Geneze koncilního dokumentu o Zjevení

Autor: Karel Skalický - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 2003/1 (Články)

Z autorovy knihy Teologia fondamentale, Roma, Istituto di teologia a distanza, 3. vyd. 1992, s. 195-209.

Koncil pojednává o tématu Zjevení v Dogmatické konstituci Dei Verbum. Když mluvíme o teologickém pojetí Zjevení, zajímá nás především její první kapitola „Zjevení“. Abychom lépe postihli celé bohatství tohoto krajně hutného textu, použijeme metodu konfrontačního srovnání, jež nám pomůže lépe objasnit novost teologických perspektiv v ní obsažených. Bude to konfrontace definitivního textu s prvním schématem Teologické komise, jíž předsedal kardinál Ottaviani, zvláště s první kapitolou „O dvou pramenech Zjevení“.

Teologie Zjevení podle prvního schématu

Je třeba konstatovat, že je dosti chudá a v podstatě se neliší od definice Zjevení teologa Garrigou-Lagrange OP: Její formální příčinou je mluvení Boha (locutio Dei), účinnou příčinou je Bůh, proroci a Kristus jako člověk, cílovou příčinou je nazírání na Boha, materiální příčinou je lidský rod.

Hned na začátku se praví, že Zjevení „k nám došlo prostřednictvím ekonomie (Božího plánu) ve Staré a Nové úmluvě“. Nic se však nesděluje o teologické struktuře této „ekonomie“. Pouze se dodává, že ve Starém zákoně „mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky“ (Žid 1,1), kdežto v Novém zákoně „vylil poklady své moudrosti a vědění skrze svého Syna a svých apoštolů celému lidstvu“.

Když nyní zkoumáme, jaká je přesněji povaha novozákonního Zjevení, dočteme se tohoto popisu: „Kristus Pán zjevil během svého života izraelským synům tajemství nebeského království a po vzkříšení přikázal svým apoštolům kázat všem národům.“ Podle tohoto schématu tedy novozákonní Zjevení spočívá ve skutečnosti, že Kristus zvěstuje „viva voce“ tajemství nebeského království. Schéma pak pokračuje: „Jestliže apoštolové kážou Kristovu nauku a konají to jeho jménem, je tím v Písmu svatém řečeno, že prostě sdělují Boží slovo.“

Podle toho vypadá teologie Zjevení v tomto schématu takto:

Kristus je považován pouze za nositele nebo prostředníka Zjevení, a ne za Zjevení in persona (je to pouze instrumentální pojetí).
Zjevení přichází „viva voce“, mluvením, tedy ve slovech, a jinak nic.
Zjevení se tedy považuje pouze za nauku.
Tato nauka se nazývá „Verbum Dei“ ne proto, že zvěstuje Krista, který je osobní Boží Slovo, ale pouze potud, pokud se děje „jeho jménem“ (přivlastnění pouze právní).
Z toho plyne, že působení Krista ve Zjevení má povahu instrumentální a naukovou, jeho předávání pak právní (jeho jménem).

Chceme-li toto pojetí Zjevení shrnout do krátké definice, můžeme říci, že to je „předání nauky s příkazem šířit ji“. Nic víc!

Jsme toho mínění, že právě toto ryze naukové pojetí Zjevení vedlo autory tohoto schématu k tvrzení o dvojím prameni Zjevení. V první kapitole se píše: „(...) Svatá matka Církev vždy věřila a věří, že celé Zjevení je obsaženo nejen v Písmu, ale v Písmu a Tradici jako dvou pramenech (...)“.

1.2. Schéma o dvou pramenech bylo odmítnuto

Schéma „O pramenech Zjevení“ bylo předloženo koncilním Otcům k diskusi 14.11.1962. Zahájil ji bez okolků kard. Liénart: „Hoc schema mihi non placet!“ Nezůstal sám, brzy se připojili s negativním postojem kardinálové Frings, Léger, König, Alfrink, Suenens, Ritter, Bea a patriarcha Maximos IV. Saigh. Silný odpor Otců vedl k hlasování o otázce, zdali se toto schéma může stát základem pro další diskuse, nebo má být zamítnuto a zcela přepracováno. Ze 2209 hlasujících se vyslovili pro ně 822, proti 1368 (19 hlasů neplatných). Opozice tedy byla silná, ale nestačila k zamítnutí, protože chybělo 270 hlasů do nezbytných dvou třetin. V situaci mrtvého bodu zasáhl papež Jan XXIII. Dne 21.11.1962 sdělil generální sekretář koncilu mons. Felici rozhodnutí papeže, že bude předsedat diskusi o tomto schématu. To pak bylo svěřeno ke zpracování Smíšené komisi, složené z členů Naukové komise a Sekretariátu pro jednotu křesťanů. Předsedy Smíšené komise se stali předsedové jmenovaných grémií - kard. Ottaviani a kard. Bea. V této nové komisi se zrodilo nové schéma, jež bylo po několikerém přepracování koncilem schváleno. Jím se teď budeme zabývat.

1.3. Teologie Zjevení v konstituci Dei Verbum

První kapitola pojednává o Zjevení jako takovém v 2. až 6. článku. (Viz text českého vydání Dokumentů pozn. překl.)

Článek 2 - Jaká je povaha a předmět Zjevení?

Koncil odpovídá:

„Bůh ve své moudrosti a dobrotě rozhodl.“

Všimněme si: „ve své dobrotě a moudrosti“. K těmto slovům poznamenal kard. Florit, který předložil Otcům schéma k hlasování: Pokud jde o povahu Zjevení, je třeba především říci, že má božský původ, protože pochází absolutně od Boha. Ke Zjevení pobízí Boha jeho dobrota a moudrost spíše než bezmoc a potřeba člověka. Skutečnost Zjevení má proto povahu primárně teocentrickou.

„.zjevit sebe samého.“

Zjevení má povahu osobní. Neříká se „tajemství nebeského království“, ale „sebe samého“.

„.a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu Svatém přístup k Otci.“

Tedy trojiční povaha Zjevení! Tím se také vrací stará formule Otců, jež vyjadřuje trojiční strukturu naší spásy: v Duchu skrze Syna k Otci.

„.a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2Petr 1,4).“

Na konci Zjevení není jen patření na Boha, ale také účast na božské přirozenosti.

„.Tímto Zjevením oslovuje neviditelný Bůh (srov. Kol 1,15; 1 Tim 1,17) ve své velké lásce lidi jako přátele (zde znovu osobní ráz!) a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství.“

Zjevení tedy neobsahuje pouze poznání Boha, ale něco hlubšího, totiž společenství s ním.

„. Toto zjevování se uskutečňuje činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisí, takže skutky, které Bůh vykonal v dějinách spásy, ukazují a posilují nauku i skutečnosti vyjádřené slovy; slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená.“

To je nejzávažnější krok! Abstraktní a doktrinářský ráz Zjevení definovaný P. Garrigou-Lagrangem jako „Boží mluvení“ je překonáno pojetím „událostmi a slovy“ gestis verbisque. Zjevení nespočívá pouze v mluvení, ale nadevše v jednání Boha v dějinách. Z toho plyne dějinný a svátostný ráz Zjevení.

Kardinál Florit řekl při předkládání nového schématu: Ustavující části Zjevení jsou spolu díla vykonaná Bohem v dějinách spásy a slova, jimiž mají být podle jeho vůle vykládána. Z toho vyplývá dějinný a svátostný ráz Zjevení. Dějinný, ježto ono spočívá především ve všech těch Božích zásazích, které jsou s pohledem na jejich směřování k uskutečnění spásy nazývány „ekonomií“. Svátostný pak proto, že celý význam těch činů se nám sděluje slovy, prostřednictvím Božího mluvení (jež je ovšem také dějinnou událostí).

„. Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto Zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého Zjevení.“

Zde je další nesmírně závažný krok, jímž je výslovně překonáno pouhé instrumentální pojetí Krista ve Zjevení. Kristus není pouze nositel nebo prostředník Zjevení, ale je Zjevení osobně: spolu prostředník i plnost veškerého Zjevení.

Článek 3 - O přípravě evangelijního Zjevení koncil říká:

„Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří a udržuje, dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě.“

Je to přirozené zjevení, o němž nebyla v prvním schématu ani zmínka.

„. Protože chtěl otevřít cestu nadpřirozené spásy, zjevil kromě toho již na začátku sám sebe prarodičům. Po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (srov. Gn 3,15). povolal Abraháma, aby z něho vytvořil velký národ. Tento národ po době patriarchů vychovával prostřednictvím Mojžíše a proroků k tomu, aby ho uznal za jediného živého a pravého Boha. a aby očekával slíbeného Spasitele.“

Tento text nabízí krátký souhrn starozákonního Zjevení. Jeví se to tak, že zde byl pominut exil v Babylónii a změna Božího příslibu vlivem zkušenosti s exilem.

Článek 4 - Nejzávažnější pasáž této třetí části je tato:

„(...) Ježíš Kristus, vtělené Slovo, „člověk k lidem poslaný“, mluví slova Boží (Jan 3,34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat. Kdo vidí jeho, vidí i Otce (srov. Jan 14,9). On teď celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy, Zjevení naplňuje a dovršuje.“

Tato pasáž znovu objasňuje, že Zjevení není pouze nauka, ale především sám Kristus („celou svou přítomností a tím, jak se projevoval“), jeho život, smrt, zmrtvýchvstání a seslání Ducha.

V posledním odstavci 4. článku se tvrdí: „Nedá se očekávat nové Zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista.“

Jeden koncilní otec žádal, aby po slovech „veřejné Zjevení“ byl připojen tento dodatek: „Protože bylo Zjevení uzavřeno s apoštoly.“ Komise tento dodatek nepřijala s odůvodněním: „Přídavky nejsou nutné a věc by komplikovaly.“

K tomuto bodu je vhodné poznamenat, že teze, podle níž bylo Zjevení uzavřeno smrtí posledního apoštola, se opírá o dekret Svatého Oficia Lamentabili (3.7.1907), který mimo jiné odmítá mínění, že „Zjevení jako ustavující předmět katolické víry nebylo naplněno smrtí posledního apoštola“.

Pro správné pochopení tohoto prohlášení Svatého Oficia je třeba mít na zřeteli dvě věci:

V dekretu nestojí: „uzavřeno - clausa“, nýbrž „naplněno - completa“, což není totéž.
Dekret, stejně jako encyklika Pascendi Pia X. proti omylům modernistů chce odmítnout modernistické pojetí Zjevení, jež by spočívalo ve vývoji náboženského citu a jehož obsahem není nic jiného než vnitřní touha po božském. Zjevení v tomto pojetí je zařazeno do určitého druhu imanentistického evolucionismu. V tom případě není jasné, jak by se mohlo Zjevení vymanit z historizujícího relativismu. Vskutku není jasné, proč by se v budoucnu nemohlo v nějakém lidském jedinci prokázat silnější vědomí božského nároku, který by podstatně změnil křesťanské Zjevení - pokud bychom přistoupili na to, že ono není nic jiného než jedna z nesčetných objektivací tohoto náboženského citu. Právě takové pojetí chtěl odmítnout dekret Svatého Oficia odsouzením tvrzení, že Zjevení „nebylo naplněno s apoštoly“.

Podle našeho názoru by však bylo stejně mylné chtít z toho vyvozovat závěr, jak to někteří udělali, že Zjevení bylo prostě uzavřeno smrtí posledního apoštola v tom smyslu, že Ježíš a Duch musejí od toho okamžiku mlčet. Jestliže se Zjevení nechápe jednostranně jako nauka, ale integrálně jako uskutečnění-zjevení celého Krista, je takové tvrzení neudržitelné. Spíše je pravda to, co podle našeho mínění dobře vyjádřil Mario Pomilio v románu „Páté evangelium“: „My tvrdíme, že v Písmu není výslovně obsažena veškerá potřebná nauka o víře a mravech, a proto vedle psaného slova je také slovo nepsané, počínaje tradicemi božskými a apoštolskými. Také někteří církevní otcové se domnívali, že Kristus nepromluvil jednou provždy, ale mluví dále. Z toho pochází názor, nám tak drahý, že Zjevení nestojí, ale jde dál, ba až víra, že existuje páté evangelium, které se vskutku píše. Tato víra, braná doslova, je mylná a bájná, přesto obsahuje v jádru hlubokou pravdu. ´Páté evangelium´ jsou učení církevních Otců a také našich teologů, pokud se svatě drží božských Písem; jsou to i dogmata našeho náboženství, jež nejsou slovně převzata z kanonických evangelií, ale jako by byla usazena v nepsané knize, jíž je celá církev inspirovaná Bohem.“ (312-313)

Článek 5 - „Zjevení je třeba přijmout vírou“

Odpovědí na Zjevení je víra. Tato odpověď však není jen lidská; je vzbuzena určitým způsobem samým oživujícím Zjevením. Koncil praví:

„K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha Svatého.“

K tomu dodává:

„Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božímu Zjevení, týž Duch Svatý stále zdokonaluje víru svými dary.“

Článek 6 - V poslední části („Boží Zjevení“) se blíže vykládá, co chce Bůh svým Zjevením sdělit.

Především:

„Projevit a sdělit sám sebe a věčná rozhodnutí své vůle o spáse lidí.“

Druhý vatikánský koncil dále potvrzuje učení Prvního vatikánského koncilu o poznatelnosti Boha přirozeným světlem lidského rozumu, když vychází ze stvořených věcí, a přejímá tvrzení téhož koncilu, že k božskému Zjevení přísluší skutečnost, že:

„I za nynějšího stavu lidstva mohou všichni to, co o božských věcech samo o sobě není lidskému rozumu nedostupné, poznávat snadno, s pevnou jistotou a bez přimíšení omylu.“

Jinými slovy: Zjevení nám pomáhá poznávat s přesností a větší jistotou také ty pravdy, které samy o sobě nepřesahují poznávací schopnost lidského rozumu.

2. Souhrn

Zjevení, jak je předkládáno v Dei Verbum, má následující charakteristické znaky:

Je teocentrické (Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl).
Je osobní, přinejmenším v trojím smyslu:
- Především proto, že Kristus není jen nositelem Zjevení, ale je sám Zjevením. Tím je překonáno čistě instrumentální pojetí Kristovy účasti při Zjevení.
- Dále proto, že Bůh nezjevuje pouze „tajemství Nebeského království“, ale v první řadě „sebe samého“.
- Konečně v tom smyslu, že Zjevení není neosobní poučení, nýbrž především rozhovor, který Bůh vede „ve své velké lásce (...) s lidmi jako s přáteli“; v tomto smyslu by se mohlo mluvit o dialogickém rázu Zjevení.
Je trojiční, ježto lidé mají přístup k Otci prostřednictvím Syna v Duchu Svatém (in Spiritu per Filium ad Patrem).
Je dějinné a svátostné, nakolik přichází nejen se slovy (locutio divina), ale s událostmi a slovy (gestis verbisque), je to ne tolik locutio, jako spíše actio rozvíjející se v čase (dějinné hledisko) a je vykládáno pomocí locutio, jež je objasněna pomocí actio (svátostné hledisko).
Je christologické, jelikož Kristus je „zároveň prostředník i plnost veškerého Zjevení“.
Je pneumatologické, pokud poslání Ducha pravdy je integrující částí události Zjevení, protože Duch „doplňuje a završuje Zjevení“ a „stále zdokonaluje víru svými dary“.
Je ontologicky tranformující, neboť Zjevení nedává jen informaci o Bohu, ale činí nás „účastnými Boha“, umožňuje nám společenství s Bohem, činí z nás nové stvoření, když nám dává v Duchu Svatém „nové bytí“.