Vědomí viny a hříchu

Autor: Jindřich Šrajer - Číslo: 2002/2 (Studie)

Otázka po zlu ve světě a po lidské vině či hříchu je stará jako lidstvo samo. Zkušenost selhání, provinění je jednou ze základních zkušeností člověka. Zkušeností vypovídající o ohraničenosti a nedokonalosti lidského jedince potřebujícího odpuštění a usmíření.¹ Je však třeba rozlišit skutečnost hříchu a vědomí hříchu. Jan Pavel II v encyklice Reconciliatio et paenitentia hovoří o vědomí hříchu jako o síle cítění a schopnosti postřehu směřujícího k rozpoznání mnoha forem, podob a projevů hříchu coby kvasu smrti. Toto vědomí tkví hluboko v mravním svědomí člověka a váže se na vědomí Boha. Tím pak také vysvětluje současný úpadek a ztrátu vědomí viny a hříchu jako důsledek krize svědomí a ztráty vědomí Boha, důsledek vlády kultu autonomie, konzumu a požitku, tedy sekularismu - humanismu bez Boha.² Odkazuje přitom na příslovečná slova svého předchůdce Pia XII.: „Hříchem tohoto věku je ztráta vědomí hříchu.“³

1. Pokles vědomí viny a hříchu

Mnoho lidí naší doby skutečně nechápe, že se jejich chyby a provinění nějak dotýkají Boha a proto je ani nenazývají hříchem. Prohřešky proti zákonu, předpisu, překročení pravidel, ublížení druhým lidem jsou snad s to vnímat jako vinu či selhání, absentuje však u nich vědomí viny a hříchu, až do začátku novověku v západní křesťanské tradici silně utvářené vztahem k Bohu jako stvořiteli a původci všeho, Pánu a soudci všech lidí, který v Ježíši Kristu opět vykoupil lidstvo padlé do hříchu. Vina byla předně vinou před Bohem a před společenstvím, nejen jako jednotlivé provinění, nýbrž jako totální problém lidské existence. Vina byla nakonec vnímána spolu s odpuštěním, které dává jenom Bůh. Hříšník nebyl jen provinilcem, nýbrž byl stále nově zahrnován Boží milostí, osvobozován od viny a s Bohem usmiřován. Vědomí provinilce před Bohem jej solidarizovalo s ostatními. Tato solidarita byla denně vyjadřována prosbou modlitby Otče náš: „Odpusť nám naše viny...“. Zkušenost viny neměla v žádném případě tak negativní účinky, jak je to dnes často předkládáno, neboť hlásání viny šlo vždy ruku v ruce s nabídkou milosti a usmíření. Kdo si byl vědom viny, věděl zároveň o možnosti milosti odpuštění.⁴

Na začátku novověku s renesancí a humanismem došlo k zásadní změně, která rozhodujícím způsobem změnila zkušenost viny. S nástupem sekularismu a s narůstajícím ateismem vůbec mizí transcendentní rozměr viny. Teologický rozměr pojmu viny a hříchu je nahrazen čistě profánním morálním pojmem. Ochabující vědomí Boha naopak posiluje individualizaci viny spojenou se ztrátou jejího sociálního charakteru. Pokání a obrácení se stávají čistě privátní záležitostí. Do popředí se dostává přinejmenším v katolickém prostředí morální kazuistika se zpovědními zrcadly a katalogy smrtelných hříchů.⁵ Na věrohodnosti ztrácí teologicko-pastorální jazyk charakterizovaný nadsazováním. Hřích je viděn ve všem a všude, i v malichernostech. Je přeháněn strach z věčných trestů. Rozhodujícím kritériem hodnocení je skutková podstata věci, subjektivní podíl - vědomí a svobodná vůle - nehraje při hodnocení významnou roli.⁶

Výslovný odpor vůči samotnému tématu hříchu je vlastní některým autorům 19. století. Nejvýraznějším a nejzavilejším se jeví být Friedrich Nietzsche, když prohlašuje: „Odstraňme pojem hříchu ze světa“.⁷ Na jiném místě definuje hřích jako „židovský sentiment a výmysl“.⁸ Ve 20. století si některé vědní obory činí nárok na hlubší poznání člověka a tím také na zásadní zpochybnění způsobilosti člověka provinit se. Buď je hřích vnímán jako výsledek sociologických daností, nebo jako projev nemoci, nezpůsobilosti či výsledek psychických fixací.⁹ Lidská zodpovědnost je tak vymezena natolik úzce, že se člověku už nepřisuzuje schopnost konat skutečné lidské činy a tím ani hřešit.¹⁰ Hřích, a to nejenom v sekularizované současnosti, nýbrž mnohde i v křesťanském světě, není pak viděn nikde. Je bagatelizován, ozývají se hlasy po „morálce bez hříchu“.¹¹

2. Přesouvání pocitu viny

Přes současné negativní trendy, co se vědomí viny a hříchu týče, stále platí, že jako nemůže být zcela zničeno vědomí Boha či potlačeno svědomí, tak také nemůže zcela zmizet vědomí hříchu.¹² Samotná skutečnost popírání viny a hříchu v sobě zahrnuje jeho zásadní připuštění, jinak by jeho ospravedlňování nebo popírání nebylo vůbec potřebné.¹³ Rovněž zkušenost, kdy na místo popřeného Boha nastupuje stvoření povýšené na absolutní hodnotu, kdy za hřích není považováno provinění proti Bohu, nýbrž proti pseudo-absolutnu, potvrzuje, nakolik je spjato vědomí Boha a hříchu s přirozeností člověka.¹⁴

Pokles vědomí viny je tak současně doprovázen přesouváním pocitů viny. Dá se hovořit o jakémsi druhu kompenzace. Mnohem zřetelnější je v porovnání s minulostí citlivost pro špatné sociální jednání (netoleranci, diskriminaci, odpírání politické a společenské svobody, provinění v oblasti ekologie atd.). Je to vnímáno jako něco negativního, zatímco v minulosti to často zůstalo bez povšimnutí. Současně ale narážíme na tvrdou necitlivost, pokud jde o vnímání osobní viny a spoluviny, nelásky a egoismu. Tak např. účastníci street party protestují proti znečišťování ovzduší výfukovými plyny a volají po ulicích bez aut, sami však na demonstraci přijedou auty. Jinými slovy řečeno, mnozí lidé ztrácí bezprostřední pocit viny nebo jej přinejmenším vytěsňují, aby pak naopak rychle hledali viníky a pronášeli rozsudky. Hlubinná psychologie zdůrazňuje, že nepřijatá nebo vytěsněná vina člověka je falešně lokalizována. Dochází k projekci viny z nevědomí na „obětní beránky“ ve společnosti a okolí. Může se nám zde vybavit evangelijní podobenství o třísce v oku bratra a trámu ve vlastním oku (Mt 7,3). Martin Buber charakterizoval člověka 20. století jako toho, který si není vědom žádné viny, existují jen vágní pocity viny a konvence viny.¹⁵ Patrné je rovněž zaměření na hluboko uložené nesprávné základní postoje a méně na jednotlivé činy a v tom se spatřuje to vlastní zvrácené a provinilé.¹⁶

3. Cesty k znovuobnovení vědomí viny a hříchu

Skutečnost, že dnes mnozí už neumějí nebo nechtějí akceptovat osobní vinu, by neměla být nahlížena jen negativně. Nedochází zde snad jenom k vyjádření bezmocnosti a neschopnosti přesného soudu o existenci rozsahu a závažnosti nějaké viny? I ten totiž, kdo zásadně počítá s možností provinění, není tohoto problému ušetřen. Ukazuje se totiž celý spletenec fyzicko-psychických a historicko-sociologických skutečností, které je třeba brát v úvahu při posuzování svobody jedince v konkrétním případě. Sama dnešní teologie, která zakouší obtíž při přesném posuzování hříchu a prokázání jeho transcendentní dimenze, si musí uvědomit, že není s to poskytnout celostní obraz ohledně viny a hříchu, nevezme-li v potaz poznatky psychologie, sociologie a pedagogiky. Je to šance, jak znovu a nově reflektovat skutečnost viny a dopomoci k jejímu vnímání tak, aby to znamenalo cestu k plnému, pravdivému a otevřenému životu před Boží tváří.¹⁷

Už C.G. Jung zdůraznil, že chce-li člověk něco změnit, musí to nejdříve přijmout. Vědomí viny je předpokladem uzdravení. Jako je bolest příznakem onemocnění a zároveň výzvou k léčbě, tak vědomí viny signalizuje duchovní onemocnění a vyzývá k obrácení a pokání. Chce-li člověk vyjít z izolace a rozdělení, do kterého upadá svými proviněními a chybami, nezbývá mu než uznat, že se svými proviněními stává hříšníkem, kterému může být odpuštěno jen samotným Bohem. Prvořadě tak musí dojít ke změně ve sféře ducha, v oblasti lidského vědomí, v postoji člověka ke světu a v jeho porozumění sobě samému a svému místu v řádu bytí. Jde o to, aby si uvědomil, co pro něj znamená ztráta vědomí Boha, kdy člověk přestává respektovat mravní řád, sám sobě se stává kritériem hříchu, se kterým de facto zůstává sám a osamocen, zahlcen materiálními a pomíjivými zájmy, zatížen břemenem zraňujícím nejen jeho samotného, nýbrž vnášejícím rozkol a nesvár i do lidského společenství.¹⁸

Jak pomoci dnešnímu člověku na této cestě? Lze si jen těžko představit, že prvým krokem k obnově vědomí viny a hříchu by měl být na prvním místě jakýsi nový pokus o přesnější kategorizaci hříchu či novou kazuistiku s přesným rozčleňováním, co se ještě smí a co už nikoliv, čímž nemá být popřen význam návratu k nezrušitelným principům rozumu a víry. V prvé řadě však jde o pomoc při obnově zatemněného morálního vědomí skrze neopakovatelnou zkušenost vlastního svědomí a vědomí biblického Boha. Jinak řečeno, obnovit spásné vědomí hříchu,¹⁹ obnovit zkušenost ve smyslu vyjádření 2. Vatikánského koncilu, který vyzdvihuje transcendentní charakter svědomí, popírající přenechání orientace ve svědomí čistému subjektivismu nebo „slepé libovůli“. Připomeňme si podstatné vyjádření koncilní konstituce: „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám nedal, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho neustále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu (...) Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; poslouchat ho je sama jeho důstojnost a bude podle něj souzen. Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomujeme onen zákon, který dosahuje svého naplnění v lásce k Bohu a bližnímu. Věrnost vlastnímu svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi k hledání pravdy a k pravdivému řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají jak v životě jednotlivců, tak ve společenském soužití. Čím více tedy převládá správné svědomí, tím více se jednotlivci a skupiny vzdalují slepé zvůli a snaží se přizpůsobit objektivním zásadám mravnosti“.²⁰ Z toho mimo jiné vyplývá důležité úsilí zprostředkovat všem lidem jako pozitivní šanci, že „zpytování svědomí je jednou z nejvýznamnějších chvil osobního života. Při něm totiž člověk stojí tváří v tvář pravdě svého života. Odhaluje tak, jak jsou jeho skutky vzdáleny od ideálu, který si stanovil“.²¹ Současně je třeba ukazovat, že je krásné sestupovat do svého nejhlubšího nitra, do „středu své osoby“, do svatostánku svého vlastního srdce a tam prožívat spojení s Bohem nebo ho přinejmenším intuitivně zakusit. Jinými slovy řečeno, jde především o možnost člověka disponovat se pro naslouchání Bohu.

Obnovení vědomí viny a hříchu se tak může stát základem duchovní orientace odpovídající skutečné a opravdové hluboké touze po životě v plnosti (srov. Jan 10,10). Nelze zavírat oči nad skutečností, že v křesťanství dlouhou dobu převládala invaze hříchu spojená se soustavným obnovováním strachu před věčným trestem a z toho vyplývajícími negativními konsekvencemi. Hlavní pozornost byla věnována výčtu hříchů co do jejich počtu a druhu a téma obrácení a pokání se ocitlo na okraji.²² Ať tato zkušenost vede k znovuobjevení návratu k pozitivní orientaci, vděčné odpovědi na Boží příklon. Základem k dobrému jednání a odvrácení se od zlého není strach, nýbrž vděčnost vůči Bohu za jeho skutky a dary, za stvoření, osvobození, vykoupení, doprovázení atd. Prvořadým úkolem pro probuzení vědomí viny a hříchu je připomínání Božích spásných činů, tedy co Bůh učinil a ustavičně činí a jak na to může a musí člověk adekvátně odpovídat. Jak zdůrazňuje Juan E. Vecchi, „nezištná Boží láska, současně předcházející i milosrdná, nevylučuje a neoslabuje etické nároky na lidské jednání ani jim neodporuje. Naopak jim dává pevnější a absolutní základ, činí je zřetelnějšími a dovršuje je.“²³