhnové a všichni, kteří v církvi konají službu, a všechen věřící lid“. Nebylo by obtížné uvést i jiné, stejně podnětné texty.
Mnozí laici ovšem plní úkoly a služby, které jsou sice důležité, ale nejsou to „služby“ v pravém slova smyslu. Ve frankofonní oblasti se obvykle posuzují podle následujících kritérií: pokud jde o zaměření, služby představují důležitou funkci; z hlediska původu jsou uznávány kompetentní autoritou; pokud jde o statut, vykonávají se po delší dobu. V širší perspektivě lze uvést příklady: katecheté, pomocníci při liturgii, pracovníci v charitativní oblasti, správci majetku.
Je třeba uvést dvě důležité poznámky:
-
Církevní uznání je v této oblasti důležité kritérium: Službu
si věřící nedává, ale dostává ji. Toto uznání může mít
různou podobu: od služeb formálně
„ustanovených“ liturgickým uvedením do funkce
až po uznání jmenováním nebo prostým souhlasem. Týká se
laiků a řeholního života (mužů nebo
žen).4
4„Ustanovení“ v rámci liturgického ritu dnes ve Francii uděluje - až na výjimky - biskup pouze kandidátům jáhenství a kněžství. Tato praxe není ve shodě s iniciativou Ministeria quaedam a s téměř neznámou římskou nótou, která připouští „ustanovené služby žen“ (srov. list Novit profecto Kongregace pro svátosti z 27.10.1977). Otázka „ustanovených služeb“ je tedy předmětem diskuse.
- Prvotně tu jde nikoli o slova a ještě méně o poněkud „podezřelou“ touhu z osobní potřeby, ale o službu Božímu království a misijní dynamiku.
Musíme přiznat, že někteří se obávají příliš širokého užívání termínu úřad nebo služba, jež by mohlo být na škodu identitě kněze. Ale tato obava se nakonec netýká ani tak oprávněnosti termínu „úřad“, jako spíše specifičnosti svátostného kněžství. Služby konané křesťanskými laiky nepochybně rozšiřují pojem služby a tím zpochybňují určitou monopolizaci funkcí a rozhodnutí církve. Neboť „služby vyplývající ze křtu“ mají základ ve svátostech „křesťanské iniciace“, nikoli v účasti na úkolu pastýřů.
Věci se komplikují, když jde o „služby delegované“ biskupem v případě nouze, aby laici „zastupovali (...) v případě nouze“, jak říká koncil (LG 35.4). Týká se to zvláště laiků, kteří se starají o život farnosti ve spojení s tím knězem, který je sice odpovědný, ale není farářem té farnosti a bydlí v určité zeměpisné vzdálenosti (kán. 517.2).
Termín „zastupují“ se může mnohým jevit jako znehodnocující. Mimoto málo mobilizuje. Zdá se, že správnější by bylo mluvit o krajní situaci, málo související se specifickým posláním laiků. Tato otázka není nová: Když se laici pastoračně starají o farnost za nepřítomnosti faráře, i když to činí ve spojení s knězem, jsou to ještě „laici“ v tradičním slova smyslu?5
Někteří na tuto otázku odpovídají bez váhání kladně. Prvním kritériem, které považují za rozhodující, je fakt, že tito laici nemají kněžské svěcení.
Jiní jsou toho názoru, že věc není tak jednoduchá. Kladou otázku, zda by nebylo logičtější toho či onoho z těchto pastoračních pracovníků, kteří se osvědčili, rovnou „vysvětit“.
Tyto otázky jsou složité. Žádoucí jasno do této debaty vnese pravděpodobně teprve budoucnost.
Otevřené otázky
Katolická církev velmi pokročila, pokud jde o pozornost věnovanou názorům křesťanů na pastorační působení. V posledních letech se sešlo mnoho diecézních synod, byly vytvořeny pastorační rady všeho druhu, studijní komise atd. Je to velmi potěšující. S uspokojením vidíme, že některé církevní instance konzultují kompletentní laiky a ti se různým způsobem podílejí na přípravě důležitých dokumentů. Mnohé z těchto textů se týkají občanského a společenského života: Proč se nepostarat, aby byl tento proces systematičtější? Proč nerozšířit okruh takto zkoumaných otázek, proč do nich nezahrnout otázky týkající se teologie a života církve?
Církev je soubor „věřících“, tj. pokřtěných. Vidí společnost, a zvláště média, církev v této podobě? Neexistuje dnes určitý nedostatek v uplatnění hlasu laiků, zvláště jde-li o kolektivní projevy? Teologická vzdělanost v křesťanském lidu roste. Je to významný pokrok. Neměli bychom více podporovat původní místo laiků v oblasti vědění a výchovy ve víře, jsou-li toho schopni?
Konečně je žádoucí, aby se v církvi účinněji a rozmanitěji uplatňovaly ženy, ne tak z hlediska kvantity (už teď představují velkou většinu zvláště v katechizaci a na školách), ale v různých instancích: děkanátní shromáždění, působení v pastoračních zónách, biskupské rady, národní a mezinárodní setkání všeho druhu. Otázka svěcení žen by potřebovala zvláštní studii. Pokud jde o diakonát žen, který je dnes v katolické církvi otevřenou otázkou, odkazujeme na „umírněný“ a dokumentovaný článek P. Vanzana.6
To jsou některé otázky, které klade své církvi ekleziolog na prahu třetího tisíciletí.
