Vyznání Syna člověka

Autor: Thomas Söding - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2002/2 (Studie)

Christ in der Gegenwart 47 / 01.

Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se přizná i Syn člověka před Božími anděly (Lk 12,8)

„Syn člověka“ je výsostný titul, kterému dnes stěží někdo rozumí, který však byl v novozákonní době nadmíru výmluvný, protože z dějin naděje Izraele získal největší význam pro otázku budoucnosti. Jak jej však máme historicky hodnotit? Mluvil Ježíš sám o sobě jako o „Synu člověka“?

Tuto „dětskou otázku“ (Anton Vögtle) můžeme zdánlivě zodpovědět na první pohled zcela jasně. Existují četná slova evangelia, v nichž Ježíš mluví o „Synu člověka“ a jednoznačně myslí sebe. jak s ohledem na svou pozemskou moc (Mk 2,10), tak na své utrpení (Mk 10,45), i ve vztahu ke svému příchodu na konci času (Mk 13,26). Přesto jsou mnozí exegeté skeptičtí a je určitý důvod k opatrnosti, protože christologický zájem evangelistů a jejich předchůdců je příliš zřejmý. Na opačné straně existuje patrně příliš velký strach u těch, kdo by chtěli přesně rozlišovat předvelikonoční a povelikonoční situaci.

Řeč evangelií je nápadná. Ježíš nikde neříká: „Jsem Syn člověka“. Spíše je charakteristické, že mluví o Synu člověka ve třetí osobě. Rozlišuje tak vědomě? Je Syn člověka pro Ježíše jinou osobou? Je to jeho alter ego? Anebo představuje sebe jménem známé postavy židovské apokalyptiky?

Ve výrocích o Synu člověka, týkajících se jeho současné plné moci a blízkého utrpení, není pochyb: Ježíš sám je Synem člověka. Avšak právě tato slova jsou nejvíc v podezření, že byla takto přepsána až po velikonocích. Zdá se metodicky korektní začít se slovy o budoucnosti. Vypadá to, že diferencují - ale především představují spojení. Dobrým příkladem je odstavec Lk 12,8. Rozhodující je vzájemnost: kdo se přizná k Ježíšovi, k tomu se přizná Syn člověka. Přiznání k Ježíšovi znamená přijetí jeho evangelia, cestu následování, důvěru ve spásný význam jeho díla, souhlas s jeho osobou. Vyznání před lidmi ukazuje, že i při obtížích, tváří v tvář skepsi, nezájmu a otevřenému odmítání je třeba veřejně při Ježíšovi stát - je-li situace taková, že se člověk musí vyznat. Přiznání se k Synu člověka pak znamená, že nebeský soudce je Zachránce. Může existovat mnoho důvodů k odsouzení těch, kdo jsou na Ježíšově straně, Syn člověka se k nim však přizná a stane se jejich Zachráncem. Přiznání k Ježíšovi bude na soudu rozhodující pro spásu.

Poznával Ježíš sebe v tomto soudci? Soulad s tím, co hlásal a konal, je ohromující. Přesto trvá nejistota. Proti tomu, abychom na „dětskou otázku“ (jako Vögtle) odpověděli záporně, mluví skutečnost, že existuje tolik, tak široce roztroušených a tak rozdílných výroků o Synu člověka. Proti tomu, abychom rovnou odpověděli kladně, mluví skepse naočkovaná historicko-kritickou exegezí. Dostaneme se z této nerozhodnosti?

Nepůjde to bez určité odvahy riskovat a bez poznání, že z dobrých důvodů lze soudit i jinak. Jestliže je skutečně současná a budoucí Boží vláda vázána na jeho osobu, na jeho službu, pak je jméno „Syn člověka“ na místě. Když Ježíš mluví ve třetí osobě, vytváří prostor pro definici své služby královské vládě Boha. Tato Ježíšova mluva neprojevuje nerozhodnost nebo hru na schovávanou, nýbrž vědomí, že podle Boží vůle bude Synem člověka a proto již jím je - ovšem tak novým způsobem, že všechny představy o Synu člověka musí být znovu přezkoumány a Ježíšem nově definovány.