David Tonzar: Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2003/1 (Recenze)

Kolega Tonzar publikoval tuto studii na sklonku minulého roku v nakladatelství Karolinum. Nejprve je třeba velmi pozitivně ocenit vřelý vztah autora k vlastní církvi i k jejímu myšlenkovému zakotvení. Tímto postojem jasně potvrzuje, že církevní společenství jako výraz vědomí vlastní identity musí s úctou hledět na vlastní tradici a hledat v ní stále inspirační podněty k ustavičné reformě, která by měla být trvalým rysem každého křesťanského společenství. Plně souhlasím s tím, že teologova práce musí mít církevní zakotvení. Jsem ale také toho názoru, že teolog musí být k vlastní církvi rovněž kritický a že jeho práce by měla jaksi prorocky přesahovat momentální čistě konfesní platformu právě na bázi lidskosti, vědeckosti a věrnosti Písmu. Právě tento druhý trojjediný zřetel zajišťuje, že teologova práce neuvízne v „temnici“ ideologie a církevnického triumfalismu. Jaký div, že druhý aspekt teologické práce bývá silně akcentován u všech reformátorů. Je ale Tonzarova práce opravdu věrna jejich duchu? Palčivá otázka, a také první otázka, která mi naplnila srdce ihned po dočtení Tonzarovy knihy. Uvědomil jsem si ale také, že vyrovnat se s právě nastoleným otazníkem bude muset každý čtenář sám.

Nezapomínejme, že sám Ježíš jasně upozorňuje na nedostatečnost volání „Pane, Pane“. Je totiž třeba mít Kristova ducha, potažmo je třeba usilovat o věrnost duchu reformátorů, tedy těch, kdo hledali Boží království a uvědomovali si problémy vlastního společenství. Jedni volili cestu úsilí o pozvolnou nápravu vlastní církve, jiní se vydali cestou založení nového společenství. Odlišnost mezi těmi, kdo zůstali, a těmi, kdo odešli, se velmi často týkala ne vnímání problémů, ale přijaté strategie, která by měla vést k jejich řešení.

Náš autor rozčlenil své dílo do předmluvy, úvodu a pěti kapitol. První nejasnosti vznikají již v předmluvě, kde není dost zřetelně prezentována struktura díla. Úvod neobsahuje informaci o zásadních metodologických předpokladech práce, ale z historického hlediska ne zcela korektně a přesvědčivě dokazuje notoricky známou skutečnost, že církev potřebuje stálou reformu. Tonzar se domnívá, že cosi dokládá, ale ve skutečnosti pouze prokazuje svou neznalost, neboť dodnes nepochopil, že není reforma jako reforma a pluralismus jako pluralismus. Dokazování souvislosti novodobé teologie CČSH se středověkým husitstvím je možné, ale kdo chce takovouto nejednoduchou hermeneutickou operaci podniknout, měl by alespoň něco vědět o latině a o Husových dílech jako takových. Pozornému čtenáři neunikne, že Tonzar toho o Husově díle moc neví.

První část hovoří o vzniku CČS, druhá o základních charakteristikách husitské teologie a třetí předkládá medailony význačných představitelů novodobé husitské teologie. Právě tento oddíl knihy je nejpřijatelnější, i když je nutno si přiznat, že úroveň prezentace nepřesahuje obecně popularizační rovinu. Přitom ale musíme odhlédnout od poměrně velkého množství ne příliš logických výpovědí, nedostatečné dokumentace a od celé řady hrubých gramatických chyb. Čtvrtá kapitola má zcela neujasněnou strukturu, o čemž vypovídá i naprosto nic neříkající nadpis: „Různé aspekty a vztahy novodobé husitské teologie“ (135). Jaký je rozdíl mezi tematikou druhé a čtvrté kapitoly, to se snad jiným podaří odhalit, mně je to stále ještě záhadou. Pátá část hovořící o úkolech teologie CČSH v dnešní době má jen pět stran. I zde přede mnou vyvstává otazník: Proč netvoří těchto pět stran součást předchozí kapitoly?

Co dodat? Důrazně podotýkám, že mám v úctě osobní přesvědčení kolegy Tonzara a že mé hodnocení se týkalo striktně vědecké a metodologické úrovně předloženého díla. Z uvedeného hlediska ovšem kniha kritičtější pohled nesnese. I když je zde prezentován často zajímavý a vzácný materiál z dějin české novodobé teologie jako takové (především v třetí kapitole), celková úroveň zpracování je hluboce podprůměrná. Pokud bych se měl za někoho přimluvit, pak za studenty, kteří si rozhodně zasluhují lepší studijní texty. Jak kdosi nedávno výstižně řekl: Zamýšlený vykřičník výrazně změkl v jeden velký otazník.