Ve Vietnamu ledy tají, i když pomalu

Číslo: 2002/2 (Panoráma)

Kathpress

Když se nedávno vzpomínalo na konec Vietnamské války před 25 lety, uvědomili jsme si znovu celou krutost a šílenství tohoto konfliktu. Boje na Dálném východě stály život asi tří milionů lidí. Poválečné utrpení Vietnamců trvá dodnes: zamoření krajiny defoliantem „Agent Orange“, deformace novorozenců, problém min, psychická traumata a komunistická ideologická indoktrinace.

Naděje lidí na brzký pokrok a blahobyt se splnily jen částečně. Přes částečné otevření ekonomiky tržnímu hospodářství (Doi Moi) od r. 1986 patří tento jihoasijský stát k nejchudším na světě. Roční příjem na hlavu činí asi 600 marek. Podle odhadů OSN žije 40% obyvatel pod hranicí chudoby. Bující byrokracie a síť korupce brání pokroku.

Jak se však daří ve Vietnamu křesťanům? Zprávy z poslední doby hovoří o jistém duchovně náboženském rozvoji. Jistě to souvisí i s tím, že vládnoucí komunistická strana vnímá neklid v širokých vrstvách obyvatelstva a snaží se o jisté uvolnění, i v náboženském ohledu.

Před dvěma roky vláda překvapivě vyslyšela prosby Vatikánu, aby bylo možno po dohodě obsadit dlouho uprázdněné biskupské stolce. Nedávno mocipáni vydali „nový“ náboženský zákon („decree 26“), podle něhož nikdo nesmí být diskriminován za své náboženství. Tím se po prvé přiznal zhruba 8 milionům katolíků (a asi 180 000 evangelíků) „svobodný výkon náboženství“ v národě se 77 miliony obyvatel. Mezinárodní pomocné organizace hovoří o tom, že návštěvnost bohoslužeb od té doby značně vzrostla.

V únoru biskupové odvážně požádali o zrušení státní kontroly náboženských společností. Samozřejmě marně. Nicméně ještě před pěti lety by se taková žádost neobešla bez represalií. Spolu s buddhisty, kteří představují 55% obyvatelstva a některými sektami žádali katolíci dokonce navrácení zabaveného majetku. A nedávno byla v Hanoji vatikánská delegace, která jednala o jmenování šesti biskupů.

Nedá se ovšem mluvit o obecném tání. Tlustý led ideologie se rozpouští jen zvolna. Stejně jako dřív jsou lidé vězněni pro své náboženské přesvědčení. podle údajů Human Rigths Watch je situace ohledně lidských práv zneklidňující, křesťanská společenství jsou silně omezována.

Zvlášť viditelné je to ve výchově kněží. Georg Eves, referent pro Asii u Missio Aachen píše: „Vláda stále kontroluje počet seminaristů, kteří mohou být vychováváni pouze se státní přijímací zkouškou, zkouškami během studia a přísnou státní kontrolou před svěcením.“ A organizace Steyler Missionare sděluje, že tato rafinovaná opatření již vedla jak v diecézích, tak v řeholních společenstvích k vážným nedostatkům. V arcidiecézi Saigon se od roku 1975 smělo vysvětit jen 150 seminaristů, zatímco zemřelo 250 kněží.

Existuje mnoho mladých mužů, kteří by rádi volili duchovní povolání, avšak vláda dovoluje pro 6 současných seminářů pouze omezený počet adeptů. Angažovanost ve farnostech jer pro laiky velmi nebezpečná. Vyučování náboženství je možné jen tajně, brzo ráno neb v noci. A charitativní činnost křesťanů je komunistům trnem v oku.

Francouzský expert na Asii Jean-Marie Bosc píše v listě La Croix, že uznání křesťanů od komunistů roste, že je spíše ctí, než aby jimi pohrdali. Uznává se, že křesťané přinesli sociální vymoženosti. v jednom článku komunistického deníku „Osvobozený Saogin“ se uvádí křesťanství jako jeden z důležitých pramenů vietnamské kultury - vedle marxismu a Ho-či-minových myšlenek. Autor připomíná, že křesťanství přineslo latinku do vietnamského jazyka, že zavedlo jednoženství, které teď platí v celé zemi. Církve zavedly nové prvky architektury a svátky, např. Vánoce a zvyky, které se staly pevnou součástí vietnamské kultury.

Ve Vietnamu rostou i klíčící rostlinky dialogu mezi náboženstvími. Georg Evers vypráví o spolupráci buddhistů a katolíků v Ho-či-minově městě, dřívějším Saigonu. „Jeden buddhistický mnich otevřel r. 1995 svůj chrám pro slepé děti, které se tam mohly zdržovat a učit. Mnich nedělal rozdíl mezi dětmi různého náboženství. Mezi 75 dětmi, o něž se dnes stará, je i 10 katolických dětí. Když rodiče viděli, že mnich vodí jejich děti na bohoslužby v katolickém kostele, rozhodli se spontánně podporovat jeho dílo i finančně.“ Takové pozitivní zkušenosti jsou posilou především pro nové generace. Dozvědí se, že náboženství prospívají životu i v atmosféře útlaku.