Aggiornamento po čtyřiceti letech

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2003/1 (Punctum saliens)

Církev si vždycky, už od apoštolských počátků, vytváří pro svou evangelizaci přístup a jazyk srozumitelný době a místu svého působení. Přitom nedává všanc své božské poselství tím, že by jednoduše imitovala a vstřebávala dobovou mentalitu. Zjevení ji naopak vyzývá a uschopňuje k tomu, aby tuto mentalitu tříbila - rozeznávala v ní dobré a špatné, přijatelné a nepřijatelné - a nabízela jí poznání Božího světa a hlubšího smyslu života. Lidské vyjádření této věčnostní perspektivy nesmí vyprázdnit podstatný obsah evangelijního poselství. Zároveň se však musí dít - po vzoru apoštolů a už i Ježíše Krista - způsobem, který navazuje na přirozené lidské vlohy a dispozice: svobodnou vůli, osobní důstojnost, živý kulturní kontext.

Tento úkol církev plní i v současnosti. Druhý vatikánský koncil jej řešil ve vztahu ke specifikům moderní mentality, v níž je silně zastoupena zejména touha po změně. „Chceme změnu!“ (Que cela change!) jsme slyšeli v té či oné formuli poměrně často z Francie, která svou Velkou revolucí dala kdysi impulz k období moderny. Po koncilu vyrazili někteří křesťané s jásotem do „svobody Božích dětí“ právě v tomto duchu; leckdy tak razantně, že to připomíná jásot davů vstříc „nové, nové hvězdě socialismu“. Je skutečností, že v lidstvu stále znovu vyvstává pokušení jednoduchých řešení.

Citlivá a pokorná věrnost společné mnohotvárné duchovní zkušenosti dává jistotu společné pouti k věčnosti. Co proti tomu přináší nezralé sebevědomí bez korigujících zážitků zklamání a vlastních selhání? V současnosti zesílil faktor podporující důraz na bezohlednou svobodu jedince: postmoderna. Vědomí závazného řádu je obecně oslabeno. Praktické ukázky poskytují například školy, v nichž se střílí i na učitele. (Zcela nedávno i u nás sklidil učitel, který se snažil odtrhnout peroucí se žáky, od jednoho z nich slib „Já tě zabiju!“) Koncil skončil těsně před nástupem postmoderny, ale jeho uplatňování je už ovlivněno současným kultem vlastního Já.

Postmoderní novátor se neprodírá složitě k celistvému pochopení tajemství Boží zvěsti, ale s klidem pomíjí i tak základní skutečnost víry, jako je božství Ježíše Krista. Své životní otázky si řeší sám, Desatero nebo mravní kodexy ho nezajímají. Je to výraz postmoderní svobody ad extremum podle hesla „Anything goes“ (Cokoli se smí). Ve vulgární podobě je to doporučováno i mladým katolíkům jako osvobození od „příkazů a zákazů“.

Tato koncepce nabízí vizi dalšího vývoje církve: jako organizovaný celek bude slábnout a ztrácet se až do bezvýznamnosti. Jedinou perspektivu má v tom, že bude sloužit světu a splývat s ním. Tato prognóza připomíná to, co se z řad postmoderních filosofů vynořilo položertovným obrazem „postmoderní kaše“. Ale Boží zjevení a církev jsou velmi určité skutečnosti, které se nenechají ani takto, ani jinak deformovat.

Víra v horizontálu světa a vlastního absolutizovaného Já uměle zaclání pohled nad hmotný vesmír. Ale člověk už od pravěku vnímal, že nad tímto světem je vyšší svět a řád. Do zrání tohoto vědomí zásadním způsobem vstoupilo orientující slovo Boha živého a pravého, jež apeluje na lidskou svobodu - na ten výrazný prvek moderní a postmoderní mentality, který ji může otevřít větší, univerzální perspektivě.

Koncilní heslo „aggiornamento“ vyjádřilo požadavek překládání Božího slova do termínů srozumitelných v naší době. To se ostatně dělo už od začátku - rodící se teologie neváhala užívat instrumentaria antických filosofů. Ale když to někteří přeháněli až k deformaci Zjevení, museli odejít do své sektářské svobody. Jen tak církev přestála množství pokusů o odcizení. Také Druhé vatikánum hájí pravdu Božího zjevení: živou, celou a srozumitelně přítomnou i v dnešní době.