Druhý vatikánský koncil - mýtus a realita
Autor: Avery Dulles - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/1 (Články)
Uvedený článek je zpracován na základě přednášek konaných v říjnu 2002 na Loyolově univerzitě v New Orleansu a Georgtownské univerzitě ve Washingtonu D.C.
America, February 24, 2003.
Uvedený článek je zpracován na základě přednášek konaných v říjnu 2002 na Loyolově univerzitě v New Orleansu a Georgtownské univerzitě ve Washingtonu D.C.
America, February 24, 2003.
Připomínka Druhého vatikánského koncilu vyvolává i dnes, čtyřicet let po jeho zahájení, jak chválu, tak kritiku. Zastánci často vidí, že osvobodil katolíky od dlouhé noci útlaku a dal Božímu lidu jeho oprávněnou svobodu. Kritikové tvrdí, že otřásl jednotou a řádem v církvi a zavedl éru bojů a pochybností. Zatímco reformátoři karikují předkoncilní církev jako zaostalou a tyranskou, tradicionalisté ji idealizují jako ztracený ráj.
Tyto spory jsou vlastně konfliktem interpretací. Koncilové dokumenty, stejně jako všechny výtvory komisí, jsou odrazem kompromisů. Interpretaci ztěžují především čtyři faktory:
Koncilní otcové se pod vedením papeže Pavla VI. snažili ze všech sil o dosažení jednoty a vyjádření konsenzu celého episkopátu, a ne myšlenek některé zvláštní školy. Proto se pokoušeli harmonizovat různé postoje, aniž by vyloučili jakoukoli signifikantní menšinu. V některých případech přijali úmyslné dvojznačnosti.
V zahajovacím proslovu 11. října prohlásil papež Jan XXIII., že ačkoli církev občas zavrhovala bludy s větší přísností, bude vzhledem k potřebám současné doby lepší „demonstrovat platnost jejího učení než zatracovat“. Protože se koncil cítil zavázán touto instrukcí, netrval na negativní implikaci církevní doktríny. Ve snaze nedotknout se žádné velké skupiny, snad až na ateistický komunismus, jsou dokumenty výrazně smířlivé.
Koncil se konal v jedinečné historické době, kdy byl západní svět zaplaven vlnou optimismu, typickou i pro papeže Jana XXIII. Tzv. „nový humanismus“ si byl jist, že při volné hře lidských zdrojů a technologie lze zcela vyloučit chudobu, nemoci, hlad a války. Podle této teorie nemají křesťané stát stranou zbytku lidstva, ale mají se ze všech sil dát do boje za humanizaci a pokrok. Knihy jako Secular City Harveyho Coxe (1964) se staly biblí nového evangelia svobody a tvořivosti. Sekulární nadšenci interpretovali koncil jako výzvu katolíkům, aby naskočili na společný vůz.
V období po koncilu sdělovací prostředky zdůrazňovaly novinky. Progresivní teologové byli oslavováni za psaní článků a knih, které údajně ničily nové bariéry a bouraly starou stavbu předkoncilního katolicismu.
V této atmosféře naznačovali první interpreti koncilu, že dokumenty obsahují revoluční implikace, neviditelné na povrchu. Někteří z nich prosazovali hermeneutický princip, že tam, kde jsou dokumenty dvojznačné, mají být vždy vykládány ve smyslu diskontinuity. Jiní pracovali s myšlenkou prosazovat „ducha koncilu“ proti liteře.
Zatímco tato novátorská hermeneutika převažovala v literatuře prvních deseti let po koncilu, uprostřed sedmdesátých let se vynořila jiná škola interpretace. Uznávaní teologové jako Henri de Lubac SJ, Hans Urs von Balthasar a Josef Ratzinger se spojili k vydávání mezinárodní revue Communio, jež byla považována za pokus eliminovat vliv progresivního časopis Concilium, redigovaného z Holandska. Autoři Communia dávali přednost interpretaci koncilu „hermeneutikou kontinuity“ s důrazem na diachronickou solidaritu koncilu s celou katolickou tradicí.
K překonqání polarizace a dosažení lepšího konsenzu svolal papež Jan Pavel II. mimořádnou synodu biskupů v roce 1985, kdy se připomínalo dvacet let od ukončení koncilu. Ve své závěrečné zprávě synoda odsouhlasila šest principů správné interpretace, jež mohou být parafrázovány následovně:
- Každý dokument a jeho úryvek musejí být interpretovány v kontextu všech ostatních, aby bylo správně pochopeno integrální učení koncilu.
- Čtyři koncilní konstituce (o liturgii, církvi, zjevení a církvi v moderním světě) jsou hermeneutickým klíčem k ostatním dokumentům - devíti dekretům a třem prohlášením.
- Pastorační obsah dokumentů nesmí být oddělován nebo stavěn do opozice vůči jejich doktrinálnímu obsahu. * Nesmí se vytvářet protiklad mezi duchem a literou Druhého vatikánského koncilu.
- Koncil se musí interpretovat v kontinuitě s velkou tradicí církve, včetně předcházejících koncilů.
- Druhý vatikánský koncil má být akceptován jako výklad a zhodnocení problémů našich dnů.
Protože v řadě zemí, včetně USA, převládla hermeneutika diskontinuity, útočí se na snahy Svatého stolce o vyjasnění dokumentů jako na zpátečnictví. Kongregace pro nauku víry byla napadána za deklaraci o neomylnosti Mysterium Ecclesiae (1973), za nové Vyznání víry z roku 1989, za ekleziologii společenství v Communionis Notio (1991) a za dokument o Kristu a církvi Dominus Iesus (2000). Římský dokument o spolupráci laiků v posvátné službě (1997) byl zlostně odmítnut, stejně jako apoštolská konstituce Jana Pavla II. Apostolos Suos o statusu a autoritě biskupských konferencí (1998). Ve všech těchto případech se s křikem protestovalo, avšak kritikové nedokázali přesvědčivě, že by se oficiální učení odchýlilo od nauky Druhého vatikánského koncilu, interpretované podle principů stanovených Mimořádnou synodou roku 1985.
Nesnažím se v tomto krátkém článku bránit nauku koncilu v bodech, které by někdo jiný chtěl napadnout. Má autorita by nic nepřidala autoritě koncilu, který mluvil s přislíbenou autoritou Ducha Svatého. Mohu říci pouze to, že nauku koncilu shledávám velmi solidní, pečlivě odstupňovanou a dostatečně pružnou, aby dokázala sloužit potřebám naší doby a místa. Umné spojení perspektiv majority i menšin by mělo předejít jednostranným interpretacím. Nevidím dnes důvod, proč by se koncil měl stát zdrojem sporů mezi katolíky.
Dějiny se ovšem nezastavují. Tak jako koncil provedl důležité změny reflexí nových biblických studií, liturgického a ekumenického hnutí, můžeme v budoucnu očekávat další vývoj v nauce a řádu. Pokrok musí být, avšak závisí vždy na přijetí dosavadních výsledků, takže není třeba pokaždé začínat od počátku.
