Věčný život

Autor: Karl Lehmann - Překlad: Oto Mádr - Číslo: 2002/2 (Články)

Vybráno z autorova spisku Was heisst „ewiges Leben“? 2. vyd., 1979. Vyd. IBK, Freiburg.

Víra jako počátek věčného života v čase

Věčný život, který se rodí z vydanosti Ježíše Krista na kříži, je především nastoupení do služby a nasazení se pro Boží lásku. Milost a spása, věčný život a blaženost jsou však pro víru a naději, jež mají oči otevřené, ukryty v tom Kristu, který dal svůj život za všechny a v této lásce pohřbil utrpení a smrt. Přítomnost nového života se ověřuje v neposlední řadě tím, zda křesťan přijme požadavky, vezme na sebe kříž konkrétní lásky - nebo pošetile propase hodinu poslání a pověření. Apoštol Pavel učí s rozhodností, že máme brát vážně konkrétní existenci. Toto přijetí skutečnosti není rezignující podlehnutí, spíše odpovídá přitakávajícímu převzetí a zvládnutí toho, co nám odporuje. Tak zná Pavel únosné břemeno a útěšný smutek a také smrt, která nalézá vykoupení ve skrytu. Že přitom vítězí ne ochromující ztotožnění se se světem, nýbrž konkrétně naplněná síla naděje, může sám dosvědčit: „Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle.“ (2 Kor 4,8-10) Život, který už nemůže být absolutně ponížen, dokáže nepravděpodobné a nemožné - že totiž život a smrt už nyní zůstávají v plodném zápase. Jen proto může Pavel mluvit o životě a smrti takto: „Jako zmírající, a hle - žijeme; jako trestu propadlí, a přece na smrt vydáni nejsme; prý jsme smutní, a zatím se neustále radujeme; jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli, a zatím máme všechno.“ (2 Kor 6,9-11) Takový život se dá vést jen v síle toho, kdo přemohl smrt a všechny hrozivé lidské moci právě smrtí: „Ale v tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“ (Řím 8,37)

Křesťanské zamyšlení nad věčným životem tedy nevyprazdňuje pozemský život falešnými sny o nějakém zásvětí, nýbrž uschopňuje k plnému přijetí smrtelného života, aniž mu propadneme. Pro tento rozměr věčného života známe velkolepě prosté slovo Madeleine Delbrelové: „Víra je dočasné nasazení věčného života: Jsme dost dočasní?“

Přítomné zakoušení budoucího života

Písmo nazývá počátek věčného života v dějinné existenci „plodem Ducha“. Duch zprostředkuje Boží život mezi dějinnou přítomností a věčnou budoucností. Jen v něm k nám může dospět budoucí život, počátečně, ale skutečně a zakusitelně. Proto náleží „plody Ducha“ ke skutečnosti „věčného života“, víc než si toho jsme obyčejně vědomi (srov. Gal 5,22). Jsou to prosté dary: láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Bez této zkušenosti s Duchem a jeho dary není přístup k „věčnému životu“. Proto také chápeme, že sice náš pozemský život a aktivita nepokračují ve smyslu prodloužení do nekonečna, že však ani nebudou přerušeny ve smyslu totálního zániku. Tento náš život bude dovršen. Držme se apoštola Pavla, který tvrdí, že náš život bude „proměněn“. Jak tento život bude konkrétněji vypadat, to můžeme spolehlivě přenechat Bohu samému a naší poslední hodině. Když si připustíme, že o obsahu „věčného života“ víme méně, než se dříve obvykle myslelo, pak jsme v dobré společnosti Janova evangelia, v němž Ježíš říká: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života“ (Jan 5,24).

Odpověď na poslední otázku: život po smrti

Tím však není plně vyčerpán smysl slova „věčný život“. Není to jen síla pro tento život, jak se někomu zdá. On je totiž většinou přítomen jen skrytě a ve znamení kříže a utrpení. Tato hluboká skrytost patří k jeho realitě, jak to zakoušíme zejména při svém usilování o dobro. Sami ze sebe nemůžeme vytvořit nic opravdu trvalého. Zakoušíme to na marnosti svého počínání, na křehkosti svého života, na porážkách při zápolení se zlem a nakonec na skutečnosti smrti. To vše je protiklad „věčného života“.

Nejeden křesťan přijme totiž dosud načrtnutý význam věčného života, ale je přesvědčen, že dále už je škoda ztrácet slova. Že bychom se měli u tohoto určení věčného života směle oprostit od všech mytologických skořápek a apokalyptických představ.

Nový zákon není tohoto mínění. Je nápadné, že právě tam, kde se hovoří o věčném životě v jeho přítomné síle (Jan, Kol, Ef), zdůrazňuje se nejen jeho skrytost, ale i ještě zcela nepřítomné konečné zjevení. Zde můžeme připomenout to, nač jsme poukázali v prvním kroku svého uvažování: Neexistuje žádné pozemské ukojení lidské touhy.

Poslední spravedlnost je pouze v Bohu

Asi je užitečné připomenout několik zkušeností, při nichž se nám zvlášť vynořuje nutnost dalšího tázání. V zásadě to je stará otázka o Božím soudu nad světovými dějinami nebo i o ospravedlnění zla ve vztahu k Bohu. Kdo pomstí nevinně pronásledovaného, jehož vrah unikl? Jak to je s osudem těch, které absurdní smrt uchvátila před vstupem do života nebo uprostřed pečování o nedospělé? Vůči těmto otázkám jsme dnes podivně oněměli. Pohroma, neštěstí, smrt se nám jeví často jako přírodní katastrofy, jež se přiřítí a v zásadě nedovolují otázky Proč a K čemu. Proto ti neúspěšní, ztroskotaní a oběti zapadají i v našem vědomí, ponořují se tak rychle do soumračna. Utrpení bývá rychle zapomenuto, doba smutku je rozumně krátká. Toto otupení vůči „cizímu“ utrpení nás činí stále méně schopnými v takovém životě objevit vůbec nějaký „smysl“. Ale právě zde dostává otázka po věčném životě něco jako kritický osten: Jedině v nezapomenutelné paměti Boha jsou nevyhladitelně zapsána jména těch, na které my lidé zapomínáme, kterými pohrdáme a které přehlížíme. Kdyby nebyl Bůh svým věrným pamatováním při těch, se kterými svět jednal nelítostně a hanebně, nemělo by jeho jméno žádný smysl. Jen s ním je přislíbena i poslední záchrana lidsky ztraceného, společensky „neužitečného“ a nevyléčitelně nemocného. Zde je pravda, že Bůh má spočítané i vlasy na hlavě každého člověka. Křesťan je přesvědčen, že Bůh uzdravuje rány zbitého a napravuje i tu nespravedlnost, kterou nikdo neviděl. V pohledu Boha se řeší tajemství světových dějin proti našim způsobům čtení a vysvětlování.

Vidět tváří v tvář

Tak se ukazuje, že jednotlivý život je nejen vpleten do přítomného lidstva, nýbrž má i vlastní život. Boží království a „věčný život“ objímá jak přicházející, tak i dřívější generace lidstva. Spása a život není jen pro nynější či dokonce pro poslední generaci. Boží vláda nad dějinami a jeho bezprostřední vztah ke všem epochám lidstva je zábranou proti tomu, že by se smělo štěstí jednotlivce obětovat domněle lepší budoucnosti lidstva. Tento absolutní stupeň lidské důstojnosti i nejmenšího bratra není pouze naděje posledního věku, nýbrž představuje také hlubokou zpětnou vazbu z hlediska společenské kritiky: Anonymní oběti válek, hladomorů a lidské bezohlednosti zůstávají v živé Boží paměti,. mají své nezaměnitelné jméno. Nemohou totálně vymizet, protože už, byť opuštěny, jsou Bohu známy a jím milovány. I když se na ně nikdo nepodívá s láskou a soucitem, jsou u Boha ve zvláštní ochraně. Jazyk křesťanské víry vyjádřil tuto poslední spásu člověka výpovědí, že jedinec Bohem přivedený k dokonalosti bude nazírat tváří v tvář.

Všechno, co znamená „věčný život“ v tomto naplnění, je nejlépe vyjádřeno jazykem biblických obrazů. Ty mají v sobě něco z nevyčerpatelné nadměrnosti lidské touhy a tím ještě více nepředstavitelného naplnění Bohem: Nikdy nekončící hostina všech národů ve svornosti; den, kdy Bůh setře všechny slzy; dobu, kdy bude spolu žít beránek a vlk; blaženost nevěsty a ženicha. Nezničitelnost těchto obrazných slov v téměř všech náboženstvích neobráží pozemské reality, nýbrž nevyčerpatelný věčný život, tryskající stále jako svěží pramen.

Věčný život je Bůh

„Věčný život“ tedy není věčné neutrum, nýbrž jakoby osoba, jíž může člověk v každé situaci říci: „Věřím v tebe“. Kdo tedy hledá věčný život v tom, že vyžaduje sobecky jen pokračování tohoto svého života, ztratí jej. Kdo se naopak vydává pro Boha a pro lidi, získá věčný život. Ten je dosažitelný jen v Bohu. Proto Starý zákon s takovou rozhodností viděl správně, když dává možnost zažít nezrušitelné společenství s Bohem jen tomu, kdo se modlí, tedy zevnitř. „Věčný život“ je tedy v zásadě jen sám Bůh. Bůh, který je všechno ve všem, a nevyčerpatelná radost z této jeho trvalé přítomnosti. Když se nám pak tato nádhera Boha zjevila na tváři Ježíše Krista, ukázal nám, že Boží život lze hledat a nalézat ve všech lidských situacích, i v krajní bezvýchodnosti. Bez trvalého, Ježíšem ukázaného překročení hranice k Bohu Otci a k Bratru lidí neexistuje možnost dosáhnout nezničitelného života. Věčný život pochází z Boží lásky a může být uchován jen v oddanosti, Bohem inspirované, která nás otevírá druhým a tak je přivádí k naplnění. K tomu je sám Ježíš Kristus cestou, pravdou a životem (srov. Jan 14,6). Zde se projevuje síla křesťanské víry: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)