Zlo jako argument proti Boží existenci

Autor: Karel Šprunk - Číslo: 2002/2 (Studie)

Tak zvaný logický argument proti Boží existenci je součástí velkého problému zla. Ten má mnoho aspektů. Pro náboženskou víru představuje velkou a trvalou výzvu, neboť klade otázku, zda je možná koexistence Boha a zla.

Problém zla je možno prožívat na existenciální rovině. Zde jde o subjektivní zkušenost se zlem, která se týká totálního smyslu života a postoje k Bohu a ke světu. Teismus je tu zpochybňován či odmítán na základě morálního protestu či odporu vůči zlu ve světě. Ale pod rovinou zkušenosti se zlem vyvstávají vážné problémy na rovině teoretické. Zde jde o otázky velmi obecného a neosobního rázu, jimiž se zabývá filosofie či teologie. Sem patří také tzv. logické argumenty proti Boží existenci. Nazývají se logickými proto, že v nich nejde o věcnou, obsahovou stránku problému, ale pouze o logické vztahy mezi základními teistickými výroky o Bohu a o zlu. Pokoušejí se prokázat, že tyto výroky jsou rozporné a náboženská víra proto je iracionální.¹

¹O problému zla ve filosofii obecně viz např. Michael L. Peterson (vyd.), The Problem of Evil, Selected Readings, University of Notre Dame Press, Notre Dame, Indiana, 1992, 1-19.

Zlem, o němž se v logickém argumentu uvažuje, je jak zlo fyzické, tak zlo mravní. Fyzické zlo postihuje tělesný, hmotný svět. Patří sem nemoci, bolest, znetvoření, katastrofy apod. Mravní zlo postihuje svobodné jednání člověka. Patří sem hřích, vina a trest. Tyto formy zla ovšem spolu souvisí. - Někteří filosofové mluví ještě o třetí formě zla, o tzv. zlu metafyzickém. Myslí tím omezenost, nedokonalost, konečnost všeho stvořeného. Mají zřejmě na mysli to, co se tradičně označuje jako porušitelnost tvorů. Z této omezenosti vyplývá i dispozice člověka k mravně chybným činům a k fyzickým defektům. Je však otázka, zda konečnost a omezenost tvorů je skutečně zlo.

Odpověď závisí na tom, jak zlo definujeme.

Mnozí chápou zlo jako nějakou věc, která je opakem dobra, jako je zima opakem tepla, hmota opakem ducha. Zlo však není věcný opak dobra, ale nepřítomnost dobra. A není to jakákoli nepřítomnost dobra, ale nepřítomnost dobra, které jsme schopni mít a které bychom měli mít, jako slepota je nepřítomností dobra vidění, které patří k integritě člověka. Říkáme, že zlo je nedostatek dobra, tzv. privace dobra.

Někteří soudí, že chápat zlo jako privaci znamená prohlašovat zlo za neexistující. Lze však poukázat na to, že zlo poznáváme jako něco objektivně daného: poznáváme například, kdy je tělo úplné a kdy neúplné. Kromě toho privace není pouze indiferentní neexistence, je to „existence“, která nahlodává, deformuje, porušuje integritu bytosti. Zlo má realitu, existuje reálně jako zranění, zmrzačení bytí, jež je jeho nositelem.

Chápeme-li zlo jako nedostatek náležitého dobra, nemůžeme pokládat konečnost, porušitelnost tvorů za zlo (tzv. metafyzické zlo). Je pravda, že fyzické a mravní zlo je následkem konečnosti tvorů. Je také pravda, že věci nemají všechnu dobrotu, která je možná. Ale tento nedostatek je pro věci přirozený v tom smyslu, že tvor ze své povahy nemůže být nekonečný. Konečnost tvorů není nepřítomností něčeho, co tvorům náleží, není to tedy zlo.

Chceme tedy analyzovat jednu verzi logického argumentu, který chce prokázat rozpornost náboženského přesvědčení. Teistická pozice se v něm zpravidla charakterizuje těmito větami:

/1/ Bůh je všemohoucí
/2/ Bůh je nejvýš dobrý
/3/ Zlo existuje

V analýze logického argumentu budeme postupovat čtyřmi kroky.

I.

První otázkou je, o jaký logický rozpor v uvedeném souboru vět (nazvěme ho souborem A) jde. Z logického hlediska lze rozlišovat trojí způsob, jímž mohou být výroky inkompatibilní neboli rozporné.²

²O různých typech rozporu viz Alvin Platinga, The Free Will Defense, in M. L. Peterson (vyd.), The Problem of Evil (viz pozn. 1), 103-105.

Zaprvné jde o rozpor explicitní. O ten jde, když některý člen souboru je popřením neboli negací některého jiného členu, například: Petr je lékař a Petr není lékař. - V souboru A takový rozpor zjevně není.

Jiný rozpor je formálně logický. V tomto případě rozpor není explicitní, ale rozpornost lze ukázat prostým uplatněním logických zákonů. Jednoduchým příkladem může být soubor

/4/ Jsou-li všichni lidé smrtelní, pak Sókratés je smrtelný
/5/ Všichni lidé jsou smrtelní
/6/ Sókratés není smrtelný

Tento soubor není explicitně rozporný, neboť žádný z jeho výroků není negací některého z ostatních. Ale pomocí logického zákona modus ponens lze z výroků /4/ a /5/ vyvodit

/7/ Sókratés je smrtelný.

Když k souboru přidáme výrok /7/, který ze souboru nutně vyplývá, soubor se stane explicitně rozporným, neboť /6/ je negací /7/. - Soubor A není formálně logicky rozporný, neboť z žádného členu nelze logicky vyvodit negaci některého dalšího členu.

Třetí způsob rozpornosti je rozpor implicitní. Uvažme např. tento soubor výroků:

/8/ Ivan je starší než Pavel
/9/ Pavel je starší než Daniel
/10/ Ivan není starší než Daniel

Tento soubor není rozporný ani explicitně, ani formálně logicky. A přece je zjevné, že není možné, aby všechny tři členy byly pravdivé.

/11/ Jestliže Ivan je starší než Pavel a Pavel je starší než Daniel, pak Ivan je starší než Daniel.

Když tedy k souboru přikládáme výrok /11/, dostaneme soubor, který je rozporný formálně logicky: z /8/, /9/ a /11/ totiž vyplývá negace /10/. Důležité při tom je, že /11/ je nutná pravda, jinak by otázka rozpornosti zůstala nerozhodnuta.

Rozpor, který podle logického argumentu existuje v souboru A, je rozpor implicitní. Jeho rozpornost se ukáže přidáním některých nutných pravd.

II.

Druhou otázkou je, které výroky se v logickém argumentu přidávají k souboru A, aby se ukázala jeho rozpornost. Bývají to obvykle výroky³

³Takto je logický argument prezentován v J. L. Mackie, Evil and Omnipotence in: M. L. Peterson (vyd.) The Problem of Evil (viz pozn. 1), str. 89-90.

/12/ Moc všemohoucí bytosti není ničím omezena
/13/ Nejvýš dobrá bytost eliminuje každé zlo, jestliže je to v její moci.

Má-li být logický argument průkazný, musí tyto přidané výroky splňovat dvě podmínky: 1. Mezi základními a připojenými výroky musí být obsahová souvislost, připojené výroky mají vyplynout z pojmu analýzy základních výroků. Jinak by závěr nebyl platný pro teistickou pozici. 2. Musí to být výroky nutně pravdivé, jinak by závěr argumentu nebyl nutně pravdivý.

Výroky /12/ a /13/ souvisí obsahově se základními výroky:

/12/ upřesňuje rozsah Boží moci, /13/ určuje vztah nejvýš dobré bytosti ke zlu. - Jsou to také nutné pravdy?⁴

⁴Při kritice (Mackie-ho) logického argumentu sledujeme logický postup A. Platingy, cit. Článek, 107-113, ale při analýze věty /13/ a v návazné argumentaci se od něho odchylujeme.

III.

Třetí otázkou tedy je, zda výroky /12 a /13/ jsou nutné pravdy.

Výrok /12/ Moc všemohoucí bytosti není ničím omezena je podle teistických filosofů nutná pravda. Její negace totiž vede k popření Boha chápaného jako nekonečné bytí - podle této úvahy: Atributy nekonečné bytosti nemají žádné omezení. Moc je jedním z atributů nekonečné bytosti. Tedy Boží moc nemá žádné omezení.

Mezi teisty však existují různé názory na to, jak se má nekonečná moc chápat. Většina soudí, že všemohoucí bytost může vytvořit naprosto všechno, co je samo o sobě možné, neboli co v sobě neobsahuje logický rozpor. Bůh tedy nemůže vytvořit kulatý čtverec nebo mluvící kámen. Jestliže Bůh nemůže vytvořit absurdní věci, neznamená to, že jeho moc je omezená, ale že nemůže existovat to, co je nemožné.

Někteří teističtí filosofové - např. Ockham nebo Descartes - naproti tomu soudí, že k povaze nekonečné moci patří, že je absolutně neomezená, tj. že Bůh může vytvořit i věci logicky nemožné, například hory bez údolí nebo že 2 + 2 = 7. Z toho plyne, že těmto teistickým filosofům nic nebrání, aby přijali i logicky rozporný soubor výroků, protože Bůh není podle nich vázán zákony logiky. Tento názor je málo rozšířen a je kromě toho rozporný, neboť implikuje popření zásady sporu. Proto výrok /12/ pouze upřesníme:

/14/ Všemohoucí bytost může vytvořit všechno, co není logicky rozporné.

Nyní k výroku /13/ Nejvýš dobrá bytost eliminuje každé zlo, pokud může. Je to nutná pravda? Jde o to, co nutně vyplývá k pojmu nejvyšší dobroty ve vztahu ke zlu.

Z dobroty nepochybně vyplývá, že nechce zlo. Z nechtění zla pak vyplývá eliminace zla. Avšak nechtění či odmítání zla vždy vychází z chtění dobra, neboť něco máme v nenávisti proto, že to odporuje něčemu, co nám vyhovuje a co milujeme. Z dobroty tedy vyplývají tři věci: 1. Chce dobro, 2. Nechce zlo, 3. Elliminuje zlo.

Eliminovat každé zlo tedy předpokládá nechtít žádné zlo a nechtít žádné zlo předpokládá chtít jen dobro. Pravdivost výroku /13/ tedy závisí zásadně na tom, zda je pravdivý - nutně pravdivý - výrok

/15/ Nejvýš dobrá bytost chce jen dobro.

Ptáme se tedy, zda snad není možné, aby Bůh chtěl zlo.

Podle teistické nauky lze s jistotou říci, že Bůh nemůže chtít zlo jakožto zlo. Bůh je nekonečná láska k nekonečnému dobru, jímž je on sám. Tak jako nemůže přestat existovat, tak nemůže přestat milovat sám sebe, nemůže se odvrátit od sebe a jednat proti sobě. Lze říci, že Bůh je bytostně neschopen chtít zlo jakožto zlo.

Teisté však zároveň soudí, že nejvýš dobrá bytost přece jen může nějakým způsobem chtít zlo. Odůvodňuje se to různě:

Jedni říkají, že zlo jakožto zlo jistě není dobré, ale že je dobré, aby se dělo nejen dobro, ale také zlo. Zlo často vede ke vzniku dobra, jako když přírodní katastrofa vyvolává solidaritu a obětavost lidí. Ale Bůh chce, aby se dělo to, co je dobré. Tedy chce také, aby se děla a existovala zla. - Tento důvod pro chtění zla je třeba odmítnout, protože nebere v úvahu, že zlo není zaměřeno k dobru svou povahou, ale jen nahodile. Jestliže ze špatného jednání vznikne nějaké dobro, děje se to mimo úmysl původce zla. Například totalitní vládce nespravedlivě pronásleduje své odpůrce, ale v procesu persekuce roste mravní charakter pronásledovaných a odpor lidí proti nespravedlivé vládě. To však není záměrem totalitního vládce. Tato souvislost nás proto neopravňuje, abychom říkali, že je dobré, aby zlo existovalo nebo se dělo. O věcech nelze soudit podle toho, co jsou nahodile, ale podle toho, co jsou samy o sobě.⁵

⁵Srov. Tomáš Akv., Summa theologica, I, q. 19, a. 9, ad 1.

Jiní argumentují pro chtění zla tím, že zlo přispívá k dokonalosti a kráse světa, je-li na vhodném místě a dobře uspořádané, tak jako temná místa na obraze dávají vyniknout jasným. Bůh pak chce všechno, co patří k dokonalosti a kráse vesmíru, a proto chce i zlo. Ale i tento důvod pro chtění zla je nutno odmítnout. Musíme uvážit, že zlo samo o sobě znamená destrukci dobra a řádu, a přispívá-li ke kráse vesmíru, tedy jen nahodile.⁶

⁶Srov. Tomáš Akv., Summa theologica, I, q. 19, a. 9, ad 2.

Ukazuje se tedy, že chtít zlo, pokud je zaměřeno k dobru, znamená přece jen chtít to, co je samo o sobě zlé, a proto to odporuje nejvyšší dobrotě.

Existuje však způsob chtění zla, který podle obecného názoru neodporuje mravní dobrotě. Někdy chceme nějaké dobro, ale s tímto dobrem je spojeno určité zlo. Například nemocný chce být zdráv, a zdraví je dobro, ale k tomu se podrobuje bolestivé a riskantní operaci, a bolest je zlo. Zdraví (dobro) chce přímo, bolest (zlo) jen nepřímo. Takovému nepřímému chtění zla říkáme připuštění zla.

Připuštění zla neodporuje dobrotě: chtění nesměřuje ke zlu, a to ani jako prostředku k dosažení dobra, zlo se připouští, protože je nějak spojeno s dobrem, které chceme přímo. Pro připuštění zla ovšem musí být dostatečný důvod, tzn. že dobro, které chceme přímo, musí vyvážit dobro, které ztrácíme připuštěním zla.⁷

⁷Srov. Tomáš Akv., Summa theologica, I, q. 19, a. 9c.

Kritikové teismu však možnost připuštění zla u Boha odmítají. Uznávají sice, že připustit zlo může být v souladu s mravní dobrotou člověka, ale nepokládají připuštění zla za oprávněné u nejvýš dobré a všemohoucí bytosti. Předně poukazují na to, že lidé připouštějí zlo, které nechtějí, protože je nemohou oddělit od dobra, které chtějí. Platí to i o Bohu? Zdá se jim nepravděpodobné, že všemohoucí, vševědoucí bytost by nemohla realizovat (alespoň některá) dobra, aniž by připustila utrpení, jež k nim vede. A je-li to v její moci, proč by to nečinila?⁸

⁸Srov. J. L. Mackie, Evil and Omnipotence, cit. dílo, 92-94.

Kritikové teismu zadruhé zpochybňují samotnou ideu většího dobra, pro které by bylo zlo připuštěno. Když uvážíme, jak rozmanitými způsoby a jak mnoho trpí lidé a zvířata na našem světě, pak idea, že by všemohoucí bytost nemohla žádné z tohoto utrpení odvrátit bez ztráty nějakého většího dobra, taková idea se jeví neuvěřitelná.⁹

⁹Srov. David Basinger, Evil as Evidence against God´s Existence, in M. L. Peterson, cit. dílo (viz pozn. 1), 146.

Teisté v odpovědi na tyto námitky poukazují na obtíž, s níž se setkává každé uvažování o nekonečném jsoucnu. Naše pojmy o něm mohou být pouze analogické. Přidělujeme je konečným věcem i nekonečnému jsoucnu, jako když říkáme že Sókratés je moudrý a Bůh je moudrý. Přitom způsob, jímž je Sókratés moudrý, se nekonečně liší od způsobu, jímž je moudrý Bůh. Nicméně v obou případech jde o moudrost. Obdobně lze říci, že Tento člověk je dobrý i že Bůh je dobrý,, ale způsob, jímž je dobrý člověk, se nekonečně liší od způsobu, jímž je dobrý Bůh. Ale v obou případech jde o dobrotu. Proto také je pro konečný rozum nemožné, aby poznal nekonečnou dobrotu v ní samé a soudil o tom, co jí event. odporuje nebo naopak odpovídá.

Podle toho je třeba také posoudit pravdivost výroku /15/, podle něhož dobrá bytost chce jen dobro. Je to v podstatě otázka, zda pojem nejvyšší dobroty je slučitelný s pojmem připuštění zla. Odpověď bude záviset na tom, zda nejvyšší dobrota může mít dostatečné důvody pro připuštění zla. Tuto možnost - i když se může zdát nepravděpodobná - nemůžeme vyloučit, a to právě pro konečnost našeho poznání. Výrok /15/ tedy není nutná pravda. Platí buď

/15/ Nejvýš dobrá bytost chce jen dobro

nebo výrok

/16/ Nejvýš dobrá bytost chce jen dobro, pokud nemá důvody připustit nějaké zlo

Co z toho nyní plyne pro pravdivost výroku

/13/ Nejvýš dobrá bytost eliminuje každé zlo, jestliže je to v její moci.

Řekli jsme, že eliminovat každé zlo předpokládá nechtít žádné zlo a nechtít žádné zlo předpokládá chtít jen dobro. Platí-li výrok

/15/ nebo /16/, pak platí také buď /13/ nebo
/17/ Nejvýš dobrá bytost eliminuje každé zlo, pokud nemá důvody připustit nějaké zlo a pokud je to v její moci.

Výrok /13/ není nutná pravda.

IV.

Čtvrtá a poslední otázka se týká celkové hodnoty logického argumentu. Předchozí analýzu můžeme shrnout takto:

Logický argument chce ukázat rozpornost teistických výroků, které jsou obsaženy v souboru A. Tyto výroky nejsou rozporné ani explicitně, ani formálně logicky, ale logický argument je pokládá za implicitně rozporné. Jejich rozpornost mají ukázat dodatečné výroky /12/ a /13/. Mohou to učinit jedině tehdy, jsou-li to výroky nutně pravdivé. Viděli jsme však, že alespoň výrok /13/ není nutná pravda, neboť nelze vyloučit ani výrok /17/. Tedy předložený logický argument není průkazný. nedokazuje, že teistická pozice je rozporná, a proto iracionální. Dodejme, že v tomto rozboru nešlo o pozitivní dokazování Boží existence. Tím směrem vedou jiné myšlenkové postupy s púčastí celé lidské neobjektivity.