Filipika proti pragmatismu a církevnímu novoosvícenectví na teologických fakultách

Autor: Vojtěch Novotný - Číslo: 2003/1 (Téma)

Teologické fakulty jsou konfrontovány s touto neúprosnou logikou: Ffakulta získá posluchače pouze tehdy, jestliže tito jako absolventi naleznou odborné profesní uplatnění. Vždyť proč by kdo nabýval vědomostí a poznání, které nebude moci zúročit ve své činnosti, jíž by se zároveň i živil? A protože pracovišť, která by si žádala absolventy teologie (pomineme-li bezproblémové uplatnění kleriků ve formálních církevních strukturách), je velmi málo, teologické fakulty nemají studentů dostatek, což s sebou v důsledku nese i nedostatek financí, malý pedagogický sbor, karenci přirozených podnětů k vyšším výkonům atd. Tyto fakulty proto jsou a budou nuceny poskytovat vysokoškolské vzdělání i ve studijních oborech, které nejsou přímo teologické, zato však absolventům -laikům umožní, aby snáze naelezli zaměstnání. Fakulty se v budoucnosti nevyhnou ani tomu, aby s církevními představiteli jednaly o vhodném a platově spravedlivě ohodnoceném uplatnění těch, kdo se věnovali teologii. Myslím, že je to tak nutné a správné.

Chci ale důrazně poukázat na to, že vědomí této reálné obtíže i sama svrchu zmíněná logika s sebou zároveň často nesou velmi problematický základní přístup ke studiu. Prozatím jej nazvěme pragmatismem. Lze jej opsat takto: studuji teologii, abych ji pak mohl použít pro to či ono konání. Zřetelně se s tímto postojem lze setkat u kandidátů kněžství i u některých jejich představených. Zkušenost praví, že častým předsudkem zde je, že a) studium je nutné zlo na cestě ke kněžství; b) ke studiu je třeba přistupovat s kritériem pastorační využitelnosti (vybírám si to, co „použiji v praxi“). Podporu Ttyto předsudky hledají podporu ve výrocích typu „Sstudium ano, ale hlavně duchovní život“, „Vychováváme faráře, nikoli vědce“, případně spojených s chybně pojatým poukazem na koncilní dekret o výchově ke kněžství Optatam totius 16: „Všechny složky výchovy - duchovní, intelektuální i disciplinární - se mají společným působením zaměřit na pastorační cíl.“. Obvykle je tento názor doplněn o požadavek většího rozsahu „praktických“ oborů ve studijních plánech, vždyť přece situace církevní správy vyžaduje, aby byl absolvent teologické fakulty ihned po svěcení sám „použitelný“.

Domnívám se, že u kořenů tohoto krátkozrakého pojetí stojí nebo může stát cosi, co bychom mohli vedle pragmatismu označit též pojmem církevní novoosvícenectví: jako byly dříve kontemplativní řády potlačovány ve prospěch „užitečných“ řádů aktivních a farních „úřadů“, tak je nyní studium Božích tajemství (nepřiznaně) utlačováno kritériem praktického (pastoračního) cíle. Jakkoli je to poněkud násilné, přecei jen chci v této souvislosti připomenout, že pastorální teologie je plodem právě doby osvícenecké s jejím svrchovaně problematickým a antropologicky nesmyslným pojmem praxe (následné konání a éethos jsou nadřazeny nad prvotní a příčinný logos), s jehož důsledky se dodnes u svých současníků, často i u sebe samých, setkáváme. Nezapomínejme, do jaké míry je novodobé chápání činnosti ovlivněno utilitarismem a smysluprázdným aktivismem. Bylo by naivní, kdybychom měli za to, že je nám, věřícím, tento postoj zcela cizí.

Funkční a utilitaristický přístup ke studiu tedy v sobě nese velké nebezpečí: jestliže - neseni správnou, ale nesprávně uplatněnou myšlenkou, že setkání s Pánem nutně ústí ve službě - teologii nahlížíme striktně v perspektivě jejího uplatnění v pastorační praxi církve, potom pro nás pravda není hodnotná sama o sobě, nýbrž pro to, k čemu uschopňuje. Důraz se přesouvá z Pána na to, co děláme - budeme snad dělat - pro Pána. Naše budoucí činnost je důležitější. Teologie se stává technologií. Zejména pro muže zde vyvstává pokušení projektů, jež jsou vlastně pouhou skrytou projekcí, v níž je již fakticky opuštěno primární povolání „být s ním“ (Mk 3,14).

Studentský nešvar, který jsem výše nazval kritériem pastorační využitelnosti, je hrubšího zrna. Kandidát kněžství přece ještě ani není schopen posoudit, co skutečně bude ve své službě potřebovat; jeho pojem pastorace, ano sám pojem kněžství, je často uboze plochý. Nemluvě o tom, že jestliže takto uvažuje, pak zřejmě není uchvácen Bohem samým. Vždyť potom by pro něj studium samo - odhlížeje nyní od kvality konkrétní výuky - nebylo a nemohlo být nutným zlem, věcí přechodnou. Jeho postoj by přestal být postojem funkčním a stal by se postojem kontemplativním, nezištným; aristotelská tradice by řekla: svobodným.

Zdůrazníme-li na studiu teologie to, že k něčemu uschopňuje, stane-li se toto dominantní motivací, potom jsme za své přijali veskrze mocenské pojetí vědění. Studium teologie ve svém důsledku dává moc kvalifikovaného působení ve „specializovaném“ prostoru Božích skutečností. Odtud potom případně plyne obava ze studia laiků, které budeme (s pohledem upřeným do zahraničí) podezřívat, že budou na základě svého studia - navzdory hierarchickému zřízení - usilovat o zvláštní postavení v katolické církvi, případně že budou klérus obtěžovat kritickými připomínkami nebo dokonce vlastními myšlenkami. Vždyť teologické vzdělání bytostně k postavení spojenému s mocí vede (savoir pour pouvoir). Raději tedy toto nebezpečí předem vylučme... Jaké implicitní pojetí kněžství asi musí jít ruku v ruce s takovou úvahou! Cožpak se ale kněžská identita a autorita zakládá na výlučné specializované teologické odbornosti, takže by bylo nutné, aby „ovce“ znaly Boha vždy o něco méně než jejich „pastýři“, aby tito mohli být tím, čím jsou? Logika evangelií je opačná: právě proto, že ovce znají svého Pastýře, jej i následují (Jan 10,3nn). - Myslím, že správná cesta, jak se mocenskému pokušení vyhnout, je jiná: dát studentům poznat Ježíše Krista ukřižovaného a v něm jim ukázat, co znamená „bezmocně“, „zdarma“, ano i „nadarmo“ sloužit. Důraz ale musí být položen na něho.

Abych objasnil, co mám na mysli, postavím své téma vyhroceně: Jestliže na jednu stranu stavíme studium teologie a souvisejících disciplín, a na druhou „praxi“ (duchovní život, pastoraci), pak je legitimní otázka, zda je tato praxe ještě vůbec vpravdě křesťanská. Víra, duchovní život, je ve své podstatě hluboké poznání, teo-logie: Boží sdílení hříšnému člověku, který je tím samým uschopňován k láskyplně vděčnému přitakávání trojjedinému Bohu v jeho bytí i konání, k radosti z Majestátu a Dobroty projevovaných dříve i nyní, mnohokrát a mnoha způsoby, zosobněných a jakoby koncentrovaných v Ježíši Kristu. „Ano, Bože, jsem rád, že jsi; že jsi sám v sobě právě takový, jaký jsi; že jsi ve svém konání vůči nám tak dobrotivý a milosrdný - a v odpověď chci (chci chtít) konat to, co Ti vidím na očích.“ Právě tato vědomě přitakávající nezištnost je i podstatou teologie jako takové, jež je vírou přiváděnou k jasnému vědomí rozumového soudu, láskou k Bohu „z celé mysli“ (Mt 22,37). Proto není možné stavět teologii a „praxi“ do protikladu. Sousloví „pastorální teologie“ (podobně jako „spirituální teologie“) je tedy v jistém smyslu tautologií.

Když se lidé ptali, jak mají jednat, aby „konali skutky Boží (ta erga túou theú)“, Ježíš odpověděl: „Toto je skutek Boží (to ergon túou theú): abyste věřili v toho, koho on poslal“ (Jan 6,28-29). Podstatou křesťanské praxe je proto vždy toto: v Duchu pravdy, který od Otce vychází (Jan 15,26), upřeně hledět na Ježíše, původce a završitele naší víry (Žid 12,2), neboť on je život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven (1 Jan 1,2), takže pro nás tento věčný život znamená poznávat jediného pravého Boha a toho, koho poslal, Ježíše Krista (Jan 17,3). Kdyby křesťan ve své praxi nevycházel z nezištné radosti z Hospodina, z chvály jeho slávy, pak by začínal sám u sebe jako děsivá parodie „nepočatého Počátku“. Jeho duchovní („pneumatický“) a činný život by se obešel bez tajemství víry, jež by zůstala pouhou „nadstavbou“ - vzpomeňme zde zástupně Rahnerův postřeh, že Trojice Osob pro křesťany v jejich životě takřka nic neznamená - a stal by se životem pouze duševním („psychickým“). Jeho pastorační činnost by se redukovala na pouhé horizontální mravoličné výzvy, psychologické rozbory a altruistickou dobročinnost.

A skutečně, jestliže dnes konstatujeme nepřesvědčivost v působení církve, ba dokonce její krizi („Ježíš ano, církev ne“, věroučná a mravoučná relativizace atd.), pak je tomu tak dle mého názoru především proto, že „ovce“ jsou podvyživeny, že se jim nedostává potravy pravdy živého Božího Slova a radosti z něj. Vlastním smyslem pastorace přitom ale přece je: uvádět člověka ve vztah k Trojjedinému v Ježíši Kristu a jeho církvi, tj. dávat člověku ono bytostné poznání, v němž spočívá věčný život. Vše - svátosti, slova, skutky, autorita - má (mít) tuto povahu a cíl. Být pastýřem znamená být tím, kdo druhým dává poznat Boha, jeho vnitřní život i jeho přítomnost a působení v lidských životech. Vše ostatní mohou poskytnout jiní křesťané či jiné „profese“. Je-li ale kněz průhledem k Bohu samému, dříve a více nežli k člověku, pak snad lze pochopit slova sv. Jana Maria Vianneye o tom, že kdybychom věděli, kdo to je kněz, zemřeli bychom láskou.

Hlavní tezi této úvahy lze postavit i takto: teologie je svou vlastní povahou spíše poezií nežli prózou, spíše lyrikou nežli epikou. K. H. Mácha v nepublikované předmluvě ke své básni Máj předjímal školskou otázku „co chtěl básník říci“ tím, že pravil: „Následující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu.“ Slavit krásu, věnovat se skutečnosti pro ni samu, to je podstata poezie. A právě v tomto smyslu je a musí být teologie a její studium poezií více nežli prózou: jejím východiskem i cílem je Boží sláva a nádhera - přičemž to nic neubírá na tom, že musí být ochotna se doopravdy ptát a vystavit se tak i nejistotě a nevědění. Naopak, zde, v Boží transcendenci, má nezajištěnost a neukončenost lidského poznání, ano sama tázavost lidského rozumu, své poslední zakotvení.

Domnívám se proto, že je velkým úkolem teologických fakult, aby si i v obtížné situaci tlaku zkoumajícího uplatnění absolventů, komplikované ještě navíc církevním novoosvícenectvím, uchovaly ve svém nitru poetický, doxologický - pro někoho snad idealistický - smysl pro zájem o Pána pro něj samotného a aby z toho vyvodily všechny důsledky, včetně těch, jež se týkají skladby předmětů, jejich hodinových dotací, případně kreditního ohodnocení. Přenesení tohoto plamene do srdcí studentů je také prvotním evangelizačním úkolem těchto fakult a čas vymezený pro základní studijní cyklus je z tohoto hlediska nenahraditelný (zatímco různé „praktické“ aplikace bude ještě možno získat, a to kvalitněji, protože již na základě bezprostřední zkušenosti - to ovšem za předpokladu, že „permanentní formace“ nezůstane prázdným pojmem).

Zároveň se tak teologické fakulty v tomto světě stanou znamením, že i kdyby - jak si to v dialogu Lysis představoval Platón - v něm vše bylo uspořádáno „eroticky“, (tj. tak, že každé jsoucno je pro jiné jsoucno hodnotné (filon) pouze kvůli nějakému prospěchu a zisku), přece jen je zde ten „první milovaný“ (to próton filon), který je milován sám pro sebe a který nás - jak v Metafyzice dodal Aristotelées - zcela svobodně a nezištně („nehybně“) přitahuje prostě jako ten, kdo je láskyhodný (hós erómenon). Taková je totiž i podstata vědního oboru, kvůli němuž fakulty teologie existují.